Nikomu nepřisuzujme špatné pohnutky

JEDEN významný televizní evangelista sžíravě obvinil svého kolegu-kazatele z cizoložství. Avšak ani ne za rok byl tento evangelista sám přistižen s prostitutkou.

V jiném případě jedna světová mocnost vyslala své zmocněnce, aby přiměli válčící frakce k mírovému jednání. Zároveň však tentýž národ v tichosti vyslal své obchodníky se zbraněmi do ciziny, aby prodali zbraně za miliardy dolarů.

Nestoudné pokrytectví se stalo běžným. Lze se tedy divit, že skepse vytlačila důvěru? Pro mnoho lidí se stalo zvykem zkoumat pohnutky druhých.

Jsme křesťané, a proto musíme dát pozor, aby takové postoje neovlivnily naše vztahy ke spoluvěřícím. Ježíš Kristus nás sice vybídl, abychom byli „obezřetní jako hadi“, když jsme mezi nepřáteli, ale neřekl, že bychom měli podezírat jeho pravé následovníky. (Matouš 10:16) Jaká úskalí má to, když někdo druhým lidem připisuje špatné pohnutky? V jakých věcech musíme být především opatrní, abychom k tomu neměli sklon? A jak si můžeme uchránit drahocenný vztah ke spolukřesťanům?

Poučení z minulosti

Přisuzovat lidem bezdůvodně špatné pohnutky je stejné, jako je soudit. Jako bychom ukvapeně došli k závěru, že jejich slova nebo skutky jsou pouhou lstí, za níž se skrývá něco nevyzpytatelného a zlomyslného. Skutečný problém často vězí v tom, že danou záležitost zcela nechápeme, jak je to patrné z Bible ze zprávy v Jozuově dvaadvacáté kapitole.

Izraelité dokončili dobývání Zaslíbené země a území bylo právě rozděleno mezi kmeny. Kmeny Ruben, Gad a polovina kmene Manase postavily u řeky Jordán „velmi nápadný“ oltář. Ostatní kmeny se mylně domnívaly, že je to skutek odpadlictví. Vznikl názor, že tyto tři kmeny budou velkou stavbu používat k obětování a nebudou chodit ke stanu setkání v Šilu, místě určeném pro uctívání. Kmeny, které obvinění vznesly, začaly okamžitě činit přípravy na vojenskou akci. (Jozue 22:10–12)

Budiž jim ke chvále, že chtěly se svými bratry komunikovat: vyslaly totiž oficiální delegaci v čele s Pinechasem. Když si údajně provinilé kmeny vyslechly obvinění z nevěrnosti, vzpoury a odpadnutí od Jehovy, vysvětlily, co je k postavení toho obrovského oltáře vedlo. Neměl to být oltář obětní, ale měl být „svědkem“ jednoty izraelských kmenů v uctívání Jehovy. (Jozue 22:26, 27) Delegace se vrátila domů uspokojena tím, že jejich bratři nic hrozného neprovedli. Zamezilo se tak občanské válce a strašlivému krveprolití.

Pro nás je to dobré poučení, abychom lidem nikdy ukvapeně nepřisuzovali špatné pohnutky! Z letmého pohledu se něco zdá takové, ale při bližším zkoumání je to naprosto jiné. To platí na mnoho stránek křesťanova života.

Jak se díváme na sborové starší

Starší, kteří plní svou odpovědnost ‚pást Boží sbor‘, někdy shledají, že je třeba různým jednotlivcům ve sboru udělit radu. (Skutky 20:28) Jak například reagujeme, když s námi starší mluví o našich dětech v souvislosti se špatným společenstvím nebo nevhodným chováním k někomu opačného pohlaví? Pomyslíme si, že své pravé pohnutky skrývá, a řekneme si, že ‚on naši rodinu nikdy neměl rád‘? Jestliže dovolíme, aby nás takové pocity ovládly, mohli bychom toho později litovat. Duchovní blaho našich dětí může být ohroženo, a proto bychom měli ocenit užitečnou radu založenou na Bibli. (Přísloví 12:15)

Když nám sborový starší radí, neměli bychom pátrat po nějakých skrytých pohnutkách. Raději si položme otázku, jak bychom mohli mít z jeho biblické rady užitek. Apoštol Pavel napsal: „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, dává potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Hebrejcům 12:11) Buďme tedy vděční a záležitosti si objektivně promysleme. Pamatujme na to, že dát radu je pro starší často stejně těžké, jako je pro nás těžké ji přijmout.

Mínění o rodičích

Když jsou nějak omezováni svými rodiči mladí lidé, často pochybují o jejich pohnutkách. Někteří mladí říkají: ‚Proč rodiče vytvářejí tolik pravidel? Určitě nechtějí, abych se radoval ze života.‘ K takovému závěru by však neměli dojít; raději by měli situaci objektivně posoudit.

Rodiče o své děti léta pečovali. Vzdali se mnoha věcí, a to nejen v hmotném ohledu. Existuje tedy nějaký důvod pro názor, že nyní se svým dospívajícím dětem rozhodli život ztrpčovat? Není rozumnější si myslet, že takoví rodiče z lásky chrání své děti a pečují o ně? Neměla by je tatáž láska přimět k tomu, aby svým dětem, které nyní čelí novým životním tlakům, dali jistá omezení? Bylo by velmi nelaskavé a nevděčné přisoudit milujícím rodičům špatné pohnutky! (Efezanům 6:1–3)

Náš postoj ke spolukřesťanům

Mnoho lidí má sklon si vůči ostatním vytvářet předsudky a posuzovat je podle jakési šablony. Co když bychom takové postoje měli a k některým lidem bychom byli podezíraví? Jsme snad v tomto ohledu ovlivněni světem?

Představme si například, že některý z našich bratrů má krásný dům a drahý automobil. Měli bychom nevyhnutelně dojít k závěru, že je hmotařsky zaměřen a nedává zájmy Království na první místo v životě? Někteří křesťané si snad mohou takové pěkné věci dovolit, ale to neznamená, že mají špatné pohnutky nebo že se neřídí radou „hledejte nejprve království“. Třeba jsou velmi zaměstnaní duchovními věcmi a své hmotné prostředky štědře používají k podpoře zájmů Království, ale možná to dělají nenápadně. (Matouš 6:1–4, 33)

Křesťanský sbor v prvním století se skládal z lidí všeho druhu — bohatých i chudých. (Skutky 17:34; 1. Timoteovi 2:3, 4; 6:17; Jakub 2:5) Bůh lidi neposuzuje podle jejich finanční situace, a tak bychom to neměli dělat ani my. Naše vyzkoušené a věrné spoluvěřící bychom měli milovat a ‚nedělat nic předpojatě‘. (1. Timoteovi 5:21)

V tomto světě, který leží v moci Satana, získává „škatulkování“ a podezíravost mnoho podob. Někdo může být považován za násilníka nebo hmotaře prostě kvůli svému původu. Jako křesťané se však nesmíme stát obětí takovýchto postojů. Jehovova organizace není místem pro úzkoprsost a podezíravost. Všichni praví křesťané musí napodobovat Jehovu Boha, u něhož „není žádná nespravedlnost ani stranickost“. (2. Paralipomenon 19:7; Skutky 10:34, 35)

Pohnutkou buď láska

Písmo jasně říká, že „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“. (Římanům 3:23) Na své spoluvěřící tedy musíme pohlížet jako na lidi, kteří se stejně jako my usilovně snaží sloužit Jehovovi přijatelně. Jestliže už jsme dovolili podezíravosti nebo jiným negativním pocitům, aby ovlivnily náš vztah k našemu duchovnímu bratrovi či sestře, modleme se o Boží pomoc, abychom to mohli překonat a nepadli Satanovi za kořist. (Matouš 6:13) Byl to on, kdo přesvědčil Evu, že Jehova má špatné pohnutky, nezajímá se o její blaho a zakazuje jí věci, které by ji udělaly skutečně šťastnou. (1. Mojžíšova 3:1–5) Kdybychom svým bratrům připisovali špatné pohnutky, sloužilo by to jeho cílům. (2. Korinťanům 2:11; 1. Petra 5:8)

Jestliže zjistíme, že sklon přisuzovat druhým špatné pohnutky máme, vzpomeňme si na příklad Ježíše Krista. Byl dokonalý Boží Syn, a přesto svým učedníkům špatné pohnutky nepřipisoval. Naopak, hledal v nich to dobré. Když se učedníci předháněli, aby získali významné postavení, nevyvodil z toho, že mají nízké pohnutky, a nevyměnil je za dvanáct nových apoštolů. (Marek 9:34, 35) Byli nedokonalí, a proto možná i trochu ovlivnění kulturou odpadlého judaismu, který povzbuzoval k pýše a zdůrazňoval třídní rozdíly. Ježíš věděl, že hlavní pohnutkou jeho učedníků je láska k Jehovovi. Tuto lásku projevovali a přidrželi se Ježíše, a proto byli velice odměněni. (Lukáš 22:28–30)

Kdybychom se na své věrné spoluvěřící dívali podezíravě, bylo by to, jako kdybychom se dívali přes poškozený objektiv. Nic by nevypadalo tak jako ve skutečnosti. Dívejme se tedy přes objektiv lásky. Existuje spousta důkazů, že nás naši věrní spolukřesťané milují, a proto si zaslouží náš laskavý ohled. (1. Korinťanům 13:4–8) Projevujme jim tedy takovou lásku a nepřisuzujme jim špatné pohnutky.

[Obrázek na straně 26]

Jak se díváš na lidi, kteří věrně uctívají Boha?

[Obrázek na straně 27]

Díky vzájemné důvěře a úctě jsou svědkové Jehovovi šťastnou rodinou

„Jednají podle své náboženské výchovy“

JEDNA žena z Miami na Floridě poslala místním novinám následující dopis: „Mému synovi někdo 10.prosince na bleším trhu ukradl z kapsy peněženku. Měl v ní řidičský průkaz, kartu od pojišťovny, další dokumenty a také 260 dolarů.

Když ztrátu nahlásil správci tržiště, vrátil se domů. Navečer mu volala španělsky mluvící paní, které tlumočila spojovatelka. Řekla mu, že našla jeho peněženku.

Dala mu svoji adresu. . . . Vrátila mu peněženku s celým obsahem i s 260 dolary.

Viděla, jak zloděj krade peněženku, a začala křičet. Zloděj peněženku upustil a začal utíkat. Ale to už se jí můj syn ztratil z očí, a proto vzala peněženku domů a spojila se s ním telefonicky.

Ona a její rodina jsou svědkové Jehovovi. Je zřejmé, že jednají podle své náboženské výchovy.“

Svědkové Jehovovi nejsou poctiví proto, aby získali chválu od lidí. (Efezanům 6:7) Spíše opravdově touží chválit svého nebeského Otce, Jehovu. (1. Korinťanům 10:31) Milují Boha a své bližní, a to je podněcuje k tomu, aby ohlašovali ‚dobrou zprávu‘ o Božím Království. (Matouš 24:14) Bůh slibuje, že prostřednictvím Božího Království přemění zemi v nádherný ráj. Země potom nebude krásná pouze ve fyzickém slova smyslu, ale bude tam také mravně čisté prostředí. Poctivost bude již navždy samozřejmostí. (Hebrejcům 13:18; 2. Petra 3:13)