Job
7 Není život smrtelného člověka na zemi jako nucená práce
a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka?+
2 Jako otrok touží po stínu,
jako najatý dělník čeká na svou mzdu.+
3 Zdědil jsem měsíce marnosti
a byly mi přiděleny noci plné útrap.+
4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy už vstanu?‘+
Ale noc se vleče a já se neklidně převaluji až do svítání.
8 Oči, které se na mě teď dívají, mě už nespatří,
tvoje oči mě budou hledat, ale já tu nebudu.+
10 Už se nevrátí do svého domu
a v místě, kde žil, na něj zapomenou.+
11 Proto nebudu krotit svá ústa.
12 Jsem snad moře nebo mořská obluda,
že jsi mě dal střežit?
13 Když si řeknu: ‚V posteli se mi uleví,
na lůžku se zmírní moje trápení‘,
14 ty mě vyděsíš sny
a naženeš mi hrůzu vidinami.
16 Život se mi zhnusil,+ už nechci dál žít.
Nech mě, vždyť moje dny jsou jako pára.*+
18 Proč ho každé ráno prověřuješ
a každou chvíli ho zkoušíš?+
19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak?+
Nenecháš mě ani polknout slinu?
20 Pokud jsem zhřešil, čím jsem ublížil tobě, pozorovateli lidí?+
Proč sis ze mě udělal terč?
Začal jsem ti být na obtíž?
21 Proč nepromineš můj hřích
a neodpustíš moje provinění?
Vždyť brzy ulehnu do prachu,+
budeš mě hledat, a už tu nebudu.“