Pochopení zásad je projevem zralosti

ŠPATNÁ společenství kazí užitečné návyky. To, co jste zaseli, to také sklidíte. (1. Korinťanům 15:33; Galaťanům 6:7) Ať již bychom tyto výroky brali doslovně, nebo obrazně, každý je příkladem určité základní pravdy — zásady — a každý z nich vytváří základ, na němž jsou postaveny zákony. Ovšem zákony mohou platit jen dočasně a jsou spíše konkrétní. Na druhou stranu zásady jsou obecné a mohou mít trvalou platnost. Proto nás Boží slovo povzbuzuje, abychom o zásadách přemýšleli, kdykoli je to možné.

Webster’s Third New International Dictionary definuje pojem zásada jako „obecná nebo základní pravda: obecný a základní zákon, nauka nebo předpoklad, na němž jsou postaveny další zákony nebo z něhož se odvíjejí“. Například dítěti by někdo mohl dát zákon: „Nesmíš se dotýkat kamen.“ Ale dospělému člověku by mohla stačit věta: „Ta kamna jsou horká.“ Všimněte si, že druhá věta je obecnější. Její obecnost spočívá v tom, že určuje, co může někdo udělat — vařit, péci nebo vypnout kamna —, je to v jistém smyslu zásada.

Nejdůležitější jsou samozřejmě zásady duchovní; určují naše uctívání Boha a naše štěstí. Někteří lidé ale nechtějí vyvíjet snahu, která je potřebná k přemýšlení o zásadách. Když stojí před nějakým rozhodnutím, dají přednost pohodlí nějakého zákona. To není moudré a je to v rozporu s příkladem věrných lidí ve starověku, v biblických dobách. (Římanům 15:4)

Lidé, kteří se řídili Božími zásadami

Mezi nedokonalými lidmi to byl Abel, o němž se dá říci, že se jako první řídil Božími zásadami. Je pravděpodobné, že velmi přemýšlel o slibu ‚semene‘ a pochopil, že vykoupení z hříchu předpokládá krvavou oběť. (1. Mojžíšova 3:15) Proto obětoval Bohu „něco z prvotin svého stáda“. Výraz „dokonce jeho tučné kusy“ ukazuje, že Abel dal Jehovovi to nejlepší, co měl. Nicméně Bůh poprvé vyjádřil podrobné požadavky ohledně obětí více než dva tisíce let po Abelově smrti. Na rozdíl od Abela, který se bál Boha a dodržoval jeho zásady, jeho bratr Kain byl při předkládání oběti povrchní. Kainův postoj nebyl uspokojivý a při jeho obětování něco ukázalo, že pokud jde o zásady, jeho srdce zklamalo. (1. Mojžíšova 4:3–5)

Také Noe byl člověk, který si všímal Božích zásad. Bible sice ukazuje, že mu Bůh výslovně přikázal postavit archu, ale nikde nic nečteme o tom, že by mu přikázal, aby kázal druhým lidem. Přesto je Noe nazýván ‚kazatelem spravedlnosti‘. (2. Petra 2:5) I když mu to Bůh pravděpodobně nařídil, není pochyb o tom, že ke kázání Noema podněcoval jeho smysl pro zásady a jeho láska k bližním. My žijeme v podobné době jako Noe, a proto napodobujme jeho znamenité chování a příklad.

Ježíš vyučoval lidi, aby o zásadách přemýšleli, a tím se odlišoval od duchovenstva ve své době. Příkladem toho je jeho Kázání na hoře. Celé se odvolává na zásady. (Matouš, kapitoly 5–7) Ježíš tímto způsobem vyučoval, protože stejně jako Abel a Noe před ním opravdu znal Boha. Už jako chlapec si vážil základní pravdy: „Člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale . . . každým výrokem Jehovových úst.“ (5. Mojžíšova 8:3; Lukáš 2:41–47) Ano, klíč k tomu být člověkem, který jedná podle Božích zásad, je poznání Boha, toho, co se mu líbí a nelíbí, a jeho záměru. Když náš život ovlivňují tyto zásady o Bohu, stávají se živoucími zásadami. (Jeremjáš 22:16; Hebrejcům 4:12)

Zásady a srdce

Zákon je možné poslouchat i neochotně, pouze ze strachu z trestu za neposlušnost. Ale dodržování zásad takový postoj vylučuje, protože k samotné podstatě zásad patří to, že když se jimi člověk řídí, je to reakce, která vychází z jeho srdce. Uvažujme o Josefovi, který stejně jako Abel a Noe žil ještě před ustanovením smlouvy mojžíšského Zákona. Když se ho snažila svést Potifarova manželka, Josef odpověděl: „Jak bych se . . . mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ Ano, Josef znal zásadu, že manžel a manželka jsou „jedním tělem“. (1. Mojžíšova 2:24; 39:9)

Dnešní svět žádné spravedlivé zásady nemá. Hltavě se sytí násilím a nemravností. Proto existuje nebezpečí, že by křesťan mohl být pokoušen, aby se přiživoval, třeba tajně, stejnou nehodnotnou potravou — filmy, videoprogramy nebo knihami. Je tedy chvályhodné, když stejně jako Josef ze zásady odmítáme to, co je špatné, a pamatujeme na to, že ve ‚velkém soužení‘ Bůh ochrání pouze věrně oddané. (Matouš 24:21) Ano, to, jací jsme uvnitř, se pozná především na tom, jak jednáme v soukromí, ne na veřejnosti. (Žalm 11:4; Přísloví 15:3)

Z toho vyplývá, že když se řídíme biblickými zásadami, nehledáme v Božích zákonech nějaké skulinky ani se nesnažíme rozpoznat, jak daleko je možné jít, aniž se dopustíme přestupku proti nějakému zákonu. Takové uvažování by nás kazilo a v konečném důsledku by nám škodilo.

Vnímejme zásady, na nichž jsou zákony postaveny

Je jisté, že zákony hrají v životě křesťana velmi důležitou úlohu. Jsou jako strážný a přispívají k naší ochraně. Jsou založeny na mnoha zásadách, a když tyto zásady nevidíme, může to ochladit naši lásku k zákonům, které se k nim pojí. To se projevilo ve starověkém Izraeli.

Bůh dal Izraeli Desatero, v němž první přikázání zakazovalo uctívání jakéhokoli boha kromě Jehovy. Tento zákon je založen na základní pravdě, že Jehova stvořil všechny věci. (2. Mojžíšova 20:3–5) Ale žil národ podle této zásady? Na to odpovídá samotný Jehova: „[Izraelité] dřevu říkají: ‚Ty jsi můj otec‘, a kameni: ‚Ty jsi mě zplodil‘, a ke mně [Jehovovi] se obracejí zády, nikoli tváří.“ (Jeremjáš 2:27, Ekumenický překlad) Tvrdí a bezzásadoví blázni! Jehovu opravdu bolelo u srdce! (Žalm 78:40, 41; Izajáš 63:9, 10)

Zákony od Boha mají i křesťané. Například se nesmějí dopustit modlářství, sexuální nemravnosti a nesmějí zneužívat krev. (Skutky 15:28, 29) Když se nad tím zamyslíte, je možné za těmito zákony vidět zásady. Například: Bůh si zaslouží naši výlučnou oddanost; máme být věrní svému manželskému partnerovi; a Jehova je Dárcem našeho života. (1. Mojžíšova 2:24; 2. Mojžíšova 20:5; Žalm 36:9) Jestliže vnímáme a hluboce oceňujeme zásady za těmito příkazy, vidíme, že tyto zákony jsou k našemu dobru. (Izajáš 48:17) Boží ‚přikázání pro nás nejsou obtížná‘. (1. Jana 5:3)

Izraelité v minulosti Boží zákony přehlíželi, ale izraelští „zákoníci“, znalci Zákona, v Ježíšově době šli do druhého extrému. Formulovali obrovské množství zákonů a tradic, které bránily pravému uctívání a zastíraly Boží zásady. (Matouš 23:2, Ekumenický překlad) Lidé podlehli úpadku, beznaději nebo pokrytectví. (Matouš 15:3–9) Mnoho těch pravidel vytvořených lidmi bylo velmi krutých. Když chtěl Ježíš vyléčit muže s uschlou rukou, zeptal se farizeů, kteří u toho byli: „Je zákonné v sabatu udělat dobrý . . . skutek?“ Mlčeli a tak dali jasně najevo, že ne. Ježíš proto „byl hluboce zarmoucen necitelností jejich srdce“. (Marek 3:1–6) Farizeové by mohli jít v sabatu na pomoc domácímu zvířeti, které je zraněno nebo se ztratilo (představovalo finanční investici), ale nemohli pomoci muži nebo ženě — pokud to nebyla otázka života a smrti. Byli tak posedlí lidskými příkazy a právnickými detaily, že by se dali přirovnat k mravenci, který cupitá přes namalovaný obraz — oni také neviděli obraz, tedy božské zásady, celý. (Matouš 23:23, 24)

I mladí lidé s upřímným srdcem však mohou přinášet Jehovovi čest, když si váží biblických zásad. Učitelka třináctileté Rebeky se zeptala žáků, zda by hráli hazardní hry. Většina z nich řekla, že ne. Když se ale mluvilo o nejrůznějších situacích, všichni kromě Rebeky přiznali, že nějaký druh hazardních her již hráli. Učitelka se zeptala Rebeky, zda by si koupila dvaceticentový los, aby vyhrála peníze. Rebeka řekla, že ne, a uvedla biblické důvody, proč by takové jednání bylo hazardní hrou. Učitelka potom celé třídě řekla: ‚Podle mého názoru je Rebeka v této třídě jediná, kdo má to, čemu já říkám „zásady“, a to v pravém smyslu toho slova.‘ Ano, Rebeka mohla jednoduše říci: „To je proti mému náboženství.“ Ale ona uvažovala hlouběji; uměla vysvětlit, proč je hazardní hraní špatné a proč s ním nechce mít nic společného.

Příklady Abela, Noema, Josefa a Ježíše nám ukazují, jaký prospěch máme z toho, když při uctívání Boha používáme „schopnost přemýšlet“ a svou ‚sílu rozumu‘. (Přísloví 2:11; Římanům 12:1) Křesťanští starší dělají dobře, jestliže napodobují Ježíše, když ‚pasou Boží stádo, které je v jejich péči‘. (1. Petra 5:2) Jak můžeme vidět na příkladu Ježíše, těm, kdo milují božské zásady, se bude pod Jehovovou svrchovaností dobře dařit. (Izajáš 65:14)