Jak jsme obdrželi Bibli? — 1. díla

TISKAŘ a jeho mladí tovaryši v dílně rytmicky obsluhují svůj dřevěný lis a s pečlivostí kladou čisté archy na vysázený text. Při odebírání listů kontrolují, co vytiskli. Na šňůry natažené ode zdi ke zdi věší přeložené stránky, aby uschly. Znenadání někdo silně tluče na dveře. Polekaný tiskař uvolní západku a do místnosti vtrhne skupina ozbrojených vojáků. Pátrají po nejvíce odsuzovaném druhu ilegální literatury — po Bibli v jazyce prostých lidí!

Přišli pozdě. Překladatel a jeho pomocník byli varováni a už z dílny uprchli — pobrali stránky a nyní unikají podél Rýna. Zachránili alespoň část své práce.

Tímto překladatelem byl William Tyndale, který se roku 1525 snažil v Kolíně nad Rýnem v Německu vyrobit svůj zakázaný „Nový zákon“ v angličtině. Ukázalo se, že jeho patálie nebyly nijak výjimečné. Po dobu téměř 1900 let od dokončení psaní Bible mnozí muži a ženy riskovali vše, aby Boží slovo přeložili a rozšířili. My dnes máme z jejich práce užitek. Co dokázali? Jak jsme obdrželi Bibli, kterou nyní bereme do rukou?

První opisy a překlady Bible

Praví Boží služebníci si Božího slova vždy velmi vážili. Dílo New Catholic Encyclopedia uznává: „Prvotní křesťané, stejně jako jejich židovští předchůdci, si vážili toho, že mohli číst posvátné knihy. Apoštolové se podle Ježíšova příkladu (Mt 4.4; 5.18; Lk 24.44; Jn 5.39) těšili z toho, že znali S[tarý] Z[ákon], což vyžaduje dlouhodobé, pečlivé čtení a studium, a k tomu vybízeli své učedníky (Řím 15.4; 2 Tm 3.15–17).“

A proto musela být Bible rozmnožována. V předkřesťanské době mnoho z této práce vykonávali vysoce odborní ‚zruční opisovači‘, kteří se přímo děsili možných chyb. (Ezra 7:6, 11, 12) Usilovali o dokonalost a všem pozdějším opisovačům Bible stanovili vysokou laťku.

Ve čtvrtém století př. n. l. však nastal problém. Alexandr Veliký chtěl, aby lidé na celém světě byli vzděláváni podle řecké kultury. Jeho výboje udělaly z obecné řečtiny koiné univerzální jazyk celého Středního východu. A tak se mnoho Hebrejců nikdy neučilo číst hebrejsky, a neuměli proto číst Písmo. Z tohoto důvodu se asi v roce 280 př. n. l. sešla v Alexandrii v Egyptě skupina hebrejských učenců, aby přeložili hebrejskou Bibli do tehdy rozšířené koiné. Jejich překlad vešel ve známost jako Septuaginta, latinsky „sedmdesát“, což je údajně přibližný počet jejích překladatelů. Byla dokončena kolem roku 150 př. n. l.

V Ježíšově době se v Palestině stále používala hebrejština. Avšak převládala tam koiné stejně jako v ostatních odlehlých provinciích římského světa. Křesťanští pisatelé Bible tedy použili tuto běžnou formu řečtiny, aby své spisy zpřístupnili co největšímu počtu lidí z národů. Také volně citovali ze Septuaginty a čerpali z ní mnohé výrazy.

První křesťané byli horliví misionáři, a zanedlouho Septuagintu zručně používali, když dokazovali, že Ježíš byl dlouho očekávaným Mesiášem. Rozhořčené Židy to podnítilo k vytvoření nových překladů do řečtiny, které měly za cíl zbavit křesťany argumentů, a to tak, že upravili právě ty texty, které křesťané rádi používali k dokazování. V Izajášovi 7:14 Septuaginta například používá řecké slovo znamenající „panna“, které je prorockým poukazem na matku Mesiáše. Nové překlady použily jiné řecké slovo, které znamená „mladá žena“. Křesťané však nadále používali Septuagintu, a Židé kvůli tomu nakonec opustili svou taktiku a začali prosazovat návrat k hebrejštině. Tento obrat byl i tak přínosem, protože tak byla uchována znalost hebrejského jazyka, což bylo užitečné pro pozdější překlady.

První křesťanští vydavatelé

První horliví křesťané se s vervou pustili do ručního opisování Bible. Přestali používat svitky, ale stali se průkopníky v použití kodexu, který měl strany podobně jako současné knihy. V kodexu se daly biblické texty najít snáze a rychleji a jediný svazek mohl obsahovat více textu, než se vešlo na jeden svitek — mohl pojmout třeba celá Řecká písma, nebo dokonce celou Bibli.

Kánon Křesťanských řeckých písem byl dokončen kolem roku 98 n. l. knihami posledního žijícího apoštola Jana. Existuje zlomek opisu Janova evangelia nazvaný Rylandsův papyrus 457 (P⁵²), který se datuje nejméně do roku 125 n. l. Někdy v letech 150 až 170 n. l. žák Justina Mučedníka Tatianos napsal Diatessaron, což je složená zpráva o Ježíšově životě zkompilovaná z týchž čtyř evangelií, která dnes najdeme v Bibli.b To ukazuje, že za autentická považoval pouze tato evangelia a že byla už tehdy rozšířena. Kolem roku 170 n. l. byl vytvořen první seznam „novozákonních“ knih, který byl nazván Muratoriho zlomek. Uvádí většinu knih Křesťanských řeckých písem.

Díky šíření křesťanské víry byly brzo potřebné překlady Křesťanských řeckých písem i Hebrejských písem. Řada překladů se postupně objevila například v arménštině, koptštině, gruzínštině a syrštině. Za tímto účelem bylo často třeba sestavit abecedu. Například Wulfila, biskup římské církve ze čtvrtého století, údajně vynalezl gótské písmo proto, aby mohl přeložit Bibli. Vynechal však knihy Královské, protože si myslel, že by v Gótech podnítily válečné sklony. To ale „pokřesťanštěným“ Gótům nevadilo: i tak v roce 410 n. l. vyplenili Řím!

Latinské a staroslověnské Bible

Mezitím získala na významu latina a objevilo se několik starolatinských překladů. Jejich kvalita a přesnost se však dost lišily. A tak roku 382 n. l. papež Damasus pověřil svého tajemníka Jeronýma, aby udělal směrodatný překlad Bible do latiny.

Jeroným začal revizí latinských překladů Křesťanských řeckých písem. Pokud jde o Hebrejská písma, trval na tom, aby byla přeložena z původní hebrejštiny. A tak se roku 386 n. l. přestěhoval do Betléma, aby studoval hebrejštinu a vyhledal pomoc nějakého rabína. Tento krok značně pobouřil církevní kruhy. Někteří lidé včetně Jeronýmova součastníka Augustina věřili, že Septuaginta je inspirována, a vinili Jeronýma z „přeběhnutí k Židům“. Jeroným šel za svým cílem a kolem roku 400 n. l. svou práci dokončil. Tím, že pronikl ke zdroji původních jazyků a dokumentů a překládal je do tehdy živého jazyka, předběhl moderní překladatelské metody o tisíce let. Jeho dílo vešlo ve známost jako Vulgáta čili Obecný překlad, a lidé z něj měli užitek po celá staletí.

Mnozí z křesťanstva ve východní části uměli stále číst Septuagintu a Křesťanská řecká písma. Později se však ve východních částech Evropy začalo běžně mluvit různými slovanskými jazyky a dialekty. Roku 863 n. l. se dva řecky mluvící bratři, Cyril a Metoděj, vydali na Moravu. Začali překládat Bibli do staroslověnštiny. Museli proto vymyslet hlaholské písmo, které bylo později nahrazeno cyrilicí, písmem pojmenovaným po Cyrilovi. Na jejím základě vzniklo současné ruské, ukrajinské, srbské a bulharské písmo.

Staroslověnská Bible sloužila lidem v těchto zemích po celé generace. Jazyky se však během času měnily a nakonec tyto Bible byly pro obyčejného člověka nesrozumitelné.

Hebrejská Bible přežívá

V tomto období, přibližně od šestého do desátého století n. l., skupina Židů známá jako masoreti vyvinula metody, jak systematicky opisovat hebrejský text Bible, aby zůstal neporušen. Šli tak daleko, že sčítali všechny řádky, a dokonce i každé jednotlivé písmenko, aby zjistili i nepatrný rozdíl mezi rukopisy, a tak text uchovali autentický. Jejich snahy nebyly zbytečné. Jako příklad si uveďme, že porovnáním masoretských textů dochovaných do současnosti a svitků od Mrtvého moře, které byly napsány mezi lety 250 př. n. l a 50 n. l., se zjistilo, že za více než tisíc let nedošlo k žádným naukovým změnám.c

Evropský středověk je synonymem pro dobu temna. Dovednost číst a jakákoli výuka byly mezi lidmi na velmi nízké úrovni. Postupem času nedokázala číst v církevní latině a často ani ve svém vlastním jazyce dokonce ani většina kněží. V této době byli také Židé v Evropě uzavřeni do ghett. Tato izolace přispěla k tomu, že si Židé uchovali znalost biblické hebrejštiny. Avšak kvůli předsudkům a nedůvěře nebyly znalosti Židů dostupné mimo ghetta. I znalost řečtiny v západní Evropě upadala. Situace se dále zhoršila tím, že západní církev začala obdivovat Jeronýmovu latinskou Vulgátu. Všeobecně se na ni pohlíželo jako na jediný směrodatný překlad, a to i navzdory tomu, že ke konci masoretského období se latina stávala mrtvým jazykem. Proto začala pomalu klíčit touha po poznání Bible a dějiště se připravovalo na velkou konfrontaci.

Překládání Bible naráží na odpor

Roku 1079 vydal papež Řehoř VII. první z mnoha středověkých církevních ediktů, které zakazovaly výrobu, a někdy dokonce i vlastnictví překladů Bible v obecných jazycích. Zrušil dřívější svolení sloužit mše ve staroslověnštině — důvodem bylo to, že jinak by bylo potřeba přeložit části Svatého Písma. V přímém protikladu k postoji prvních křesťanů napsal: „Všemohoucímu Bohu se zalíbilo, aby Svaté Písmo zůstalo na některých místech utajeno.“ Církev zastávala toto stanovisko oficiálně, a tak lidé, kteří prosazovali čtení Bible, byli rostoucí měrou považováni za nebezpečné.

Navzdory nepříznivým podmínkám však opisování a překládání Bible do obecných jazyků pokračovalo. Po Evropě tajně kolovaly překlady v mnoha jazycích. Všechny byly ručně opsané, protože knihtisk byl v Evropě vynalezen až v polovině 15. století. Opisy však byly nákladné a početně omezené, a tak se prostý člověk musel spokojit třeba jen s částí jedné biblické knihy nebo s několika stranami. Někteří lidé se naučili nazpaměť dlouhé pasáže, a dokonce celá Křesťanská řecká písma!

Po nějaké době se však zformovala masová hnutí za reformu církve. Částečně byla motivována rostoucím povědomím o tom, jak je Boží slovo důležité v každodenním životě. Jak tato hnutí a vynález tisku ovlivnily Bibli? A co se stalo s Williamem Tyndalem a jeho překladem, o němž jsme mluvili v úvodu? V budoucích číslech budeme sledovat pokračování tohoto fascinujícího příběhu až do naší doby.

[Poznámky pod čarou]

[Tabulka na straně 8 a 9]

Klíčová data předávání Bible

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

PŘED NAŠÍM LETOPOČTEM (PŘ. N. L.)

Hebrejská písma dokončena kolem r. 443 př. n. l.

400 př. n. l.

Alexandr Veliký (zemřel r. 323 př. n. l.)

300 př. n. l.

Septuaginta začala být překládána r. 280 př. n. l.

200 př. n. l.

Většina svitků od Mrtvého moře datována do doby asi 100 př. n. l. až 68 n. l.

100 př. n. l.

NAŠEHO LETOPOČTU (N. L.)

Jeruzalém zničen r. 70 n. l.

Řecká písma dokončena r. 98 n. l.

100 n. l.

Rylandsův papyrus Jana (př. r. 125 n. l.)

200 n. l.

300 n. l.

Jeronýmova latinská Vulgáta kolem r. 400 n. l.

400 n. l.

Připravován masoretský text

500 n. l.

600 n. l.

700 n. l.

800 n. l.

Cyril na Moravě r. 863 n. l.

900 n. l.

1000 n. l.

Edikt proti Bibli v obecných jazycích r. 1079 n. l.

1100 n. l.

1200 n. l.

1300 n. l.

[Obrázek na straně 9]

První křesťané byli průkopníky v použití kodexu

[Obrázek na straně 10]

Jeroným odjel do Betléma, aby tam studoval hebrejštinu