Raduji se v Jehovovi navzdory zkouškám
VYPRÁVÍ GEORGE SCIPIO
V prosinci 1945 jsem ležel v nemocničním pokoji a kromě rukou a chodidel jsem byl úplně ochrnutý. Myslel jsem, že můj stav je jen dočasný, ale všichni kolem mě pochybovali, že bych někdy mohl znovu chodit. Pro sedmnáctiletého chlapce plného energie to bylo skutečně utrpení! Odmítal jsem se smířit s takovými vyhlídkami. Měl jsem tolik plánů, například jsem chtěl následující rok jet se svým zaměstnavatelem do Anglie.
BYL jsem obětí epidemie obrny, která se přehnala přes Svatou Helenu, ostrov, na němž jsme žili. Obrna zabila 11 lidí a zanechala mnoho tělesně postižených. Zatímco jsem ležel na lůžku, měl jsem spoustu času přemýšlet o svém krátkém životě i o své budoucnosti. Přitom jsem si začal uvědomovat, že navzdory svému strádání mám důvod se radovat.
Skromný začátek
V roce 1933, když mi bylo pět let, získal můj otec Tom, který byl policistou a zároveň diákonem baptistické církve, nějaké vázané knihy od dvou svědků Jehovových. Byli to celodobí evangelisté neboli průkopníci, kteří krátce navštívili ostrov.
Jedna z těch knih se jmenovala Harfa Boží. Můj otec ji používal při studiu Bible s naší rodinou a s několika zájemci. Byla to kniha, která šla do hloubky, a já jí rozuměl jen velmi málo. Pamatuji si však, že jsem si ve vlastní Bibli označoval každý text, o kterém jsme diskutovali. Můj otec si brzy uvědomil, že to, co studujeme, je pravda a že se to liší od toho, co káže v baptistické církvi. Začal o tom vyprávět druhým lidem a z kazatelny vyučoval, že neexistuje žádná Trojice, žádný pekelný oheň ani žádná nesmrtelná duše. To v církvi vyvolalo značný rozruch.
Nakonec bylo ve snaze urovnat spor svoláno církevní shromáždění. Zazněla otázka: „Kdo stojí za baptisty?“ Byla to většina. Následovala další otázka: „Kdo stojí za Jehovou?“ Bylo jich asi 10 nebo 12. Byli požádáni, aby církev opustili.
To byl skromný začátek nového náboženství na Svaté Heleně. Můj otec se spojil s ústředím Watch Tower Society ve Spojených státech a požádal o přehrávací přístroj, aby mohl veřejnosti pouštět nahrané biblické přednášky. Bylo mu sděleno, že přístroj je příliš velký, než aby jej bylo možné poslat na Svatou Helenu. Poslali mu tedy jeden menší gramofon, a bratři si později objednali ještě další dva. Pěšky nebo na oslu cestovali po celém ostrově a přinášeli lidem poselství.
Jak se poselství šířilo, sílil odpor. Děti ve škole, do které jsem chodil, někdy zpívaly: „Ať každý to uslyší, ať každý se podívá, na gramo-skupinu Tommyho Scipia.“ To byla pro mě, pro školáka, který chtěl mít uznání od svých vrstevníků, těžká zkouška. Co mi pomohlo vytrvat?
Naše velká rodina se šesti dětmi měla pravidelně rodinné biblické studium. Bibli jsme společně četli také každé ráno před snídaní. To naší rodině nesporně pomáhalo, abychom po celá ta léta zůstali věrní v pravdě. Pokud jde o mne, již v útlém věku jsem získal lásku k Bibli, a během let jsem si udržel zvyk číst Bibli pravidelně. (Žalm 1:1–3) Než jsem ve čtrnácti letech vyšel ze školy, upevnil jsem se v pravdě, a v mém srdci byla bázeň před Jehovou. To mi umožnilo, abych se radoval v Jehovovi navzdory oněm zkouškám.
Další zkoušky i radost
Když jsem ležel nemocný na lůžku a přemýšlel o těch předcházejících letech i o svých vyhlídkách do budoucnosti, uvědomoval jsem si na základě svého studia Bible, že moje nemoc není nějakou zkouškou nebo trestem od Boha. (Jakub 1:12, 13) Přesto byla obrna bolestivou zkušeností, a její následky mě měly provázet po zbytek života.
Když jsem se zotavoval, musel jsem se znovu učit chodit. Také jsem ztratil schopnost ovládat některé svaly v obou pažích. Ani bych nespočítal, kolikrát za den jsem upadl. Nicméně s úpěnlivou modlitbou a s nepřetržitým úsilím jsem byl již v roce 1947 schopen chodit o holi.
V té době jsem se zamiloval do Doris, dívky, která sdílela mé náboženské přesvědčení. Byli jsme příliš mladí, než abychom pomýšleli na manželství, avšak získal jsem motivaci, abych se dále zlepšoval v chůzi. Odešel jsem ze zaměstnání, protože plat, který jsem tam dostával, by mi nedovolil vstoupit do manželství, a zařídil jsem si vlastní zubní laboratoř, která pak fungovala dva roky. Vzali jsme se v roce 1950. Do té doby jsem vydělal dostatek peněz, abychom si koupili malé auto. Nyní jsem mohl vozit bratry na shromáždění a do kazatelské služby.
Postup teokracie na ostrově
V roce 1951 k nám Společnost poslala svého prvního zástupce. Byl jím Jacobus van Staden, mladý muž z Jižní Afriky. Právě jsme se přestěhovali do většího domu, takže jsme Jacoba mohli ubytovat na celý rok. Jelikož jsem byl v práci sám sobě pánem, trávili jsme mnoho času společně v kazatelském díle. Bylo to pro mě školení.
Jacobus neboli Koos, jak jsme mu přezdívali, organizoval pravidelná sborová shromáždění, která jsme všichni rádi navštěvovali. Měli jsme však problém s dopravou, protože ze všech zájemců jen dva měli auto. Terén na ostrově je nerovný a kopcovitý, a v té době tam bylo jen několik dobrých silnic. Proto dostat každého na shromáždění, to byl docela náročný úkol. Někteří zájemci vycházeli brzy ráno. Tři jsem vzal svým malým autem a po určité vzdálenosti je vysadil u cesty. Vystoupili a pokračovali dál pěšky. Já se vrátil, kus cesty svezl další tři, vysadil je a znovu se vrátil. Nakonec se tímto způsobem dostali na shromáždění všichni. Po shromáždění následoval stejný postup, aby se každý dostal domů.
Koos nás také naučil, jak účinně předkládat poselství u dveří. Měli jsme mnoho pěkných zážitků, ale některé byly i nepěkné. Avšak radost, kterou jsme v kazatelské službě měli, zastínila všechny zkoušky způsobené těmi, kdo naší kazatelské činnosti odporovali. Jednou ráno jsem pracoval s Koosem. Když jsme přišli ke dveřím, uslyšeli jsme uvnitř někoho mluvit. Nějaký muž četl nahlas z Bible. Zřetelně jsme slyšeli známá slova ze 2. kapitoly Izajáše. Když se dostal ke 4. verši, zaklepali jsme. Přívětivý stařík nás pozval dovnitř a my použili Izajáše 2:4, abychom mu vysvětlili dobrou zprávu o Božím Království. Bylo s ním zahájeno biblické studium, přestože bydlel na těžko přístupném místě. Museli jsme cestovat z kopce dolů, po kamenech přejít přes řeku, vyjít na další kopec a potom sejít dolů do jeho domu. Ale stálo to za to. Tento pokorný starý muž přijal pravdu a byl pokřtěn. Aby se dostal na shromáždění, musel o dvou holích dojít až na místo, odkud jsem ho mohl zbytek cesty vzít autem. Později zemřel jako věrný svědek Jehovův.
Policejní komisař byl proti našemu dílu a opakovaně vyhrožoval, že Koos bude vypovězen. Každý měsíc ho volal k výslechu. Koos mu však vždycky dával přímé odpovědi z Bible, a to ho přivádělo k ještě větší zuřivosti. Pokaždé Koosovi nařizoval, že musí s kázáním přestat, ale pokaždé mu bylo vydáno svědectví. Odporoval dílu dál i poté, co Koos Svatou Helenu opustil. Později komisař, mohutný silák, onemocněl a velmi zhubl. Lékaři nemohli přijít na to, co mu je, a nakonec z ostrova odešel.
Křest a stálý růst
Když byl Koos na ostrově tři měsíce, měl pocit, že je čas, aby proběhly křty. Problémem však bylo najít vhodný bazén. Rozhodli jsme se tedy vykopat velkou jámu, vybetonovat ji a nanosit do ní vodu. Noc před křtem pršelo, a tak nás druhý den ráno potěšilo, když jsme našli jámu naplněnou po okraj.
To nedělní ráno Koos přednesl proslov ke křtu. Když uchazeče o křest požádal, aby se postavili, vstalo nás 26, abychom odpověděli na obvyklé otázky. Měli jsme výsadu být prvními svědky pokřtěnými na ostrově. Byl to nejšťastnější den mého života, protože jsem se vždycky obával, že by Armagedon mohl přijít dříve, než budu pokřtěn.
Nakonec byly vytvořeny dva sbory, jeden v Levelwoodu a jeden v Jamestownu. Každý týden tři nebo čtyři z nás cestovali 13 kilometrů do jednoho sboru, abychom tam v sobotu večer vedli školu teokratické služby a služební shromáždění. V neděli dopoledne po kazatelské službě jsme se vrátili a odpoledne a večer měli v našem vlastním sboru tatáž shromáždění spolu se studiem Strážné věže. A tak naše víkendy byly naplněny radostnou teokratickou činností. Toužil jsem po tom, abych mohl kázat celodobě, ale musel jsem živit rodinu. V roce 1952 jsem se tedy znovu stal zaměstnancem vlády jako místní zubař.
V roce 1955 začali ostrov každoročně navštěvovat cestující zástupci Společnosti, krajští dozorci, a při svých návštěvách někdy bydleli také u nás. Měli dobrý vliv na naši rodinu. Přibližně ve stejné době jsem měl rovněž výsadu podílet se na promítání tří filmů Společnosti, které probíhalo po celém ostrově.
Vzrušující sjezd Božská vůle
V roce 1958 jsem opět opustil vládní službu, abych se mohl zúčastnit mezinárodního sjezdu Božská vůle v New Yorku. Tento sjezd se stal milníkem mého života, další příležitostí, která mi poskytla mnoho důvodů radovat se v Jehovovi. Protože na ostrov neexistovalo pravidelné dopravní spojení, byli jsme pryč pět a půl měsíce. Sjezd trval osm dnů a program probíhal od devíti hodin ráno do devíti večer. Nikdy jsem však nebyl unaven a těšil jsem se na každý den. Měl jsem také výsadu, že jsem v průběhu programu mohl dvě minuty mluvit jako zástupce Svaté Heleny. Oslovit ty velké zástupy posluchačů na Yankee Stadionu a Polo Grounds, to ve mně vyvolalo značnou nervozitu.
Sjezd posílil mé rozhodnutí stát se průkopníkem. Zvláště povzbudivá byla veřejná přednáška „Boží Království panuje — Je konec světa blízko?“. Po sjezdu jsme navštívili ústředí Společnosti v Brooklynu a prošli tiskárnu. S bratrem Knorrem, tehdejším prezidentem Watch Tower Society, jsem mluvil o postupu díla na Svaté Heleně. Řekl, že by jednou velmi rád ostrov navštívil. Domů jsme přivezli magnetofonové nahrávky všech přednášek a spolu s nimi i mnoho filmů, jež zachycovaly sjezd, abychom se o své zážitky podělili s rodinou a přáteli.
Dosahuji cíle celodobé služby
Po našem návratu mi bylo nabídnuto, abych znovu vykonával stejnou práci jako předtím, jelikož na ostrově nebyl žádný zubař. Vysvětlil jsem však, že mám v úmyslu vstoupit do celodobé služby. Po dlouhém vyjednávání jsme se dohodli, že budu moci pracovat pouze tři dny v týdnu, ale s vyšším platem, než jaký jsem měl, když jsem pracoval šest dnů v týdnu. A tak se prokázala jako pravdivá Ježíšova slova: „Neustále tedy hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6:33) Pro mne, s mýma ochablýma nohama, nebylo vždy snadné cestovat kopcovitým terénem. Přesto jsem však sloužil jako průkopník 14 let a mohl jsem tak pomoci mnoha obyvatelům ostrova, aby poznali pravdu, z čehož mám samozřejmě velkou radost.
V roce 1961 mě vláda chtěla poslat na dvouleté bezplatné školení na ostrovy Fidži, abych se mohl stát plně kvalifikovaným zubařem. Dokonce mi nabídli, že se mnou pošlou i mou rodinu. Byla to lákavá nabídka, ale po důkladném uvážení jsem ji odmítl. Nechtěl jsem opustit bratry na tak dlouhou dobu a vzdát se výsady, že s nimi mohu sloužit. Nadřízený úředník, který měl zdravotnictví na starosti a který cestu organizoval, byl nanejvýš překvapen. Řekl: „Pokud si myslíte, že je konec tak blízko, můžete přece ještě užívat peněz, které si do té doby vyděláte.“ Zůstal jsem však pevný.
Následující rok jsem byl pozván do Jižní Afriky, abych se zúčastnil školy služby Království, což bylo měsíční školení pro sborové dozorce. Dostali jsme cenné pokyny, které nám pomohly účinněji plnit naše úkoly ve sboru. Po tomto kursu se mi dostalo dalšího školení, když jsem pracoval s jedním cestujícím dozorcem. Potom jsem více než deset let sloužil dvěma sborům na Svaté Heleně jako zástupce krajského dozorce. Časem byli k dispozici další způsobilí bratři, a tak se začal používat systém pravidelného střídání.
Mezitím jsme se přestěhovali z Jamestownu do Levelwoodu, kde to bylo více zapotřebí, a zůstali jsme tam deset let. V té době jsem byl na roztrhání — průkopnická služba, tři dny v týdnu práce pro vládu a k tomu ještě provoz malého obchůdku s potravinami. Navíc jsem dohlížel na sborové záležitosti, a společně s manželkou jsme se starali o rodinu se čtyřmi dorůstajícími dětmi. Abych to zvládl, vzdal jsem se svého třídenního zaměstnání, prodal obchod, a celou rodinu jsem vzal na tři měsíce na dovolenou do Kapského Města v Jižní Africe. Potom jsme se přestěhovali na ostrůvek Ascension a tam jsme zůstali asi rok. Během té doby jsme měli příležitost pomoci mnoha lidem získat přesné poznání biblické pravdy.
Po našem návratu na Svatou Helenu jsme se přestěhovali zpět do Jamestownu. Zrenovovali jsme si dům, který sousedil se sálem Království. Abychom byli v hmotném ohledu zajištěni, přestavěli jsme spolu se synem Johnem nákladní Ford na zmrzlinářskou dodávku, a následujících pět let jsme prodávali zmrzlinu. Krátce poté, co jsme se začali takto živit, jsem měl s dodávkou dopravní nehodu. Auto se převrátilo a přiskříplo mi nohy. Následkem toho mi znecitlivěly nervy v lýtkách, a trvalo to tři měsíce, než jsem se zotavil.
Bohaté požehnání v minulosti i budoucnosti
Během let jsme měli požehnání v mnoha dalších ohledech a zároveň mnoho dalších důvodů k radosti. Jedním z nich byla v roce 1985 cesta do Jižní Afriky, při které jsme se zúčastnili celostátního sjezdu a navštívili nový domov betel, který se v té době právě stavěl. Dalším důvodem k radosti bylo to, že jsme spolu se synem Johnem mohli malým dílem přispět k výstavbě nádherného sjezdového sálu poblíž Jamestownu. Jsme také šťastni, že tři naši synové slouží jako starší a jeden vnuk slouží v betelu v Jižní Africe. A samozřejmě mnoho radosti a uspokojení sklízíme, když pomáháme mnoha lidem získat přesné biblické poznání.
Obvod pro naši službu je omezený, žije v něm asi 5 000 lidí. Přesto však, i když propracováváme tentýž obvod znovu a znovu, služba přináší pěkné výsledky. Jen velmi málo lidí s námi jedná hrubě. Svatá Helena je známa svou vlídností, a ať půjdete kamkoli, ať půjdete pěšky po cestě nebo pojedete autem, všude vás budou lidé zdravit. Moje zkušenost je, že čím lépe lidi poznáte, tím snazší je vydávat jim svědectví. Nyní máme 150 zvěstovatelů, a to i přesto, že mnozí se odstěhovali na pevninu.
Po 48 letech manželství, když všechny naše děti již vyrostly a odstěhovaly se, jsme s manželkou opět sami. Její věrně oddaná láska a podpora mi po celá ta léta pomáhaly, abych navzdory zkouškám s radostí pokračoval ve službě Jehovovi. Našich tělesných sil ubývá, ale naše duchovní síla je každý den obnovována. (2. Korinťanům 4:16) Spolu se svou rodinou a svými přáteli se těším na úžasnou budoucnost, kdy budu tělesně ještě zdravější, než jako když mi bylo sedmnáct let. Mým největším přáním je těšit se z dokonalosti ve všech ohledech, a především sloužit našemu milujícímu a starostlivému Bohu, Jehovovi, a jeho panujícímu Králi, Ježíši Kristu, a to navždy. (Nehemjáš 8:10)
[Obrázek na straně 26]
George Scipio a jeho tři synové, kteří slouží jako starší
[Obrázek na straně 29]
George Scipio se svou manželkou Doris