Půl století pod totalitní tyranií
Vypráví Lembit Toom
V roce 1951 jsem byl odsouzen k deseti letům nucených prací na Sibiři. Byli jsme převezeni do tábora daleko za polárním kruhem, urazili jsme tisíce kilometrů. Práce byla vyčerpávající, počasí kruté, a životní podmínky otřesné. Dovolte mi vysvětlit, jak jsem se tam ocitnul a proč naše utrpení nebylo marné.
V POBALTSKÉM státě Estonsku, kde jsem se 10. března 1924 narodil, byl můj otec považován za intelektuála. Ve svých pozdějších letech však otec hospodařil v Järvamaa ve středním Estonsku na rodinném statku. Byli jsme velká luteránská rodina s devíti dětmi, z nichž tři zemřely, když byly ještě malé. Byl jsem z dětí nejmladší. Když mi bylo 13 let, otec zemřel.
Následující rok jsem dokončil základní školu. V září 1939, když vypukla druhá světová válka, byl můj bratr Erich povolán do armády a já jsem musel přerušit studia. V roce 1940 pak bylo Estonsko anektováno Sovětským svazem a o rok později jej zabrali Němci. Ericha Němci uvěznili, ale byl propuštěn a v srpnu 1941 se vrátil do Estonska. V roce 1942 jsem tedy mohl začít chodit na zemědělskou školu.
Když jsem byl na vánoce roku 1943 ze školy doma na návštěvě, moje sestra Leida se mi zmínila o tom, že náš rodinný lékař s ní mluvil o Bibli. Dal jí nějaké brožury, které vydala Watch Tower Bible and Tract Society. Přečetl jsem si je a hned jsem vyhledal dr. Artura Induse, který se mnou tehdy začal studovat Bibli.
Donucen k rozhodnutí
Mezitím se vystupňovaly boje mezi Německem a Sovětským svazem. Do února 1944 se Rusové dostali až k Estonským hranicím. Erich byl odveden do německé armády a já jsem také dostal rozkaz, abych nastoupil. Byl jsem přesvědčen, že Boží zákon zakazuje zabíjet bližní, a dr. Indus mi řekl, že mi pomůže najít místo, kde bych se mohl schovat, dokud válka neskončí.
Jednoho dne na náš statek dorazili dva muži — nějaký policista a vůdce místního oddílu civilní obrany. Dostali rozkaz, aby mě zatkli pro podezření z toho, že se snažím vyhnout vojenské službě. Tehdy jsem věděl, že buď budu muset utéci z domu, nebo jít do německého koncentračního tábora.
Našel jsem útočiště na statku jednoho ze svědků Jehovových. Abych posílil svou víru, četl jsem během skrývání co nejvíce Bibli a literaturu Watch Tower Society. Jednou v noci jsem se přikradl zpátky domů, abych si vzal nějaké jídlo. Dům byl plný německých vojáků, protože můj bratr Erich se s několika svými kamarády vrátil domů na pár dní dovolené. Tu noc se mi podařilo s Erichem tajně mluvit na mlatu. Bylo to naposled, kdy jsem ho viděl.
Unikl jsem o vlásek
Tutéž noc, kdy jsem se vrátil do svého úkrytu, proběhla na statku razie. Místní policista a muži z civilní obrany jednali na základě udání, že se na statku někdo skrývá. Vklouzl jsem do prostoru pod podlahou a za chvíli jsem nad hlavou uslyšel zvuk okovaných bot. Policista hrozil statkáři puškou a křičel: „V tomhle domě se ukrývá nějaký muž! Jak se dostaneme do prostoru pod podlahou?“ Uviděl jsem pohybující se kužel světla z jejich svítilny. Pomalu jsem se posunul o něco víc na stranu, ležel jsem a čekal. Když odešli, ještě jsem tam nějakou chvíli zůstal, abych se ujistil, že nebezpečí již pominulo.
Ještě před svítáním jsem z domu odešel, vděčný Jehovovi, že jsem nebyl odhalen. Křesťanští bratři mi pomohli najít jiný úkryt, kde jsem zůstal až do konce německé okupace. Později jsem se doslechl, že policista a vůdce místního oddílu civilní obrany byli zabiti, patrně ruskými partyzány. Dne 19. června 1944 jsem symbolizoval své zasvěcení Bohu křtem ve vodě, a moje sestra Leida se také stala svědkem Jehovovým.
V červnu 1944 začal Sovětský svaz znovu obsazovat Estonsko, a o pár měsíců později jsem se mohl bez obav vrátit domů, abych vypomáhal s prací na statku. Ale v listopadu, nedlouho po mém návratu, jsem dostal nařízení hlásit se u Ruské armády. Plný odvahy jsem směle vydal svědectví odvodní komisi. Oznámili mi, že sovětský systém nezajímá moje náboženské přesvědčení a že v armádě musí sloužit každý. Až do konce války se mi však podařilo zůstat na svobodě a pomáhat při zajišťování biblické literatury pro ostatní svědky.
Poválečná činnost
Když v květnu 1945 válka skončila a těm, kdo odmítali válčit z důvodů svědomí, byla udělena amnestie, vrátil jsem se zpátky do školy. Ale začátkem roku 1946 jsem došel k závěru, že samostatné hospodaření v Estonsku nemá pro mne žádnou budoucnost, protože sovětský systém zabral kolektivizací soukromý sektor. A tak jsem nechal školy a začal jsem se plněji podílet na díle kázání o Království.
Pod sovětskou vládou jsme již nemohli kázat otevřeně. A spojení s Watch Tower Society bylo vlastně přerušeno již během druhé světové války. Na starém cyklostylu jsem proto pomáhal rozmnožovat literaturu, kterou jsme zachránili. Dělali jsme také všechno pro to, aby se konala sborová shromáždění.
V srpnu 1948 začala svědky Jehovovy pronásledovat KGB (sovětský Výbor státní bezpečnosti). Pět z těch, kdo stáli v čele díla, bylo zatčeno a uvězněno, a brzy bylo zřejmé, že KGB zamýšlí zatknout nás všechny. Utvořili jsme čtyřčlenný výbor, který měl organizovat kazatelské dílo, povzbuzovat naše křesťanské bratry a pomáhat těm, kdo byli ve vězení. Vzhledem k tomu, že jsem měl tehdy ještě relativní volnost pohybu, dostal jsem za úkol navazovat spojení s ostatními svědky.
Sovětským úřadům v Estonsku byl 22. září 1948 zaslán formální písemný protest. Popisoval naši organizaci a účel našeho díla a požadoval propuštění našich uvězněných spoluvěřících. A odpověď? Další zatýkání. Dne 16. prosince 1948 jsme poslali další protestní oznámení Radě Nejvyššího soudu Estonské SSR, ve kterém jsme požadovali, aby naši bratři byli zproštěni obžaloby a propuštěni na svobodu. Kopie této a jiných peticí jsou stále v kartotéce tallinnského městského archivu.
Cestování bylo nebezpečné, protože jsme nemohli získat řádné dokumenty. Přesto jsme navštěvovali sbory v Aravete, Otepää, Tallinnu, Tartu a Võru. Jezdili jsme na silné čtyřválcové motorce s blokovým motorem a s postranním vozíkem, která byla zakoupena od nějakého ruského důstojníka.
Náš protest ke Stalinovi
Dne 1. června 1949 byla zaslána další petice, a to na nejvyšší úřad Estonské socialistické republiky a také Nikolaji Švernikovi, jenž byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu. Tento dokument, jehož kopii jsme získali z tallinnského archivu, má razítko Nikolaje Švernika, což dokazuje, že dokument obdržel a že kopii poslal Josefu Stalinovi, nejvyššímu představiteli Sovětského svazu. Závěrečná část petice uvádí:
„Požadujeme, aby byli svědkové Jehovovi propuštěni z vězení a aby byla zastavena jejich perzekuce. Organizaci Jehovy Boha by mělo být dovoleno prostřednictvím Watchtower Bible and Tract Society kázat bez překážek dobrou zprávu o Jehovově království všem obyvatelům Sovětského svazu; jinak Jehova úplně zničí Sovětský svaz a komunistickou stranu.
Toto požadujeme ve jménu Jehovy Boha a Krále jeho Království, Ježíše Krista, a také ve jménu všech našich uvězněných spoluvěřících.
Podepsáni: svědkové Jehovovi v Estonsku (1. června 1949).“
Pronásledování zesiluje
Začátkem roku 1950 jsme dostali od někoho, kdo se vrátil z Německa, tři čísla Strážné věže. Aby z tohoto duchovního pokrmu mohli mít užitek všichni naši křesťanští bratři, bylo rozhodnuto, že 24. července 1950 v seníku jednoho badatele Bible, blízko vesnice Otepää, uspořádáme sjezd. O našem plánu se však nějakým způsobem dozvěděla KGB a připravila se na hromadné zatýkání.
Na nádraží v Palupeře, kde měli bratři vystoupit, byla přistavena dvě nákladní auta plná vojáků. U cesty z Otepää do Palupery, blízko místa konání sjezdu, navíc čekal v záloze voják s vysílačkou. Když se jistí bratři, kteří měli přijet o něco dříve, neobjevili v dohodnutou dobu, začali jsme mít podezření, že naše plány byly odhaleny.
Vzal jsem svědkyni Ellu Kikasovou a uháněli jsme na motorce na nádraží dvě zastávky před Paluperou. Vlak právě přijel, a tak jsme s Ellou nastoupili každý na jednom konci vlaku, proběhli vagony a volali na všechny, aby vystoupili. Když všichni svědkové vystoupili, učinili jsme opatření, aby se sjezd konal druhý den v jiném seníku. A tak byl plán KGB na hromadné zatýkání svědků zmařen.
Dva měsíce po sjezdu však začalo zatýkání ve velkém. Dne 22. září 1950 jsem byl odveden k výslechu, a stejně tak i další tři členové výboru dohlížejícího na kazatelské dílo v Estonsku. Byli jsme osm měsíců drženi ve věznici KGB v Tallinnu v ulici Pagari. Potom jsme byli převezeni do hlavního vězení v ulici Kalda, kterému se říkalo Baterie. Tam jsme byli drženi tři měsíce. V porovnání s věznicí KGB, kde jsme byli zavření ve sklepě, byla tato věznice u Baltského moře jako prázdninové letovisko.
Těžký život na Sibiři
Brzy nato jsem byl odsouzen k deseti letům v táboře v dalekém Noril’sku na Sibiři. Spolu se mnou tam byli posláni Harri Ennika, Aleksander Härm, Albert Kose a Leonhard Kriibi. V té oblasti slunce v létě dva měsíce nezapadá a v zimě dva měsíce nevyjde nad horizont.
V srpnu 1951 jsme vyrazili vlakem na první úsek naší cesty z Tallinnu do Noril’sku. Cesta byla dlouhá asi 6 000 kilometrů a vedla přes Pskov, Sankt Peterburg (dříve Leningrad), Perm, Jekatěrinburk (dříve Sverdlovsk), Novosibirsk a Krasnojarsk na Jeniseji. Nakonec jsme se začátkem října nalodili v Krasnojarsku na prám a byli jsme odvlečeni více než 1 600 kilometrů na sever. O dva týdny později jsme dorazili do města Dudinka, které leží daleko za polárním kruhem. V Dudince jsme znovu přestoupili na vlak, abychom zdolali posledních 120 kilometrů naší cesty do Noril’sku. Z nádraží v Noril’sku jsme se brodili 15 kilometrů těžkým sněhem do pracovního tábora za městem.
Moje zimní oblečení mi někdo ukradl, když jsme byli na prámu, takže jsem měl jenom letní plášť, čepici a sandály. Byli jsme zesláblí po mnohatýdenní cestě z Tallinnu, kdy jsme nedostávali ani naše ubohé příděly potravy. A tak někteří vězni omdleli. Pomáhali jsme jim, dokud nebyli přivedeni koně, a pak jsme je na sáně tažené koňmi naložili.
Když jsme dorazili do tábora, byli jsme zaregistrováni, vzali nás do sauny a dostali jsme svůj denní příděl potravy. V barácích bylo teplo, a tak jsem brzy upadl do hlubokého spánku. Uprostřed noci jsem se však probudil prudkou bolestí, která byla způsobena zánětem v uších. Ráno se mi dostalo lékařského ošetření a byl jsem omluven z práce. To, že jsem nemohl pracovat, vězeňské dozorce tak rozzlobilo, že mě zbili. Hodili mě na měsíc na samotku, protože, jak říkali, jsem „rozvracel pokoj v táboře“. Dostával jsem však léky z ošetřovny a čas strávený na samotce mi umožnil, abych se uzdravil.
První zima v táboře byla nejtěžší. Práce, většinou v povrchovém niklovém dole, byla vyčerpávající a to málo jídla, co jsme dostávali, za moc nestálo. Když se u mnohých z nás objevily příznaky kurdějí, dostávali jsme injekce vitamínu C, které měly onemocnění zmírnit. Byli jsme však rádi, že jsme v táboře potkali jiné svědky z Moldavska, Polska a Ukrajiny.
Změny ve vězeňském životě
Na jaře 1952 začali vězni dostávat malý plat, který nám umožnil nakupovat si jídlo, jímž jsme si doplňovali svou stravu. Některým svědkům také začalo přicházet jídlo v balících s dvojitým dnem, ve kterém byla ukryta biblická literatura. Nějaký svědek z Moldavska jednou dostal plechovku sádla. Na jejím dně se po snědení sádla objevil kus prasečího žaludku. V něm byla zabalena tři čísla Strážné věže!
Když 5. května 1953 zemřel Stalin, život ve vězení se dramaticky změnil. Nejdřív vypukly stávky a vzpoury, protože vězni požadovali propuštění. Byly povolány vojenské oddíly, aby odpor potlačily. V Noril’sku bylo při vzpouře zabito 120 vězňů. Svědkové se však do těchto akcí nezapojili, a tak nikdo z nich nebyl zabit ani zraněn. V létě 1953 se práce v niklovém dole na dva týdny úplně zastavila. Potom se stal život ve vězení snesitelnější. Někteří vězni byli propuštěni a jiným byla zkrácena doba trestu.
Věrný svědek
Po tomto období zmatku, který v táboře zavládl, jsem byl přesunut na jih do tábora blízko města Tajšet v irkutské oblasti. Tam jsem se setkal s Arturem Indusem, který se mnou zpočátku studoval Bibli. Odmítl pracovat v táboře jako lékař a rozhodl se místo toho přijmout fyzicky náročnější práci. Vysvětlil: „Svědomí mi nedovolovalo potvrzovat neschopenky zdravým vězňům, kteří dostali nějaké odpovědné postavení, zatímco opravdu nemocní vězni byli nuceni pracovat.“
Bratr Indus byl tehdy zesláblý a nemocný, protože nikdy předtím nedělal fyzicky náročnou práci. Řekl mi však, že cítí, že v duchovním ohledu toto utrpení přečistilo jeho srdce. Byli jsme spolu asi tři týdny. Potom ho dali do táborové nemocnice, kde v lednu 1954 zemřel. Jeho bezejmenný hrob leží někde uprostřed nekonečných subarktických lesů. Zemřel jako věrný křesťan a bude vzkříšen.
Propuštění a cesta domů
V roce 1956 byla do našeho tábora vyslána Nejvyšší komise Sovětského svazu, aby přezkoumala spisy vězňů. Když jsem se objevil před komisí, generál, který komisi předsedal, se mě zeptal: „Co budete dělat, až budete propuštěn?“
„To se uvidí, až ten čas přijde,“ odpověděl jsem.
Bylo mi dovoleno opustit místnost. Když mě pak zavolali zpátky, generál řekl: „Jste nejhorší nepřítel Sovětského svazu — jste ideologický nepřítel.“ Přesto dodal: „Chystáme se vás propustit, ale budeme vás sledovat.“ Byl jsem propuštěn 26. července 1956.
Dva dny jsem byl na návštěvě u ukrajinských svědků ve vesnici Sujeticha blízko Tajšetu, kam byli vystěhováni v roce 1951. Potom jsem se zastavil na čtyři dny v tomském okrese, do jehož blízkosti byla vystěhována moje matka. Z nádraží jsem šel pěšky 20 kilometrů do vesnice Grigorjevka. Zjistil jsem, že tamní podmínky jsou horší, než jaké mnozí z nás zažili v táborech. Moje sestra Leida byla propuštěna z vězeňského tábora v Kazachstánu a přijela do té oblasti o několik měsíců přede mnou, aby mohla být s matkou. Ale protože jí zabavili cestovní pas, nemohla se ještě vrátit do Estonska.
Pod tlakem v Estonsku
Časem jsem se vrátil do Estonska a jel jsem rovnou na statek svých rodičů. Zjistil jsem, že pověsti, které kolovaly na Sibiři o tom, že vláda zbořila všechna naše stavení, byly pravdivé. O pár dnů později jsem dostal obrnu. Byl jsem dlouhou dobu v nemocnici, a i potom jsem se ještě léčil. Až dodnes kulhám.
Brzy jsem dostal práci u společnosti, pro kterou jsem pracoval v létě 1943, u Rašelinového závodu v Lehtse. Od podniku jsem dostal byt, a když se matka a Leida vrátily v prosinci 1956 z vyhnanství, začaly žít v Lehtse se mnou.
V listopadu 1957 jsem se oženil s Ellou Kikasovou, která se také nedlouho před tím vrátila s vězeňského tábora na Sibiři. O dva měsíce později jsme se přestěhovali do Tartu, kde jsme dostali malý byt v soukromém domě. Nakonec se mi podařilo sehnat práci jako řidič u Okresního spotřebního družstva v Tartu.
Když jsem byl na Sibiři, přeložil jsem deset studijních článků ze Strážné věže z ruštiny do estonštiny a přivezl jsem je s sebou domů. Později jsme dostali knihu Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému, a tu jsme přeložili do estonštiny také. Potom jsme tuto knihu opisovali na psacím stroji. KGB mezitím pokračovala v dozoru. Protože jsme již znali její metody sledování, byli jsme neustále ostražití a opatrní jako lovná zvěř.
KGB útočí
Na začátku šedesátých let KGB rozpoutala pomlouvačnou kampaň proti svědkům. Moje manželka a já jsme byli hlavními terči. Noviny začaly přinášet pomlouvačné články a byli jsme hanobeni v rozhlase i v televizi. KGB dvakrát uspořádala na mém pracovišti veřejnou schůzi. V Estonském divadle v Tallinnu byla o mně uvedena satirická komedie, v níž vystupovali profesionální herci. Situace mi připomněla Davidova slova: „Ti, kdo seděli v bráně, se o mne začali starat, a byl jsem námětem písní pijáků opojného nápoje.“ (Žalm 69:12)
Tyto snahy nás zostudit pokračovaly až do roku 1965, kdy se konalo poslední setkání v budově dělnického zdravotního střediska v Tartu. Byla tam Ella a já, také agenti KGB a plný sál lidí. Několikrát, když byla Ella dotázána, publikum odpovědělo potleskem. Bylo jasné, že publikum je na naší straně. Agenti KGB byli výsledkem zklamáni a rozzlobeni.
Duchovní hlad uspokojen
I když se komunisti snažili zastavit rozšiřování naší literatury, asi od roku 1965 jsme mohli poskytovat našim křesťanským bratrům relativně hojný příděl publikací. Nicméně tajné překládání a tištění literatury v utajovaných skrýších vyžadovalo mnoho času a energie. Jeden agent KGB mi jednou, když mluvil o mé podzemní činnosti a způsobu přepravy literatury, řekl: „Ty jsi, Toome, jako kufřík s dvojitým dnem.“
Naše shromáždění musela být samozřejmě pořádána potají a v malých skupinkách. A naše kázání bylo prováděno neformálně. Bratři museli být připraveni, že kdykoli může dojít k prohlídce jejich bytu. Literatura Watch Tower Society musela být tedy velmi pečlivě ukryta. Přesto i v takových podmínkách bylo nalezeno mnoho těch, kdo milují biblickou pravdu, a tito lidé se postavili na stranu Království.
Když v osmdesátých letech začal uskutečňovat své reformy sovětský premiér Michail Gorbačov, pocítili jsme, že můžeme sloužit Bohu svobodněji. Nakonec se v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl a svědkové Jehovovi získali zákonné uznání. V současné době jsou v Tartu čtyři sbory a nedávno byla dokončena výstavba našeho vlastního sálu Království. V Estonsku se nyní podílí na vydávání svědectví více než 3 800 svědků, v porovnání s těmi asi 40 nebo 50 v době, když jsem před dobrým půlstoletím začínal kázat.
Uspokojivý křesťanský život
Nikdy jsem nepochyboval o tom, že jsem učinil dobré rozhodnutí, když jsem si zvolil sloužit Jehovovi. Ohlížím se nazpět se srdcem plným uspokojení a jsem šťastný, že mohu vidět, jak Jehovova organizace neustále rázně postupuje kupředu, a že je zde stále víc a víc těch, kdo Jehovovi chtějí sloužit.
Jsem Jehovovi velmi vděčný za to, že mě a manželku provázela po všechna ta léta jeho láska a ochrana. Máme stále na mysli, že Jehovův spravedlivý systém je na dosah ruky, a to nám dává duchovní sílu. Když uvažujeme o nádherném vzrůstu počtu těch, kdo uctívají Jehovu, jsme pevně přesvědčeni, že utrpení, které jsme zažili, nebylo marné. (Hebrejcům 6:10; 2. Petra 3:11, 12)
[Mapa na straně 12 a 13]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Mapa, na níž je vyznačena trasa dva měsíce dlouhé cesty z Tallinnu do nechvalně proslulého tábora v Noril’sku
Tallinn
Pskov
Sankt Peterburg
Perm
Jekatěrinburg
Novosibirsk
Krasnojarsk
Dudinka
Noril’sk
POLÁRNÍ KRUH
[Podpisek]
Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.
[Obrázek na straně 14]
Artur Indus, odvážný křesťanský mučedník
[Obrázek na straně 14]
Vězni na Sibiři v roce 1956. Ten čtvrtý zleva v zadní řadě jsem já
[Obrázek na straně 15]
S manželkou před bývalým ústředím KGB, kde jsme byli často vyslýcháni