Skutečnost předčila mé očekávání

VYPRÁVÍ WILLEM VAN SEIJL

Psal se rok 1942 a naše země byla ve víru druhé světové války. Byl jsem jedním z pěti mladíků, kteří se skrývali před nacisty v Groningenu v Nizozemsku. Seděli jsme v jedné malé místnosti a rozebírali naše šance na přežití.

BYLO zřejmé, že šance na přežití není valná. Nakonec tři mladíci z této skupiny zemřeli násilnou smrtí. Jsem vlastně jediný, kdo se dožil stáří. To je však pouze jeden z příkladů toho, jak skutečnost předčila má očekávání.

V době, kdy se odehrála výše popsaná situace, mi bylo pouze 19 let a o Bibli nebo o náboženství jsem věděl jen málo. Otec byl proti všem náboženstvím. Maminka se při svém náboženském hledání dostala ke spiritismu. Co se mě týče, v nic jsem nedoufal. Cítil jsem, že pokud bych byl zabit při bombardování nebo jiným způsobem, Bůh by neměl důvod si na mě vzpomenout. Vždyť jsem se ani nepokoušel ho poznat.

Hledání přineslo odměnu

Krátce po zmíněném rozhovoru se čtyřmi mladíky jsem byl nacisty dopaden a poslán do pracovního tábora, který ležel blízko města Emmerichu v Německu. Náplní naší práce bylo odklízení suti a oprava škod způsobených spojeneckými nálety. Na konci roku 1943 jsem uprchl, a ačkoli stále zuřila válka, podařilo se mi vrátit se do Nizozemska.

Nějak se mi dostala do ruky brožurka, která byla plná otázek a biblických textů. Používala se při studiu knihy Salvation (Záchrana), kterou vydali svědkové Jehovovi. Díky čtení otázek a vyhledávání biblických textů jsem se začal intenzívně zajímat o splňování biblických proroctví.

O tom, co jsem se dočetl, jsem mluvil se svou snoubenkou Gré, ta však zprvu měla jen malý zájem. Maminku však brožurka zaujala. „Toto je pravda, kterou hledám celý život,“ zvolala. Mluvil jsem o tom také se svými přáteli a někteří z nich se chtěli dozvědět více. Jeden se opravdu stal svědkem, a díky dopisům a návštěvám jsme spolu byli pravidelně v kontaktu až do jeho smrti v roce 1996.

Mezitím začala Gré studovat Bibli a v únoru 1945 jsme byli oba dva pokřtěni. Válka skončila o několik měsíců později. Když jsme se vzali, chtěli jsme se stát průkopníky — takto svědkové Jehovovi nazývají celodobé služebníky. Do cesty se nám však postavily překážky v podobě nemoci a finančních problémů. Také se nám ale naskytly možnosti, jak si vydělat dost peněz. Budeme tedy ještě před tím, než zahájíme průkopnickou službu, pracovat, abychom se do určité míry finančně zabezpečili, nebo začneme se službou ihned?

Sloužíme v Nizozemsku

Rozhodli jsme se, že s průkopnickou službou začneme okamžitě, což jsme skutečně udělali 1. září 1945. Když jsem se právě v tento den pozdě v noci vracel domů, zašel jsem do restaurace dát si něco k pití. Myslel jsem, že bankovka, kterou platím číšníkovi, má hodnotu jednoho guldenu, a řekl jsem mu tedy: „Drobné si nechte.“ Když jsem se však vrátil domů, zjistil jsem, že jsem platil stoguldenovou bankovkou! Průkopnickou službu jsme tedy začali s jediným guldenem v kapse.

Když jsem v roce 1946 začal mít veřejné biblické proslovy, měl jsem pouze kožené sako. Přítel, který byl velký asi tak jako já, předsedal programu. Uvedl můj proslov a ihned odešel do zákulisí, kde mi půjčil své sako. Potom jsem přednesl proslov. Po skončení proslovu jsme tento postup opakovali.

V březnu 1949 jsme spolu s Gré byli pozváni do krajské služby. V této službě jsme navštěvovali sbory svědků Jehovových a duchovně je posilovali. V krajské službě mě školil Fritz Hartstang, jenž věrně sloužil již před válkou a během války. Dal mi dobrou radu: „Wime, řiď se pokyny, které dostaneš od Jehovovy organizace, i v případě, že se ti nejprve bude zdát, že nejsou nejlepší. Nikdy toho nebudeš litovat.“ Měl pravdu.

V roce 1951 navštívil Nizozemsko Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Bible and Tract Society. V té době jsme si s Gré podali přihlášku do misionářské školy ve Spojených státech. Brzy nato jsme obdrželi pozvání do 21. třídy biblické školy Strážné věže Gilead. Když jsme v roce 1945 zahájili průkopnickou službu, bylo v Nizozemsku asi 2 000 svědků, ale do roku 1953 zde bylo více než 7 000 svědků, což byla skutečnost, která předčila naše očekávání!

Sloužíme v našem novém domově

Byli jsme přiděleni do holandské Nové Guinee, což je nyní indonéská provincie, ale protože jsme nedostali vstupní víza, byli jsme přiděleni do Surinamu, tropické země v Jižní Americe. Přijeli jsme tam v prosinci 1955. V Surinamu tehdy bylo asi jen sto svědků, kteří nám však velmi pomáhali. Brzy jsme se zde cítili jako doma.

Je pravda, že jsme se museli přizpůsobit mnoha odlišnostem, což někdy bylo obtížné. Gré například měla strach ze všeho, co se hýbalo a mělo křídla. Když ještě v Nizozemsku objevila v naší ložnici pavoučka, nešla spát, dokud jsem ho nedal pryč. V Surinamu jsou však pavouci desetkrát větší a někteří z nich jsou jedovatí! V našem misionářském domově byli také švábi, krysy, mravenci, moskyti a kobylky. Dokonce se tam ukázali i hadi. Gré si na tyto tvory zvykla do té míry, že nyní jejich odklízení považuje za běžnou součást svého života.

Po více než třiačtyřiceti letech známe Surinam lépe než mnozí domorodci. Líbí se nám zdejší řeky, deštné pralesy a močály nedaleko pobřeží. Seznámili jsme se také s rozmanitou živočišnou říší — s dikobrazy, lenochody, jaguáry, a dokonce s mnoha druhy hadů, často krásně zbarvených. Zvláště však oceňujeme velkou rozmanitost místních lidí. Předkové některých obyvatel pocházeli z Afriky a také z Indie, Indonésie, Číny a dalších zemí. A někteří lidé jsou Indiáni, tedy potomci původních obyvatel.

V naší křesťanské službě navštěvujeme lidi, kteří pocházejí právě z takových odlišných prostředí. Tuto podivuhodnou směsici křesťanských bratrů a sester také vítáme v našich sálech Království. Zažili jsme vzrůst z jediného omšelého sálu Království v roce 1953 na více než 30 pohledných sálů Království, krásný sjezdový sál a velmi hezký areál odbočky, který byl zasvěcen v únoru 1995.

Lekce, ze kterých jsem se poučil

Hluboko ve vnitrozemí Surinamu je několik sborů takzvaných Křováků, potomků afrických otroků, kteří uprchli z plantáží tak daleko proti proudu řek, jak jen mohli. Tito lidé mě opakovaně ohromují svou obratností — například tím, jak využívají řeku k přepravě a jak se dokáží přizpůsobit životu v deštném pralese. Kácejí stromy, stavějí čluny a projíždějí s nimi skrz vodopády a peřeje. Jídlo získávají lovem a rybařením, vaří bez jakéhokoli moderního vybavení a zvládnou i věci, které my bychom považovali za obtížné.

Během let jsme také poznali lidi jiných národností, kteří žijí zde v Surinamu, jejich zvyky, způsob myšlení a způsob života. Vzpomínám si, jak jsem v padesátých letech cestoval do jedné indiánské vesnice. Uprostřed noci jsem dorazil do opuštěného tábora v deštném pralese, odkud jsem se spolu se svým indiánským průvodcem měl vydat dál na člunu. Můj průvodce rozdělal oheň, uvařil jídlo a přivázal ke stromům houpací sítě. Udělat všechno za mě bylo pro něj normální. Věděl totiž, že nevím, jak se co dělá.

Když jsem uprostřed noci ze své houpací sítě vypadl, nesmál se. Místo toho očistil mé oděvy a znovu přivázal houpací síť. Když jsme pluli po úzké řece, byla taková tma, že jsem neviděl ani své vlastní ruce, ale můj průvodce zvládl řízení člunu i přesto, že na cestě bylo mnoho záhybů a překážek. Zeptal jsem se ho, jak to dělá, a on odpověděl: „Díváš se nesprávně. Podívej se vzhůru a všímej si, jak vrcholky stromů kontrastují s oblohou. Tak poznáš, že je na řece záhyb. Podívej se dolů, zda uvidíš vlnky. Díky nim poznáš, že vepředu jsou kameny nebo jiné překážky. A naslouchej. Také zvuky ti napoví, co je před tebou.“

Cestování v kánoi z vydlabaného kmene, sjíždění peřejí a přenášení lodě přes vodopády může být nebezpečné a únavné. Ale když se na konci své cesty setkáme se svými křesťanskými bratry a sestrami, kteří se nemohou dočkat, aby nás přivítali s vřelou pohostinností, občerství nás to. Pro hosty mají vždy připraveno jídlo, například mísu polévky. Misionářský život často přináší zkoušky a obtíže, nikdy však není důvodem ke zklamání.

Co nám pomáhá vytrvávat

Rozhodně se netěšíme z výjimečného zdraví. Ani jsme nebyli povzbuzováni ze strany příbuzných, protože pravdu přijala pouze moje maminka. Pomoc a povzbuzení od našich drahých přátel však vždy uspokojily naše potřeby. To nám pomohlo zůstat v našem přiděleném působišti. Zvláště nás povzbuzovala maminka.

Když jsme byli v našem působišti asi šest let, maminka vážně onemocněla. Přátelé chtěli, abychom se vrátili a naposledy ji navštívili, ale maminka napsala: „Prosím, zůstaňte ve svém působišti. Uchovejte si mě v paměti takovou, jaká jsem byla, než jsem onemocněla. Doufám, že se uvidíme po vzkříšení.“ Byla to žena se silnou vírou.

Teprve v roce 1966 se nám podařilo vrátit se do Nizozemska a strávit zde dovolenou. Měli jsme velikou radost z toho, že jsme navštívili dlouholeté přátele, ale přesto jsme cítili, že naším domovem je již Surinam. Vidíme, jak moudrá je rada, kterou dává organizace, totiž že misionáři nemají jezdit do své domovské země na dovolenou, dokud nestráví ve svém působišti nejméně tři roky.

Další věcí, která nám pomáhá radovat se z naší služby, je to, že si udržujeme smysl pro humor — jsme schopni smát se různým věcem a také sami sobě. Jehova dokonce zčásti učinil humorným své stvoření. Když pozorujete skotačící šimpanze nebo vydry a zvláště mláďata mnohých zvířat, rozzáří se vám obličej úsměvem. Je také důležité dívat se na věci pozitivně a nebrat se příliš vážně — to je něco, co se učíme celou dobu.

V našem přiděleném působišti však pokračujeme zvláště díky uspokojení, které nám služba přináší. Gré zavedla biblické studium s devíti muži, kteří žili v domově pro letité v Paramaribu. Všem bylo více než 80 let. Každý z nich se dříve živil buď jako balatableeder (sběrač kaučuku), nebo jako zlatokop. Všichni si zamilovali to, co se z Bible dozvídali, dali se pokřtít a věrně se podíleli na díle kázání, a to až do své smrti.

Při studiu byl přítomen i starý kazatel Nové Swedenborgovy církve, který se jmenoval Rivers. Naslouchal rozhovorům a měl k tomu sarkastické poznámky. Každý týden se nám však více a více přibližoval a jeho posměch začal slábnout. Nakonec se posadil k ostatním a studia se zúčastnil. Bylo mu 92 let a špatně viděl a slyšel, zato ale uměl citovat biblické verše, jako by je četl. Nakonec nás začal doprovázet ve službě a kázal všem, kteří naslouchali. Těsně před tím, než zemřel, nám poslal zprávu, ve které nás žádal, abychom ho navštívili. Když jsme přišli, byl již mrtvý, avšak pod polštářem jsme nalezli zprávu z jeho kazatelské služby za poslední měsíc.

V roce 1970, po více než pětadvaceti letech celodobé kazatelské služby, jsem byl jmenován, abych dohlížel na činnost kanceláře odbočky v Surinamu. Pracovat v kanceláři bylo pro mě obtížné a záviděl jsem Gré, která stále každý den vycházela do kazatelské služby. Nyní Gré také pracuje v odbočce, a oba zde i v našem věku máme smysluplnou práci.

Když srovnám celkový počet méně než 160 000 činných hlasatelů Království v roce 1945 s téměř 6 000 000 hlasateli dnes, uvědomuji si, že skutečnost daleko převýšila mé očekávání. A od roku 1955, kdy jsme přijeli do Surinamu, se počet těch, kdo se zde účastní služby, zdevatenáctinásobil — z přibližně 100 zvěstovatelů na více než 1 900 zvěstovatelů dnes!

Jsem přesvědčen, že zažijeme ještě úžasnější rozvoj při budoucím uskutečňování Jehovova záměru, pokud našemu Bohu zůstaneme věrní. A přesně to máme v úmyslu.

[Obrázek na straně 13]

Když jsme v roce 1955 přijeli do Surinamu

[Obrázek na straně 15]

Ve službě používáme kánoe

[Obrázek na straně 15]

S manželkou