Všichni praví křesťané musí být evangelisty
„Konej dílo evangelisty [neboli misionáře] .“ — 2. TIMOTEOVI 4:5, poznámka pod čarou, Překlad nového světa Svatých písem — s odkazy (angl.).
1. Co bylo dobrou zprávou, kterou kázali evangelisté v prvním století?
CO DNES znamená být evangelistou? Jsi jím? Slovo „evangelista“ pochází z řeckého slova euaggelistes, které znamená „kazatel dobré zprávy“. Od založení křesťanského sboru v roce 33 n. l. křesťanská dobrá zpráva zdůrazňovala Boží prostředek k záchraně a ohlašovala, že se Ježíš Kristus někdy později vrátí, aby zahájil své královské panování nad lidstvem. — Matouš 25:31, 32; 2. Timoteovi 4:1; Hebrejcům 10:12, 13.
2. a) Jak byl v naší době obsah dobré zprávy obohacen? b) Jakou povinnost dnes mají všichni praví křesťané?
2 Od roku 1914 začalo přibývat dokladů o tom, že se splňují znamení, která Ježíš oznámil a která označují jeho návrat a neviditelnou přítomnost. (Matouš 24:3 až 13, 33) Opět mohla dobrá zpráva obsahovat slova: „Boží království je blízko.“ (Lukáš 21:7, 31; Marek 1:14, 15) Ano, nadešel čas, aby se začalo velkolepým způsobem splňovat Ježíšovo proroctví zaznamenané v Matoušovi 24:14: „A tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ K evangelizační činnosti proto nyní patří horlivé oznamování, že bylo zřízeno Boží Království, které zanedlouho přinese poslušnému lidstvu mnohá požehnání. Pro všechny křesťany platí příkaz, aby vykonávali tuto práci a ‚činili učedníky‘. — Matouš 28:19, 20; Zjevení 22:17.
3. a) Jaký další význam má slovo „evangelista“? (Viz Insight on the Scriptures, Hlubší pohled na Písma, svazek 1, strana 770, sloupec 2, odstavec 2, angl.) b) Jaké otázky to vyvolává?
3 V Bibli se výraz „evangelista“ používá nejen v souvislosti s kázáním dobré zprávy všeobecně, ale také ve zvláštním smyslu na ty, kteří opouštějí kraj, v němž žili, a vydávají se kázat dobrou zprávu tam, kde ještě nebyla oznamována. V prvním století bylo mnoho evangelistů–misionářů, například Filip, Pavel, Barnabáš, Silas a Timoteus. (Skutky 21:8; Efezanům 4:11) Ale jak to je v naší mimořádné době od roku 1914? Dávají se dnes členové Jehovova lidu k dispozici, aby působili jako místní evangelisté i jako evangelisté–misionáři?
Pokrok od roku 1919
4, 5. Jaké vyhlídky se otevřely pro evangelizační dílo krátce po roce 1914?
4 Když se v roce 1918 blížila ke konci první světová válka, setkávali se Boží služebníci s rostoucím odporem jak ze strany odpadlíků, tak i ze strany duchovních křesťanstva a jejich politických spojenců. Pravá křesťanská evangelizační činnost se ve skutečnosti téměř zastavila, když byli v červnu 1918 na základě falešné obžaloby odsouzeni vedoucí činitelé Společnosti Strážná věž ve Spojených státech ke dvaceti letům vězení. Podařilo se Božím nepřátelům skoncovat s kázáním dobré zprávy?
5 V březnu 1919 byli činitelé Společnosti neočekávaně propuštěni a později zproštěni falešných obžalob, na jejichž základě byli předtím uvězněni. Když tito pomazaní křesťané opět získali svobodu, uvědomili si, že se musí vykonat ještě velmi mnoho práce, než budou shromážděni, aby jako spoludědicové v Božím Království obdrželi svou nebeskou odměnu. — Římanům 8:17; 2. Timoteovi 2:12; 4:18.
6. Jak pokračovalo evangelizační dílo od roku 1919 do roku 1939?
6 Tehdy v roce 1919 hlásilo svou účast na rozšiřování dobré zprávy necelých 4 000 osob. Během dalších dvou desetiletí se nabídlo mnoho mužů, kteří byli ochotni sloužit jako evangelisté–misionáři, a někteří z nich byli vysláni do afrických, asijských i evropských zemí. Do roku 1939, po dvaceti letech kázání o Království, vzrostl počet svědků Jehovových na více než 73 000. Tento vynikající vzrůst, jehož bylo dosaženo navzdory velkému pronásledování, se podobal vzrůstu, k němuž došlo v prvních letech raného křesťanského sboru. — Skutky 6:7; 8:4, 14–17; 11:19–21.
7. Jaká obdobná situace existovala v křesťanském evangelizačním díle v roce 47 n. l. a v roce 1939?
7 Svědkové Jehovovi však byli v té době většinou soustředěni v anglicky mluvících protestantských zemích. Více než 75 procent ze 73 000 zvěstovatelů Království totiž bylo z Austrálie, Británie, Kanady, Nového Zélandu a ze Spojených států. Evangelisté potřebovali určité povzbuzení, podobně jako kdysi v roce 47 našeho letopočtu, aby věnovali pozornost méně propracovaným zemím světa.
8. Čeho bylo do roku 1992 dosaženo za pomoci školy Gilead?
8 Omezení a pronásledování, která s sebou přinesla válka, nemohla zabránit Jehovovu mocnému svatému duchu, aby nepodnítil Boží služebníky k přípravám na větší rozmach. V roce 1943, kdy vrcholila druhá světová válka, Boží organizace založila Gilead, biblickou školu Strážné věže, aby mohla být dobrá zpráva rozšiřována ve větším rozsahu. Do března 1992 rozeslala tato škola 6 517 misionářů do 171 různých zemí. Byli také vyškoleni muži, kteří mají mít na starosti odbočky Společnosti Strážná věž v cizích zemích. Do roku 1992 bylo v Gileadu vyškoleno 75 z celkového počtu 97 koordinátorů výborů odboček.
9. Jaké školicí programy významně přispěly k pokroku evangelizačního díla, při němž jsou činěni učedníci?
9 Kromě školy Gilead jsou i jiné školicí programy, které vyzbrojují Jehovův lid k tomu, aby rozšířil a zlepšil svou evangelizační práci. Ve sborech svědků Jehovových na celé zemi například probíhá škola teokratické služby. Tímto programem a při týdenním služebním shromáždění se milióny zvěstovatelů Království školí, aby jejich veřejná kazatelská služba byla účinná. Existuje také škola služby Království, která poskytuje cenné školení starším a služebním pomocníkům, aby dokázali lépe pečovat o rostoucí sbory. Mnoha evangelistům, kteří slouží plným časem, pomáhá škola průkopnické služby dosáhnout větší produktivity v kazatelské činnosti. V různých zemích probíhá od nedávna škola dodatečného služebního vzdělávání, která pomáhá neženatým starším a služebním pomocníkům, aby byli v dnešní době jako Timoteus.
10. K čemu vedlo všechno to vynikající školení, které poskytuje Boží organizace? (Připoj informace z rámečku.)
10 K čemu vedlo všechno toto školení? V roce 1991 dosáhli svědkové Jehovovi vrcholu v počtu zvěstovatelů Království, kterých je hodně přes čtyři milióny a působí v 212 zemích. Ale více než 70 procent z nich je — na rozdíl od stavu v roce 1939 — z katolických, pravoslavných, nekřesťanských a dalších zemí, v nichž angličtina není převládajícím jazykem. — Viz rámeček „Rozvoj od roku 1939“.
Proč mají úspěch
11. Komu připisoval apoštol Pavel zásluhu za úspěch, jehož dosáhl jako Boží služebník?
11 Zásluhu za tento rozvoj nepřisuzují svědkové Jehovovi sobě. Na svou práci se spíše dívají jako apoštol Pavel, který v dopise Korinťanům vysvětlil: „Co je tedy Apollos? Ano, co je Pavel? Služebníci, jejichž prostřednictvím jste se stali věřícími, právě jak Pán každému dopřál. Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh působil vzrůst; takže ten, kdo sází, není nic, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, který působí vzrůst. Jsme totiž Boží spolupracovníci. Vy jste Boží obdělávané pole, Boží stavba.“ — 1. Korinťanům 3:5–7, 9.
12. a) Jakou úlohu má Boží slovo při úspěšné křesťanské evangelizační činnosti? b) Kdo byl ustanoven jako Hlava křesťanského sboru a jakým významným způsobem můžeme dát najevo, že se podřizujeme jeho vedení?
12 K pozoruhodnému růstu, který prožívají svědkové Jehovovi, dochází bezesporu díky Božímu požehnání. Je to Boží dílo. Uvědomují si tuto skutečnost, a proto se neustále pravidelně věnují studiu Božího slova. Všechno, co při své evangelizační práci učí, je založeno na Bibli. (1. Korinťanům 4:6; 2. Timoteovi 3:16) Dalším klíčem k úspěchu jejich evangelizační činnosti je plné uznání Toho, jehož Bůh jmenoval jako Hlavu sboru, totiž Pána Ježíše Krista. (Efezanům 5:23) V prvním století to křesťané projevili svou spoluprací s těmi, které Ježíš ustanovil za apoštoly. Tito muži, společně s jinými staršími z jeruzalémského sboru, tvořili v prvním století křesťanský vedoucí sbor. Pán Ježíš Kristus z nebe používal tuto skupinu zralých křesťanů k řešení sporných otázek a k usměrňování evangelizační práce. Pavel s tímto Božím opatřením horlivě spolupracoval, a sbory, které navštěvoval, proto rostly. (Skutky 16:4, 5; Galaťanům 2:9) I dnešní křesťanští evangelisté jsou ujištěni, že budou mít ve své kazatelské službě úspěch, pokud se budou pevně držet Božího slova a horlivě spolupracovat s řízením, které přichází od vedoucího sboru. — Titovi 1:9; Hebrejcům 13:17.
Považujeme druhé za vyšší
13, 14. a) Jakou radu zaznamenanou ve Filipanům 2:1–4 dal apoštol Pavel? b) Proč je důležité, abychom na tuto radu pamatovali, když se účastníme evangelizačního díla?
13 Lidem, kteří hledali pravdu, prokazoval apoštol Pavel pravou lásku a v jeho postoji se neprojevovala žádná povýšenost ani rasová nadřazenost. Mohl tedy radit spoluvěřícím, aby ‚považovali ostatní za sobě nadřazené‘. — Filipanům 2:1–4.
14 Podobně ani praví křesťanští evangelisté v dnešní době nepociťují žádnou nadřazenost, když jednají s lidmi, kteří jsou odlišných ras a pocházejí z odlišného prostředí. Jeden svědek Jehovův ze Spojených států, který byl vyslán jako misionář do Afriky, říká: „Prostě vím, že nejsme lepší. Snad máme víc peněz nebo větší takzvané formální vzdělání, ale oni [místní lidé] mají daleko lepší vlastnosti než my.“
15. Jak mohou ti, kterým byla přidělena práce v cizích zemích, projevit pravou úctu osobám, jež se mohou stát učedníky?
15 Lidé, kterým sdělujeme dobrou zprávu, budou jistě snadněji přijímat biblické poselství, jestliže jim projevujeme opravdovou úctu. Je také užitečné, když evangelista–misionář dává najevo, že mezi lidmi, jimž má za úkol pomáhat, žije rád. Jedna úspěšná misionářka, která strávila 38 let v Africe, to vysvětluje: „V hloubi srdce cítím, že to je můj domov a ti, kteří jsou ve sboru, do něhož jsem přidělena, že jsou moji bratři a mé sestry. Když jedu na dovolenou zpět do Kanady, necítím se tam ve skutečnosti doma. Asi tak poslední týden pobytu v Kanadě už jsem jako na trní a nemohu se dočkat, až budu zpátky. Tenhle pocit mám vždy. Zájemcům, s nimiž studuji Bibli, a také bratrům a sestrám říkám, jak jsem ráda, že jsem zase zpátky, a oni si váží toho, že chci být s nimi.“ — 1. Tesaloničanům 2:8.
16, 17. a) Jaký náročný úkol přijali mnozí misionáři a místní evangelisté, aby byli ve své službě produktivnější? b) Jakou zkušenost zažila jedna misionářka, když mluvila místním jazykem?
16 Když se zjistí, že v místních obvodech je velká cizojazyčná enkláva, mnozí se usilovně snaží naučit se tamější jazyk, a tím vyjadřují, že považují druhé za nadřazené. Jeden misionář poznamenává: „V jižní Africe někdy panuje mezi lidmi afrického původu a lidmi evropského původu nedůvěra. Ale mluvíme-li místním jazykem, tento pocit se rychle rozptýlí.“ Mluvíme-li jazykem těch, jimž sdělujeme dobrou zprávu, velmi nám to pomáhá zapůsobit na jejich srdce. Vyžaduje to velkou práci a pokornou vytrvalost. Jedna misionářka v jisté asijské zemi k tomu říká: „Dělat stále trapné chyby, kterým se druzí pořád smějí, to může být zkouška. Může se zdát, že je snadnější všeho nechat.“ Láska k Bohu a k bližním však této misionářce pomohla vytrvat. — Marek 12:30, 31.
17 Je pochopitelné, že na lidi příznivě působí, když se cizinec snaží sdělovat jim dobrou zprávu v jejich jazyce. Někdy to přinese nečekané požehnání. Jedna misionářka v africké zemi Lesotho mluvila sothsky se ženou, která pracovala v dílně, kde se vyrábějí tapisérie. Provozovnou procházel jistý ministr z jiné africké země a zaslechl jejich rozhovor. Přišel k nim, vřele misionářku pochválil, a ta potom začala s ministrem mluvit jeho jazykem. „Proč nepřijdete [do mé země] a nepracujete mezi našimi lidmi, když také umíte svahilsky?“ zeptal se. Misionářka taktně odpověděla: „To by bylo velmi pěkné. Ale patřím ke svědkům Jehovovým, a naše dílo je nyní ve vaší zemi zákonem zakázáno.“ „Prosím vás,“ odpověděl, „nemyslete si, že jsme u nás všichni proti vašemu dílu. Mnozí z nás se svědky Jehovovými sympatizují. Snad budete jednou moci pracovat mezi našimi lidmi bez překážek.“ Za nějaký čas se tato misionářka ke své velké radosti dozvěděla, že v oné zemi byla svědkům Jehovovým udělena svoboda uctívání.
Ochotni zříci se svých práv
18, 19. a) Jakým významným způsobem se apoštol Pavel snažil napodobovat svého Pána, Ježíše Krista? b) Vyprávěj zkušenost (uvedenou v odstavci, nebo svou vlastní), z níž je patrné, jak důležité je nedávat příčinu ke klopýtání těm, jimž sdělujeme dobrou zprávu.
18 Apoštol Pavel napsal: „Staňte se mými napodobiteli, jako i já jsem Kristův.“ Bezprostředně předtím rozebíral, jak nutné je nepřivádět jiné ke klopýtání. Řekl: „Ať. . . jíte nebo pijete nebo děláte cokoli jiného, všechno dělejte k Boží slávě. Nestaňte se příčinami ke klopýtání Židům stejně jako Řekům a Božímu sboru, jako i já se ve všem líbím všem lidem a nehledám svou vlastní výhodu, ale výhodu mnohých, aby byli zachráněni.“ — 1. Korinťanům 10:31–33; 11:1.
19 Evangelisté jako Pavel, kteří jsou ochotni přinášet oběti v zájmu těch, jimž káží, sklízejí požehnání. V jedné africké zemi například šli jedni manželé misionáři na večeři do místního hotelu, protože chtěli oslavit výročí své svatby. Původně si chtěli objednat s jídlem také víno, protože střídmé užívání alkoholických nápojů Bible neodsuzuje. (Žalm 104:15) Potom se však tito manželé rozhodli, že víno pít nebudou, aby se snad nedotkli místních lidí. „Za nějaký čas,“ vzpomíná manžel, „jsme se setkali s mužem, který byl v tom hotelu vrchním kuchařem, a zahájili jsme s ním biblické studium. Daleko později nám řekl: ‚Vzpomínáte si, jak jste přišli do hotelu na večeři? Všichni jsme byli v kuchyni za dveřmi a pozorovali jsme vás. Víte, misionáři z různých církví nám říkali, že je nesprávné, abychom pili. Ale když přijdou do hotelu, klidně si objednávají víno. Proto jsme se rozhodli, že pokud si dáte k pití nějaký alkohol, nebudeme vás poslouchat, až nám přijdete kázat.‘ “ Vrchní kuchař a někteří jiní pracovníci hotelu jsou nyní pokřtěnými svědky.
Stále hojnost práce
20. Proč je nezbytně nutné, abychom vytrvali jako horliví evangelisté, a jaké radostné přednosti se mnozí ujímají?
20 Rychle se blíží konec tohoto ničemného systému a mnozí lidé si stále ještě toužebně přejí slyšet dobrou zprávu. Je proto naléhavější než kdy dříve, aby každý křesťan vytrval jako věrný evangelista. (Matouš 24:13) Můžeš se větší měrou podílet na tomto díle tak, že se staneš evangelistou ve zvláštním smyslu jako Filip, Pavel, Barnabáš, Silas a Timoteus? Mnozí dělají něco podobného, když se připojují k řadám průkopníků a dávají se k dispozici, aby sloužili tam, kde je větší potřeba.
21. Jak se pro Jehovův lid otevřely „velké dveře, které vedou k činnosti“?
21 Nedávno se otevřely velké oblasti pro evangelizační činnost v afrických, asijských a východoevropských zemích, kde bylo dílo svědků Jehovových dříve omezeno. Jako v případě apoštola Pavla byly Jehovovu lidu otevřeny „velké dveře, které vedou k činnosti“. (1. Korinťanům 16:9) Evangelistům–misionářům, kteří nedávno přijeli do africké země Mosambiku, například nestačí čas na to, aby vedli biblická studia se všemi lidmi, kteří si to přejí. Můžeme být opravdu šťastní, že od 11. února 1991 je v té zemi dílo svědků Jehovových legalizováno!
22. K čemu musíme být všichni rozhodnuti bez ohledu na to, zda je náš místní obvod dobře propracován, nebo propracován není?
22 V zemích, kde jsme měli svobodu uctívání vždy, zažívají naši bratři také stálý vzrůst. Ano, ať žijeme kdekoli, stále je „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Korinťanům 15:58) A právě proto nadále moudře využívejme zbývajícího času a každý z nás ať ‚koná dílo evangelisty a plně dovrší svou službu‘. — 2. Timoteovi 4:5; Efezanům 5:15, 16.
Umíš to vysvětlit?
◻ Kdo to je evangelista?
◻ Jak byl po roce 1914 obohacen obsah dobré zprávy?
◻ Jak pokračovala evangelizační činnost od roku 1919?
◻ Které nejdůležitější činitele přispěly k úspěchu evangelizační práce?
[Rámeček na straně 19]
Rozvoj od roku 1939
Zamysli se nad příklady ze tří kontinentů, kam byli posláni misionáři vyškolení v Gileadu. V roce 1939 podávalo zprávu ze západní Afriky jen 636 zvěstovatelů Království. Do roku 1991 vzrostl jejich počet ve dvanácti západoafrických zemích na více než 200 000. Misionáři také přispěli k neobyčejnému vzrůstu v jihoamerických zemích. Jednou z nich je Brazílie, kde počet zvěstovatelů Království vzrostl ze 114 v roce 1939 na počet 335 039 v dubnu roku 1992. Podobný vzrůst následoval po příchodu misionářů do zemí v Asii. V Japonsku bylo během druhé světové války svědků Jehovových málo. Byli krutě pronásledováni a jejich práce se zastavila. Pak tam v roce 1949 přišlo 13 misionářů, aby pomohli znovu zorganizovat dílo. V tom služebním roce podávalo zprávu o zvěstovatelské službě v celém Japonsku méně než deset tamějších zvěstovatelů; naproti tomu v dubnu 1992 dosáhl celkový počet zvěstovatelů 167 370.
[Rámeček na straně 21]
Křesťanstvo a jazykový problém
Někteří misionáři křesťanstva se svědomitě snažili naučit se nějaký cizí jazyk, ale mnozí očekávali, že místní lidé budou mluvit jejich evropským jazykem. Geoffrey Moorhouse o tom ve své knize The Missionaries (Misionáři) říká:
„Problém tkvěl v tom, že znalost jazyka domorodců se až příliš často považovala jen za prostředek k překládání Písma. Jednotlivci i společnosti, které je zaměstnávaly, vynakládali poměrně malé úsilí na to, aby zajistili, že misionář bude schopen mluvit s domorodcem jeho vlastním jazykem plynně, ačkoli jedině tak si mohou dvě lidské bytosti hlouběji porozumět. Každý misionář obvykle získal jen částečnou znalost místní slovní zásoby. . . Dorozumívání kromě toho probíhalo lámanou angličtinou s její otřesnou a zesměšňující intonací, a tak se samozřejmě předpokládalo, že se domorodý Afričan přizpůsobí jazyku anglického návštěvníka. Za zvlášť nepříznivých okolností to představovalo ještě další projev rasové nadřazenosti.“
V roce 1922 vydala Škola orientálních a afrických studií v Londýně zprávu o tomto jazykovém problému. „Zastáváme názor,“ říká se ve zprávě, „že průměrná úroveň znalostí domorodého jazyka je u misionářů. . . politováníhodně, a dokonce nebezpečně nízká.“
Misionáři Společnosti Strážná věž stále považují znalost místního jazyka za nezbytnou, a to pomáhá objasnit úspěch jejich misionářské činnosti.