1. Samuelova

20 David z Najotu v Ramě utekl a přišel k Jonatanovi. Zeptal se ho: „Co jsem udělal?+ Čím jsem se provinil a jak jsem zhřešil proti tvému otci, že mě chce zabít?“ 2 Jonatan mu odpověděl: „Tak to určitě není!+ Nezemřeš. Můj otec neudělá nic velkého ani malého, aniž by mi o tom řekl. Proč by měl tohle přede mnou tajit? To se nestane.“ 3 David ale přísahal, že to tak je. Řekl: „Tvůj otec určitě ví, že sis mě oblíbil,+ a říká si: ‚Ať se to Jonatan nedozví, aby se netrápil.‘ Ale jakože žije Jehova a jakože žiješ ty, od smrti mě dělí jen krůček!“+

4 Jonatan pak Davidovi řekl: „Udělám pro tebe, cokoli si budeš přát.“ 5 David mu odpověděl: „Zítra je novoluní+ a já bych měl sedět s králem u jídla. Nech mě odejít a já se budu až do pozítří večer skrývat na poli. 6 Kdyby mě tvůj otec postrádal, řekni: ‚David mě prosil o svolení rychle odejít do svého města Betléma,+ protože se tam koná každoroční oběť za celou rodinu.‘+ 7 Pokud odpoví: ‚V pořádku‘, znamená to, že tvůj sluha může být klidný. Ale pokud se tvůj otec rozzlobí, buď si jistý, že se rozhodl mi ublížit. 8 Projev svému sluhovi věrnou lásku,+ protože jsi se svým sluhou uzavřel před Jehovou smlouvu.+ Ale pokud jsem se nějak provinil,+ zabij mě sám. Proč bys mě vodil ke svému otci?“

9 Jonatan odpověděl: „Nic takového nepřipadá v úvahu! Pokud se dozvím, že je můj otec rozhodnutý ti ublížit, určitě ti to řeknu.“+ 10 David se ho zeptal: „Kdo mi ale poví, jestli tvůj otec zareagoval drsně?“ 11 Jonatan mu řekl: „Pojďme na pole.“ Oba se tedy vydali na pole. 12 Jonatan pak Davidovi řekl: „Jehova, Bůh Izraele, ať je svědkem, že zítra nebo pozítří zjistím, co má můj otec v plánu. Pokud ti* bude příznivě nakloněný, vzkážu ti to. Určitě se to dozvíš. 13 Ale pokud ti můj otec bude chtít ublížit, ať mě Jehova přísně potrestá,* kdybych ti to neoznámil a nenechal tě v pokoji odejít. Ať je Jehova s tebou,+ stejně jako byl s mým otcem.+ 14 Během mého života i po mé smrti mi prosím projevuj stejnou věrnou lásku, jakou projevuje Jehova.+ 15 Svou věrnou lásku mé domácnosti nikdy neodepři+ – ani potom, co Jehova z povrchu země vyhladí všechny tvé* nepřátele.“ 16 Jonatan tedy uzavřel s Davidovým domem smlouvu a řekl: „Jehova požene Davidovy nepřátele k odpovědnosti.“ 17 Jonatan pak Davida požádal, aby znovu přísahal při své lásce k němu. Miloval ho totiž jako sám sebe.+

18 Jonatan mu potom řekl: „Zítra je novoluní,+ a protože tvé místo bude prázdné, budou se po tobě shánět. 19 Pozítří se po tobě budou shánět ještě víc. A ty přijď sem, na místo, kde ses tehdy* schoval, a čekej blízko tady toho kamene. 20 Já směrem k němu vystřelím tři šípy, jako bych střílel na nějaký cíl. 21 Svému sloužícímu potom řeknu: ‚Běž, najdi ty šípy.‘ Když dodám: ‚Ty šípy jsou kousek od tebe, vezmi je‘, pak můžeš přijít. Jakože totiž Jehova žije, znamená to, že je všechno v pořádku a nehrozí ti žádné nebezpečí. 22 Když ale tomu chlapci řeknu: ‚Ty šípy doletěly dál‘, potom jdi, protože Jehova si přeje, abys odešel. 23 Ať je Jehova navždy svědkem+ toho, co jsme si vzájemně slíbili.“+

24 A tak se David skryl na poli. Když nastalo novoluní, král usedl k jídlu.+ 25 Seděl na svém obvyklém místě u stěny, Jonatan naproti němu a Abner+ po Saulově boku. Davidovo místo bylo ale prázdné. 26 Saul ten den nic neřekl, protože si pomyslel: „Něco se stalo a on se znečistil.+ Určitě je nečistý.“ 27 Davidovo místo bylo ale prázdné i další den, den po novoluní. Saul se proto svého syna Jonatana zeptal: „Proč Jišaiův syn+ včera ani dnes nepřišel k jídlu?“ 28 Jonatan mu odpověděl: „David mě prosil o svolení odejít do Betléma.+ 29 Řekl mi: ‚Nech mě prosím odejít, protože máme ve městě rodinnou oběť a zavolal mě můj vlastní bratr. Pokud jsem tedy získal tvou přízeň, dovol mi prosím se nenápadně vytratit a navštívit své bratry.‘ Proto nepřišel ke královu stolu.“ 30 Saul se rozzuřil a křičel na Jonatana: „Ty synu vzpurné ženy! Myslíš si, že nevím, že ses s Jišaiovým synem spikl? Děláš hanbu sobě i své matce!* 31 Dokud bude Jišaiův syn naživu, budeš v ohrožení ty i tvé kralování.+ Hned ho ke mně dej přivést, protože musí zemřít!“*+

32 Jonatan ale svému otci Saulovi řekl: „Proč by měl zemřít?+ Co udělal?“ 33 Nato po něm Saul hodil kopí, aby ho probodl,+ a tak Jonatan poznal, že se jeho otec rozhodl Davida zabít.+ 34 Jonatan vzplanul hněvem. Okamžitě vstal od stolu a ten den po novoluní nic nejedl, protože se trápil kvůli Davidovi+ a protože ho vlastní otec ponížil.

35 Ráno se Jonatan vydal na pole, aby se setkal s Davidem. A byl s ním mladý sloužící.+ 36 Jonatan mu řekl: „Běž prosím najít šípy, které vystřelím.“ Sloužící se tedy rozběhl a Jonatan vystřelil šíp tak, aby ho přeletěl. 37 Když sloužící doběhl na místo, kam Jonatanův šíp dopadl, Jonatan na něj zavolal: „Není ten šíp ještě dál?“ 38 Potom na něj volal: „Rychle! Pospěš si! Nezastavuj se!“ A Jonatanův sloužící posbíral šípy a vrátil se ke svému pánovi. 39 Sloužící nic netušil. Jenom Jonatan a David věděli, o co jde. 40 Jonatan pak dal sloužícímu své zbraně a řekl mu: „Jdi, vezmi je do města.“

41 Když sloužící odešel, David se zvedl a přišel od jihu. Padl na kolena a třikrát se poklonil až k zemi. Potom se políbili a jeden pro druhého plakali, hlavně David. 42 Jonatan mu řekl: „Jdi v pokoji, protože jsme oba přísahali+ v Jehovově jménu a řekli: ‚Ať je Jehova navždy svědkem mezi mnou a tebou a mezi mým potomstvem* a tvým potomstvem.‘“*+

Potom David odešel a Jonatan se vrátil do města.