Jak jsme obdrželi Bibli? — 2. díl

Plameny stoupaly a na praskající hranici bylo vršeno další a další palivo. Nebyl to však jen tak ledajaký oheň. Plameny byly za přihlížení kněží a prelátů živeny Biblemi. Bible skoupil londýnský biskup za účelem je zničit. Nevědomky tím však pomohl překladateli, Williamu Tyndalovi, financovat další vydávání této Bible!

Co vedlo k takovému odhodlání na obou stranách této bitvy? V jednom z předchozích čísel jsme se zabývali dějinami publikování Bible až do doby pozdního středověku. Nyní se dostáváme k úsvitu nové éry, kdy poselství a váha Bible začaly mít hluboký vliv na společnost.

Objevuje se průkopník

Jan Viklef, uznávaný učenec z Oxfordu, důrazně kázal a psal o nebiblických zvyklostech katolické církve, přičemž se opíral o ‚Boží zákon‘ čili o Bibli. Své studenty, lolardy, rozeslal po celé Anglii, aby kázali biblické poselství v angličtině každému, kdo bude naslouchat. Dříve než v roce 1384 zemřel, zahájil překládání Bible z latiny do tehdejší angličtiny.

Církvi se Viklef protivil z mnoha důvodů. V prvé řadě odsoudil duchovenstvo za nestřídmost a nemravné chování. Mnoho Viklefových obdivovatelů však zneužilo jeho učení k ospravedlnění svých ozbrojených rebelií. Duchovenstvo z toho vinilo Viklefa, a to dokonce i po jeho smrti, ačkoli on sám nikdy násilná povstání neschvaloval.

Roku 1412 arcibiskup Arundel ve svém dopise papežovi Janu XXIII. psal „o tom bídném a zhoubném Janovi Viklefovi, který je hoden zatracení, ten syn dávného hada, herold antikristův i jeho dítě“. Arundelovo zatracování vrcholilo slovy: „Aby naplnil míru svých hříchů, vymyslel podvodný nástroj: nový překlad písma do mateřského jazyka.“ To, co církevní vůdce vlastně nejvíce rozzuřilo, bylo to, že Viklef chtěl lidem dát Bibli v jejich vlastním jazyce.

Někteří významní lidé však měli přístup k Písmu v tamějším jazyce. Takovým člověkem byla Anna Česká, která se roku 1382 provdala za budoucího anglického krále Richarda II. Anna vlastnila Viklefovy anglické překlady evangelií, které neustále zkoumala. Když se stala královnou, vztah, který měla k Bibli, pomohl šíření Písma — a nejen v Anglii. Anna povzbuzovala studenty z Karlovy univerzity v Čechách, aby přišli do Oxfordu. Ti tam pak s nadšením studovali Viklefovy knihy a některé přivezli do Prahy. To, že byly Viklefovy nauky na Karlově univerzitě v oblibě, později posloužilo Janu Husovi, který zde studoval a posléze vyučoval. Hus zhotovil čtivý český překlad ze staroslověnských překladů. Jeho snahy přispěly k tomu, že Bibli v Čechách a okolních zemích mohly číst široké vrstvy obyvatelstva.

Odveta církve

Duchovenstvo bylo popuzeno také tím, že Viklef a Hus učili, že „holý text“, původní inspirované Písmo bez jakýchkoli dodatků, má větší váhu než „glosy“, tradiční nezáživné vysvětlivky na okraji Biblí schválených církví. Tito dva kazatelé se snažili zpřístupnit prostým lidem nezředěné poselství Božího slova.

Roku 1414 byla Husovi věrolomně zaručena glejtem ochrana, takže byl nalákán před katolický koncil v Kostnici v Německu, aby obhájil své názory. Na koncilu bylo 2 933 kněží, biskupů a kardinálů. Hus souhlasil, že své učení odvolá, pakliže bude na základě Písma shledáno za nepravdivé. Koncilu se však jednalo o něco jiného. Vyvolal pochybnosti o jejich legitimitě a to stačilo k tomu, aby ho v roce 1415, zatímco se Hus hlasitě modlil, dali upálit.

Tentýž koncil také učinil výnos, který byl konečným gestem zavržení a pohanění Jana Viklefa — jeho pozůstatky pohřbené v Anglii se měly exhumovat a spálit. Byl to tak odporný příkaz, že byl vykonán až roku 1428, a to na naléhání papeže. Jako vždy však takový prudký odpor nezchladil nadšení dalších milovníků pravdy. Spíše se posílilo jejich rozhodnutí publikovat Boží slovo.

Vliv knihtisku

Roku 1450, pouze 35 let po smrti Husa, začal Johannes Gutenberg v Německu tisknout na knihtisku. Jeho prvním významným dílem bylo vydání latinské Vulgáty, které bylo dokončeno kolem roku 1455. Do roku 1495 vyšla Bible celá nebo její části v těchto jazycích: v němčině, italštině, francouzštině, češtině, holandštině, hebrejštině, katalánštině, řečtině, španělštině, staroslověnštině, portugalštině a srbštině. (Řazeno chronologicky.)

Holandský učenec Desiderius Erasmus vydal roku 1516 první úplné vydání řeckého textu. Erasmus si přál, aby Písmo „bylo přeloženo do všech jazyků všech lidí“. Nechtěl však ztratit svou velkou popularitu tím, že by překlad zhotovil vlastnoručně. Nicméně přišli lidé, kteří se ukázali jako odvážnější. Vynikal mezi nimi William Tyndale.

William Tyndale a anglická Bible

Tyndale studoval na Oxfordu a asi roku 1521 přišel do domu sira Johna Walshe jako vychovatel jeho dětí. Mladý Tyndale často vedl při jídle, u bohaté tabule sira Walshe, ohnivé diskuse s místními duchovními. Tyndale se držel faktů a proti názorům duchovních se stavěl s otevřenou Biblí a četl jim biblické texty. Walshovi po nějaké době dali za pravdu tomu, co říkal Tyndale, a kněží byli zváni méně často a vítáni s menší vřelostí. Tyndale se svým učením se pak duchovním samozřejmě ještě více zprotivil.

Jednou během debaty jistý z Tyndaleových náboženských protivníků prohlásil: „Raději buďme bez Božího zákona než bez zákona papežova.“ Představte si, jaké měl Tyndale přesvědčení: „Kladu papeži i všem jeho zákonům výzvu. Nechá-li mne Bůh naživu, za nemnoho let dokáži, že chlapec, který chodí za pluhem, bude vědět z Písma víc než vy.“ Tyndalovo přesvědčení tehdy dozrálo. Později napsal: „Na základě zkušenosti jsem poznal, že je nemožné upevnit laiky v pravdě, pokud nebudou mít Písmo zřetelně před očima ve své mateřštině, aby pochopili podstatu, řád a význam textu.“

V té době ještě nebyla vytištěna žádná Bible v angličtině. A tak Tyndale roku 1523 odjel do Londýna, aby požádal biskupa Tunstalla o podporu překladatelského projektu. Byl příkře odmítnut, a odjel z Anglie s rozhodnutím nikdy se nevrátit. V Kolíně v Německu proběhla u jeho prvního tiskaře razie a Tyndale o vlásek unikl s několika drahocennými nesvázanými stranami. V německém Wormsu pak bylo dokončeno nejméně 3 000 výtisků jeho anglického „Nového zákona“. Knihy byly poslány do Anglie a začaly se šířit počátkem roku 1526. Některé z těchto Biblí koupil a spálil biskup Tunstall, čímž Tyndaleovi nevědomky pomohl, aby mohl ve své práci pokračovat!

Bádání přináší jasnější porozumění

Tyndale měl ze své práce očividně radost. Kniha The Cambridge History of the Bible (Cambridgské dějiny Bible) to vyjadřuje takto: „Díky Písmu byl šťastný; v jeho rytmu, který prozrazuje štěstí, je něco svěžího a veselého.“ Tyndalovým cílem bylo nechat Písmo promlouvat k prostému člověku slovy, která budou tak přesná a jednoduchá, jak je to jen možné. Díky svému studiu odhalil význam biblických slov, která byla po staletí zahalena v rubáši církevních nauk. Tyndale se nedal zastrašit hrozbou smrti ani jízlivými spisy svého mocného nepřítele sira Thomase Mora — výsledky svého bádání uplatnil ve svém překladu.

Tyndale nepracoval s textem latinským, ale s Erasmovým řeckým textem. Řecké slovo agape přeložil přesněji jako „láska“, a ne „dobročinnost“. Také použil slovo „sbor“ namísto „církev“, výraz „činit pokání“ místo „dosáhnout odpuštění“, a „starší“ místo „kněží“. (1. Korinťanům 13:1–3; Kolosanům 4:15, 16; Lukáš 13:3, 5; 1. Timoteovi 5:17, Tyndale) Tato upřesnění nahlodala autoritu církve a úctu před tradičními náboženskými zvyklostmi, jako je třeba ušní zpověď.

Podobně Tyndale trval na slově „vzkříšení“, a jako nebiblické odmítl očistec a vědomou existenci po smrti. O zemřelých napsal Morovi: „Když tvrdíte, že jdou do nebes, pekla či očistce, popíráte argumenty Krista a Pavla, kterými dokazují vzkříšení.“ V této věci Tyndale poukazoval na Matouše 22:30–32 a na 1. Korinťanům 15:12–19. Dospěl ke správnému závěru, že mrtví zůstávají bez vědomí do doby, než budou vzkříšeni. (Žalm 146:4; Kazatel 9:5; Jan 11:11, 24, 25) To znamenalo, že veškeré modlitby k Marii a „svatým“ jsou nesmyslné, protože ti nejsou při vědomí, a nemohou tedy ani slyšet, ani se přimlouvat.

Tyndale překládá Hebrejská písma

Roku 1530 Tyndale vydal Pentateuch, prvních pět knih Hebrejských písem. Stal se tak prvním člověkem, který překládal Bibli přímo z hebrejštiny do angličtiny. Tyndale byl také prvním anglickým překladatelem, který použil jméno Jehova. Londýnský učenec David Daniell píše: „Tyndaleovy čtenáře muselo silně zaujmout to, že bylo znovu zavedeno Boží jméno.“

Tyndale se snažil, aby byl překlad přesný, a tak pro překlad jediného hebrejského slova použil i různá anglická slova. Těsně se však přidržel struktury hebrejského textu. V jeho díle se zachovala hutnost a působivost hebrejštiny. Sám řekl: „To, co je pro hebrejštinu charakteristické, odpovídá tisíckrát lépe angličtině než latině. Skladba jazyka je víceméně tatáž; na tisíci místech tedy nepotřebujete nic víc, než ho přeložit do angličtiny — slovo od slova.“

Toto v zásadě doslovné chápání překladu obohatilo Tyndalův překlad hebrejskými výrazy. Některé z nich musely při prvním čtení vypadat podivně. Avšak tato Bible se časem stala tak známou, že mnohé hebrejské výrazy jsou nyní součástí angličtiny! K nim patří třeba slova „passover“ a „scapegoat“ (pasach a kozel). Čtenáři anglické Bible se tak navíc seznámili s hebrejským způsobem uvažování, díky čemuž mohli inspirované Písmo lépe chápat.

Bible a Tyndale zakázáni

Možnost číst Boží slovo ve vlastním jazyce byla lákavá. Angličané skoupili veškeré Bible, které se podařilo propašovat do Anglie v žocích se suknem nebo jiným zbožím. Duchovní uvažovali takto: kdyby Bible byla považována za konečnou autoritu, ztratili by své postavení. Překladateli a jeho podporovatelům tedy začínalo jít o život.

Tyndale, neustále pronásledovaný církví i státem, pokračoval ve své práci v Belgii, v Antverpách. Přesto věnoval dva dny týdně tomu, co nazýval kratochvílí — sloužil jiným uprchlíkům z Anglie, chudým a nemocným. Takto utratil většinu svých prostředků. Než mohl přeložit druhou polovinu Hebrejských písem, zradil ho pro peníze jistý Angličan, který se vydával za přítele. Roku 1536 byl Tyndale popraven v belgickém Vilvoorde a jeho poslední úpěnlivá slova byla: „Pane, otevři oči anglického krále.“

V roce 1538 král Jindřich VIII. ze svých osobních důvodů nařídil, aby byla Bible umístěna do každého kostela v Anglii. Tyndaleovi sice nebyla přiznána zásluha, ale byl vybrán v podstatě jeho překlad. Tímto se Tyndaleovo dílo stalo tak známým a obdivovaným, že „udávalo charakter většiny následujících překladů“ do angličtiny. (The Cambridge History of the Bible) Až devadesát procent Tyndaleova překladu bylo převzato do King James Version (Překlad krále Jakuba), který vyšel roku 1611.

Zpřístupnění Bible vyvolalo v Anglii velké změny. Rozpravy vznikající díky Biblím, jež byly volně dostupné v kostelech, byly tak živé, že občas narušovaly i církevní obřady! „Staří lidé se naučili číst, aby mohli přijít přímo k Božímu slovu, a děti naslouchaly starším.“ (A Concise History of the English Bible, Stručné dějiny anglické Bible) V tomto období se Bible začala značně šířit také v jiných evropských zemích a jazycích. Avšak hnutí za dostupnost Bible v Anglii mělo mít celosvětový ohlas. Jak k tomu došlo? A jak další objevy a studium ovlivnily Bibli, kterou používáme dnes? Naše pojednání ukončíme následujícím článkem tohoto seriálu.

[Obrázek na straně 26]

Tyndaleův „Nový zákon“ z roku 1526, jediný známý úplný výtisk, který unikl plamenům

[Podpisek]

© The British Library Board

[Tabulka a obrázky na straně 26 a 27]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KLÍČOVÁ DATA PŘEKLÁDÁNÍ BIBLE

NAŠEHO LETOPOČTU

Začátky Viklefovy Bible (př. r. 1384)

1400

Hus upálen r. 1415

Gutenberg — první tištěná Bible asi v r. 1455

První tištěné Bible v jazyce prostých lidí

1500

Erasmův řecký text z r. 1516

Tyndaleův „Nový zákon“ z r. 1526

Tyndale popraven r. 1536

Jindřich VIII. nařizuje, aby byly Bible umístěny do kostelů, r. 1538

1600

King James Version,  r. 1611

[Obrázky]

VIKLEF

HUS

TYNDALE

JINDŘICH VIII.