Vždy nacházím něco, co mohu dělat pro Jehovu

Vypráví Jean Queyroi

BYLO nádherné léto roku 1939. Krajinu kolem Martigny, ve švýcarském kantonu Valais, ozařovalo srpnové slunce. Nad námi se tyčily některé z nejvyšších vrcholků Alp, mezi nimi sněhem pokrytý Grand Combin, vysoký 4 314 metrů. Trávil jsem několik dní v jedné pohostinné křesťanské rodině a společně jsme se několik hodin bezstarostně procházeli po horských stezkách. Připadalo mi, že jsem již v ráji.

Brzy však nastal čas, abych se rozloučil a vrátil se do Paříže. Koupil jsem si ke čtení do vlaku noviny a znepokojivé zprávy mě prudce vrátily zpět do skutečnosti. Světová situace se značně zhoršila a válka byla přede dveřmi.

Vrátil jsem se ke své práci v pařížské kanceláři Společnosti Strážná věž, kde jsem již více než rok sloužil. Za několik dní jsem však dostal povolávací rozkaz a musel jsem se hlásit v kasárnách v pevnosti Vincennes na východním předměstí Paříže. Můj život se měl drasticky změnit.

NEUTRÁLNÍ POSTOJ

Třetího září 1939 Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku. Dostavil jsem se do Vincennes a zaujal jsem k této záležitosti postoj křesťanské neutrality. Zakrátko jsem se ocitl v postranním vozíku vojenského motocyklu, který řídil mladý voják. Ten dostal rozkaz, aby mě zavezl do nedaleké pevnosti Charentonu. Věděl, proč mě tam poslali, a proto se i přes ohlušující řev motocyklu pokoušel přimět mě ke změně postoje. Naléhal na mne: „Queyroi, prosím tě, netrvej na tom. Neodmítej bojovat, nebo to s tebou špatně dopadne.“ Chvatně jsem ho ujišťoval, že nemám strach.

Pak nastala moje první noc ve vězeňské cele. Cela měla rozměry 2 metry krát 1,5 metru a byly v ní pouze dvě deky a prkno na spaní. Nebylo tam žádné světlo. Uvažoval jsem o tom, co bych v této situaci mohl dělat pro Jehovu. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že tam není ani malinké okénko, jímž by mohl proniknout záblesk denního světla. Celu jsem směl opustit každý den jen na čtvrt hodiny, abych se mohl umýt, a to pod dohledem seržanta s revolverem v ruce, doprovázeného dvěma vojáky ozbrojenými puškami. Zacházeli se mnou jako s nebezpečným zločincem.

Různí vojáci mi nosili jídlo. Můj postoj vzbudil jejich zvědavost, a tak jsem měl příležitost něco dělat pro Jehovu. Vydal jsem jim dobré svědectví a brzy nato ke mně někteří z nich pocítili sympatie a nosili mi zápalky, svíčky a dokonce jídlo navíc. Na začátku mi zabavili Bibli, ale díky jednomu důstojníkovi jsem ji dostal zpátky. Velmi jsem si vážil toho, že mohu při světle svíčky číst její vzácná slova.

Později mě přemístili do vojenského vězení na Rue du Cherche–Midi v Paříži, které dnes již neexistuje. Dostal jsem se do samotky, kde jsem měl dost času na přemýšlení o své situaci.

Bylo mi 27 let a dva roky jsem strávil ve službě plným časem. Moje rodina se poprvé dostala do styku se svědky Jehovovými prostřednictvím vysílání soukromé rozhlasové stanice Radio Vitus v Paříži. Bylo to v roce 1933. Já jsem zaujal stanovisko pro pravdu v roce 1935, po ukončení povinné vojenské služby. Pokřtěn jsem byl v srpnu roku 1936 v Lucernu, ve Švýcarsku.

Moji rodiče, bratr, sestra a já jsme byli spojeni s tehdy jediným sborem v Paříži. Bratr Knecht, který byl odpovědný za dílo ve Francii, stále povzbuzoval mladé svědky k celodobé službě. Proto jsme se v dubnu 1938 rozhodli — můj bratr, sestra a já –, že se staneme průkopníky neboli služebníky plným časem. Byli jsme přiděleni do Auxerre, do města vzdáleného asi 150 kilometrů na jihovýchod od Paříže. Moje sestra Jeannette propracovávala obvod přímo ve městě a já se svým bratrem Marcelem jsme jezdili na kolech do okolních vesnic v okruhu asi 30 kilometrů. V té době bylo hlavní součástí kazatelské služby rozšiřování biblické literatury. Dodatečné návštěvy se nevykonávaly. Ještě dnes si vzpomínám, jaké mi to dělalo starosti.

V červnu 1938 jsem dostal pozvání, abych pracoval v pařížské kanceláři Společnosti Strážná věž. V té době se skupina pracovníků kanceláře, neboli rodina bétel, skládala z deseti osob. Byl jsem přidělen do expedice. Pracoval jsem tam i ve chvíli, kdy mě povolali k vojenské službě a já dostal „nové přidělení“.

MÉ NOVÉ PŘIDĚLENÍ — VĚZENÍ

Od začátku jsem si uvědomoval, že moje víra rychle zeslábne, nebudu-li za svého pobytu ve vězení hledat jakékoli způsoby — i sebenepatrnější –, jak něco dělat pro Jehovu. Již brzy jsem si mohl vytvářet příležitosti, abych mluvil o pravdě z Božího slova. Několik týdnů po přeložení do věznice Cherche–Midi jsem se dostal do společné cely s jinými vězni. Tam jsem se setkal se studentem práv, který byl odsouzen do vězení proto, že se z vojenské dovolené vrátil o několik dní později. Byl tam také student z katolického semináře, který byl odsouzen za krádež. My tři jsme vedli dlouhé rozhovory o biblické pravdě.

Jednoho dne jsem si všiml vězně, který stál zcela sám v rohu vězeňského dvora. Když jsem se k němu přiblížil, uviděl jsem, že něco čte. Promluvil jsem na něj. Obrátil se a ukázal mi svou Bibli. Představte si, byl to svědek Jehovův! Byl polského původu, jmenoval se Ceglarski a do vězení se dostal stejně jako já kvůli své křesťanské neutralitě. Konečně mám společenství s křesťanem! Umíte si jistě představit, jak jsme byli oba šťastní. Mohli jsme teď trávit mnoho hodin budujícími rozmluvami.

V tomto vězení jsme směli pobývat několik hodin denně na dvoře, takže se mi podařilo mluvit s několika vězni, kteří chtěli poslouchat biblické poselství. Někdy se k našim rozhovorům připojovali i strážní. Našel jsem tedy něco, co mohu dělat pro Jehovu. Vězení se skutečně stalo mým novým služebním přidělením a dosáhl jsem počtu hodin jako průkopník, i když jsem je nemohl nikam oznámit. To mě však nijak neznepokojovalo.

ODCHOD

Ubíhaly měsíce takzvané poziční války, kdy se téměř nic nedělo. Nastal však konec května 1940, kdy Němci napadli Francii. V červnu přikázaly francouzské úřady evakuaci všech pařížských věznic před blížícími se německými vojsky. Naložili nás na vojenská nákladní auta a odvezli do Orleansu, města asi 100 kilometrů na jih od Paříže. Po krátkém pobytu byli civilní i vojenští vězni rozděleni do skupin a dostali pokyny, aby dále pokračovali pěšky jihovýchodním směrem podél severního břehu řeky Loiry. Na kolonu dohlíželi ozbrojení strážní. Byl to obtížný pochod za horkého červnového slunce.

Mezi námi byli zločinci, a strážní dostali pokyny, aby zastřelili každého, kdo by se zastavil, padl nebo nebyl schopen dalšího pochodu. Třetí den dostal bratr Ceglarski sluneční úžeh. Kdyby zůstal pozadu, znamenalo by to pro něj jistou smrt. Strážní mi dovolili, abych ho s pomocí několika jiných vězňů položil na deku a abychom ho nesli. Další den už se cítil lépe a byl schopen znovu pokračovat v chůzi.

Těsně před příchodem do Briare, malého města položeného na severním břehu Loiry, se naše skupina setkala s proudem lidí s takovým nákladem svého majetku, který mohli unést nebo uvézt na kárce. Utíkali před postupujícími německými armádami na jih. Při pohledu na ty tisíce lidí, kteří utíkali, aby si zachránili život, jsme si mohli udělat určitý obrázek o tom, kolik civilních obyvatelů odchází.

Pak jsme zjistili, že naši strážní zmizeli a ponechali nás svému osudu. Co teď máme dělat? Nebylo možné přejít přes řeku Loiru a pokračovat v cestě na jih, protože všechny mosty byly vyhozeny do povětří. Naše malá skupina (složená z bratra Ceglarskiho, ze dvou dalších vězňů a ze mne) se rozhodla vrátit se do Paříže.

Našli jsme několik opuštěných koní, které jsme osedlali, jak jsme nejlépe uměli. Zranil jsem si koleno a nemohl jsem ohýbat nohu, a tak mi moji společníci museli pomáhat vylézt koni na hřbet. Pak jsme si všimli, že můj kůň také kulhá. Postupovali jsme tedy tak pomalu, jak se belhal můj kůň. Naše výprava ovšem velmi brzy skončila. Již po několika kilometrech jsme narazili na německý vojenský oddíl a německý policista nás vyzval, abychom slezli s koní. Všechno skončilo jen tak, že jsme dostali jiné strážné.

VÁLEČNÝ ZAJATEC

Brzy po našem zajetí jsem byl oddělen od bratra Ceglarskiho, který zůstal německým válečným zajatcem až do konce války. Já jsem byl několik měsíců vězněn v kasárnách v Joigny, ve střední Francii, a pak deportován do Štětína, tehdejšího přístavu ve východním Prusku. Dnes je to polské přístavní město.

Když mě Němci zajali, považovali mě vlastně za francouzského vojenského vězně, takže mě dali do tábora válečných zajatců, kde byly téměř tak kruté podmínky jako v koncentračním táboře. Tento tábor byl v obrovském hangáru, kam se vešlo 500 vězňů střežených ozbrojenými strážemi. Vězni přes den pracovali na různých pracovištích ve městě a večer je vodili zpátky do tábora. Jak jsem měl najít něco, co bych dělal pro Jehovu, když ti muži byli celý den pryč?

V hangáru byla velká tabule, kam se mohly vyvěšovat informace, a já jsem dostal povolení použít malý kousek místa na této tabuli. Našel jsem kus papíru, který jsem pečlivě vyhladil, a na něj napsal několik krátkých vysvětlení biblických námětů. Dolů jsem připsal, kde je možné mě zastihnout a kdy by mě mohl navštívit ten, koho by zajímalo poselství o Božím království.

KÁZÁNÍ VŠEM DRUHŮM LIDÍ

Tato metoda přinesla dobré výsledky. Brzy jsem mohl každý večer uspořádat malé shromáždění se šesti, osmi nebo dokonce deseti přítomnými. Naše rozhovory často trvaly hodinu nebo i déle, podle toho, jaké otázky vyvstaly. Čas od času se k nám připojil i některý německý strážný, který mluvil francouzsky.

Měl jsem pouze jednu Bibli, proto jsem napsal Červenému kříži do Ženevy a požádal, aby mi poslali tolik Biblí, kolik budou moci. Po dlouhé době jsem konečně dostal první balík použitých Biblí. Jednoho dne mi řekli, abych šel do kanceláře tábora, že mě chce vidět zástupce Červeného kříže, který tábor navštívil. Představil se jako protestantský duchovní. Zřejmě se domníval, že i já jsem protestant. Byl trochu zklamán, když se dozvěděl, že jsem svědek Jehovův.

Přesto byl laskavý a blahopřál mi k tomu, co dělám. Ujistil mě, že si mohu dále objednávat Bible a že je dostanu. Ukázalo se, že to byla pravda. Tak jsem mohl za dobu svého pobytu v táboře rozšířit téměř 300 Biblí. Po válce jsem měl radost, když jsem se dozvěděl, že jeden belgický vězeň, který se jmenoval Wattiaux a jemuž jsem vydal svědectví v táboře ve Štětíně, zaujal postoj pro pravdu.

Za svého zajetí v Německu jsem mohl dostávat od své rodiny balíky s jídlem. Brzy jsem zjistil, že každý balík v sobě také skrývá plno cenného duchovního pokrmu. Moje sestra napsala na stroji na velmi tenký papír články ze „Strážné věže“ a schovala je do balíčků makaronů. Strážní je nikdy nenašli. V jednom balíku s jídlem jsem dostal dokonce knihu „Děti“. Pro mou kazatelskou službu byla tato kniha velice užitečná.

ROZŠIŘUJI SVOU SLUŽBU

Jsem mechanik, a proto mi nakonec přidělili práci v dílně, kde se opravovaly traktory. Pracovalo tam 20 Němců, z nichž většina byla příliš stará na to, aby je povolali k vojenské službě. Snažil jsem se tedy naučit se trochu německy. Upřímně jsem si přál rozšířit svou službu a neomezovat své kázání jen na francouzsky mluvící vězně.

Musel jsem však jednat obezřetně, protože němečtí dělníci se báli veřejně vyjadřovat své názory. Mluvil jsem tedy s každým zvlášť. Obvykle docela dobře znali Bibli a slyšeli o svědcích Jehovových. Někteří dokonce věděli, že mnoho svědků muselo jít do koncentračních táborů.

Dospěl jsem tak daleko, že jsem každý den v dílně postupně hovořil o pravdě se svými spolupracovníky. Někteří byli poselství příznivě nakloněni, ale vedoucí pracovník nakloněn nebyl. Zřejmě jsem zašel příliš daleko, když jsem na jeho pracovní stůl napsal křídou „Jehovas Zeugen“ (svědkové Jehovovi), abych mu pomohl pochopit, kdo jsem. Když ten nápis uviděl, velmi se ulekl a rychle ho smazal. Ale nepotrestal mě. Časem se další pracovníci začali chovat přátelsky. Dokonce mi nosili tolik jídla, že jsem se po návratu do tábora o ně mohl podělit i s jinými vězni.

JEHOVA JE SILNÁ VĚŽ

Během let jsem se naučil, že vždycky můžeme dělat něco pro Jehovu a pro své bližní, ať jsou okolnosti jakkoli obtížné. Štětín několikrát silně bombardovalo spojenecké letectvo. Snažili jsme se schovat se v zákopech, které byly zakryté prkny a zeminou. Tyto zákopy neposkytovaly opravdové bezpečí, protože v nich přišly o život desítky vězňů. Mnohdy jsem při náletu cítil, že se mě ve tmě chytila nějaká ruka, jejíž sevření povolilo, až když nálet skončil. Zřejmě si některý z vězňů myslel, že mám zvláštní ochranu, protože hovořím o Bohu.

Při jednom náletu náš tábor do základu vyhořel od zápalné bomby. Byli jsme na ulicích města ponecháni sami sobě a byli jsme svědky mnoha hrůzných scén. Civilisté s těžkými popáleninami skákali do kanálů řeky Odry, které protékaly Štětínem. Když tyto oběti požáru vytáhli z vody, znovu na nich začal hořet fosfor. Mnozí zemřeli.

Ruská vojska postoupila, a tak jsme dostali rozkaz opustit Štětín a vydat se směrem na západ na Neubrandenburg a pak na Güstrow. Usazeni nahoře na velkém traktoru jsme postupovali po silnici, na kterou čas od času dopadaly sovětské granáty. U Güstrowa nás nakonec dostihly ruské tanky. Sovětské úderné jednotky byly pány nad tímto městem jeden týden. Blížily se britské jednotky a sovětské úřady, když čekaly na setkání vojsk, oddělily vojenské vězně od civilních. Některé vězně zadrželi a ostatní (včetně mne) předali Angličanům.

Tak skončil můj děsivý zážitek. Za několik týdnů potom jsem stál opět na nástupišti Severního nádraží (Gare du Nord) v Paříži. Bylo to uprostřed května roku 1945, po 69 měsících zajetí.

NACHÁZÍM DALŠÍ VĚCI, JEŽ MOHU DĚLAT PRO JEHOVU

V roce 1946 mne Společnost opět pozvala, abych sloužil v bételu, který byl tehdy v Montmorency, na jednom severním předměstí Paříže. Po několika měsících jsme spolu s bratrem Paulem Dossmanem byli pověřeni, abychom jako krajští dozorci navštěvovali sbory ve Francii. V té době nebylo v celé zemi ani 2 000 svědků. A dnes, více než 40 let nato, je tam přes sto tisíc zvěstovatelů.

Později jsem byl znovu povolán do bételu, který byl tehdy v jedné pařížské vilové čtvrti. Dva misionáři z Anglie mne povzbudili k tomu, abych se v roce 1949 začal učit anglicky. Musím přiznat, že mi to dělalo určité potíže. Příští rok jsem byl pozván do Biblické školy Strážné věže Gilead.

Po návratu do Francie jsem nějakou dobu sloužil jako krajský dozorce a pak mne Společnost požádala, abych odcestoval jako misionář do Afriky. Mezitím jsem se ale oženil s Titicou, sestrou, která je řeckého původu. Pět let jsme pobývali v Senegalu a měli jsme tu přednost, že jsme zažili vytvoření prvního sboru v Dakaru. Zdravotní důvody nás později přinutily k návratu do Francie.

Nyní jsem 50. rok ve službě plným časem a během celé té doby jsem měl radost, že jsem více než sto osobám pomohl zaujmout postoj pro pravdu. Jehova je ke mně neustále dobrý a štědrý. Ze svých životních zkušeností jsem se naučil, že ať jsme v jakékoli situaci, vždy můžeme najít nějakou možnost, jak chválit a ctít našeho Boha, Jehovu.