Proč máme být pohostinní?
„ŽÁDNÝ cizinec nikdy nemusel stát venku, mé dveře byly vždy otevřeny poutníkovi.“ (Job 31:32, Jeruzalémská bible) Tento druh pohostinnosti, kterou projevoval věrný Job, byl ve starověku charakteristickým rysem Božích oddaných služebníků.
Kdo projevoval pohostinnost, skutečně s láskou vycházel vstříc cizinci, který potřeboval občerstvení a přístřeší. Před mnoha staletími se cestující obvykle zastavovali v nějaké vesnici nebo městě a šli tam na veřejné náměstí. Tím se obyvatelům naskytla příležitost pozvat cizince, aby u nich přenocoval.
Biblická zpráva o jednom levitovi z doby soudců v Izraeli je toho příkladem. Levita šel se svou vedlejší ženou a se svým služebníkem z Betléma a odbočili do Gabaa Benjamínova, aby tam přenocovali. Zpráva zní: „Vešli a posadili se na městském veřejném náměstí, a nikdo tam nebyl, kdo by je vzal do domu, aby přenocovali.“ — Soudců 19:1, 2, 14, 15.
Takový nepohostinný postoj byl pro izraelské město velice neobvyklý. Levita se vědomě vyhnul neizraelskému městu, protože se domníval, že s ním Izraelité budou jednat lépe. (Soudců 19:11, 12) Nakonec mu však prokázal pohostinnost jeden starý muž, který nepatřil ke kmeni Benjamín. Řekl: „Pokoj tobě! Dovol pouze, abych se postaral o to, co ti schází. Jenom nepřenocuj na veřejném náměstí.“ — Soudců 19:16–20.
Tím, že lidé z Gabaa nebyli ochotni prokázat pohostinnost cizincům, provinili se proti morálním požadavkům. Sobecky se starali jen o své vlastní záležitosti a nevyužili příležitosti, kdy mohli někomu prokázat laskavost.
Stupeň jejich sobectví se ještě více projevil, když starý muž přijal pocestné do svého domu. Tlupa mužů obklopila dům a požadovali, aby jim byl levita vydán k nemravným účelům. Starý muž však nesplnil jejich požadavky. Okolnosti se však vyvinuly tak, že jim byla vydána levitova vedlejší žena. Celou noc ji tak zneužívali, že zemřela. — Soudců 19:22–28
O staletí dříve panoval podobný nepohostinný duch také v Sodomě. Jednoho večera vstoupili do Sodomy dva statní cizinci. Když je Lot zahlédl, pozval je do svého domu a přinutil je, aby nezůstali přes noc na veřejném náměstí. Cizinci souhlasili, ale než si mohli jít odpočinout, obklopila Lotův dům lůza, „od chlapce po starce“. Hlasitě volali na Lota, aby jim vydal hosty k nemravnému účelu, ale Lot rozhodně odmítl. (1. Mojž. 19:1–11) To bylo důkazem jeho spravedlnosti, jež přispěla k tomu, že Lot unikl zničení, které Jehova způsobil Sodomě a třem jiným sousedním městům. — 5. Mojž. 29:23; 2. Petra 2:6–9.
Lot nevědomky nechal ve svém domě nocovat dva anděly. V Židům 13:2 je poukázáno na jeho příklad pohostinnosti a na podobné příklady, jež jsou povzbuzením pro křesťany. Čteme tam: „Nezapomínejte na pohostinnost, neboť někteří tím, aniž to věděli, pohostili anděly.“
Ano, duch laskavosti a štědrosti, který podněcuje k pravé pohostinnosti, je cenný majetek. Jestliže někde tento duch není, jako u obyvatel Gabaa a Sodomy, může se stát, že lidé jednají mimořádně sobecky. Pravá láska k bližním nás podněcuje, abychom pamatovali na jejich zájmy, a brání nám, abychom neporušovali jejich práva. Na to poukázal apoštol Pavel slovy: „Kdo miluje svého bližního, naplnil zákon. Neboť sbírka zákona: ‚Nezcizoložíš, nezavraždíš, nebudeš krást, nebudeš chtivý‘ a jakékoli jiné přikázání je zahrnuto v tomto slově, totiž: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Láska nezpůsobí našemu bližnímu nic zlého.“ — Řím. 13:8–10.
Jedině tehdy, jestliže rozvíjíme a zachováváme ducha lásky, který nás povzbuzuje, abychom projevovali pravou pohostinnost, můžeme dosáhnout Božího schválení. Pravé uctívání spočívá vlastně na lásce k Bohu a k bližnímu. Ježíš Kristus řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ — Jan 13:35.
Jako ve starých dobách, tak je i dnes mezi Božím lidem mnoho příležitostí, abychom se chopili iniciativy a prokazovali druhým pohostinnost. Někdy se naši spolukřesťané ocitnou v nouzi následkem přírodních katastrof, pronásledování, nemocí a podobně. Jak je dobré, jestliže jim jejich duchovní bratři a sestry poskytnou co největší pomoc! Také se mohou naskytnout příležitosti, kdy můžeme pohostinně přijmout starší, kteří jsou na návštěvě, nebo cestují, můžeme jim poskytnout jídlo nebo jim umožnit nocleh či pomoci nějakým způsobem krýt jejich výdaje. Také v křesťanském sboru je mnoho příležitostí, kdy můžeme být pohostinní. Můžeme například pozvat své bratry ve víře k jídlu nebo jinak se těšit z jejich společnosti. Takový druh pohostinnosti může přispět k vzájemnému povzbuzení a budování.
Na co bys měl myslet, je-li ti prokazována pohostinnost? Je rozumné, dáváš-li bedlivý pozor, aby ses neprovinil tím, že bys druhé využíval nebo že by ses stal „sociálním příživníkem“. Apoštol Pavel dal se svými spolupracovníky v tomto ohledu vynikající příklad. Pavel připomněl starším v efezském sboru: „Vy sami víte, že tyto ruce sloužily potřebám mým i těch, kteří byli se mnou.“ (Skut. 20:34) To neznamená, že by Pavel se svými druhy odmítal všechny pohostinné nabídky. Že přijali pravou pohostinnost, vyplývá z toho, co se stalo ve Filipech. V tom městě přijala křesťanství Lydie se svou domácností. Potom požádala Pavla a jeho druhy: „Jestliže jste usoudili, že jsem věrná Jehovovi, vejděte do mého domu a zůstaňte.“ Takové upřímné pozvání nemohlo být odmítnuto. Pisatel Skutků, lékař Lukáš, dodává: „Prostě nás přiměla, abychom přišli.“ — Skut. 16:14, 15.
Kdo přijme takovou pohostinnost, musí se chovat jako vděčný host. Ježíš Kristus na to upozornil, když řekl svým učedníkům: „Zůstaňte tedy v tom domě a jezte a pijte to, co opatří . . . Nepřecházejte z domu do domu.“ (Luk. 10:7) Ježíš jednal podle svých slov a takovým způsobem ukázal svým učedníkům, že nemají nevděčně opouštět dům toho, kdo jim prokázal pohostinnost, a vyhledávat jiného hostitele, který by jim mohl nabídnout více pohodlí a lepší jídlo. Použijeme-li zásadu z Ježíšovy rady, můžeme pochopit, že by bylo nelaskavé, kdybychom odmítli pozvání pouze proto, že nám bylo později nabídnuto v hmotném ohledu něco lepšího.
Vzhledem k tomu, co říká Bible, měli bychom všichni chtít prokazovat pohostinnost z hluboké lásky k Jehovovi a k ostatním lidem. Máme-li jen málo, nebrání nám to v projevování pohostinnosti, což je upřímný zájem o blaho druhých. A jestliže nám někdo prokazuje pravou pohostinnost, měli bychom ji vděčně přijmout jako projev lásky.