Můj boj o život

PŘED dvaceti lety jsme vychovávali s mojí manželkou Ingrid dva malé chlapce v Limě (Peru). Žili jsme tehdy plným, rušným životem. Moje světské zaměstnání ode mě sice vyžadovalo, abych cestoval do jiných zemí Jižní Ameriky, ale přesto jsme si každý týden vyhradili čas pro návštěvu shromáždění sboru svědků Jehovových a pro kazatelskou službu, při níž bychom se mohli s lidmi podělit o biblické pravdy.

Ale v roce 1973 — nebylo mi tehdy ještě ani třicet let — jsem začal mívat bolesti hlavy a stavy deprese. Během následujících dvou let byly bolesti hlavy i deprese stále větší a častější. Plnění každodenních povinností mě stálo větší a větší úsilí.

Dobře se pamatuji na služební cestu do Quita (Ekvádor), ležícího vysoko v Andách. Když jsem vystupoval z letadla na přistávací plochu, začala mi tak silně třeštit hlava, že jsem nedokázal myslet na nic jiného, než že se nejbližším letadlem vrátím zpět do Limy.

Ihned jsem zašel za svým lékařem. Domníval se, že příčinou mých bolestí hlavy je nervové napětí, a podle toho mě léčil. Když mi však prohlédl oční pozadí, všiml si prasklých cév. Poslal mě tedy do nemocnice.

Z testů vyšlo najevo, že mám mozkový nádor. Ovšem ještě více zdrcující byla zpráva, že tento nádor je údajně tak velký a tak vrostlý do mozku, že se nedá vyoperovat. Lékař řekl, že do měsíce budu slepý. Pak jsem měl ochrnout a zhruba za tři měsíce zemřít.

První, komu sdělili tuto prognózu, byla Ingrid. Byl to pro ni nesmírný šok. Okamžitě se spojila s mou sestrou Heidi, která žije v Los Angeles (USA). Poprosila ji, aby se pokusila najít chirurga, který by souhlasil s operací bez použití krevní transfúze — což byl náš prvořadý požadavek vzhledem k našemu pevnému rozhodnutí poslouchat biblický příkaz zdržovat se krve. — Skutky 15:28, 29.

Po třech dnech silného rozrušení jsme už byli na cestě do Los Angeles. Během letu nad Karibskými ostrovy mi Ingrid řekla: „Podívej se na ty překrásné ostrovy, na ty bílé písečné pláže.“ Podíval jsem se, ale nic jsem neviděl. Ztrácel jsem již zrak!

První bitva

Když jsme dorazili do Los Angeles, byl jsem okamžitě umístěn do nemocnice při UCLA (Kalifornské univerzitě v Los Angeles). Doktor Walter Stern mě 6. října 1975 operoval. Když jsem se probral, dozvěděl jsem se radostnou zprávu, na kterou mě ani zářící tvář Ingrid nemohla dostatečně připravit — vyoperovali mi celý nádor! Byl veliký jako kriketový míček a nalézal se na pravém předním mozkovém laloku. Byl však obalen membránou, a tak bylo možné vyoperovat nádor celý.

Zdálo se, že pohotový lékařský zákrok mi zachránil život. „Stačilo několik dnů, a už byste nebyl mezi námi,“ řekl lékař. Ale já žil a mé duševní schopnosti byly neporušené! Byli jsme nadmíru šťastní.

Ovšem v době zotavování nastaly nové starosti. Nejprve se mi v jedné noze utvořily krevní sraženiny. Vyvstalo dilema. Potřeboval jsem totiž na jedné straně antikoagulancia, aby se rozpustily krevní sraženiny dříve, než se uvolní a zasáhnou životně důležité orgány. Na druhé straně jsem ovšem potřeboval i koagulancia, aby se krvácení do mozku udržovalo na minimu. Oddychl jsem si, když se lékařům podařilo nalézt rovnováhu mezi těmito léky s protichůdnými účinky.

Trauma dvanáctihodinové operace na pravém předním mozkovém laloku, který je sídlem emocí, pravděpodobně způsobilo, že jsem prožíval určité období dobré nálady a intenzívních emocí, které se nemírnily ani podáváním léků. Po návratu do Limy mi šest měsíců chyběla schopnost racionálně hodnotit své možnosti. Bylo to, jako bych byl neustále pod vlivem nějakých omamných látek. Za několik měsíců to přešlo a dostavila se strašná deprese. Byla tak silná, že jsem téměř neustále pomýšlel na sebevraždu. Za rok jsem však byl naštěstí již opět v pořádku a mohl jsem se znovu věnovat svým činnostem.

Byl jsem jmenován starším ve sboru a přede mnou stál náročný úkol: nalézt rovnováhu ve vztahu ke svým sborovým, rodinným a pracovním odpovědnostem. Kdykoli jsem nebyl na služební cestě, uspořádal jsem si čas tak, abych mohl být s chlapci. Volný čas jsme nejraději trávili jízdou na motocyklech po písčitých a skalnatých kopcích na předměstí Limy. Příštích devět let uplynulo jako voda, ani jsme si to neuvědomili. Začal jsem své nově nalezené zdraví považovat za samozřejmost.

Pak v květnu 1985 si Ingrid začala všímat, že jsem poněkud bledý a že mi chybí má charakteristická životní jiskra. Nenapadlo nás, že by mohlo jít o další nádor na mozku. Až jednou v noci jsem se chtěl otočit na druhý bok a nešlo to. Ochrnul jsem na levou stranu těla. Tentokrát mě lékaři podrobili moderní metodě rentgenového vyšetření — snímkování CAT. Výsledek vyšetření byl takový, že jsme se opět vydali do Los Angeles.

Znovu do boje

Doktor Stern se svým týmem mě 24. června 1985 znovu operoval. Byl to opět nádor a tentokrát se rozšířil až k temennímu laloku — té části mozku, která ovládá pohyby končetin. Ochrnula mi proto levá paže a levá noha. Operace skončila po osmi hodinách. Čtvrtina nádoru zůstala hluboko v mozku.

Po operaci jsem měl pořád ještě částečně ochrnutou levou ruku i nohu. Několik týdnů mě léčili ozařováním kobaltem, aby se růst nádoru zastavil. Po dvou měsících od operace jsem začal dostávat křeče. Když jsem užíval léky, křeče se poněkud mírnily, ale po nějaké době začaly být častější a neovladatelné. Můj život na veřejnosti se omezil na minimum. Vykonával jsem sice doma určitý díl své světské práce, ale jako temný mrak nade mnou neustále visela hrozba příštích křečí. Mým životem vládla záludná skrytá nemoc a to bylo pro mě neustálým zdrojem zklamání.

Neměl jsem už odvahu předsedat na shromáždění v sále Království, protože jsem nevěděl, kdy přijde další záchvat. Ovšem s Jehovovou pomocí jsem se mohl dělit o biblické poznání s lidmi, kteří si přáli studovat doma. Činil jsem to pravidelně a to mi pomáhalo soustředit mysl na Zdroj síly, Jehovu Boha, a zmírňovalo to mou tíseň, plynoucí z labilního zdravotního stavu.

V květnu 1988 jsem měl silný křečový záchvat a ochrnul jsem na celou levou část těla. Podle snímků CAT však bylo vše v pořádku, nádor nerostl. Závěr byl, že křeče, které jsem měl, byly součástí procesu zotavování. Rozhodli jsme se však, že se vrátíme do Los Angeles, k provedení rozsáhlejších testů.

Doktor Stern, který mě již dvakrát operoval bez použití krve, byl nyní již v důchodu. Laskavě nás však odkázal na doktora Donalda Beckera, primáře neurochirurgického oddělení UCLA. Doktor Becker souhlasil s operací, bude-li nevyhnutelná, a rovněž s tím, že bude respektovat naši úctu ke krvi, podloženou Biblí, a nedá mi transfúzi.

Začalo testování, které jsem již znal. Tentokrát kromě snímků CAT a angiogramů mozku přibylo něco nového, co jsem neznal — zobrazování pomocí magnetické rezonance. Tak byly odhaleny nádory — a hned tři!

Den před plánovanou operací se objevilo cosi hrozného: přestala se mi srážet krev. Lék, který jsem užíval proti křečím, ničil krevní destičky. A tak v průběhu následujících dvou a půl týdnů byl tento lék nahrazen jiným, který neměl tak nepříznivé vedlejší účinky. Přechod z jednoho léku na druhý byl velmi náročný, protože jsem za tu dobu měl několik silných křečových záchvatů.

Třetí operace

Konečně tu byl den mé operace — 1. srpen 1988. V šest hodin ráno jsme se s Ingrid pohnutě rozloučili. O několik minut později jsem byl na operačním sále. Po dlouhých dvanácti hodinách dr. Becker vyšel, aby Ingrid sdělil výsledek. Všechny nádory byly vyoperovány — včetně části nádoru, která zůstala po druhé operaci před třemi lety. Ztratil jsem při tom jen něco přes čtvrt litru krve.

„Jedno mě však stále ještě znepokojovalo,“ vysvětluje Ingrid. „Jaké budou Hansovy duševní schopnosti, až se probudí? Pozná ve mně svou manželku?“ Brzy příštího rána lékaři dovolili Ingrid, aby se na mě mohla podívat. Otevřel jsem oči a řekl jsem: „Schatzi“, což je výraz, kterým jsem manželce vždy dával najevo svou lásku. A Ingrid řekla: „Začíná nový den!“

Boj pokračuje

Avšak zdálo se, že mé zotavování nebere konce. O dva roky později se zjistilo, že mé rehabilitaci začínají bránit další nádory. A tak jsem 26. listopadu 1990 podstoupil čtvrtou operaci mozku. Byly odstraněny dva nádory. Znovu jsem byl upoután na invalidní vozík a náplň mých dnů znovu tvořily bolestivé cviky nohou, které měly povzbudit mozek, aby si vzpomněl, jak má řídit mou chůzi.

Brzy se však nemoc objevila znovu a diagnóza tentokrát zněla — zhoubné nádory. Moje poslední operace proběhla 16. července 1991; ovšem několik nádorů se vyoperovat nedalo. Podrobil jsem se zvláštní léčbě ozařováním, která měla tyto nádory zmenšit a rozložit. Doufáme, že se to podaří, ale rehabilitace je stále obtížnější.

Úvahy o vyhlídkách do budoucnosti z hlediska mého tělesného stavu mohou vést pouze k pocitu marnosti. Jediné, na co je moudré se soustředit, jsou duchovní hodnoty. Bible říká, jako by to bylo napsáno mně osobně: „Tělesné cvičení je totiž prospěšné k nemnohému; ale zbožná oddanost je prospěšná ke všemu, protože má slib života nynějšího a toho, který má přijít.“ — 1. Timoteovi 4:8.

Život, který má přijít, je věčný život v Božím novém světě. Fakta ukazují, že tento svět je blízko, ano, že již brzy budu běhat a skákat jako jelen. (Izajáš 35:6) A zemřu-li před příchodem nového světa, pak pro ty, kdo zůstanou Jehovovi věrní, existuje zaručená naděje na vzkříšení. Věčný život nezískáme svou vlastní silou, ale věrnou službou našemu Bohu, Jehovovi. — Vyprávěl Hans Augustin.

[Obrázek na straně 23]

S mou manželkou Ingrid