Masakr v Port Arthuru — Proč k němu došlo?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE  SE! V AUSTRÁLII

V NEDĚLI odpoledne, 28. dubna 1996, bylo u portarthurského památníku, oblíbeného turistického střediska na Tasmánii, příjemné počasí. Restaurace Broad Arrow Café byla plná obědvajících lidí. Asi o půl druhé odpoledne vstoupil do kavárny osmadvacetiletý světlovlasý muž, který právě poobědval na její terase, a začal střílet.

Zákazníci se mrtví zhroutili ve svých židlích, s jídlem ještě v ústech. Policisté se vyjádřili, že to bylo „krveprolití jako na bitevním poli“. Když se střelec domníval, že jsou všichni mrtví — zabil jich dvacet —, klidně vyšel na terasu. V několika vteřinách spáchal více vražd, než ke kolika došlo v celém ostrovním státě Tasmánii za předchozí čtyři roky!

Avšak střelec pokračoval ve svém vražedném řádění a metodicky zabíjel oběti. Například na cestě k výjezdu z památníku uviděl Nanett Mikacovou s jejími děvčátky. Nejprve zabil Nanett a její tříletou holčičku. Ta šestiletá se pokusila utéct a přikrčila se za strom. Vrah ji ale vystopoval a také ji zastřelil.

U mýtnice, která stojí u východu z památníku, pak střelec zabil tři lidi v autě značky BMW a auto si vzal. O kus dál narazil na dvojici v jiném autě. Muže přinutil, aby vlezl do kufru BMW, a mužovu společnici zabil. Pak jel kousek cesty k hostinci Seascape Cottage, kam dorazil asi ve dvě hodiny odpoledne. Tam BMW zapálil a uneseného muže a také starší dvojici, která hostinec vlastnila, držel jako rukojmí. Po odchodu z restaurace zabil dalších dvanáct lidí, takže počet obětí stoupl na 32. Mnoho dalších osob bylo zraněno.

Kázání v neděli odpoledne

Mezitím se Jenny Zieglerová a její rodina ze sboru svědků Jehovových v Port Arthuru o půl druhé sešli a připravovali se na službu. Potom se rodina vydala k památníku. Jenny se chtěla zastavit u Davida Martina, přátelského majitele hostince Seascape Cottage. Ona a ještě jiná sestra vedly před časem s panem Martinem příjemný biblický rozhovor.

Chvíli po druhé hodině, když Jenny, její manžel a jejich děti přicházeli k hostinci, povšimli si, že na trávníku u hostince stojí hořící auto. Zastavili je policisté a řekli jim, ať se vrátí cestou, kterou přišli. „Nevěstilo to nic dobrého,“ poznamenala Jenny. „Cesty nám připadaly nezvykle opuštěné.“

Zieglerovi však stále nevěděli, že se opravdu něco děje, a tak odbočili z hlavní silnice, šli na jednu malou pláž a pokračovali v plánované kazatelské službě. Tam všechno vypadalo normálně: Děti plavaly, lidé na druhém konci pláže se procházeli a postarší manželé seděli v autě a četli si. „Manžel k nim přistoupil a rozvinul se příjemný rozhovor,“ vypráví Jenny. „Informoval je, že na hlavní silnici je asi nějaký problém, a doporučil jim, aby jeli jinudy, až se budou z pláže vracet. Chvíli jsem mluvila s jedním mladým mužem a krátce nato jsme odešli.“

Zieglerovi pokračovali směrem k portarthurskému památníku. „Tam blokovalo přístup k památníku několik aut,“ řekla Jenny. „Později jsme se dozvěděli, že tato auta bránila pohledu na mrtvá těla zastřelených lidí. Jeden muž nás informoval: ‚Řádí tu nějakej střelec; asi patnáct mrtvých!‘ Bylo nám doporučeno, abychom ihned odešli.“

Strašný konec

To však ještě zdaleka nebylo všechno, jak řekla Jenny: „Cesta domů nám drásala nervy, protože jsme nevěděli, kde ten střelec je. Pokaždé, když jsme potkali nějaké jiné auto, jsme si říkali, zda vrah nesedí právě v něm. Dokonce i když jsme v pořádku dojeli domů, necítili jsme se bezpečně. Bydlíme totiž na odlehlém místě, kde se člověk, který to tam dobře zná, může snadno skrýt. Naši křesťanští bratři a sestry věděli, kam jsme to odpoledne měli namířeno, a tak nám hned telefonovali, zda jsme v pořádku.

Když jsme přemýšleli o tom, co se stalo, uvědomili jsme si, že kdybychom dorazili na návštěvu k majiteli hostince o několik minut dříve, byli bychom možná mezi těmi zabitými. Mrazilo nás při pomyšlení, že vrah nás možná měl na mušce, když jsme tam mluvili s oním policistou!“

Tu neděli večer nakonec obklíčilo hostinec přes dvě stě policistů, kteří se krčili při zemi, aby se vyhnuli občasné spršce kulek z vrahovy zbraně. Zřejmě požadoval helikoptéru, aby mohl uniknout, ale během nočního vyjednávání se zhroutil. V pondělí asi v osm hodin ráno bylo vidět, že z domu stoupá dým. Střelec vyvázl živ, ale utrpěl popáleniny. Tři rukojmí, včetně majitele hostince, kterého chtěli Zieglerovi navštívit, byli později nalezeni mrtví ve spálených troskách domu. Počet obětí tak stoupl na 35 .

Proč se to stalo?

Asi o sedm týdnů dříve, 13. března, jeden střelec v Dunblane (Skotsko) vešel do školní tělocvičny a zastřelil šestnáct malých dětí a jejich učitelku. V souladu se starou zásadou televizního zpravodajství „čím více krve, tím větší publicita“ se tento zločin stal přední událostí ve zpravodajství mnoha zemí. Někteří odborníci na chování vyslovili názor, že tento australský střelec se možná pokusil překonat počet obětí vražd v Dunblane. Stojí za povšimnutí, že ve Spojených státech takzvaný „Zodiac killer“, který celá léta terorizoval New York, řekl, že se pokoušel překonat jiné zabijáky, o kterých četl.

Dalším činitelem, který podle mnoha odborníků přispívá k epidemii zabíjení, jsou filmy a videa zobrazující sex a násilí. Australský Herald Sun přinesl zprávu: „V domě údajného vraha z Port Arthuru, Martina Bryanta, bylo zabaveno 2 000 násilnických a pornografických videokazet . . . Objev této zásoby videokazet obrátil pozornost na to, jakou úlohu měly násilnické filmy v portarthurském masakru.“ Podobně newyorský list Daily News přinesl zprávu, že „na jediné posteli“ dopadeného ‚Zodiac killera‘ „leží dvě krabice pornografických videokazet“.

Když se zpráva o portarthurském masakru rozšířila, některé televizní stanice ihned změnily plánovaný program. Potom novinářka Penelope Laylandová napsala článek „Násilí a smutek — Pokrytectví televize“ a poznamenala v něm: „Svým způsobem je stažení těchto násilnických filmů něco jako povrchní minuta ticha. Zítra, příští týden, příští měsíc vše poběží jako obvykle.“

Avšak abychom lépe pochopili, proč je dnes násilí tak rozšířené, musíme se obrátit k Bibli. Ta již dávno předpověděla, že „v posledních dnech tu budou kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat. Lidé totiž budou . . . bez sebeovládání, suroví, bez lásky k dobru.“ (2. Timoteovi 3:1–5) Dnešní vzrůst násilí je tedy jen dalším dokladem toho, že žijeme v posledních dnech a že konec tohoto systému věcí je blízko. (Matouš 24:3–14)

Jak se mohou mnozí lidé domnívat, v epidemii krutého, nelidského jednání hrají svou roli i démoni — ničemné neviditelné duchovní síly. (Efezanům 6:12) Bible popisuje, jak byli Satan Ďábel a jeho démoni svrženi z nebe, a pak říká: „Běda zemi a moři, protože k vám sestoupil Ďábel a má velký hněv, neboť ví, že má krátké časové období.“ (Zjevení 12:7–9, 12) V tomto období bědy žijeme právě teď a Satan a jeho démoni používají všechny prostředky, které mají k dispozici, aby podnítili lidi ke stále násilnějším činům.

Avšak Satan, jeho démoni a jejich ničemný svět brzy pominou a vláda Božího Království přinese nový svět spravedlnosti. (Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10; 2. Petra 3:13; 1. Jana 2:17; Zjevení 21:3, 4) Jenny poznamenala: „Teď ‚pláčeme s těmi, kteří pláčí‘, ale naším přáním je dělit se o naději na Království s lidmi v našem okolí, kteří byli touto tragédií hluboce otřeseni.“ (Římanům 12:15)

[Obrázek na straně 17]

Restaurace Broad Arrow Café, kde masakr začal

[Podpisek obrázku na straně 16]

Mountain High Maps® Copyright © 1995 Digital Wisdom, Inc.