Píseň 142
Naděje tvorstva na osvobození
1. Jak se čas krátí, lidstvo se trápí,
však sklízí jen, co zaselo.
Nač věřit v Boha, když rozum svůj má?
Tak nicotnosti propadlo.
2. V očekávání života v ráji
ať Jehovu vždy vyhlížíš.
Bůh ti dá sílu a pevnou víru
a k ráji se tak přiblížíš.
3. Být svobodnými, obnovenými,
je přáním lidské rodiny.
Bůh určil Krista za Krále lidstva,
je prostředníkem záchrany.
4. Spojení s věrným „národem“ novým
je společenství nejlepší.
Teď služme stále, čekejme dále
na radost, jež je v Království.