Jak pomoci lidem s úzkostnou poruchou

„Často se mi stává, že mi začne divoce tlouct srdce, poleje mě studený pot a nemůžu popadnout dech. Ovládnou mě pocity hrůzy, úzkosti a jsem zmatená.“ (Isabella, čtyřicátnice, která trpí panickou poruchou)

ÚZKOST lze popsat jako „pocit napětí nebo strachu“. Byli jste například někdy v napětí, když jste se setkali s rozzuřeným psem? Jak jste se cítili, když pes odešel? Napětí a strach zmizely, že? Jak je to ale v případě úzkostné poruchy?

Když úzkost začne být chronickým stavem — když přetrvává i potom, co už k ní nejsou důvody —, lze říct, že se jedná o poruchu. Podle amerického Národního institutu duševního zdraví (NIMH) „postihují úzkostné poruchy každoročně asi 40 milionů dospělých Američanů ve věku od 18 let“. Když někdo podobně jako Isabella citovaná v úvodu prožívá nepolevující úzkost, může to pro něj mít závažné následky.

Navíc to mívá negativní dopad i na nejbližší členy rodiny. Jsou však i dobré zprávy. Jedna publikace NIMH uvádí: „Na úzkostné poruchy existuje účinná léčba a výzkum odhalil další formy terapie, které většině lidí s těmito poruchami pomohou, aby vedli produktivní a uspokojující život.“

Těm, kdo trpí úzkostnou poruchou, mohou také pomáhat členové rodiny a přátelé. Jak?

Co můžete dělat

Projevujte pochopení. Monica, která trpí generalizovanou úzkostnou poruchou a posttraumatickou stresovou poruchou, vysvětluje, s jakou překážkou se potýká: „Pro většinu lidí je těžké pochopit moje emocionální problémy.“

Mnozí lidé trpící úzkostnými poruchami mají často tak velké obavy z toho, že se setkají s nepochopením, že se snaží svoje problémy před druhými skrývat. To může vést k pocitu viny, který jejich emocionální stav ještě zhorší. Je proto velmi důležité, aby pro ně členové rodiny a přátelé měli pochopení.

Zjistěte si informace. Tento podnět je zvlášť důležitý pro ty, kdo jsou s takovým člověkem v úzkém kontaktu. Týká se to členů rodiny nebo blízkých přátel.

Trpícího utěšujte. Pavel, misionář, který žil v prvním století, vybízel přátele v řeckém městě Tesalonika: „Utěšujte . . . jeden druhého a jeden druhého budujte.“ (1. Tesaloničanům 5:11) Můžeme to udělat jak dobře zvolenými slovy, tak tónem svého hlasu. Musíme dávat najevo, že nám na našich přátelích velmi záleží, a vyhýbat se zraňujícím poznámkám.

Vezměme si například tři údajné přátele muže, který se jmenoval Job a po kterém je pojmenována jedna biblická kniha. Ti, jak možná víte, nepřímo vyjadřovali chybný názor, že Job zřejmě trpí kvůli tomu, že skrývá nějaké hříchy.

Buďte tedy vnímaví k pocitům trpícího člověka. Pozorně mu naslouchejte. Snažte se dívat na věci jeho očima, a ne ze svého hlediska. Když mu nasloucháte, nedělejte ukvapené závěry. Jobovi údajní přátelé se této chyby dopustili, a proto o nich bylo řečeno, že jsou „obtížní těšitelé“. V podstatě způsobili, že se Job cítil ještě hůř. (Job 16:2)

Pozorně naslouchat je opravdu velmi důležité. Dejte trpícímu člověku možnost, aby s volností řeči vyjádřil své pocity. Díky tomu budete lépe chápat, co prožívá. A mějte na mysli užitek, který z toho vyplyne. Možná mu pomůžete, aby vedl kvalitnější život.

[Rámeček a obrázek na straně 27]

Typy úzkostných poruch

Porozumět úzkostným poruchám je důležité, a to zvláště pro členy rodiny a blízké přátele těch, kdo takové potíže mají. Podívejme se na pět typů těchto poruch.

Panická porucha Vzpomeňte si na Isabellu, o které byla zmínka v úvodu článku. To, co ji paralyzuje, nejsou jen záchvaty paniky. Říká: „Mezi záchvaty žije člověk v hrůze, kdy se to celé bude znovu opakovat.“ Člověk, který má tyto problémy, se snaží vyhnout místům, kde takový záchvat měl. Někteří nakonec ani nevycházejí z domu nebo nedokážou čelit situacím, ze kterých mají obavy, pokud s nimi není někdo, komu důvěřují. Isabella vysvětluje: „Záchvat může vyvolat už jen to, že jsem sama. Když jsem s maminkou, cítím se bezpečně. Nedokázala bych to zvládnout, kdyby nebyla poblíž.“

Obsedantně-kompulzivní porucha Například člověk posedlý strachem z mikrobů nebo špíny si může vypěstovat nutkavou potřebu si stále dokola mýt ruce. U Renana se tato porucha projevuje jinak. Říká: „Nemůžu se soustředit, protože se neustále vracím k minulým chybám, rozebírám je a zkoumám ze všech možných úhlů.“ V důsledku toho má Renan nutkání svěřovat se se svými chybami druhým. Potřebuje, aby ho stále někdo ujišťoval, že se nestalo nic vážného. Léky mu pomohly mít toto jednání pod kontrolou.a

Posttraumatická stresová porucha V poslední době je tento pojem používán k popisu celé škály psychických příznaků u těch, kdo měli nějaký mimořádně traumatický zážitek, při kterém utrpěli fyzickou újmu nebo jim minimálně hrozila. Tito lidé se snadno vyděsí, jsou podráždění, stávají se citově otupělými, ztrácejí zájem o věci, které je dříve bavily, a je pro ně těžké cítit k někomu náklonnost, což je obzvlášť patrné ve vztazích s těmi, kdo jim dříve byli blízcí. Někteří začnou být agresivní nebo jednají násilně a mají sklon vyhýbat se situacím, které jim nějakým způsobem připomínají původní traumatický zážitek.

Sociální fobie Tento termín se používá k označení lidí, kteří jsou přehnaně úzkostliví a mimořádně stydliví v běžném kontaktu s lidmi. Někteří z nich prožívají intenzivní trvalý strach, že je druzí sledují a hodnotí. Před účastí na nějaké akci si celé dny nebo týdny dělají starosti. Jejich strach může být tak silný, že jim to brání v práci, ve studiu a v jiných každodenních činnostech a také je pro ně těžké vytvářet a udržovat si přátelské vztahy.

Generalizovaná úzkostná porucha Touto poruchou trpí Monica, o které byla již zmínka. Každý den zažívá přehnané obavy, i když pro ně nemá žádný nebo jen nevýznamný důvod. Lidé s touto poruchou mají sklon neustále očekávat nějakou katastrofu a dělají si nepřiměřené starosti kvůli svému zdravotnímu stavu, penězům a problémům v rodině nebo v práci. Úzkost u nich může vyvolat už jen pomyšlení na to, co je ten den čeká.b

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

„Utěšujte . . . jeden druhého“