Choďme jako spolupracovníci v pravdě

Vrcholné myšlenky ze 2. a 3. Jana

POZNÁNÍ pravdy je charakteristickým znakem Jehovových ctitelů. (Jan 8:31, 32; 17:17) Chodit v božské pravdě je nezbytně nutné pro záchranu. A Boží služebníci musí být spolupracovníky v pravdě.

Druhý a třetí inspirovaný dopis apoštola Jana mluví o těch, kteří „chodí v pravdě“. (2. Jana 4; 3. Jana 3, 4) Třetí Jana také povzbuzuje, abychom si navzájem pomáhali jako „spolupracovníci v pravdě“. (3. Jana 5–8) Oba dopisy byly pravděpodobně napsány kolem roku 98 n. l. v Efezu nebo v jeho okolí. Jejich obsah však může být užitečný pro Jehovův lid dnes.

Druhý Jana zdůrazňuje pravdu

Druhý Jana zdůraznil pravdu a lásku a varoval před „antikristem“. (Verše 1–7) Dopis byl určen „vyvolené paní“, snad nějaké jednotlivé osobě. Jestliže však byl poslán sboru, pak její „děti“ byli duchem zplození křesťané, „vyvolení“ Bohem k nebeskému životu. (Římanům 8:16, 17; Filipanům 3:12–14) Jan se radoval z toho, že určití lidé „chodí v pravdě“ a že tak odolávají odpadnutí. Museli se však chránit před „antikristem“, který popírá, že Ježíš přišel v těle. Takových výstrah před odpadnutím dbají i dnešní svědkové Jehovovi.

Dále Jan poskytl radu o tom, jak jednat s odpadlíky, a uzavřel dopis osobním přáním a pozdravy. (Verše 8–13) Namáhavá práce, jako bylo kázání, kterou kdysi vykonal společně s jinými, přinesla ovoce. Vedla k obrácení těch, kterým psal tento dopis. Jedině když budou na sebe duchovně ‚dávat pozor‘, ‚obdrží plnou odměnu‘, zřejmě včetně nebeské „koruny“, která je vyhrazena věrným pomazaným. (2. Timoteovi 4:7, 8) Kdyby k nim přišel někdo, kdo „nezůstává v Kristově učení“, nemají ho ‚nikdy přijmout do svého domu ani ho nemají zdravit‘, aby se nepodíleli na jeho „ničemných skutcích“. Jan vyjádřil naději, že přijde a bude s těmito spoluvěřícími mluvit tváří v tvář, a pak skončil dopis pozdravy.

Třetí Jana zdůrazňuje spolupráci

Třetí Janův dopis byl určen Gáiovi a nejprve si všímá toho, co Gáius dělal pro spoluvěřící. (Verše 1–8) Gáius ‚chodil v pravdě‘ tím, že se přidržoval všech křesťanských nauk. Konal také „věrnou práci“, když pomáhal bratrům, kteří byli hosty. Jan napsal: „Jsme . . . povinni pohostinně přijímat takové osoby, abychom se stali spolupracovníky v pravdě.“ Svědkové Jehovovi dnes projevují podobnou pohostinnost cestujícím dozorcům.

Jan poukázal na rozdíl mezi špatným chováním Diotrefa a chováním Démétria, a pak dopis ukončil. (Verše 9–14) Diotrefes toužil po slávě, neprojevoval Janovi úctu a dokonce se pokoušel vypudit ze sboru ty, kteří pohostinně přijímali bratry. Jistý Démétrios však byl uveden jako znamenitý příklad. Jan doufal, že Gáia brzy uvidí. Skončil pozdravy a přáním, aby se Gáius těšil pokoji.

[Rámeček a obrázek na straně 30]

Na papíru, perem a inkoustem: Jan si přál navštívit „vyvolenou paní“ a „její děti“, místo aby jim mnoho psal „na papíru a inkoustem“. Ani Gáiovi apoštol nepsal dále „inkoustem a perem“, ale doufal, že ho brzy uvidí. (2. Jana 1, 12; 3. Jana 1, 13, 14) Řecké slovo přeložené jako „pero“ (kalamos) se vztahuje na třtinu nebo rákos a může se přeložit jako „rákos na psaní“. Řekové a Římané používali rákosové pero, které bylo špičaté a proříznuté tak, jako bývala v pozdější době brka. Řecké slovo melan překládané jako „inkoust“ je středním rodem přídavného jména mužského rodu melas, které znamená „černý“. Barvivem v nejstarších inkoustech byla uhelná čerň — buď určitý druh sazí, které se získávaly pálením oleje nebo dřeva, nebo krystalinické živočišné uhlí rostlinného nebo živočišného původu. Černidlo se obvykle uchovávalo jako suché tyčinky nebo kousky, které písař zvlhčil a nanášel štětcem nebo rákosem. Tehdejší papír byl tenký materiál z pruhů získaných z rostliny šáchoru papírodárného a zpracovaných do archů. Takový papír používali křesťané v raných dobách pro psaní dopisů, svitků i kodexů.