Otázky čtenářů

◼ Připouštějí svědkové Jehovovi použití vlastní krve (autotransfúzi), jako například uskladnění vlastní krve a její pozdější opětné zavedení do těla?

Lékařský personál často rozlišuje mezi homologní krví (krví pocházející z jiné osoby) a autologní krví (vlastní krví pacienta). Je dobře známo, že svědkové Jehovovi nepřijímají krev od jiných lidí. Ale jak je to s užíváním autologní krve, což je pojem užívaný při řadě postupů?

Některé z těchto postupů jsou pro křesťany nepřijatelné, protože jsou jasně v rozporu s Biblí, ale jiné vyvolávají otázky. V době, kdy byla psána Bible, samozřejmě nebyly známy transfúze a jiná taková použití krve. Přesto Bůh opatřil vedení, které umožňuje jeho služebníkům rozhodnout, zda určité lékařské postupy, při nichž se zachází s krví, by se Bohu líbily, či nikoli.

Boží určení je, že krev představuje život, a je tedy posvátná. Přikázal, že by žádný člověk neměl zachovat svůj život tím, že přijme krev. Bůh například prohlásil: „Každý pohybující se živočich, který je naživu, ať vám slouží k jídlu. . . Pouze tělo s jeho duší — jeho krví — nebudete jíst.“ (1. Mojž. 9:3, 4; 3. Mojž. 7:26, 27) Podle Dárce života je jediné přijatelné použití krve k oběti: „Duše těla je totiž v krvi a já sám jsem ji dal vám na oltář, abyste dosáhli smíření pro své duše, protože je to krev, jež dosahuje smíření skrze duši v sobě. Proto jsem řekl izraelským synům: ‚Žádná duše z vás nebude jíst krev.‘“ — 3. Mojž. 17:11, 12.

Třebaže křesťané nejsou pod mojžíšským Zákonem, Bible říká, že je pro nás „nutné“ ‚zdržovat se krve‘, pohlížet na ni jako na posvátnou. (Sk. 15:28, 29) Je to pochopitelné, protože oběti pod Zákonem předstiňovaly Kristovu krev, Boží prostředek, jímž můžeme získat věčný život. — Hebr. 9:11–15, 22.

Jak se mělo zacházet s krví pod Zákonem, jestliže se nepoužila k oběti? Jak čteme, když lovec zabil zvíře pro potravu, „v tom případě vylije jeho krev a pokryje ji prachem“. (3. Mojž. 17:13, 14; 5. Mojž. 12:22–24) Krev se tedy neměla použít pro obživu ani jinak. Jestliže byla vzata ze zvířete a nebyla použita při oběti, měla být vylita na zem, Boží podnož. — Iz. 66:1; srovnej Ezekiela 24:7, 8.

To jasně vylučuje jedno běžné použití vlastní krve — předoperační odběr, uskladnění a pozdější infúzi pacientovy vlastní krve. Při takovém postupu se dělá toto: Před zvoleným chirurgickým zákrokem se do krevní banky uloží několik jednotek pacientovy celé krve, nebo se oddělí červené krvinky, zmrazí se a uskladní. Jestliže se pak vidí, že pacient potřebuje při zákroku nebo po něm krev, může mu být vrácena jeho vlastní uložená krev. Toto použití krve se stalo populárním díky nynějším obavám z nemocí přenášených krví. Svědkové Jehovovi však NEPŘIJÍMAJÍ tento postup. Již dlouho si uvědomujeme, že taková uložená krev již není součástí osoby. Byla z ní úplně odňata, a tak by se s ní mělo naložit podle Božího Zákona: „Měl bys ji vylít na zem jako vodu.“ — 5. Mojž. 12:24.

Při trochu jiném postupu může být vlastní krev z pacienta odvedena do hemodialysačního zařízení (umělá ledvina) nebo do pumpy nahrazující umělé srdce a plíce. Krev proudí ven trubicí k umělému orgánu, který ji přečerpává a filtruje (nebo okysličuje), a pak se vrací do pacientova oběhového systému. Někteří křesťané se tomuto postupu podvolují, pokud není zařízení předem naplněno uskladněnou krví. Pohlížejí na vnější trubice jako na prodloužení svého oběhového systému, aby mohla krev projít umělým orgánem. Uvažují, že krev v tomto uzavřeném okruhu je stále jejich částí a nemusí být ‚vylita‘.

Ale co když se proudění takové vlastní krve nakrátko zastaví, jako když je aparatura s umělým srdcem a plícemi zastavena, zatímco chirurg kontroluje celistvost koronárního transplantátu?

Bible neklade důraz na spornou otázku nepřetržitého proudění. Lidské srdce se může na okamžik zastavit a zase se rozběhnout i mimo chirurgický zákrok.a Oběhový systém člověka nemusí být vyprázdněn a krev odstraněna jen proto, že se proudění krve přerušilo při zástavě srdce. Křesťan, který se musí rozhodnout, zda dovolí, aby byla jeho krev vedena nějakým vnějším zařízením, se tedy nebude v první řadě soustřeďovat na to, zda by mohlo dojít ke krátkému přerušení krevního oběhu, ale zda s dobrým svědomím uvažuje tak, že odvedená krev bude stále součástí jeho oběhového systému. — Gal. 6:5.

Jak je to s umělým ředěním krve? Někteří chirurgové považují za výhodné, aby byla pacientova krev během zákroku zředěna. Na začátku operace tedy odvedou část krve do uskladňovacích vaků vně pacientova těla a nahradí ji nekrevními tekutinami; později se krev vpustí z vaků zpátky do pacientova těla. Protože křesťané nedovolují svou krev skladovat, někteří lékaři tento postup přizpůsobili, takže zařízení přetvořili v okruh, který je stále napojen na pacientův oběhový systém. Někteří křesťané to přijali, jiní odmítli. Opět: každý jednotlivec se musí rozhodnout, zda považuje krev odvedenou do takového okruhu ředícího krev za podobnou krvi protékající umělým srdcem a plícemi, nebo zda ji bude považovat za krev, která ho opustila, a proto by měla být odstraněna.

Poslední příklad autologního použití krve je zachytávání a opětné použití krve během chirurgického zákroku. Používá se zařízení, jež odsává krev z rány, čerpá ji přes filtr (k odstranění sraženin nebo tkáňových zbytků) nebo přes odstředivku (k vyloučení tekutin) a pak ji zavádí zpět do pacientova těla. Mnozí křesťané si dělali velké starosti, zda při takovém způsobu šetření krve nedojde ke krátkému přerušení toku. Jak jsme však již řekli, podle Bible by větší starostí mělo být to, zda je krev unikající do chirurgické rány ještě částí osoby. Znamená to snad, že by krev, která vtekla z oběhového systému do rány, měla být ‚vylita‘ jako krev, o níž se mluví ve 3. Mojžíšově 17:13? Jestliže se to někdo domnívá, pravděpodobně by takové zachování krve nepřipustil. Jiný křesťan (který by si také nedal odebrat krev, na čas ji uskladnit a pak si ji dát zavést zpět) by však mohl dojít k závěru, že by okruh se zachytáváním krve z místa chirurgického zákroku a jejím průběžným zaváděním nepoškodil jeho školené svědomí.

Jak vidíme, zařízení a techniky používající vlastní krev pacienta se množí. Nemůžeme a neměli bychom se vyjadřovat ke každé obměně. Když se křesťan octne před otázkou z této oblasti, jeho odpovědností je vyptat se lékařského personálu na podrobnosti a pak učinit osobní rozhodnutí.

Bylo zde sice řečeno mnoho o lékařských hlediscích, ale nejdůležitější jsou náboženské otázky. Když křesťan řeší jakékoli pochybnosti nebo otázky ohledně lékařských procedur týkajících se krve, měl by se ohlížet hlavně na to, aby projevoval víru, respektoval Boží příkaz ‚zdržovat se krve‘ a zachoval si dobré svědomí. Proč? Protože nejpodstatnější způsob, jímž mohou být životy zachráněny krví, není pomocí zdravotnické techniky, ale prostřednictvím záchranné moci Kristovy krve. Apoštol Pavel napsal: „Jeho prostřednictvím máme vysvobození výkupným skrze jeho krev.“ (Ef. 1:7; Zjev. 7:14, 17) Zatímco moderní lékařství nám snad může pomoci si na čas prodloužit život, jistě bychom nechtěli prodloužit svůj přítomný život tím, že bychom udělali něco, co by poškodilo naše křesťanské svědomí nebo co by se nelíbilo našemu Dárci života. — Mat. 16:25; 1. Tim. 1:18, 19.

[Poznámka pod čarou]