Jak byly vyvráceny mylné představy o svědcích Jehovových

DVA SVĚDKOVÉ Jehovovi se ve službě dům od domu setkali s mužem, který jim řekl, že nemá zájem. Svědkové klidně odešli, ale jak šli po chodníku, všimli si, že ten muž jde za nimi. „Počkejte, prosím,“ zavolal na ně. „Chci se omluvit. Nic o svědcích nevím a domnívám se, že mnoho lidí je o vás špatně informováno.“

Pak se představil jako Renan Dominguez, předseda programu Rotary Clubu v jižním San Francisku (Kalifornie). Zeptal se, zda by do klubu nemohl přijít nějaký svědek a přednést proslov o názorech a činnosti svědků Jehovových. Bylo domluveno, jak to bude probíhat. Svědek bude mluvit třicet minut a pak bude prostor pro otázky posluchačů. O prezentaci v Rotary Clubu 17. srpna 1995 byl požádán Ernest Garrett, který mnoho let působí jako svědek Jehovův v oblasti San Franciska. Ten vypráví:

„Přemýšlel jsem, co bych asi mohl říci členům Rotary Clubu, který soustřeďuje významné osobnosti obchodu a společnosti, například bankéře, právníky a lékaře, a také jsem se modlil. Provedl jsem určitý výzkum a zjistil jsem, že proklamovaným cílem Rotary Clubu je posílit společnost. Předložil jsem jim tedy informace z brožury Svědkové Jehovovi ve dvacátém století, z kapitoly na straně 21 — ‚Jak je „dobré poselství“ všeobecně prakticky prospěšné‘.

Vysvětlil jsem, že svědkové Jehovovi mají v tomto ohledu určitý vliv. Každý den v týdnu klepou na dveře lidí, kteří žijí v jejich okolí. Chtějí působit na své sousedy, aby vytvářeli silnou rodinu, a silná rodinná jednotka přispívá k silné společnosti. Čím více jednotlivců a rodin svědkové Jehovovi ovlivní, aby žili podle křesťanských zásad, tím menší bude delikvence, nemravnost a zločinnost ve společnosti. Členové klubu přijali tyto informace velmi dobře, protože byly v souladu s cíli Rotary Clubu.“

„Proč se neangažujete v politice?“

„Když byl prostor pro otázky, jeden z prvních dotazů zněl: ‚Proč se neangažujete v politice a ve vládě?‘ Pán, který se takto zeptal, ještě dodal: ‚Vždyť Bible říká: „Splácejte césarovy věci césarovi.“ ‘ Odpověděl jsem mu, že se s tímto příkazem zcela ztotožňujeme a naprosto s ním souhlasíme. Poukázal jsem na to, že většina lidí, které jsem slyšel citovat tento text, nikdy necituje jeho druhou polovinu, která říká: ‚Boží věci splácejte Bohu‘. (Matouš 22:21) Musíme tedy dojít k závěru, že césarovi nepatří všechno. Jsou některé věci, které patří Bohu. Na nás je, abychom zjistili, co patří césarovi, a co patří Bohu.

Ukázal jsem mu, že když byl Ježíš dotázán, zda ‚je zákonné platit césarovi daň z hlavy‘, neodpověděl ani ‚ano‘, ani ‚ne‘. Řekl: ‚Ukažte mi minci pro daň z hlavy,‘ římský denár. Zeptal se jich: ‚Čí je to obraz a nápis?‘ Odpověděli: ‚Césarův.‘ Řekl jim tedy: ‚Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.‘ (Matouš 22:17–21) Jinými slovy, plaťte daně, protože od césara přijímáme určité služby a oprávněně na ně platíme daně. Vysvětlil jsem, že svědkové Jehovovi platí své daně a neokrádají stát o to, co mu právem patří.

Pak jsem řekl, že svědkové Jehovovi se nedomnívají, že césarovi dluží svůj život. Věří, že Bohu dluží uctívání, a to mu právem splácejí. Když tedy zaujímáme tento postoj, nemáme v úmyslu césara nějak zneuctívat. Posloucháme všechny césarovy zákony, ale když dojde ke konfliktu, s úctou si zvolíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi. Muž, který tuto otázku položil, před celou skupinou řekl: ‚Proti tomu nemohu nic namítat!‘

Také jsme mohli zodpovědět řadu otázek, které se týkaly naší kazatelské činnosti. Mnozí členové klubu k nám po programu přišli, potřásli nám rukou a řekli, že s námi plně souhlasí — že rodina je páteří silné společnosti. Pak jsme každému členovi klubu dali brožuru Svědkové Jehovovi ve dvacátém století.

Po tomto setkání mi předseda programu pan Dominguez telefonoval a zeptal se mě, zda bych se zastavil u něho v úřadě, že má další otázky, které se týkají naší víry. Vedli jsme pěkný rozhovor o několika textech. Zvlášť chtěl, abych mu vysvětlil náš postoj ke krvi. Sám řekl, že by si transfúzi dát nenechal, a informace z brožury Jak může krev zachránit náš život? na něho tak zapůsobily, že mě znovu pozval do klubu, abych ke členům klubu promluvil o našem postoji ke krvi. Pozval jsem jiného svědka, Dona Dahla, aby se mnou na tomto programu spolupracoval. Don navštěvuje nemocnice a diskutuje o této otázce s lékaři, když nějaký svědek musí jít na operaci. Společně jsme podrobně vysvětlili, jak jednáme s lékaři a vedením nemocnic, abychom jim objasnili náš postoj založený na Písmu a předložili jim úspěšné alternativy ke krevním transfúzím.“ (3. Mojžíšova 17:10–12; Skutky 15:19–21, 28, 29)

‚Chcete tím říci, že byste nechal svého syna zemřít?‘

„Po programu za mnou jeden muž přišel a soukromě se mě zeptal: ‚Chcete tím říci, že kdyby váš syn měl nehodu a přivezli ho na anesteziologicko-resuscitační oddělení se silným krvácením, nechal byste ho zemřít?‘ Ujistil jsem ho, že chápu jeho znepokojení, protože jsem měl syna a přišel jsem o něho při explozi letadla nad skotským Lockerbie v roce 1988. Když jsem na jeho otázku odpovídal, především jsem ho ujistil, že bych rozhodně nechtěl, aby můj syn zemřel.

Nejsme proti lékařům, proti medicíně ani proti nemocnicím. Neuzdravujeme vírou a služby lékařů potřebujeme. Vložili jsme důvěru v Boha a věříme, že jeho pokyny v záležitosti krve jsou k našemu trvalému dobru. Bůh je v Bibli popsán jako ‚Ten, kdo nás vyučuje k našemu prospěchu, Ten, kdo působí, že šlapeme cestou, kterou bychom měl chodit‘. (Izajáš 48:17) Svému Synovi dal schopnost křísit mrtvé. Ježíš řekl: ‚Jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije; a žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře. Věříš tomu?‘ (Jan 11:25, 26)

Jediné, o co lékaře žádáme, je, aby pochopili, že náš postoj je věcí svědomí a že se o něm nedá smlouvat. Nemůžeme v této věci smlouvat, stejně jako nemůžeme smlouvat o zákonu proti cizoložství. Nemůžeme se s Bohem dohadovat a říkat: ‚Bože, jsou nějaké okolnosti, za kterých bych se mohl dopustit cizoložství?‘ Pak jsem tomu muži řekl: ‚Ptal jste se mě, zda bych nechal svého syna zemřít v důsledku odmítnutí transfúze krve. Promiňte, ale rád bych se vás zeptal, zda byste nechal svého syna zemřít při výkonu vojenské služby v nějakém státě.‘ Ihned důrazně odpověděl: ‚Ano! Protože to je jeho povinnost!‘ Řekl jsem: ‚Nechal byste svého syna zemřít za to, čemu věříte. Dovolte mi, abych využil téže výsady, pokud jde o mého syna.‘

To všechno mělo zajímavou dohru. Předseda programu pan Dominguez pozval mě a moji manželku, abychom s ním a jeho manželkou povečeřeli. Domníval se, že jeho manželka je, pokud jde o svědky Jehovovy, obětí dezinformace a nedorozumění. A měl pravdu. Měla špatné informace. Strávili jsme spolu příjemný večer a jeho manželka se hodně ptala na naše dílo a nechala si to podrobně vysvětlit. Pan Dominguez nám druhý den zatelefonoval a řekl, že jeho manželce se setkání s námi velmi líbilo a že nás považuje za velmi příjemné lidi.

Pana Domingueze jsem pravidelně navštěvoval a on projevil dychtivý zájem o Bibli. Řekl mi: ‚Chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste navázal kontakt s předsedy programu všech Rotary Clubů v oblasti Sanfranciského zálivu a nabídl jim, že u nich přednesete podobný proslov, jaký jste měl v našem klubu. Můžete se na mě odvolat, a když se někdo z nich se mnou spojí, budu rád, když vám budu moci dát to nejlepší doporučení jako hostujícímu řečníkovi.‘

Rotary Cluby jsou mezinárodní. Bylo by možné, že i jiné kluby ve Spojených státech a jinde na světě umožní prezentaci svědkům Jehovovým?“

[Obrázek na straně 18]

Pan Renan Dominguez (vlevo) a bratr Ernest Garrett