Otázky čtenářů

Co by měl křesťan dělat, je-li povolán za člena soudní poroty?

V soudnictví některých zemí se používají poroty složené z vybraných občanů. V místech, kde je to běžné, se křesťan musí rozhodnout, jak reagovat, když bude za člena poroty povolán. Mnoho křesťanů došlo s dobrým svědomím k závěru, že biblické zásady nevylučují, aby se dostavili, stejně jako se nařízení babylónské vlády podřídili Šadrach, Mešach a Abednego a přišli na pláň Dura. Josef a Marie šli zase v souladu s nařízením římských úřadů do Betléma. (Daniel 3:1–12; Lukáš 2:1–4) Existují ale hlediska, která musí upřímní křesťané brát v úvahu.

Poroty se nepoužívají všude. V některých zemích občanské spory a trestné činy řeší profesionální soudce nebo skupina soudců. Na místech, kde převládá takzvané obecné právo, patří k soudnímu řízení poroty. Mnoho lidí má ale jen mlhavou představu o tom, jak jsou členové poroty vybíráni a co dělají. Bude tedy užitečné si to stručně nastínit, i když třeba nikdy nebudete za člena poroty povoláni.

Boží ctitelé uznávají, že nejvyšším Soudcem je Jehova. (Izajáš 33:22) Ve starověkém Izraeli sloužili jako soudci poctiví a nestranní muži, kteří měli za úkol řešit spory a rozhodovat v právních záležitostech. (2. Mojžíšova 18:13–22; 3. Mojžíšova 19:15; 5. Mojžíšova 21:18–21) V době, kdy byl na zemi Ježíš Kristus, se o právní záležitosti staral Sanhedrin, nejvyšší židovský soud. (Marek 15:1; Skutky 5:27–34) Průměrný Žid tehdy členem občanské poroty být nemohl.

V jiných zemích existovaly soudní poroty složené z občanů. Sokrates byl souzen porotou v počtu 501 členů. Také v římské republice existovaly porotní soudy, ačkoli za vlády císařů byly zrušeny. Později anglický král Jindřich III. zařídil, aby byl obžalovaný souzen svými sousedy. Mělo se za to, že obviněného znali, a čekalo se, že jejich soud bude spravedlivější, než kdyby obviněný dokazoval svou nevinu soubojem nebo podstoupením nějaké zkoušky. Postupem času se systém takovýchto porot změnil tak, že skupina občanů vyslechla důkazy, na jejichž základě vynesla verdikt. Během soudu jim předsedal profesionální soudce.

Mezi porotami jsou rozdíly v typu poroty, v počtu porotců a v tom, jakým způsobem se dochází ke konečnému rozhodnutí. Například ve Spojených státech rozhoduje velká porota složená z dvanácti až třiadvaceti členů o tom, zda jsou důkazy pro vznesení obvinění z trestného činu dostatečné; nerozhoduje o vině, či nevině. Podobně v koronerově porotě (porota pro soudní vyšetřování příčin smrti) porotci zvažují důkazy, aby zjistili, zda byl spáchán zločin.

Když lidé mluví o porotě, mají na mysli většinou skupinu dvanácti občanů u přelíčení, která řeší občanský spor nebo trestný čin a na základě svědectví rozhoduje o vině, či nevině. Zde se jedná naopak o obvyklou (malou) porotu. Soud obvykle předvolání do poroty rozesílá občanům vybraným ze seznamů voličů, vlastníkům řidičského průkazu a podobně. Někteří lidé, například usvědčení zločinci nebo mentálně nezpůsobilí lidé, jsou předem vyloučeni. Podle místních zákonů mohou někteří lidé — třeba lékaři, duchovní, právníci nebo majitelé malých obchodů — žádat výjimku. (Někteří lidé mohou dostat výjimku kvůli tomu, že účast v porotě je silně proti jejich svědomí.) Úřady však rostoucí měrou výjimky omezují, takže se všichni musí do poroty dostavit, a to během let možná i opakovaně.

Ne všichni, kdo se dostaví, se nutně musí podílet na rozhodování jako porotci. Z množství lidí, kteří jsou jako porotci předvoláni, se náhodně vyberou potenciální porotci pro určitý soudní případ. Pak soudce uvede strany sporu a jejich právníky a vylíčí, co je podstatou sporu. On a právníci prověří každého jednotlivého porotce. Pokud případnému porotci kvůli povaze případu brání svědomí, aby se podílel na rozhodování, nyní nastává čas k tomu, aby se vyjádřil.

Tuto skupinu je třeba redukovat na takový počet, který se přelíčení bude skutečně účastnit. Soudce propustí každého člověka, jehož nestrannost se dá zpochybnit kvůli možným zájmům, jichž se případ týká. Také právníci obou stran mají právo propustit několik porotců. Všichni, kdo jsou propuštěni ze skupiny potenciálních porotců pro určitý případ, čekají, zda budou později namátkou vybráni pro jiné případy. Někteří křesťané v této situaci využívají čas k vydávání neformálního svědectví. Po několika dnech člověk povinnou účast v porotě splnil nehledě na to, zda skutečně byl, nebo nebyl členem poroty.

Křesťané usilují o to, aby se ‚starali o své vlastní záležitosti‘, a ne aby se vměšovali ‚do záležitostí jiných lidí‘. (1. Tesaloničanům 4:11; 1. Petra 4:15) Když jeden Žid žádal Ježíše, aby rozsoudil záležitost dědictví, Ježíš odpověděl: „Člověče, kdo mě nad vámi ustanovil soudcem nebo rozhodčím?“ (Lukáš 12:13, 14) Ježíš přišel oznamovat dobrou zprávu o Království, a ne urovnávat právní spory. (Lukáš 4:18, 43) Ježíšova odpověď možná toho muže podnítila k tomu, že uplatnil způsob pro řešení sporů, který stanovoval Boží zákon. (5. Mojžíšova 1:16, 17) Tyto biblické myšlenky jsou platné, ale vyhovět nařízení, abychom sloužili v soudní porotě, se liší od vměšování se do záležitostí jiných lidí. Spíše se to podobá situaci tří Danielových druhů. Babylónská vláda jim nařídila, aby se dostavili na pláň Dura, a když to udělali, nijak tím neporušili Boží zákon. Co dělali potom, to je jiná věc, jak ukazuje Bible. (Daniel 3:16–18)

Boží služebníci přestali žít pod mojžíšským Zákonem, a tak v různých zemích museli začít jednat se světskými soudy. Apoštol Pavel vybízel „svaté“ v Korintě, aby si neshody urovnali ve sboru. Když mluvil o soudcích světských soudů jako o „nespravedlivých“, nepopíral tím, že mají svou úlohu při řešení světských záležitostí. (1. Korinťanům 6:1) Sám se obhajoval před římským soudem, a dokonce se odvolal k césarovi. Skutečnost tedy není taková, že by světské soudy byly od základu špatné. (Skutky 24:10; 25:10, 11)

„Nadřazené autority“ působí prostřednictvím světských soudů, „jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem“ a vytvářejí a prosazují zákony. Pavel napsal: „Je totiž pro tebe Boží služebnicí k tvému dobru. Jestliže však činíš to, co je špatné, boj se: vždyť ne nadarmo nosí meč; je totiž Boží služebnicí, mstitelkou, aby projevila zlobu nad tím, kdo koná, co je špatné.“ Křesťané se ‚nestaví proti této autoritě‘, která vykonává právní činnost, protože nechtějí ‚zaujmout postoj proti ní‘ a být odsouzeni. (Římanům 13:1–4; Titovi 3:1)

Křesťané by tedy měli zvážit, zda mohou jistým césarovým požadavkům vyhovět. Pavel radil: „Dávejte všem [nadřazeným autoritám], co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň; poplatek tomu, kdo vyžaduje poplatek; strach tomu, kdo vyžaduje takový strach.“ (Římanům 13:7) To se jasně týká například peněžní daně. (Matouš 22:17–21) Když césar říká, že občané musí věnovat svůj čas a úsilí na čištění silnic nebo vykonat jinou práci, kterou zajišťuje césar, každý křesťan se musí rozhodnout, zda se podřídí. (Matouš 5:41)

Někteří křesťané se na účast v porotách dívají obvykle jako na něco, čím je césarovi dáváno to, co mu patří. (Lukáš 20:25) Na členu poroty se požaduje, aby vyslechl důkazy a vyjádřil upřímný názor na skutečnosti nebo zákon. Například ve velké porotě porotci rozhodují o tom, zda důkazy jsou dostatečným podkladem pro to, aby byl někdo obžalován; nečiní rozhodnutí o vině. A co když se jedná o občanskoprávní záležitost? V občanskoprávních sporech může porota přiřknout náhradu nebo kompenzaci. V případě trestného činu rozhoduje o tom, zda důkazy opravňují k výroku o vině. Někdy na základě zákona doporučuje výši trestu. Vláda pak uplatní svou autoritu, „aby projevila zlobu nad tím, kdo koná, co je špatné,“ neboli ‚uvalila trest na zločince‘. (1. Petra 2:14)

Co když si křesťan nemyslí, že mu svědomí dovoluje být členem určité poroty? Bible se o porotách nezmiňuje, a křesťan tedy nemůže říci: ‚Být členem poroty je proti mému náboženství.‘ Podle povahy určitého případu může prohlásit, že být členem poroty v konkrétním případě je v rozporu s jeho svědomím. Mohlo by jít například o případy sexuální nemravnosti, o potrat, zabití nebo o jiné věci, v nichž je křesťanovo svědomí utvořeno podle biblického poznání, a ne jen podle pouhého světského zákona. Často je však možné, že případ, pro který byl křesťan vybrán jako porotce, se takovými věcmi nezabývá.

Zralý křesťan by měl uvažovat také o tom, zda ponese jistou míru odpovědnosti za rozsudek, který vynesou soudci. (Srovnej 1. Mojžíšovu 39:17–20; 1. Timoteovi 5:22.) Kdyby byl někdo odsouzen k smrti, a byl by nevinen, nesl by křesťan, který se poroty zúčastnil, vinu krve? (2. Mojžíšova 22:2; 5. Mojžíšova 21:8; 22:8; Jeremjáš 2:34; Matouš 23:35; Skutky 18:6) Když byl souzen Ježíš, Pilát nechtěl být „vinen krví tohoto člověka“. Nato Židé pohotově řekli: „Jeho krev ať přijde na nás a na naše děti.“ (Matouš 27:24, 25)

Pokud se křesťan v souladu s nařízením úřadů dostaví do poroty, ale kvůli svému svědomí odmítne být porotcem v konkrétním případu, a to navzdory tomu, že na tom soudce trvá, měl by být připraven na to, že z toho mohou být vyvozeny důsledky, třeba pokuta nebo uvěznění. (1. Petra 2:19)

Závěrem naší úvahy tedy je, že se každý křesťan, který má být členem poroty, musí podle svého porozumění Bibli a svého vlastního svědomí rozhodnout, jak bude jednat. Někteří křesťané se do poroty dostavili a v určitých případech sloužili jako porotci. Někteří se rozhodli účast v porotě odmítnout navzdory trestu. Každý křesťan se musí rozhodnout sám, co udělá, a jiní by jeho rozhodnutí neměli kritizovat. (Galaťanům 6:5)