Pomstít krev nevinných

„Neboť hle, Jehova vychází ze svého místa, aby pohnal k odpovědnosti provinění obyvatele země, jehož se dopustil proti němu, a země jistě odhalí své krveprolití a nebude již přikrývat své zabité.“ — Iz. 26:21.

1. Jaký postoj má Jehova k životu, jak to ukazuje prorok Izaiáš?

OD doby, kdy Jehova začal jednat s lidstvem, projevoval velkou úctu k životu. Současně člověku vysvětlil, že také on musí respektovat život, protože by se jinak musel za svou neúctu zodpovídat Jehovovi. Protože národy nedbaly Jehovova zákona, přišel na ně Jehovův spravedlivý soud, a nevinná krev, která byla prolita během staletí, nemůže již být přikrývána, neboli nemůže zůstat nepomstěna. To s jistotou vyplývá ze slov proroka Izaiáše: „Neboť hle, Jehova vychází ze svého místa, aby pohnal k odpovědnosti provinění obyvatele země, jehož se dopustil proti němu, a země jistě odhalí své krveprolití a nebude již přikrývat své zabité.“ — Izaiáš 26:21.

2. a) Do jaké sporné otázky vzhledem k životu se dostali Kain a Ábel a jaká byla pohnutka Kainova postoje? b) Jaký soudní výrok vynesl Jehova v této věci?

² První dva muži, kteří se narodili, dostali se do této sporné otázky ohledně prolévání nevinné krve, když oběť, kterou přinesl Ábel Jehovovi, byla přijata, zatímco Kainova se nesetkala s přízní; „Kain se rozpálil velkým hněvem a jeho tvář začala opadat“. Jehova poznal, že Kainovou zlobou je ohrožen Ábelův život, a proto upozornil Kaina, že se mu může dostat povýšení jedině tehdy, jestliže se obrátí, aby činil dobře. Ale důvod, proč Kainovi nemohla být prokázána přízeň, ačkoli přinesl oběť Jehovovi, ‚který může číst v srdci‘, stal se ještě patrnějším, když Kain dále projevoval svůj nesprávný postoj. (1. Sam. 16:7) Místo aby se pokořil, aby uznal Jehovův zákon a řídil se příkladem svého bratra, rozhodl se nedbat Boží rady, aby opanoval hřích, který ‚číhal u vchodu‘, a šel cestou, na níž se dopustil násilí a zavraždil svého bratra. (1. Jana 3:12; Juda 11) Dalším důkazem jeho postoje byla jeho necitelná, lživá odpověď na Jehovovu otázku, kde je Ábel: „Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?“ To nebyl projev pokání nebo výčitek svědomí! Kainova předstíraná nevinnost jej také nemohla zbavit odpovědnosti. Jehova ihned vynesl rozsudek: „Slyš! Krev tvého bratra volá ke mně z půdy země. A nyní jsi zlořečený, jsi vypovězen z půdy země, která otevřela svá ústa, aby přijala krev tvého bratra z tvé ruky.“ — 1. Mojž. 4:4–11.

3. a) Proč nebyl Kain zproštěn viny a jak se díval na rozsudek, který nad ním vynesl Jehova? b) Co učinil Jehova v době Noemově, aby očistil zemi, která byla naplněna skutky násilí?

³ Povšimněme si, že Jehova upozornil zvláště na Ábelovu krev, která byla vylita na zem. Proč? Protože v krvi je život a Ábelova krev byla vylita bez oprávněného důvodu. Kain vzal Ábelovi život; byl to život, který patřil Bohu, a krev, která poskvrnila zem na místě vraždy, byla němým, ale pronikavým svědectvím o tom, že byl vylit život, a volala k Jehovovi o pomstu. Kain si musel uvědomit, že usmrcením Ábela ohrozil svůj vlastní život, protože si postěžoval Jehovovi slovy: „Musím se stát tulákem a uprchlíkem na zemi a je jisté, že kdokoli mne najde, zabije mne.“ (1. Mojž. 4:14) Jehova mu však řekl: „ ‚Proto kdokoli by usmrtil Kaina, sedmkrát utrpí pomstu‘ a tak Jehova opatřil pro Kaina znamení, aby jej nezabil ten, kdo by jej našel.“ (1. Mojž. 4:15) Znamení, které dal Jehova Kainovi, bylo nepochybně důležité, jak to později dosvědčil Lámech, Kainův potomek, když složil slova: „Zabil jsem muže za to, že mne zranil, ano mladého muže za to, že mne uhodil. Má-li být Kain pomstěn sedmkrát, potom Lámech sedmasedmdesátkrát.“ (1. Mojž. 4:23, 24) Násilí na zemi rostlo, dokud Jehova v Noemově době neodstranil všechno, v čem působil „dech životní síly“, od člověka až po zvíře. Když voda potopy pokryla zemi, byl ušetřen pouze Noe a ti, kteří s ním byli v arše. — 1. Mojž. 7:22, 23.

USTANOVENÍ O SVATOSTI KRVE UVEDENO V PLATNOST

4. a) Kdy a jak vložil Jehova životní sílu do svého hmotného stvoření? b) Jak Jehova ukázal, že život „duše“ je vyššího řádu ve srovnání s životem, jaký mají rostliny?

⁴ Tento „dech životní síly“ pocházel od Boha, stvořitele, a nejprve byl vpraven do mořských živočichů, do okřídlených létajících tvorů a zvířat na souši. To bylo o tisíce let dříve, než dostal od Boha tento dar člověk. Ale ani to nebyl počátek účinnosti životní síly na zemi. Bylo to třetího stvořitelského dne, kdy Bůh poskytl neživým atomům hmoty životní sílu a přitom řekl: „Nechť země dá na zemi vyrazit trávě, rostlinstvu, jež nese semena, ovocným stromům, jež nesou ovoce podle svého druhu, jehož semeno je v něm.“ (1. Mojž. 1:11) V rostlinách, zvláště v dřevinách, měla životně důležitá kolující tekutina, která se nazývá míza, přinášet potřebnou výživu až do nejmenší větvičky, k listům a květům. Tak mohlo být řečeno, že život stromu je v míze, která roznáší celým systémem rostliny látky potřebné k udržení jejího života. Ale asi o čtrnáct tisíc let později, v pátém stvořitelském dnu, když bylo započato s tvořením mořských živočichů a létajících tvorů, a o dalších sedm tisíc let později, v šestém stvořitelském dnu, kdy začalo tvoření suchozemských zvířat, připravil jim Jehova oběhový systém jiného druhu. A složitý oběhový systém těchto tvorů naplnil novou nosnou látkou, nikoli mízou, ale krví, která přináší kyslík a živiny tkáni každého orgánu a každé části těla. Ale život v krvi je vyššího řádu nežli život rostlin. Je to život „duše“. Lidem také nebyla dána žádná omezení, pokud jde o podtínání rostlin, čímž končí jejich život. Naopak, člověku i zvířatům byly dány za pokrm ‚všechny rostliny, nesoucí semena, . . . a každý strom‘. (1. Mojž. 1:29, 30) Ale v Edenu a potom když člověk zhřešil a byl z Edenu vyhnán, nedostal oprávnění, aby odnímal život zvířatům stejně neomezeně jako rostlinám. Život duše považoval Bůh za svatý.

5. a) Jaký nový zákon dostal Noe po potopě a ve spojení s jakým oprávněním byl dán? b) Jak tento zákon dále vyzdvihl svatost krve a života, který krev nese?

⁵ Když Noe vystoupil z archy, dal mu Jehova nový zákon. Při tom Jehova mluvil o „duši“ jako o „krvi“. Je tomu tak proto, že „duše“ neboli „život“ je v krvi. Ne že by duše byla něco nehmotného, neviditelného a nehmatatelného, co by bylo v člověku. Zvířata, ryby a ptáci jsou nazýváni „dušemi“ (1. Mojž. 1:20–24) a když Jehova stvořil člověka, vdechl do jeho těla, učiněného z prachu, dech života a „člověk se stal živou duší“, člověk tedy byl duší, neměl duši. (1. Mojž. 2:7) Po potopě však Jehova změnil svůj způsob jednání vůči lidem vzhledem k prolévání krve. Jehova dal člověku jako svatou povinnost, aby jako jeho vykonavatel rozsudku ihned usmrcoval úmyslné vrahy. Tento příkaz, trvající na neurčitý čas, byl vysloven ve spojitosti s oprávněním jíst zvířecí maso, ale Jehova varoval Noema výslovně před neúctou ke svatosti krve a života, který je v krvi. „Každé pohybující se zvíře, jež jest živo, může vám sloužit za pokrm. Jako zelené rostlinstvo dávám vám to všechno. Pouze maso s jeho duší — s jeho krví nebudete jíst. A kromě toho budu vyžadovat vaši krev vašich duší. Z ruky každého živého tvora ji budu vyžadovat zpět. A z ruky člověka, z ruky každého, kdo je jeho bratr, budu vyžadovat zpět duši člověka. Kdokoli prolije lidskou krev, člověkem bude prolita jeho vlastní krev, neboť k Božímu obrazu učinil člověka.“ (1. Mojž. 9:3–6) Lidé tedy dostali od Boha příkaz k trestu smrti a časem se jasně ukázalo, že nevykonání tohoto příkazu by opět způsobilo vážnou vinu krve.

ŽÁDNÉ VÝKUPNÉ PRO TY, KTEŘÍ SE PROVINILI KRVÍ

6. Pouze jakým způsobem mohla být podle Mojžíšova zákona země zachována čistou od viny krve a jak rozsáhlé bylo toto opatření?

⁶ O staletí později Jehova Bůh znovu zdůraznil svou velkou vážnost k životu „duše“, když předepsal trest za přestoupení zákona Izraele, který dal prostřednictvím Mojžíše. Jehova řekl: „A tvé oko by se nemělo slitovat: duše bude za duši, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.“ (5. Mojž. 19:21) Kromě toho, když se Jehovův lid připravoval ke vstupu do Zaslíbené země, řekl mu Jehova výstražná slova: „A nebudete znečišťovat zemi, ve které jste; protože je to krev, jež znečišťuje zemi, a pro zemi nesmí být smíření, pokud jde o krev, jež na ní byla prolita, jedině krví toho, který ji prolil.“ (4. Mojž. 35:33) Jehova učinil tak rozsáhlé opatření, aby země byla uchráněna znečištění vinou krve svých obyvatel, že dokonce určil, co se má stát v případech, kdy vrah není znám. Nesmělo být připuštěno, aby půda země zůstala znečištěna ztrátou nevinného života. — 5. Mojž. 21:1–9.

7. a) Kdo byl v Izraeli zmocněn, aby pomstil zabitého, a jak splnil svou povinnost? b) V jakém ohledu se izraelský zákon lišil od pozdějších zvyků, zvláště od zvyků ve středověku?

⁷ Ten, který měl pod izraelským zákonem oprávnění pomstít krev zabitého, byl nazýván „krevní mstitel“ neboli goel a byl to nejbližší mužský příbuzný zabitého. (4. Mojž. 35:19) Protože nejbližší pokrevní příbuzný měl být úzce spojen s tím, který byl zabit, je pochopitelné, že by měl živý zájem o splnění své odpovědnosti a že by v zápalu hněvu povstal, aby pomstil život svého pokrevního příbuzného. Jestliže byl vrah znám, muselo následovat usmíření za krev zabitého člověka rychle a jistě. „Kdyby se však stalo, že by byl muž, který nenávidí svého bližního, a počíhal by si na něj a povstal by proti němu a smrtelně by uhodil jeho duši a on by zemřel, a ten muž by utekl do jednoho z těchto [útočištných měst], pak tam starší muži jeho města pošlou a vezmou jej odtud a vydají jej do ruky krevního mstitele a zemře. Tvé oko by se nad ním nemělo slitovat a odstraníš z Izraele vinu nevinné krve, aby se ti dobře dařilo.“ (5. Mojž. 19:11–13) Pro toho, kdo se dopustil vraždy úmyslně, neexistovalo žádné svaté útočištné místo, a také za jeho duši nemohlo být zaplaceno žádné výkupné. (4. Mojž. 35:31) Ve starověku a ve středověku bylo v mnohých zemích útočištné místo pro kohokoli, i kdyby to byl člověk, který se provinil vraždou. Kostely křesťanstva se tak staly svatým útočištěm lidí, kteří vědomě přestoupili Boží zákon. Ve starověkém Izraeli pod zákonem se nic takového netrpělo. Příkladem toho, že ani svatý oltář pro zápalné oběti nemohl sloužit jako svaté útočiště, je případ Joábův. Když se Joáb nechtěl pustit rohu oltáře a nechtěl vyjít, přikázal Šalomoun, aby byl popraven tam, na nádvoří Jehovova stanu, protože se podílel na vzpouře Adoniášově a zabil Abnera a Amasu. — 1. Král. 2:28–34.

MILOSRDENSTVÍ PRO ČLOVĚKA, KTERÝ NEÚMYSLNĚ ZABIL

8. a) Proč na krevním mstiteli nespočívala krev, jestliže vzal život tomu, kdo zabil? b) Byla by na krevním mstiteli vina krve, kdyby vzal život člověku, který zabil neúmyslně? Jak by mohla být země za takových okolností znečištěna?

⁸ Když krevní mstitel dostihl takového člověka, který zabil, a usmrtil vraha, pak se neobtížil vinou krve, protože ve skutečnosti učinil smíření za nevinnou krev, která by jinak znečistila zemi. (4. Mojž. 35:33) Co však, jestliže byl někdo zabit náhodou, bez zlomyslnosti nebo úmyslu? V takovém případě mu nebyl život vzat úmyslně, nikdo mu nechtěl ublížit. Kdyby krevní mstitel dostihl takového člověka, který neúmyslně zabil, a zabil by jej v zápalu svého hněvu, potom by snad nejbližší příbuzný takového člověka povstal v rozhořčení proti tomu, který zabil jeho příbuzného, protože ten se neprovinil záměrnou vraždou; a tak by byl vzat život dalšímu nevinnému člověku, protože první krevní mstitel měl zákonné právo vrhnout se na člověka, který neúmyslně zabil. To by snad dalo podnět ke krevní mstě, při které by byl ničen jeden nevinný život za druhým a země by se koupala v krvi.

9. Jaké opatření vzhledem k útočišti bylo učiněno pro člověka, který zabil neúmyslně?

⁹ Aby bylo zabráněno takovému znečištění země a jako projev milosrdenství, vyžadoval Jehova, aby v izraelské zemi existovala města jako útočiště, kam by mohl utéci před krevním mstitelem ten, kdo někoho neúmyslně usmrtil. „A ta města vám budou sloužit jako útočiště před krevním mstitelem, aby ten, kdo zabil, nezemřel, dokud nebude stát před shromážděním k soudu. A města, která dáte, těch šest útočištných měst, ta vám budou k službě. Tři města dáte na této straně Jordánu a tři města dáte v zemi Kanaán. Budou sloužit jako útočištná města. Izraelským synům a cizímu usedlíku a osadníku uprostřed nich bude těchto šest měst sloužit jako útočiště, aby tam utekl každý, kdo neúmyslně smrtelně uhodí duši.“ (4. Mojž. 35:10–15; 5. Mojž. 19:1–3, 8–10) Tato města musela být blízko a musela být dobře přístupná, jak je řečeno v 5. Mojžíšově 19:6: „Jinak může krevní mstitel, protože jeho srdce je rozpáleno, honit toho, kdo zabil, a skutečně jej dostihnout, protože cesta je dlouhá; a může opravdu smrtelně uhodit jeho duši, zatímco proti němu není rozsudek smrti, protože jej předtím neměl v nenávisti.“ V Bibli se sice výslovně nemluví o cestách, které vedly k útočištným městům, ale ze židovské tradice se dovídáme, že měly být velmi široké a rovné, aby ten, kdo utíkal, neměl v cestě žádné překážky, a měly být stále uchovávány v dobrém stavu.

BEZPEČÍ POUZE V ÚTOČIŠTNÉM MĚSTĚ

10. Jak bylo zjištěno, zda může být někomu právem poskytnuto útočiště v útočištném městě?

¹⁰ Ačkoli každý, kdo vzal někomu život, mohl utéci do města, bylo člověku, který zabil, poskytnuto útočiště jen do té doby, než byl postaven k soudnímu vyšetřování před starší města v soudní oblasti, kde došlo k zabití. (Jozue 20:4–6) „Potom bude shromáždění soudit podle těchto soudů mezi tím, kdo zabil, a krevním mstitelem.“ (4. Mojž. 35:24) Jestliže se shledalo, že ten, který zabil, se provinil vraždou, musel být bez odkladu vydán krevnímu mstiteli k vykonání rozsudku smrti. (4. Mojž. 35:30) Jestliže bylo naproti tomu zjištěno, že ten, který zabil, neměl vůči zabitému zlý úmysl a neměl jej předtím v nenávisti, potom mělo ‚shromáždění osvobodit toho, kdo zabil, z ruky krevního mstitele a shromáždění jej [mělo] vrátit do jeho útočištného města, do kterého utekl, a on v něm [měl] bydlet až do smrti velekněze, který byl pomazán svatým olejem.‘ — 4. Mojž. 35:25.

11. Jak jedině mohlo být město dále útočištěm pro člověka, který zabil, a co mu tím bylo zdůrazňováno?

¹¹ Aby si byl ten, kdo zabil, jist trvalým útočištěm, musel zůstávat v hranicích města, jeho předměstí a pastvišť, jež se rozkládaly tisíc loktů kolem města. „Jestliže však ten, kdo zabil, skutečně vyjde za hranice svého útočištného města, do kterého snad utekl, a krevní mstitel jej přece najde za hranicí jeho útočištného města a krevní mstitel skutečně zabije toho, kdo zabil, pak nenese vinu krve. Ten má totiž bydlet ve svém útočištném městě až do smrti velekněze a po smrti velekněze se ten, kdo zabil, může vrátit do země, kde má svůj majetek.“ (4. Mojž. 35:26–28) To znamenalo, že když ten, který zabil, se jednou přistěhoval do města jako uznaný obyvatel a při důkladném soudním vyšetřování prokázal, že se neprovinil úmyslným zabitím, nemohl již vycházet z města — ani na nějaký čas z jakéhokoli důvodu —, aniž při tom uváděl do nebezpečí svůj život. To mělo vštěpovat člověku, který zabil, vědomí, jak vážného činu se dopustil, i když nenesl vinu, a neustále mu to mělo připomínat Jehovovo milosrdenství, které mu poskytl v podobě tohoto útočiště. Dále bylo řečeno: „A za toho, kdo utekl do svého útočištného města, nevezmete výkupné, aby se před smrtí velekněze vrátil a zase bydlel v zemi.“ (4. Mojž. 35:32) Jinak by to byl výsměch vůči Jehovovu opatření a vyvolávalo by to domněnku, že život může být od Jehovy koupen.

12. Byl člověk, který zabil, držen v městě jako vězeň? Co jej přimělo, aby tam zůstal, a co tam musel dělat, pokud tam žil?

¹² Ten, komu bylo poskytnuto útočiště v městě, neměl se stát břemenem pro obyvatele města. Je logické, že po dobu svého pobytu v městě musel přispívat k blahu města a pracovat, aby si získal zaopatření. Mohl to konat tím, že pracoval ve svém vlastním řemesle, pokud to sloužilo potřebám života ve městě. Pokud tomu bylo jinak, mohlo být od něho požadováno, aby se naučil novému zaměstnání. Nic v Jehovově zákoně nedovolovalo žebrotu nebo žít z dobročinnosti druhých bez nějaké protislužby, pokud k tomu byl takový člověk tělesně schopen. O vdovy a sirotky, kteří snad neměli zem ani prostředky k obživě, bylo sice štědře postaráno, ale přece se očekávalo, že budou pracovat za to, co dostávali. (5. Mojž. 24:17–22) Můžeme si povšimnout zajímavé věci, že ti, kteří zabili, nebyli sice ve městě vězněni a mohli je opustit, pokud by to považovali za vhodné, a přece Jehova takovým způsobem vybízel k respektování bezpečnostního opatření, že jenom šílený odvážlivec by se pokusil jednat proti němu.

13. Jaká další ustanovení izraelského zákona jasně ukazovala, že ani neúmyslné zabití nesmělo být bráno na lehkou váhu?

¹³ Jehovovo milosrdenství, jež projevil tím, že opatřil útočiště pro člověka, který neúmyslně zabil, dále nemělo být zneužíváno a zákon nedovoloval žádnou neomluvitelnou nedbalost, při které by se někdo dovolával milosrdenství. Na příklad, když někdo stavěl nový dům, vyžadovalo se, aby udělal zábradlí na střeše; jinak by někdo mohl spadnout se střechy a tak přivodit domu vinu krve. (5. Mojž. 22:8) Jestliže někdo měl býka, který byl zvyklý trkat a majitel byl varován, ale nedával na svého býka pozor a býk někoho zabil, potom se majitel býka provinil krví a mohl být usmrcen. (2. Mojž. 21:28–32) Jestliže byl zloděj přistižen při vloupání v noci a v zápase, kdy měl být chycen, byl zabit, nevznikla tím vina krve. Jestliže se to však stalo ve dne, v době, kdy pachatel mohl být jasně viděn, pak si ten, který jej zabil, přivodil vinu krve. (2. Mojž. 22:2, 3) Jehovův zákon působil opravdu k naprosté rovnováze, neboť vyžadoval, aby zlému bylo spravedlivě odplaceno, ale poskytoval milosrdenství těm, kteří upadli do hříchu nebo se provinili neúmyslným přestoupením zákona.

JISTÁ A RYCHLÁ ODPLATA

14. Jak Izrael jako národ přijal požadavky zákona ohledně svatosti života a k vyřizování jakých obvinění bylo zmocněni Boží proroci?

¹⁴ Jakým obviněním starověkého Izraele je toto nestranické Jehovovo opatření! Ačkoli celý izraelský zákon zdůrazňoval svatost života a svatost krve, od začátku Jehovova jednání s Izraelem pouze malý ostatek reagoval na opakované domlouvání, které Jehova považoval za nutné pro svůj lid, když ‚se časně pozvedal a posílal své proroky‘, aby je varovali, že je jistě čeká spravedlivá odplata. Nejen že nechtěli dbát Jehovovy výstražné rady, ale násilně jednali s jeho proroky a krutě je usmrcovali, čímž ke své vině před Jehovou přidávali vinu za krev těchto nevinných. (Jer. 26:2–8) Proto je Jehova prostřednictvím Jeremiáše obvinil slovy: „Také na vašich sukních byly nalezeny stopy krve duší nevinných chudáků. Nenalezl jsem je při vloupání, ale jsou na nich na všech.“ (Jer. 2:34) A prostřednictvím Izaiáše říká: „Sama země byla znečištěna před svými obyvateli, protože obcházeli zákony, měnili ustanovení, porušovali smlouvu neurčitě dlouho trvající. Proto kletba sama strávila zemi a ti, kteří ji obývají, jsou považováni za vinné. Proto se zmenšil počet obyvatel země a zůstalo velmi málo smrtelných lidí.“ — Iz. 24:5, 6.

15. Jakou odplatu přivodil Jehova svému izraelskému lidu v Jeremiášových dnech a jakou další odpovědnost měli v tomto ohledu jejich potomci za dnů Ježíšových?

¹⁵ Jeruzalém byl v roce 607 př. n. l. zničen proto, že se dopustil mnoha zločinů proti Jehovovi, včetně viny krve, a pouze ostatek zůstal neodsouzen. Ale přesto, že Jehova vykonal tak hrozný skutek odplaty, nemohli falešní náboženští vůdci ve dnech Ježíšových rovněž popřít svou vinu krve, stejně jako náboženští vůdci v době Jeremiášově. V obou případech byly jejich sukně karmínově červené krví Jehovových věrných služebníků, včetně jeho vlastního milovaného Syna. — Mat. 23:33–36; 27:24, 25; Luk. 11:49–51.

16. Jaký postoj zaujaly dnes národy v otázce svatosti života a jaký by měl být náš názor?

¹⁶ V dnešní době vina krve všech národů na zemi dosáhla plné míry. Vina krve „nevěstky“, Velkého Babylóna, světové říše falešného náboženství, je tak velká, že je o ní řečeno, že je opilá krví Jehovova lidu. (Zjev. 17:5, 6; 18:24) Ve kterékoli chvíli má Jehovův krevní mstitel uhodit a běda každému, kdo je přistižen v její společnosti! (Zjev. 18:4) Takoví lidé, kteří se provinili vinou krve, „neprožijí polovinu svých dnů“, jak řekl David. (Žalm 55:23; 55:24, KB) Vážně bychom se měli modlit se žalmistou: „Osvoboď mne od viny krve, Bože, Bože mé záchrany“ a „Zachraň mne od lidí, na nichž lpí vina krve.“ (Žalm 51:14; 51:16, KB; 59:2; 59:3, KB) Potom, ve velmi blízké budoucnosti, až mocný chvalozpěv v nebi vystoupí k Jehovovi, protože budou zničeny poslední stopy Velkého Babylóna a bude pomstěna krev všech nevinných, naše hlasy se připojí na zemi ke všem těm, kteří unikli odplacujícímu meči Jehovova mstitele. — Zjev. 19:1, 2, 15, 21.