V hrozných zkouškách jsem nezůstala bez pomoci

Vypráví Éva Josefssonová

Než jsme vyšli do křesťanské kazatelské služby, sešli jsme se jako malá skupinka v budapešťské čtvrti Újpest. Bylo to v roce 1939, krátce před tím, než vypukla druhá světová válka, a v Maďarsku tehdy bylo kazatelské dílo svědků Jehovových zakázáno. Ti, kdo se v té době podíleli na veřejném vyučování z Bible, byli často zatýkáni.

BYL to den, kdy jsem se této činnosti účastnila poprvé. Asi jsem byla pobledlá a muselo na mně být vidět, že mám trochu strach. Jeden starší křesťanský bratr se ke mně obrátil a řekl: „Évo, nikdy se nemusíš bát. Služba Jehovovi je ta největší pocta, jakou člověk může dostat.“ Tato rozvážná, posilující slova mi pomohla vydržet mnoho hrozných zkoušek.

Židovský původ

Vyrostla jsem v židovské rodině a byla jsem nejstarší z pěti dětí. Maminka nebyla s judaismem spokojená, a proto začala zkoumat jiná náboženství. Tak se setkala s Erzsébet Slézingerovou, jinou Židovkou, která také hledala biblickou pravdu. Erzsébet zavedla maminku mezi svědky Jehovovy a pak jsem se začala o biblické učení hluboce zajímat také já. Zanedlouho jsem začala říkat druhým, co jsem poznala.

V létě roku 1941, kdy mi bylo 18 let, jsem se zasvětila Jehovovi Bohu a symbolizovala to křtem v Dunaji. Zároveň byla pokřtěna i maminka, ale tatínek naši nově nalezenou křesťanskou víru nepřijal. Krátce po svém křtu jsem se chystala začít s průkopnickou službou, tedy věnovat se službě celodobě. Potřebovala jsem si opatřit kolo, a začala jsem proto pracovat v laboratoři jedné velké textilní továrny.

Začínají zkoušky

Nacisté obsadili Maďarsko, a továrna, v níž jsem pracovala, dostala německé vedení. Jednoho dne byli všichni zaměstnanci povoláni před vedoucí pracovníky, aby složili přísahu věrnosti nacistům. Bylo nám řečeno, že kdo to neudělá, musí počítat s těžkými následky. Při obřadu, při kterém jsme měli zdravit nacistickým pozdravem s nataženou paží, jsem uctivě stála, ale úkon, který se vyžadoval, jsem nevykonala. Hned v ten den mě zavolali do kanceláře, dali mi můj plat a propustili mě. Práce tehdy bylo málo, a tak jsem se v duchu ptala, jak to asi dopadne s mými plány na průkopnickou službu. Ale hned příští den jsem našla novou práci, a plat jsem tam měla dokonce ještě lepší.

Svou touhu po průkopnické službě jsem tedy nyní mohla uskutečnit. Měla jsem v průkopnické službě několik partnerek, z nichž poslední byla Juliska Asztalosová. Při kazatelské službě jsme používaly jen Bibli, protože jsme neměly žádnou literaturu, kterou bychom mohly nabízet. Když jsme našly lidi, kteří projevili zájem, konaly jsme opětovné návštěvy a literaturu jsme jim půjčovaly.

Občas jsme s Juliskou musely přejít do jiného obvodu. To se stalo tehdy, když se některý kněz dozvěděl, že navštěvujeme ‚jeho ovečky‘, a když potom v kostele oznámil, že jakmile svědkové Jehovovi přijdou, musí to jeho farníci okamžitě oznámit buď jemu, nebo policii. Někteří lidé se k nám chovali přátelsky, a když nám o takovém oznámení řekli, přešly jsme do jiného obvodu.

Jednoho dne jsme s Juliskou navštívily jakéhosi chlapce, který projevil zájem. Domluvily jsme si s ním, že ho opět navštívíme a půjčíme mu něco ke čtení. Ale když jsme přišly, byla tam policie. Byly jsme zatčeny a odvedeny na policejní stanici v Dunavecse. Ten chlapec byl použit jako návnada, abychom byly chyceny. Když jsme přišly na policejní stanici, viděly jsme tam kněze a poznaly jsme, že v tom má prsty také on.

Moje nejhorší zkouška

Na policejní stanici mi oholili celou hlavu a musela jsem stát nahá asi před dvanácti policisty. Vyslýchali mě a chtěli vědět, kdo je v Maďarsku naším vůdcem. Vysvětlila jsem, že kromě Ježíše Krista jiného vůdce nemáme. Pak mě začali nelítostně bít obušky, ale já jsem své křesťanské bratry nezradila.

Potom mě svázali do kozelce a jeden po druhém, až na jednoho z nich, mě všichni ti policisté znásilnili. Svázali mě tak pevně, že stopy na zápěstích jsem měla ještě i po třech letech. Byla jsem tak ztýraná, že mě dva týdny schovávali ve sklepě, dokud se mi ta nejhorší zranění trochu nezahojila.

Období úlevy

Později jsem byla odvezena do věznice ve městě Nagykanizsa, kde bylo mnoho svědků Jehovových. Navzdory tomu, že jsme byli ve vězení, prožili jsme tam dva poměrně pěkné roky. Tajně jsme pořádali shromáždění a byli jsme tam téměř jako sbor. Měli jsme také mnoho příležitostí k neformálnímu vydávání svědectví. V této věznici jsem se setkala s Olgou Slézingerovou, tělesnou sestrou Erzsébet Slézingerové, která kdysi moji maminku a mě seznámila s biblickou pravdou.

V roce 1944 nacisté v Maďarsku rozhodli zlikvidovat maďarské Židy, stejně jako je systematicky vyvražďovali v jiných okupovaných územích. Jednoho dne přišli pro Olgu a pro mě. Nacpali nás do dobytčáku a po velmi krušné cestě přes bývalé Československo jsme se dostaly na místo určení do jižního Polska — do vyhlazovacího tábora Osvětim.

Jak jsem přežila Osvětim

Když jsem byla s Olgou, cítila jsem se v bezpečí. Dokázala si zachovat humor i ve velice obtížných situacích. Když jsme se dostaly do Osvětimi, byly jsme předvedeny před neblaze proslulého dr. Mengeleho, jehož úkolem bylo rozdělit nově příchozí na ty, kdo nejsou schopni práce, a ty, kdo jsou k práci způsobilí. Ti, kdo byli posouzeni jako neschopní, byli posláni do plynových komor. Když jsme byly na řadě my, Mengele se zeptal Olgy: „Kolik je vám let?“

Troufale, se šibalským zábleskem v očích, odpověděla: „Dvacet.“ Ve skutečnosti jí bylo dvakrát tolik. Ale Mengele se zasmál a poslal ji na pravou stranu, takže zůstala naživu.

Všichni vězni v Osvětimi měli na vězeňském oděvu nějaké označení — Židé měli Davidovu hvězdu a svědkové Jehovovi měli fialový trojúhelník. Když nám chtěli na šaty našít Davidovu hvězdu, vysvětlily jsme, že jsme svědkové Jehovovi, a chtěly jsme fialový trojúhelník. Za svůj židovský původ jsme se nestyděly, ale nyní jsme byly svědkové Jehovovi. Bili a kopali do nás, aby nás přinutili přijmout židovský znak. My jsme však byly neústupné, a nakonec nás vzali jako svědky Jehovovy.

Během doby jsem se setkala se svou sestrou Elvirou, která byla o tři roky mladší než já. Do Osvětimi se dostala celá naše sedmičlenná rodina. Pouze Elvira a já jsme byly uznány za schopné práce. Otec, matka a tři naši sourozenci zahynuli v plynových komorách. Elvira tehdy svědkem Jehovovým nebyla, a nebyly jsme ve stejné části tábora. Zůstala naživu, pak se odstěhovala do Spojených států. V Pittsburgu v Pensylvánii se stala svědkem Jehovovým a v roce 1973 tam pak zemřela.

Přežila jsem i další tábory

V zimě na přelomu roku 1944 a 1945 se Němci rozhodli Osvětim evakuovat, protože se blížili Rusové. Byly jsme tedy převezeny do Bergen-Belsenu v severním Německu. Krátce po našem příjezdu jsme byly s Olgou poslány do města Braunschweig. Měly jsme tam pomáhat odstraňovat trosky po těžkých náletech spojeneckého letectva. S Olgou jsme o tom mluvily. Nevěděly jsme jistě, zda bychom touto prací neporušily svou neutralitu, a proto jsme se rozhodly, že to dělat nebudeme.

Naše rozhodnutí vyvolalo značný rozruch. Bili nás koženými biči a předvedli nás před popravčí četu. Dostaly jsme minutu na rozmyšlenou a bylo nám řečeno, že pokud si to nerozmyslíme, budeme zastřeleny. Řekly jsme, že žádný čas na rozmyšlenou nepotřebujeme, protože jsme se už rozhodly. Ovšem jediný člověk, který měl právo dát příkaz k popravě, byl velitel tábora, a ten právě nebyl přítomen, a proto se poprava musela odložit.

Mezitím jsme musely celý den stát na táborovém nádvoří. Hlídali nás dva ozbrojení vojáci, a ti byli vždy po dvou hodinách vystřídáni. Nedostaly jsme žádné jídlo a byla nám hrozná zima — byl totiž únor. Tímto způsobem s námi zacházeli celý týden, a velitel se neobjevil. Nakonec nás naložili dozadu na náklaďák, a k našemu překvapení jsme se ocitly opět v Bergen-Belsenu.

Olga i já jsme tehdy byly v hrozném stavu. Přišla jsem téměř o všechny vlasy a měla jsem vysokou horečku. Na to, abych alespoň trochu pracovala, jsem musela vynaložit to největší úsilí. Každý den jsme dostávaly vodovou zelnou polévku a kousek chleba, ale to nestačilo. Musely jsme ovšem pracovat, jinak by nás popravili. Německé sestry, které se mnou pracovaly v kuchyni, mi pomáhaly, abych si alespoň trochu odpočinula. Když přicházely stráže na obhlídku, sestry mi daly znamení, a tak jsem se postavila k pracovnímu stolu, aby to vypadalo, že pilně pracuji.

Jednoho dne už Olga neměla sílu jít na své pracoviště a od té doby jsme ji už nikdy neviděly. Ztratila jsem statečnou přítelkyni, která mi během těžkých měsíců v táborech velice pomáhala. Patřila k pomazaným následovníkům našeho Pána Ježíše Krista, a tak jistě ihned dostala svou nebeskou odměnu. (Zjevení 14:13)

Propuštění a život po válce

V květnu 1945 válka skončila a byli jsme osvobozeni; jho utlačovatelů bylo nakonec zlomeno, ale já jsem byla tak zesláblá, že jsem se z toho ani nemohla radovat. Nemohla jsem se ani připojit ke konvojům, které dopravovaly osvobozené vězně do zemí, jež byly ochotny je přijmout. Tři měsíce jsem zůstala v nemocnici, abych nabrala sílu. Potom jsem se dostala do Švédska a tam jsem našla nový domov. Okamžitě jsem se spojila s našimi křesťanskými bratry a sestrami a za čas jsem se ujala vzácného pokladu kazatelské služby.

V roce 1949 jsem se provdala za Lennarta Josefssona, který dříve řadu let sloužil jako cestující dozorce svědků Jehovových. Také on byl během druhé světové války ve vězení za to, že zachoval svou víru. Společnou životní dráhu jsme začali 1. září 1949 jako průkopníci a byli jsme přiděleni do města Borås. V prvních letech jsme tam vedli pravidelně každý týden deset biblických studií se zájemci. Měli jsme velkou radost, když jsme viděli, jak se během devíti let sbor v Boråsu rozrostl na tři, a dnes tam je sborů pět.

V průkopnické službě jsem dlouho nezůstala, protože v roce 1950 se nám narodila dcerka a za dva roky se nám narodil syn. A tak jsem měla nádhernou výsadu učit naše děti tu neocenitelnou pravdu, kterou mě naučil onen drahý bratr v Maďarsku, když mi bylo pouhých šestnáct let: „Služba Jehovovi je ta největší pocta, jakou člověk může dostat.“

Když se ohlížím zpět na svůj život, uvědomuji si, že jsem si ověřila pravdivost slov, která napsal učedník Jakub, když nám připomínal Jobovu vytrvalost: „Jehova je velmi něžný v náklonnosti a milosrdný.“ (Jakub 5:11) Ačkoli jsem prožila také hrozné zkoušky, dostala jsem bohaté požehnání: dvě děti, jejich manželské partnery a šest vnoučat — a všichni jsou Jehovovými ctiteli. Kromě toho mám velmi mnoho duchovních dětí a vnoučat, z nichž někteří slouží jako průkopníci a misionáři. A těším se z krásné naděje, že se setkám se svými drahými, kteří nyní spí ve smrti, a že je budu moci obejmout, až vstanou z pamětních hrobek. (Jan 5:28, 29)

[Obrázek na straně 31]

Po druhé světové válce v kazatelské službě ve Švédsku

[Obrázek na straně 31]

S mým manželem