SPRÁVCE

Ten, kdo dostal na starost domácnost nebo určitý majetek patřící někomu jinému. Výrazem „správce“ se překládá hebrejské slovo so·khenʹ (Iz 22:15, Rbi8, ppč); na správce se vztahuje také výraz mo·šelʹ, jehož význam je „ten, který spravuje“. (1Mo 24:2, Rbi8, ppč) Řecké slovo oi·ko·noʹmos (správce) se může také překládat jako „správce domu“. (Lk 12:42, Rbi8, ppč)

Správcem mohl být buď svobodný občan, nebo důvěryhodný otrok. Zdá se, že ‚nespravedlivý správce‘, o kterém mluvil Ježíš v jednom ze svých podobenství, byl člověk svobodný. (Lk 16:1, 2, 4) Králové a mnozí jiní bohatí nebo význační lidé mívali správce, a lidé svým správcům udělovali autoritu různého rozsahu. Velmi podobný význam má řecké slovo e·piʹtro·pos, „muž, který má na starosti“; správce totiž velmi často dohlížel na dům a také na ostatní služebníky a na majetek, a někdy i na obchodní záležitosti. (Ga 4:1–3; Lk 16:1–3)

Abraham dal svému věrnému služebníkovi, Eliezerovi z Damašku, na starost svůj rozsáhlý majetek; ten představovalo velké množství hospodářských zvířat a po určitou dobu také mnoho otroků, ačkoli Abraham nevlastnil žádnou půdu kromě jednoho pohřebiště. (1Mo 13:2; 14:14; 15:2; 23:17–20; Sk 7:4, 5) Když byl Josef otrokem v Egyptě, dostal na starost Potifarův dům. (1Mo 39:1–4, 8, 9) Později měl správce také on sám. (1Mo 44:4) Izraelský král Elah dosadil jednoho muže jako správce své domácnosti v Tirce. To bylo pravděpodobně obvyklé také u jiných starověkých králů. (1Kr 16:9) Šebna byl správcem králova domu za dnů judského krále Ezekjáše, byl však nevěrný, a místo něho byl dosazen Eljakim, syn Chilkijáše. (Iz 22:15, 20, 21)

Z Křesťanských řeckých písem se dozvídáme, že Herodes Antipas měl muže, který měl na starosti jeho dům; manželka tohoto muže sloužila Ježíšovi ze svého majetku. (Lk 8:3) Ježíš se v jednom svém podobenství zmínil o muži, který měl na starosti dělníky pracující na vinici a na konci dne jim vyplácel mzdu. (Mt 20:8)

Odpovědnost a administrativní povinnosti správce výstižně odpovídají službě, kterou Jehova Bůh svěřil křesťanovi. Ježíš ve svém proroctví o posledních dnech mluví o ‚věrném a rozvážném otroku‘, který mu slouží také v postavení správce, aby domácnosti víry dával duchovní „pokrm v pravý čas“. (Mt 24:14, 45; Lk 12:42–44) Dozorci v křesťanském sboru jsou „správci“, a přísně se od nich vyžaduje věrnost. (Tit 1:7; 1Ko 4:1, 2) Pavlovi, který byl apoštolem, a především apoštolem pro pohany, bylo svěřeno správcovství zvláštního druhu. (1Ko 9:17; Ef 3:1, 2) Petr poukazuje na to, že všichni křesťané — jak dozorci, tak i ostatní — jsou správci Boží nezasloužené laskavosti vyjádřené různými způsoby, a ukazuje, že každý má v Božím uspořádání určitý okruh působnosti neboli své místo, kde může působit jako věrný správce. (1Pe 4:10)