Dejte si pozor na „Epikurejce“
„Je tak hodný! Žije podle vysokých mravních měřítek. Nekouří, nebere drogy a ani nemluví hrubě. Je vlastně lepší, než někteří z těch, kdo si říkají křesťané!“
UŽ JSI někdy slyšel podobné výroky lidí, kteří se snažili ospravedlnit to, že pěstují nevhodná přátelství? Obstojí tyto výroky, když je prozkoumáme na základě Písma? Jeden příklad z doby prvních křesťanů tuto věc objasňuje.
Apoštol Pavel v prvním století varoval korintský sbor: „Nedejte se zavést na scestí. Špatná společenství kazí užitečné návyky.“ Někteří z těchto křesťanů se možná scházeli s lidmi, kteří byli ovlivněni řeckou filozofií, mezi jiným i filozofií epikurejců. Kdo byli epikurejci? Proč pro křesťany v Korintu znamenali duchovní ohrožení? Existují dnes lidé, kteří jim jsou podobní a před nimiž bychom se měli mít na pozoru? (1. Korinťanům 15:33)
Kdo byli epikurejci?
Epikurejci byli následovníci řeckého filozofa Epikura, který žil v letech 341 až 270 př. n. l. Vyučoval, že potěšení je jediným či hlavním dobrem v životě. Znamená to, že epikurejci vedli pohoršlivý život bez zásad, uchylovali se k nízkému jednání a neustálému vyhledávání zábav? Je překvapivé, že Epikuros své následovníky toto neučil! Naopak, učil, že potěšení nejlépe získáme tím, že budeme žít v souladu s rozumností, odvahou, sebeovládáním a spravedlností. Nehájil snahy o získání okamžitého a chvilkového potěšení, ale potěšení, které trvá po celý život. A tak epikurejci mohli ve srovnání s lidmi páchajícími vážné hříchy vypadat jako ctnostní. (Srovnej Titovi 1:12.)
Podobnost s křesťanstvím?
Kdybys byl členem raného křesťanského sboru, udělali by na tebe epikurejci dojem? Někdo by možná uvažoval tak, že epikurejci byli pro křesťany přijatelnou společností, protože zdánlivě měli vysoká měřítka. Kdyby Korinťané takto přemýšleli dále, mohli si všimnout zdánlivých podobností mezi měřítky epikurejců a měřítky Božího slova.
Epikurejci například při svém hledání potěšení jednali umírněně. Dávali přednost potěšení mysli před tělesným potěšením. To, co člověk jedl, nebylo tak důležité jako jeho vztah k člověku, s nímž to jedl. Epikurejci se dokonce neúčastnili politiky a nepáchali potají nějaké špatnosti. Snadno by se dalo dojít k závěru: „Jsou v mnohém jako my!“
Byli však epikurejci opravdu tak podobní prvním křesťanům? Rozhodně ne. Lidé, kteří si vypěstovali dostatečnou vnímavost, mohli rozpoznat významné rozdíly. (Hebrejcům 5:14) Dokázal bys to i ty? Podívejme se na učení epikurejců blíže.
Odvrácená strana epikureismu
Epikuros chtěl lidem pomoci překonat strach z božstev a ze smrti, a tak vyučoval, že bohové nemají o lidstvo zájem a nezasahují do lidských záležitostí. Podle Epikura bohové vesmír nestvořili a život vznikl náhodou. Není to snad jasně v protikladu s tím, co učí Bible, že totiž existuje „jeden Bůh“, Stvořitel, a že ten se o své lidské stvoření stará? (1. Korinťanům 8:6; Efezanům 4:6; 1. Petra 5:6, 7)
Epikuros také vyučoval, že po smrti nemůže existovat život. To bylo samozřejmě v rozporu s biblickou naukou o vzkříšení. Když apoštol Pavel mluvil na Areopagu, patřili pravděpodobně epikurejci k těm, kdo se s Pavlem přeli o nauku o vzkříšení. (Skutky 17:18, 31, 32; 1. Korinťanům 15:12–14)
Možná že nejnebezpečnější prvek Epikurovy filozofie byl zároveň i tím nejrafinovanějším. To, že Epikuros popíral posmrtný život, ho dovedlo k závěru, že člověk by měl během svého krátkého života na zemi žít tak šťastně, jak je to jen možné. Už jsme si řekli, že tato myšlenka nutně neznamenala, že člověk měl žít hříšně, ale spíše si života užít, protože to je to jediné, co máme.
Epikuros tedy odrazoval od tajně páchaných špatností, aby pak člověk neměl strach z odhalení, což by mohlo ohrozit jeho současné štěstí. Povzbuzoval k umírněnosti, aby se člověk vyhnul následkům nemírnosti, která byla další překážkou pro současné štěstí. Vybízel také k vytváření dobrých vztahů k ostatním, protože když nám to pak budou oplácet, vyplatí se to. Nedělat tajně špatné věci, jednat s umírněností a pěstovat přátelství jsou samy o sobě jistě znamenité věci. Proč tedy byla Epikurova filozofie pro křesťana nebezpečná? Protože jeho rada se zakládala na jeho názoru nevěřícího člověka: „Jezme a pijme, neboť zítra máme zemřít.“ (1. Korinťanům 15:32)
Musíme přiznat, že Bible ukazuje, jak žít šťastně už nyní. Dává však také radu: „Zachovávejte se v Boží lásce, zatímco čekáte na milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista s vyhlídkou na věčný život.“ (Juda 21) Ano, Bible klade velký důraz na věčnou budoucnost, a ne na pomíjející současnost. Služba Bohu je hlavním zájmem křesťana, a když dá Boha na první místo v životě, zjišťuje, že je šťastný a spokojený. Podobně se i Ježíš příliš neobíral svými vlastními osobními zájmy, ale svou energii věnoval nesobecky Jehovovi a lidem, kterým pomáhal. Vyučoval své učedníky, aby činili ostatním lidem dobro ne proto, že mohou čekat, že se jim to vrátí, ale z pravé lásky k nim. Je jasně patrné, že základní pohnutky epikureismu a křesťanství jsou diametrálně odlišné. (Marek 12:28–31; Lukáš 6:32–36; Galaťanům 5:14; Filipanům 2:2–4)
Rafinované nebezpečí
Je paradoxní, že epikurejci, kteří kladli takový důraz na to, aby byli šťastní, byli přinejlepším šťastní jen zčásti. Neměli ‚Jehovovu radost‘, a tak životu říkali „hořký dar“. (Nehemjáš 8:10) Jak šťastní byli ve srovnání s nimi první křesťané! Ježíš nedoporučoval nešťastný život v sebezapření. Cestou k největšímu štěstí bylo následování jeho příkladu. (Matouš 5:3–12)
Pokud si někteří členové korintského sboru mysleli, že se mohou scházet s těmi, kdo byli ovlivněni epikurejským myšlením, aniž ohrožují svou víru, byli na omylu. V době, kdy apoštol Pavel psal svůj první dopis Korinťanům, někteří z nich už ztratili víru ve vzkříšení. (1. Korinťanům 15:12–19)
Epikureismus dnes?
Ačkoli epikureismus ve čtvrtém století n. l. zmizel, existují dnes lidé, kteří přijali podobný názor, že je třeba žít jen pro dnešek. Tito lidé takřka nebo vůbec nevěří v Boží slib věčného života. Přesto však někteří z nich žijí podle poměrně vysokých mravních měřítek.
Křesťan by mohl být v pokušení pěstovat s takovými lidmi blízký vztah a možná by si myslel, že jejich dobré vlastnosti takové přátelství ospravedlňují. Nepokládáme se za nijak nadřazené, ale musíme si uvědomit, že všechna „špatná společenství“ — včetně těch, jejichž vliv je skrytější — „kazí užitečné návyky“.
Filozofii života jen pro dnešek postřehneme také na některých pracovních poradách, v příručkách „udělej si sám . . .“, v beletrii, ve filmech, v televizních programech a v hudbě. I když snad tyto věci přímo nehlásají hříšné jednání, mohly by nás názory pramenící z nevíry nějak skrytě ovlivnit? Mohli bychom se třeba přehnaně zabývat seberealizací a přitom ztratit ze zřetele Jehovovu svrchovanost? Mohli bychom se odklonit od ‚hojnosti práce v Pánově díle‘ a ‚nepřehánět to‘? Mohli bychom třeba začít pochybovat o správnosti Jehovových měřítek a o tom, že jsou užitečná? Musíme si dávat pozor na to, abychom nebyli vystaveni jak otevřené nemravnosti, násilí a spiritismu, tak vlivu lidí, kteří jsou ovlivněni světskými názory. (1. Korinťanům 15:58; Kolosanům 2:8)
Pěstujme tedy společenství přednostně s lidmi, kteří se z celého srdce nechávají vést Jehovou. (Izajáš 48:17) Díky tomu si upevníme své užitečné návyky. Posílíme svou víru. Budeme žít šťastně nejen nyní, ale také s vyhlídkou na věčný život v budoucnosti. (Žalm 26:4, 5; Přísloví 13:20)
[Obrázek na straně 24]
Epikuros vyučoval, že bohové se o lidstvo nezajímají
[Podpisek]
S laskavým svolením Britského muzea