I když neslyším, rád učím druhé o Jehovovi

NĚKDY po roce 1910 se rodiče přestěhovali z Tbilisi v Gruzii do Kanady a usadili se na malé farmě poblíž vesničky Pelly v provincii Saskatchewan v západní Kanadě. Narodil jsem se v roce 1928 jako nejmladší ze šesti dětí. Tatínek zemřel šest měsíců před tím, než jsem přišel na svět, a maminka, když jsem byl ještě malinký. Nedlouho potom zemřela i moje nejstarší sestra Lucy, které tehdy bylo sedmnáct. O mě a moje sourozence se pak staral strýček Nick.

Jednou když jsem ještě neuměl ani pořádně chodit, mě ostatní zahlédli, jak tahám za ocas jednoho statného koně z naší farmy. Měli strach, že mě kopne, a volali na mě, ať s tím přestanu. Já jsem k nim byl ale otočený zády a na jejich křik jsem nereagoval. Naštěstí mi kůň neublížil, ale doma si tehdy uvědomili, že neslyším.

Jeden náš rodinný přítel navrhl, abych chodil do školy s dalšími neslyšícími dětmi, a tak mě strýček Nick přihlásil do školy pro neslyšící v Saskatoonu. Bylo to hodně daleko od rodiny, a protože mi tehdy bylo jenom pět, hrozně jsem se bál. Domů jsem mohl jezdit akorát o prázdninách. Nakonec jsem se ale naučil znakový jazyk a rád si hrál s ostatními dětmi.

POZNÁVÁM BIBLICKOU PRAVDU

V roce 1939 se moje sestra Marion provdala za Billa Danylchucka a mě a moji sestru Frances si vzali k sobě. V naší rodině byli první, kdo se setkal se svědky Jehovovými. O letních prázdninách se snažili, jak nejlépe to dokázali, mluvit se mnou o tom, co se dozvídali z Bible. Abych byl upřímný, komunikovat s nimi nebylo jednoduché, protože neuměli znakový jazyk. Zjevně ale viděli, že duchovní věci mě opravdu zajímají. Chápal jsem, že to, jak žijí, musí souviset s tím, co se píše v Bibli, a tak jsem s nimi chodil kázat. Zanedlouho jsem se chtěl stát svědkem a 5. září 1941 mě Bill pokřtil v ocelovém sudu naplněném vodou ze studny. Byla opravdu ledová!

Když jsem se v roce 1946 vrátil v létě domů, jeli jsme na sjezd do Clevelandu v Ohiu ve Spojených státech. První den sjezdu se moje sestry střídaly v psaní poznámek, aby mi pomohly sledovat program. Druhý den jsem tam ale objevil skupinu neslyšících, která měla tlumočníka. Byl jsem šťastný, že jsem z programu měl užitek a že konečně doopravdy chápu biblickou pravdu.

POMÁHÁM DRUHÝM POZNAT PRAVDU

Bylo krátce po druhé světové válce a v zemi sílil nacionalismus. Ze sjezdu jsem se vrátil odhodlaný zůstat ve škole věrný Jehovovi. Přestal jsem se účastnit obřadů, při kterých se vzdávala čest vlajce a zpívala hymna. Nezapojoval jsem se ani do státních oslav a nechodil na povinné bohoslužby. Učitelé z toho nebyli nadšení a pomocí zastrašování a lží mě chtěli přimět, abych změnil názor. Spolužáci si všimli, co se děje, a díky tomu jsem měl mnoho příležitostí mluvit s nimi o pravdě. Někteří z nich, například Larry Androsoff, Norman Dittrick a Emil Schneider, se dali pokřtít a dodnes věrně slouží Jehovovi.

Když jsem cestoval do jiných měst, vždycky jsem se snažil mluvit o Bibli s neslyšícími. Například v klubu neslyšících v Montrealu jsem potkal mladého muže Eddieho Tagera, který patřil do jednoho gangu. Minulý rok zemřel a do své smrti patřil do sboru znakového jazyka v Lavalu v provincii Québec. O pravdě jsem mluvil také s jiným mladým mužem, který se jmenoval Juan Ardanez a který podobně jako kdysi Beroané pečlivě zkoumal, jestli to, co se píše v Bibli, je skutečně pravda. (Sk. 17:10, 11) I on se dal pokřtít a až do své smrti věrně sloužil jako starší v Ottawě v provincii Ontario.

V roce 1950 jsem se přestěhoval do Vancouveru. I když moc rád kážu neslyšícím, nikdy nezapomenu na zážitek, který jsem měl se slyšící ženou Chris Spicerovou. Mluvil jsem s ní o Bibli na ulici. Objednala si předplatné a chtěla, abych se seznámil s jejím manželem Garym. Navštívil jsem je a pomocí psaných vzkazů jsme spolu měli dlouhý rozhovor. Pak už jsme se neviděli. Překvapilo mě, když mě o několik let později přišli pozdravit na oblastním sjezdu v Torontu. Gary se právě ten den křtil. Tento úžasný zážitek mi připomíná, jak je důležité kázat, kdykoli k tomu máme příležitost. Nikdy totiž nevíme, kde nebo kdy biblická pravda zakoření.

Později jsem se vrátil do Saskatoonu. Jedna žena mě tam poprosila, abych studoval Bibli s jejími dvěma neslyšícími dcerami, Jean a Joan Rothenbergerovými. Byla to dvojčata a obě studovaly stejnou školu jako kdysi já. O tom, co se z Bible dozvídaly, začaly zanedlouho říkat svým spolužákům. Pět se jich nakonec stalo svědky Jehovovými a jednou z nich byla Eunice Colinová. Poprvé jsem ji potkal v té škole, když jsem byl v posledním ročníku. Tehdy mi dala bonbon a zeptala se, jestli se budeme kamarádit. Později se stala víc než mojí kamarádkou, stala se mojí ženou.

Když její matka přišla na to, že Eunice studuje Bibli, poprosila ředitele školy, aby jí to rozmluvil. Pokusil se o to, a dokonce jí zabavil studijní pomůcky, ale Eunice byla rozhodnutá zůstat věrná Jehovovi. Když se chtěla dát pokřtít, rodiče jí řekli: „Jestli se staneš svědkem Jehovovým, půjdeš z domu!“ V sedmnácti letech tedy odešla a jedna místní rodina svědků ji laskavě vzala k sobě. Eunice pokračovala ve studiu Bible a později se dala pokřtít. Když jsme se v roce 1960 brali, její rodiče nám ani nepřišli na svatbu. Během let si nás ale začali vážit díky tomu, jaké jsme měli názory a jak jsme vychovávali děti.

JEHOVA SE O MĚ VŽDYCKY STARAL

Přestože jsme oba byli neslyšící, vychovali jsme sedm slyšících synů. Bylo to náročné, ale dbali jsme na to, aby se naučili znakový jazyk a mohli jsme tak spolu dobře komunikovat a učit je biblickou pravdu. Velkou pomocí nám byli bratři a sestry ve sboru. Například jeden rodič nám napsal, že jeden z našich kluků mluví v sále Království sprostě. Díky tomu jsme věc mohli hned dát do pořádku. Čtyři naši synové James, Jerry, Nicholas a Steven jsou sboroví starší a věrně slouží Jehovovi spolu se svými manželkami a dětmi. Navíc Nicholas a jeho manželka Deborah pomáhají s překládáním do znakového jazyka v britské pobočce a Steven se svou manželkou Shannan překládají do znakového jazyka v pobočce ve Spojených státech.

Měsíc před 40. výročím naší svatby Eunice prohrála boj s rakovinou. V tom náročném období byla ohromně statečná. Pomáhala jí pevná víra ve vzkříšení. Moc se těším na den, kdy ji zase uvidím.

V únoru roku 2012 jsem spadl a zlomil si nohu v kyčli. Bylo jasné, že se o sebe sám nepostarám, a tak jsem se přestěhoval k jednomu svému synovi s manželkou. Chodíme do sboru znakového jazyka v Calgary, kde dál sloužím jako starší. Vlastně je to úplně poprvé, co patřím do nějakého sboru znakového jazyka. Jak to, že jsem si udržel tak silný vztah s Jehovou během těch dlouhých let od roku 1946, kdy jsem chodil do anglických sborů? Jehova mi pomáhal. Dodržel svůj slib, že se postará o děti bez otce. (Žalm 10:14) Jsem vděčný všem, kdo byli ochotní psát mi poznámky, naučit se znakový jazyk a tlumočit mi, jak nejlépe uměli.

Občas se stávalo, že jsem nerozuměl tomu, co někdo říká, nebo jsem měl pocit, že nikdo nechápe, jaké mají neslyšící potřeby. V takových chvílích jsem byl frustrovaný a chtěl to vzdát, ale připomínal jsem si, co jednou řekl Petr Ježíšovi: „Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života.“ (Jan 6:66–68) Tak jako mnozí další neslyšící bratři a sestry, kteří jsou už dlouho v pravdě, i já jsem se naučil být trpělivý. Naučil jsem se důvěřovat Jehovovi a jeho organizaci a to mi moc pomohlo. Dnes máme spoustu duchovního pokrmu v našem jazyce a jsem šťastný, že v americkém znakovém jazyce jsou i shromáždění a sjezdy. Ve službě našemu úžasnému Bohu Jehovovi jsem prožil opravdu šťastný život.