Proč je křesťanské uctívání nadřazené

Vrcholné myšlenky z dopisu Hebrejcům

JEHOVA BŮH zavedl nadřazené charakteristické rysy uctívání, když poslal na zem svého Syna, Ježíše Krista. Stalo se to proto, že Ježíš, zakladatel křesťanství, je nadřazen andělům i proroku Mojžíšovi. Kristovo kněžství je daleko nadřazenější ve srovnání s kněžstvím Levitů ve starověkém Izraeli. A Ježíšova oběť je vysoko nadřazená zvířecím obětem, jež byly přinášeny pod mojžíšským zákonem.

Tyto myšlenky jsou objasněny v dopise Hebrejcům. Zřejmě ho napsal apoštol Pavel v Římě kolem roku 61 n. l. a poslal ho hebrejským věřícím v Judeji. Od raných dob zastávali řečtí i asijští křesťané názor, že pisatelem byl Pavel, a tento názor je podpořen jak pisatelovou zevrubnou znalostí Hebrejských písem, tak i používáním logického dokazování, které je pro tohoto apoštola typické. Své jméno vynechal snad proto, že byli Židé proti němu zaujatí a protože se o něm vědělo, že je „apoštolem pro národy“. (Římanům 11:13) Nyní se podrobněji podívejme na nadřazené znaky křesťanství, jak jsou ukázány v Pavlově dopise Hebrejcům.

Kristus je nadřazen andělům a Mojžíšovi

Nejprve je ukázáno nadřazené postavení Božího Syna. (1:1–3:6) Andělé mu vzdávají poctu a jeho královské panování spočívá na Bohu. Proto bychom měli věnovat více než obvyklou pozornost tomu, co Syn mluví. Měli bychom kromě toho pamatovat na to, že i když byl člověk Ježíš nižší než andělé, byl nad ně vyvýšen a bylo mu dáno panství nad budoucí obydlenou zemí.

Ježíš Kristus je také nadřazen Mojžíšovi. Jak to? Mojžíš byl jen sloužícím v izraelském Božím domě. Ale Ježíše dosadil Jehova nad celým domem neboli sborem Božího lidu.

Křesťané vcházejí do Božího odpočinku

Apoštol dále poukazuje na to, že je možné vstoupit do Božího odpočinku. (3:7–4:13) Izraelité osvobození z egyptského otroctví do něj nevstoupili, protože byli neposlušní a nedostávalo se jim víry. My však můžeme do tohoto odpočinku vstoupit, jestliže projevujeme víru v Boha a poslušně následujeme Krista. Místo abychom jen zachovávali týdenní sabat, budeme pak denně zakoušet nadřazené požehnání, když budeme odpočívat od všech sobeckých skutků.

Vstup do Božího odpočinku je jedním slibem jeho slova, které „je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše a ducha“. Činí to tím, že pronikavě rozlišuje pohnutky a postoje, aby byl učiněn rozdíl mezi tělesnými žádostmi a duševním rozpoložením. (Srovnej Římanům 7:25.) Jestliže je naše „duše“, neboli život jako jednotlivců, spojena s bohabojným „duchem“ neboli rozpoložením, můžeme vstoupit do Božího odpočinku.

Nadřazené kněžství a smlouva

Pavel dále ukazuje nadřazenost Kristova kněžství a nové smlouvy. (4:14–10:31) Bezhříšný Ježíš Kristus má soucit s hříšnými lidmi, protože je podobně jako my vyzkoušen ve všech ohledech. Bůh ho navíc jmenoval ‚knězem navždy po způsobu Melchisedechově‘. Na rozdíl od lidských velekněží vlastní Ježíš nezničitelný život a nepotřebuje tedy ve svém záchranném díle žádné nástupce. Nemusí předkládat zvířecí oběti, protože obětoval své daleko nadřazenější bezhříšné tělo a vstoupil do nebe s hodnotou své krve.

Nová smlouva, uvedená v platnost Ježíšovou krví, je nadřazená smlouvě Zákona. Ti, kteří jsou v nové smlouvě, mají Boží zákony ve svých srdcích a radují se z odpuštění hříchů. (Jeremjáš 31:31–34) Vděčnost za to je podněcuje, aby činili veřejné prohlášení o své naději a aby se shromažďovali se spoluvěřícími. Jinak jsou na tom svévolní hříšníci, pro které již neexistuje žádná oběť za hříchy.

Víra je nezbytně nutná!

Chceme-li mít užitek z nadřazené nové smlouvy, potřebujeme víru. (10:32–12:29) Máme-li obdržet to, co Jehova slíbil, potřebujeme také vytrvalost. Povzbuzením k vytrvalosti je pro nás „velký oblak“ předkřesťanských svědků, který nás obklopuje. Zejména bychom však měli bedlivě uvažovat o Ježíšově bezúhonném způsobu života, když snášel utrpení. Každé utrpení, které nás z Božího připuštění postihne, může být v určitém smyslu považováno za ukázňování, které může přinést pokojné ovoce spravedlnosti. Spolehlivost Jehovových slibů by měla prohlubovat naši touhu přinášet mu svatou službu „se zbožnou bázní a s posvátnou úctou“.

Pavel končí povzbuzením. (13:1–25) Víra by nás měla podněcovat k projevům bratrské lásky, k pohostinnosti, k tomu, abychom pamatovali na trpící spoluvěřící, abychom měli v úctě manželství a byli „spokojeni s tím, co je“. Měli bychom napodobovat víru těch, kteří se ujímají vedení ve sboru, a měli bychom je poslouchat. Musíme se kromě toho vyvarovat odpadlictví, nést potupu, kterou nesl Ježíš, ‚vždy předkládat Bohu oběť chvály‘ a nadále konat dobro. Takové chování také patří mezi nadřazené charakteristické rysy pravého křesťanství.

[Rámeček a obrázek na straně 24]

Různé křty: Charakteristické rysy uctívání v izraelském svatostánku měly co dělat „jen s jídly a nápoji a různými křty“. (Hebrejcům 9:9, 10) Tyto křty byly obřadné umývání, které vyžadoval mojžíšský zákon. Nádoby, které se staly nečistými, byly umývány a k obřadnému očišťování patřilo praní oděvů a koupání. (3. Mojžíšova 11:32; 14:8, 9; 15:5) Kněží se koupali a věci, které měly co dělat se zápalnými oběťmi, byly oplachovány vodou. (2. Mojžíšova 29:4; 30:17–21; 3. Mojžíšova 1:13; 2. Paralipomenon 4:6) Ale k ‚různým křtům‘ nepatřily obřadné „křty pohárů, džbánů a měděných nádob“, jež prováděli někteří Židé v době, kdy přišel Mesiáš. Hebrejcům 9:10 se také nevztahuje na ponořování ve vodě, jež prováděl Jan Křtitel, ani na křest těch, kteří symbolizují svou oddanost Bohu jako křesťané. — Matouš 28:19, 20; Marek 7:4; Lukáš 3:3.