Hledáš útočiště u Jehovy?

1. Jak se někdy cítíme?

„JÁ UBOHÝ ČLOVĚK!“ (Řím. 7:24) S těmito slovy apoštola Pavla souhlasí hodně věrných Božích služebníků. Upřímně si přejeme dělat Jehovovi radost, ale protože jsme zdědili nedokonalost, stává se nám, že jednáme tak, jak nechceme. Kvůli tomu se pak někdy cítíme bídně. Někteří z těch, kdo udělali vážnou chybu, si dokonce myslí, že jim Jehova nikdy neodpustí.

2. a) O čem nás ujišťuje Žalm 34:22? b) O čem teď budeme uvažovat? (Viz rámeček „Poučení, nebo protiobrazy?“.)

² Bible nás ale ujišťuje, že ti, kdo hledají útočiště u Jehovy, nemusí podléhat pocitům viny. (Přečti Žalm 34:22.) Jak ale útočiště u Jehovy můžeme hledat? A co musíme udělat, aby k nám byl Jehova milosrdný a odpustil nám? Odpovědi se dozvíme, když se zamyslíme nad úlohou útočištných měst ve starověkém Izraeli. Je sice pravda, že toto opatření začalo existovat na základě smlouvy Zákona, která přestala platit o Letnicích roku 33, ale Zákon byl od Jehovy. Z opatření útočištných měst se tedy dozvídáme, jak se Jehova dívá na hřích, hříšníky a pokání. Nejdřív si řekněme něco víc o účelu těchto měst a o tom, jak fungovala.

„URČETE SI ÚTOČIŠTNÁ MĚSTA“

3. Jak se v Izraeli řešily případy úmyslného zabití?

³ Pokud ve starověkém Izraeli došlo ke krveprolití, Jehova to nikdy nebral na lehkou váhu. Vraha měl zabít nejbližší mužský příbuzný oběti, který je v Bibli označen jako „mstitel krve“. (4. Mojž. 35:19) Tak bylo odčiněno to, že byla prolita nevinná lidská krev. Okamžitá pomsta chránila Zaslíbenou zemi před znesvěcením. Jehova totiž přikázal: „Neznečistíte zemi, v níž jste, protože [prolití lidské krve] znečišťuje zemi.“ (4. Mojž. 35:33, 34)

4. Jak se v Izraeli postupovalo v případě neúmyslného zabití?

⁴ Jak ale Izraelité postupovali, když došlo k neúmyslnému zabití? I v takovém případě byl člověk, který někoho zabil, vinen tím, že prolil nevinnou krev. (1. Mojž. 9:5) Nicméně bylo milosrdné, že před mstitelem krve mohl utéct do jednoho ze šesti útočištných měst, kde byl v bezpečí. Ve městě ale musel zůstat až do smrti velekněze. (4. Mojž. 35:15, 28)

5. Jak nám opatření útočištných měst pomůže lépe poznat Jehovu?

⁵ Opatření útočištných měst nevymysleli lidé, ale Jehova. Jozuovi přikázal, aby Izraelitům řekl: „Určete si útočištná města.“ (Jozue 20:1, 2, Český ekumenický překlad) Tato města měla „posvátné postavení“. (Jozue 20:7, 8) Vzhledem k tomu, že to byl sám Jehova, kdo je vyčlenil pro zvláštní účel, možná si říkáš: Jak mi toto opatření pomůže lépe chápat Boží milosrdenství? A co se dozvídám o tom, jak hledat útočiště u Jehovy?

„PŘEDNESE SVOU ZÁLEŽITOST STARŠÍM“

6. Jakou úlohu měli při posuzování neúmyslného zabití starší? (Viz úvodní obrázek.)

⁶ Pokud Izraelita někoho neúmyslně zabil, musel nejdřív utéct do útočištného města a u městské brány přednést „svou záležitost starším“. Ti ho měli vlídně přijmout. (Jozue 20:4, Český ekumenický překlad) Po nějaké době ho poslali zpět do města, kde k neštěstí došlo, a místní starší případ posoudili. (Přečti 4. Mojžíšovu 35:24, 25.) Pokud prohlásili, že to udělal neúmyslně, mohl se do útočištného města vrátit.

7. Proč bylo moudré, aby ten, kdo neúmyslně zabil, šel za staršími?

⁷ Proč musel promluvit se staršími? Protože starší měli udělat všechno pro to, aby izraelský národ zůstal čistý a aby ten, kdo někoho neúmyslně zabil, měl prospěch z Jehovova milosrdenství. Jeden biblický učenec napsal, že kdyby takový člověk za staršími nešel, mohl být zabit. Vinu za svoji smrt by nesl on sám, protože nevyužil Božího opatření, které ho mohlo ochránit. Aby zůstal naživu, musel poprosit o pomoc a přijmout ji. Pokud by neutekl do jednoho z útočištných měst, nejbližšímu příbuznému zabitého by nic nebránilo ho pomstít.

8., 9. Proč by měl křesťan, který vážně zhřešil, zajít za staršími?

⁸ A jak je to v dnešní době? Aby se křesťan, který vážně zhřešil, duchovně vzpamatoval, musí jít za staršími. Proč je to tak důležité? Zaprvé, je to Jehova, kdo rozhodl, že vážné provinění mají posuzovat starší. (Jak. 5:14–16) Zadruhé, úlohou starších je, aby člověku, který své chyby lituje, pomohli obnovit dobrý vztah s Bohem a vyhnout se tomu, že by chybu opakoval. (Gal. 6:1; Hebr. 12:11) A zatřetí, starší jsou pověřeni tím, aby kajícného křesťana povzbuzovali a pomáhali mu zmírnit jeho bolest a pocit viny, a jsou k tomu školeni. Jehova o nich říká, že jsou jako „skrýš před dešťovou bouří“. (Iz. 32:1, 2) To, že je ve sborech máme, je skutečně projev Božího milosrdenství.

⁹ Hodně bratrů a sester pocítilo úlevu potom, co si popovídali se staršími a ti jim pomohli. Zažil to například Daniel. Vážně zhřešil a několik měsíců se zdráhal zajít za staršími. Říká: „Po tak dlouhé době jsem si myslel, že už mi starší nemůžou nijak pomoct. Pořád jsem se ale jakoby ohlížel a čekal, kdy mě dostihnou následky mého jednání. A vždycky když jsem se modlil, měl jsem pocit, že se nejdřív musím Jehovovi omluvit za to, co jsem udělal.“ Nakonec Daniel pomoc starších vyhledal. Zpětně to hodnotí takto: „Jasně že jsem měl strach jít za nimi, ale když jsem to udělal, bylo to jako by mi někdo z ramenou sundal obrovské břemeno. Teď cítím, že se zase můžu k Jehovovi bez zábran modlit.“ Daniel má čisté svědomí a nedávno byl jmenován služebním pomocníkem.

„UPRCHNE DO JEDNOHO Z TĚCHTO MĚST“

10. Co člověk, který někoho neúmyslně zabil, musel udělat, aby mu mohlo být projeveno milosrdenství?

¹⁰ Člověku, který někoho neúmyslně zabil, mohlo být projeveno milosrdenství v případě, že jednal – musel utéct do nejbližšího útočištného města. (Přečti Jozua 20:4.) Asi si dokážeme představit, že neotálel. Jeho život závisel na tom, aby se do útočištného města dostal co nejdřív a aby tam zůstal. To od něj vyžadovalo nějaké oběti. Musel opustit svoje zaměstnání a pohodlí domova a nemohl volně cestovat. Toho všeho se musel vzdát až do smrti velekněze. Z odborných židovských publikací vyplývá, že s člověkem, který někoho neúmyslně zabil, v útočištném městě zřejmě žili i nejbližší členové rodiny. (4. Mojž. 35:25) Stálo to ale za to. Kdyby to neudělal, dal by najevo bezcitnou lhostejnost k životu, který zmařil, a jeho vlastní život by byl ohrožen.

11. Jak dává křesťan najevo, že Boží milosrdenství nepovažuje za samozřejmost?

¹¹ Křesťan, který se vážně provinil, lituje toho a přeje si, aby k němu byl Bůh milosrdný, také musí jednat. Se špatným jednáním musí úplně přestat – nesmí se dopouštět nejenom vážných hříchů, ale ani těch méně vážných, které často k závažnému provinění vedou. O křesťanech v Korintu, kteří svých chyb litovali, apoštol Pavel napsal: „Právě to, že jste bohabojně zesmutnělí, jak velkou opravdovost to ve vás zplodilo, ano, vaše očištění, ano, rozhořčení, ano, strach, ano, touhu, ano, horlivost, ano, nápravu křivdy!“ (2. Kor. 7:10, 11) Tím, že se ze všech sil snažíme špatného jednání zanechat, dáváme Jehovovi najevo, že si uvědomujeme závažnost svých chyb a že si nemyslíme, že nám Jehova bude automaticky odpouštět.

12. Co bude křesťan možná muset obětovat, když chce, aby k němu byl Jehova milosrdný?

¹² Čeho se křesťan možná musí vzdát, když chce, aby k němu byl Jehova milosrdný? Musí být ochotný zanechat třeba i něčeho, co má rád, jestliže by ho to svádělo udělat něco špatného. (Mat. 18:8, 9) Pokud pod vlivem některých svých přátel děláš věci, které se Jehovovi nelíbí, přestaneš se s nimi stýkat? Pokud je pro tebe těžké ovládat se v tom, kolik vypiješ alkoholu, budeš se důsledně vyhýbat situacím, ve kterých by ses mohl dostat do pokušení pít příliš? Pokud bojuješ s nemravnými touhami, jsi rozhodnutý vyhýbat se filmům, webovým stránkám nebo činnostem, které by v tobě mohly vzbuzovat nečisté myšlenky? Pamatuj, že jakékoli oběti, které přinášíme, abychom zůstali Jehovovi věrní, stojí za to. Nic nebolí víc než pocit, že nás Jehova opustil. Zároveň neexistuje nic hezčího než cítit, že nás miluje. (Iz. 54:7, 8)

„BUDOU VÁM SLOUŽIT ZA ÚTOČIŠTĚ“

13. Proč se člověk v útočištném městě mohl cítit v bezpečí a být šťastný?

¹³ Jakmile se člověk dostal do útočištného města, byl v bezpečí. O těchto městech Jehova řekl: „Budou vám sloužit za útočiště.“ (Jozue 20:2, 3) Nevyžadoval, aby tam člověk byl znovu souzen za to samé. Navíc do města nemohl vstoupit mstitel krve a dotyčného zabít. Ten, kdo utekl do útočištného města, se tedy už nikdy nemusel bát odvety. Díky Jehovovi mohl žít v bezpečí. Nebylo to útočištné vězení. Ve městě mohl pracovat, pomáhat ostatním a pokojně sloužit Jehovovi. Mohl tam žít šťastně a spokojeně.

14. Čím si může být jistý křesťan, který svého provinění lituje?

¹⁴ Někteří bratři a sestry, kteří se těžce provinili a litovali toho, se přesto cítí „uvěznění“ v pocitu viny, a dokonce si myslí, že jim Jehova nikdy neodpustí. Pokud je to i tvůj případ, buď si prosím jistý, že jakmile ti Jehova odpustil, jsi díky jeho milosrdenství v bezpečí. O tom, že to tak je, se přesvědčil i Daniel, kterého jsme už citovali. Potom co s ním starší tu záležitost vyřešili a pomohli mu znovu získat čisté svědomí, pocítil obrovskou úlevu. Řekl: „Zase jsem mohl volně dýchat. Když se věc řádně vyřešila, necítil jsem se už provinile. Jakmile je ti odpuštěno, je to navždycky pryč. Jehova jakoby vezme to, co tě tíží, a odloží to daleko od tebe. Už to nikdy nemusíš vidět.“ Když se člověk dostal do útočištného města, už se nemusel ohlížet, jestli poblíž není mstitel krve. Podobně když nám Jehova odpustí, nemusíme se bát toho, že hledá důvod, aby náš hřích znovu vytáhl nebo nás za něj soudil. (Přečti Žalm 103:8–12.)

15., 16. Jak výkupné a Ježíšova úloha velekněze posilují tvoji důvěru v Boží milosrdenství?

¹⁵ Oproti Izraelitům ve skutečnosti máme ještě pádnější důvod důvěřovat v Jehovovo milosrdenství. Potom co Pavel vyjádřil, jak bídně se cítí kvůli tomu, že nedokáže Jehovu poslouchat dokonale, zvolal: „Díky Bohu prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Pána!“ (Řím. 7:25) Přestože bojoval se špatnými sklony a s výčitkami svědomí kvůli hříchům, kterých se dopustil v minulosti, činil pokání. Věřil, že mu Jehova na základě Ježíšovy výkupní oběti odpustil. Ježíš jako náš výkupce očišťuje naše svědomí a dává nám vnitřní klid. (Hebr. 9:13, 14) Je naším veleknězem, který je „také schopen úplně zachránit ty, kdo se skrze něho přibližují k Bohu, protože je vždy živý, aby za ně naléhavě prosil“. (Hebr. 7:24, 25) Ve starověku velekněz pomáhal Izraelitům, aby nepochybovali o tom, že Jehova jim jejich hříchy bude odpouštět. Naším veleknězem je Ježíš, a tak máme ještě pádnější důvod mít jistotu, že „[obdržíme] milosrdenství a [nalezneme] nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas“. (Hebr. 4:15, 16)

¹⁶ Jestliže máš hledat útočiště u Jehovy, musíš věřit v Ježíšovu oběť. Nemysli si, že výkupné pomáhá jenom lidem obecně. Věř tomu, že se vztahuje na tebe. (Gal. 2:20, 21) Věř tomu, že je základem pro odpuštění tvých hříchů. Věř tomu, že naději na věčný život dává tobě. Ježíšova oběť je darem od Jehovy pro tebe.

17. Proč chceš hledat útočiště u Jehovy?

¹⁷ Z opatření útočištných měst je vidět, jak je Jehova milosrdný. Ukázal na něm nejenom to, že život je svatý, ale také to, jak nám pomáhají starší, jak se projevuje opravdové pokání a že si můžeme být jistí, že odpouští. Hledáš u něj útočiště? Není žádné bezpečnější místo! (Žalm 91:1, 2) Při studiu příštího článku se v souvislosti s útočištnými městy dozvíme, jak můžeme napodobovat Jehovu v tom, že je spravedlivý a milosrdný.