Říkali tomu zábava

V AMFITEÁTRU panovala vzrušená atmosféra. Shromáždily se desetitisíce lidí, aby spatřili jednu z nejnapínavějších atrakcí starověkého Říma. Arénu vesele zdobily vlajky, růže a barevné tapiserie. Z fontán tryskala parfémovaná voda a osvěžovala vzduch příjemnou vůní. Bohatí lidé byli oblečeni do svého nejskvělejšího oděvu. V šumění davu občas zazněl výbuch smíchu, ale lehkomyslná zábava tohoto zástupu neodpovídala tomu, jaká hrůza se chystala.

Po chvíli zazněl zlověstný zvuk tubæ a vyzval k zápasu dvojici gladiátorů. Dav šílel, když si soupeři začali s nelítostnou krutostí zasazovat rány. Přes ohlušující řev diváků bylo řinčení mečů sotva slyšet. Náhle jeden ze zápasníků rychlým manévrem srazil svého protivníka k zemi. Osud skoleného gladiátora byl nyní v rukou diváků. Jestliže zamávali kapesníky, zůstal naživu. Jediným pohybem palce mohl dav — včetně žen a dívek — nařídit smrtící úder. Během chvíle bylo mrtvé tělo odtaženo z arény, krví nasáklá půda byla odházena lopatami, po aréně byl rozházen čerstvý písek a dav se připravoval na zbývající část krvavé lázně.

Pro mnoho lidí žijících ve starověkém Římě to byla zábava. „Proti této zálibě v krveprolití nic nenamítali ani ti nejpřísnější moralisté,“ říká kniha Rome: The First Thousand Years (Řím: Prvních tisíc let). A gladiátorské hry byly jen jednou formou úpadkové zábavy, kterou Řím nabízel. Pro pobavení krvežíznivých diváků se pořádaly i skutečné námořní bitvy. Konaly se dokonce i veřejné popravy, při nichž byl odsouzený zločinec přivázán ke kůlu a roztrhán hladovými divokými šelmami.

Těm, jejichž vkus nebyl tak krvežíznivý, nabízel Řím jistý druh divadla. V mímech — krátkých hrách o každodenním životě — „bylo základním tématem cizoložství a milostné pletky,“ napsal Ludwig Friedländer v díle Roman Life and Manners Under the Early Empire (Římský život a zvyky za raného císařství). „Jazyk byl plný vulgárních výrazů, obhroublého humoru s množstvím grimas, sprostých gest, a především groteskního tance při píšťale.“ Podle díla The New Encyclopædia Britannica „existují doklady, že za římského císařství se při mímech na jevišti skutečně páchalo cizoložství“. Friedländer měl dobré důvody k tomu, že mímy označil za „skutečně nejotřesnější frašky, pokud jde o nemravnost a obscénnost“, a dodal: „Těm nejoplzlejším scénám se tleskalo nejvíc.“a

A co dnes? Změnil se vkus lidí, pokud jde o zábavu? Uvažujme o dokladech rozebíraných v následujícím článku.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 3]

The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck