Jak tento mýtus vznikl?

„První křesťanští filozofové přejali řecké pojetí nesmrtelnosti duše a myšlenku, že duše je stvořena Bohem a vložena do těla při početí.“ (The New Encyclopædia Britannica, 1988, svazek 11, strana 25)

Co říká Bible?

„Duše, kteráž hřeší, ta umře.“ (Ezekiel 18:4, Kralická bible)

O stvoření první lidské duše Bible říká: „Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu zemské půdy a aby vdechl do jeho chřípí dech života, a člověk se stal živou duší [hebrejsky neʹfeš].“ (1. Mojžíšova 2:7)

Hebrejské slovo neʹfeš, přeložené slovem „duše“, znamená ‚tvor, který dýchá‘. Když Bůh stvořil prvního člověka Adama, nevložil do něj nesmrtelnou duši, ale životní sílu, která je udržována dýcháním. „Duše“ je tedy v biblickém smyslu celá živá bytost. Jestliže je duše oddělena od životní síly, kterou původně dal Bůh, pak umírá. (1. Mojžíšova 3:19; Ezekiel 18:20)

Nauka o nesmrtelnosti duše vyvolala otázky: Kam jdou duše po smrti? A co se stane s duší ničemných? Když lidé, kteří se formálně hlásí ke křesťanství, přijali mýtus o nesmrtelné duši, vedlo je to k tomu, že přijali další mýtus — nauku o pekle.

Prozkoumejte tyto biblické verše: Kazatel 3:19; Matouš 10:28; Skutky 3:23

Jak tento mýtus vznikl?

„Žádný z klasických řeckých filozofů neovlivnil tradiční názory na peklo tak jako Platon.“ (Histoire des enfers [Dějiny pekla], Georges Minois, strana 50)

„Od poloviny 2. století n. l. začali křesťané, kteří měli určité školení v řecké filozofii, cítit potřebu vyjádřit svou víru v jejích pojmech . . . Z filozofie jim nejlépe vyhovoval platonismus.“ (The New Encyclopædia Britannica, 1988, svazek 25, strana 890)

„Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, ‚věčný oheň‘. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha.“ (Katechismus katolické církve, 1995, strana 269)

Co říká Bible?

„Živí aspoň vědí, že zemřou, ale mrtví nevědí vůbec nic. . . . Protože ani konání, ani myšlení, ani vědění, ani moudrost nejsou v šeolu, kam odcházíš.“ (Kazatel 9:5, 10, Jeruzalémská bible)

Hebrejské slovo šeol, které označuje „místo, kde přebývají mrtví“, je v některých překladech Bible přeloženo slovem „peklo“. Co z uvedených veršů poznáváme o stavu mrtvých? Trpí snad v šeolu a pykají tím za své hříchy? Tak to není. Oni totiž „nevědí vůbec nic“. Proto když byl patriarcha Job těžce nemocný a prožíval velké utrpení, úpěnlivě prosil Boha: „Ó, kéž bys v šeolu uschoval mě.“ (Job 14:13, Heger) Jaký význam by měla jeho prosba, kdyby byl šeol místem věčných muk? V biblickém smyslu je peklo společným hrobem lidstva, kde neprobíhá žádná činnost.

Není snad tato definice pekla logičtější a v souladu s Písmem? Který zločin, ať by byl sebehorší, by mohl přimět Boha lásky k tomu, aby někoho nekonečně dlouho mučil? (1. Jana 4:8) Jestliže je však peklo pouhý mýtus, platí to i o nebi?

Prozkoumejte tyto biblické verše: Žalm 146:3, 4; Skutky 2:25–27; Římanům 6:7, 23

Jak tento mýtus vznikl?

Začátkem 2. století n. l., kdy Ježíšovi apoštolové už nebyli naživu, získali velkou autoritu první církevní otcové. Dílo New Catholic Encyclopedia (2003, svazek 6, strana 687) o jejich naukách říká: „Všeobecně se učilo, že odhmotněná duše se dostává do nebeské blaženosti, jakmile po smrti dojde k očištění, je-li nezbytné.“

Co říká Bible?

„Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (Matouš 5:5)

Ježíš svým učedníkům sice slíbil, že pro ně ‚připraví místo‘ v nebi, ale zároveň naznačil, že spravedliví lidé tam nejdou automaticky. (Jan 3:13; 14:2, 3) Také se modlil, aby se Boží vůle stala „jako v nebi, tak i na zemi“. (Matouš 6:9, 10) Skutečnost je taková, že pro spravedlivé lidi je určeno jedno ze dvou míst. Menšina bude společně s Kristem panovat v nebi a většina bude žít věčně na zemi. (Zjevení 5:10)

Během doby raná církev změnila svůj názor na to, jaká je na zemi její úloha. K čemu to vedlo? „Očekávané Boží Království stále více nahrazovala organizovaná církev,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica. Církev začala upevňovat svou moc tím, že se vměšovala do politiky. Jednala tedy v rozporu s Ježíšovými jednoznačnými slovy, že jeho následovníci nemají být „částí světa“. (Jan 15:19; 17:14–16; 18:36) Pod vlivem římského císaře Konstantina církev ustoupila od některých svých nauk, z nichž jedna se týkala samotné podstaty Boha.

Prozkoumejte tyto biblické verše: Žalm 37:10, 11, 29; Jan 17:3; 2. Timoteovi 2:11, 12

Jak tento mýtus vznikl?

„Mohlo by se zdát, že dogma o Trojici v podstatě vzniklo koncem 4. století. V určitém smyslu je tomu tak. . . . Formulace ‚jeden Bůh ve třech osobách‘ nebyla pevně stanovena, rozhodně nebyla plně vtělena do křesťanského života a do křesťanského vyznání víry, dříve než na konci 4. století.“ (New Catholic Encyclopedia, 1967, svazek 14, strana 299)

„Nikajský koncil se sešel 20. května roku 325 [n. l.]. Konstantin mu sám předsedal, aktivně řídil diskuse a osobně navrhl . . . klíčovou formulaci, která vyjádřila vztah Krista k Bohu ve vyznání vydaném koncilem, totiž že je ‚jedné podstaty s Otcem‘. . . . Biskupové, zastrašení císařem, až na pouhé dvě výjimky vyznání víry podepsali, mnozí značně proti svému smýšlení.“ (Encyclopædia Britannica, 1970, svazek 6, strana 386)

Co říká Bible?

„[Štěpán], plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: ‚Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.‘“ (Skutky 7:55, 56, Ekumenický překlad)

Co toto vidění odhaluje? Štěpán, naplněný Boží činnou silou, viděl Ježíše, „stojícího po pravici Boží“. Je tedy zřejmé, že Ježíš se po svém vzkříšení do nebe nestal Bohem, ale že byl samostatnou duchovní bytostí. V této zprávě není zmínka ani o tom, že by vedle Boha byla nějaká třetí osoba. Dominikánský kněz Marie-Émile Boismard se sice snažil najít nějaké biblické pasáže, které by dogma o Trojici podporovaly, ale ve své knize À l’aube du christianisme — La naissance des dogmes (Na úsvitu křesťanství — Zrození dogmat) napsal: „Tvrzení, že existují tři osoby v jednom Bohu . . . v Novém zákoně nelze nikde najít.“

Dogma, které prosazoval Konstantin, mělo ukončit neshody, jež ve 4. století panovaly v církvi. Ve skutečnosti však vyvolalo další otázku: Byla Marie, která porodila Ježíše, „Matkou Boží“?

Prozkoumejte tyto biblické verše: Matouš 26:39; Jan 14:28; 1. Korinťanům 15:27, 28; Kolosanům 1:15, 16