Andělu v Sardech
1. Uveď, kde ležely Sardy a jaké náboženství se tam pěstovalo.
ASI padesát kilometrů jižně od města Tyatiry a asi sto osmdesát pět kilometrů severovýchodně od ostrova Patmos leželo město Sardy, kdysi kvetoucí hlavní město Lydie. Vedle Frygie a Mysie byla Lydie jedním z raných středisek kultu přírodní bohyně Kybely, takzvané matky falešného boha Dia neboli Jupitera. Její pohanský kult byl bezuzdný. Koncem prvního století našeho letopočtu byl křesťanský sbor v Sardech ve špatném duchovním stavu. Proto dostal apoštol Jan, který byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, úkol, aby poslal toto poselství dozorci sardského sboru, který byl připodobněn k hvězdě:
2. V jakém stavu byl sbor v Sardech, soudíme-li podle Ježíšových slov, která jim adresoval?
2 „Andělu sboru v Sardech piš: Toto praví ten, který má sedm Božích duchů a sedm hvězd: ‚Znám tvé skutky, že máš jméno, že jsi živý, ale jsi mrtvý. Staň se bdělým a posilni to, co zbývá, a začalo odumírat, protože jsem neshledal tvé skutky jako zcela vykonané před svým Bohem. Proto měj stále na mysli, co jsi přijal a co jsi slyšel, a zachovávej to a čiň pokání. Jistě, jestliže se neprobudíš, přijdu jako zloděj a vůbec nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.‘“
3. Jaká slova povzbuzení vyjádřil Ježíš Kristus, ačkoli byl sbor ve špatném duchovním stavu?
3 „‚Přece však máš v Sardech několik jmen, jež neposkvrnila své svrchní oděvy, a ti budou se mnou chodit v bílých svrchních oděvech, protože jsou toho hodni. Ten, kdo zvítězí, bude tak oděn bílým svrchním oděvem; a rozhodně nevyhladím jeho jméno z knihy života, ale uznám jeho jméno před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má ucho, slyš, co duch říká sborům.‘“ — Zjevení 3:1–6, NS.
4. Proč se Ježíš Kristus označil před sborem v Sardech jako ten, „který má sedm Božích duchů a sedm hvězd“?
4 Před sborem v Sardech se oslavený Ježíš Kristus označuje jako ten, „který má sedm Božích duchů a sedm hvězd“. V tomto postavení měl právem moc nad všemi dozorci, kteří se podobají andělům a byli znázorněni ‚sedmi hvězdami‘. Měl tudíž právo i povinnost obrátit se k „andělu“ sboru v Sardech a upoutat jeho pozornost na to, jaký byl stav sboru ve skutečnosti a ne jen podle jména. Oslavený Ježíš Kristus mohl rozeznat jejich skutečný stav, neboť má „sedm Božích duchů“. Již bylo řečeno, že těchto sedm duchů je před Božím trůnem, kde jsou znázorněni jako ‚sedm hořících lamp‘. (Zjev. 1:4; 4:5, NS) Jsou osvěcující a mají sílu osvětlovat a vysílat světlo na skryté věci. O věcech, které „Bůh připravil těm, kteří jej milují“, napsal kupříkladu apoštol Pavel: „Nám však je Bůh zjevil svým duchem, neboť duch zpytuje všechny věci, i hluboké věci Boží.“ — 1. Kor. 2:9, 10, NS.
5. Jaký symbolický význam má „sedm očí“, které má symbolický Beránek?
5 Těchto „sedm Božích duchů“ bylo však později znázorněno jako oči, jako „sedm očí“, které má symbolický Beránek, Pán Ježíš Kristus, když se přibližuje k Božímu trůnu a přijímá z Boží pravice tajemný svitek. O významu těchto ‚sedmi očí‘ říká apoštol Jan: „. . . které [ty oči] znamenají sedm Božích duchů, kteří byli vysláni na celou zemi.“ (Zjev. 5:1–7, NS) Těchto „sedm duchů“ tudíž znázorňuje úplnou, celou pozorovací, rozlišovací neboli určovací schopnost, kterou nyní má oslavený Boží Beránek, takže nic na „celé zemi“ neunikne jeho poznání. Před devatenácti sty lety byl zcela schopen poznat duchovní stav, do něhož nechal „anděl“ upadnout křesťanský sbor v Sardech.
6. Proč byl sbor v Sardech a jeho dozorce podobající se andělu ve vážné situaci?
6 Ano, sbor v Sardech měl pověst, že je něčím, čím ve skutečnosti nebyl. Mezi jeho členy bylo několik „málo jmen“, jež byla Pánu Ježíši Kristu dobře známa a o nichž bylo možno se zmínit s uznáním. Všichni ostatní členové byli v nebezpečí, že jejich jméno bude vyhlazeno „z knihy života“ a že Kristus v nebesích neuzná jejich jméno za hodné schválení před svým Otcem a před jeho anděly. Tak se sbor v Sardech i se svým dozorcem podobným andělu dostal do vážné situace, neboť dobré jméno před Bohem, Otcem, má rozhodující význam.
7. Proč má takovou cenu příznivé jméno u Boha a kdy by si měl křesťan činit takové jméno?
7 V Příslovích 10:7 (NS) je psáno: „Památka spravedlivého je k požehnání, ale jméno zlých zpráchniví“, stane se odporným zápachem a nebude hodno žádného požehnání. Příznivé jméno u Boha je nanejvýše cenné: „Je lépe vybrat si jméno než hojné bohatství; přízeň je lepší než stříbro a zlato.“ (Přísl. 22:1, NS) Pokud křesťan žije, může si učinit dobré jméno u dárce života, u Jehovy Boha, a měl by to činit. Kazatel 7:1 dává správnou radu: „Jméno je lepší než dobrý olej a den smrti než den narození.“
8. Co bylo nejdůležitější, pokud jde o otázku, zda členové sboru v Sardech byli živí?
8 Členové sboru v Sardech byli ovšem jako lidé živí, byli však živí, i pokud šlo o to, zda jsou pravými křesťany? Nebylo nejdůležitější, že byli naživu jako lidé, kteří měli úspěch ve věcech tohoto světa a měli pěkné místo, kde mohli konat schůzky svého sboru. Jací byli v duchovním ohledu? Byli duchovně živí?
9. Jaké skutky měl sardský sbor, ale jaké skutky měl mít, jak si to přál Kristus?
9 Skutky a činy, které konali, musely být ‚mrtvé skutky‘, které nepřispívaly k duchovnímu životu, skutky, které se snad líbily nekřesťanským lidem v Sardech, ale nebyly to právě skutky, které by měl konat křesťan jako následovník Krista, jenž se narodil a přišel na svět proto, aby „vydal svědectví pravdě“. (Žid. 9:14; Jan 18:37, NS) Ježíš Kristus shledal skutky sardského sboru ne „jako zcela vykonané před svým Bohem“. U světských lidí v Sardech mohl snad „anděl“ a sbor, který zastupoval, mít pověst, že jsou živí, ale Ježíš Kristus, který má sedm Božích duchů, viděl a věděl, že byli mrtví duchovně, a to jako praví křesťané.
10. a) Co mohlo být v sardském sboru to, „co zbývá a začalo odumírat“? b) Co musel dělat dozorce v Sardech podle slov, která mu adresoval Ježíš?
10 Kromě několika málo ‚jmen‘ v sardském sboru, byl tento sbor ve skutečnosti duchovně mrtvý a nesvítil jako rozsvícený zlatý svícen. Těchto ‚několik jmen‘ mohlo být „to, co zbývá a začalo odumírat“. Stav duchovní smrti většiny sboru mohl na ně působit smrtelně. Z tohoto stanoviska ‚začali odumírat‘. Dozorce neboli „anděl“, který zastupoval sbor, spal, pokud šlo o křesťanské povinnosti. Musel se probudit, aby viděl skutečný stav věcí a aby se stal „bdělým“ a probouzel ty, kteří ve sboru spali, a aby jim pomáhal stát se ‚bdělými‘. „Anděl“ musel ‚posilovat‘ ty, kteří byli v nebezpečí duchovní smrti. Pak jich měl používat a spolupracovat s nimi v posilování všech ostatních, aby žili, jednali a sloužili jako praví křesťané. Proto musel ‚činit pokání‘.
PROČ BYLO NUTNÉ POKÁNÍ
11. Co bylo to, co sardský sbor „slyšel“ a co měl mít „na mysli“?
11 Aby se sám obrátil k upřímnému pokání, musel anděl něco činit a musel také druhým připomínat, aby něco činili. Co to bylo? „Měj stále na mysli, co jsi přijal a co jsi slyšel.“ (Zjev. 3:3, NS) Slyšeli poselství o Božím království, kterého Bůh použije k obnovení své univerzální svrchovanosti nad touto zemí a k tomu, aby všechny záležitosti lidstva uvedl do dokonalého pořádku. Slyšeli poselství o věčné záchraně, která přijde prostřednictvím výkupní oběti Božího Syna, Ježíše Krista. Slyšeli, jak Bůh vybral ze všech národů lidstva „lid pro své jméno“, který měl být spojen v nebeském království s jeho Synem Ježíšem Kristem, a měli být jeho spoludědici.
12. Co bylo to, co členové sardského sboru ‚přijali‘ a nutně museli uchovat v mysli?
12 Také mezitím dostali téměř celou Bibli, v níž měli být napsány již jen závěrečné spisy inspirovaného apoštola Jana a měly k ní být připojeny. Dostalo se jim křtu ve vodě jako symbolu, že se plně oddali Jehovovi Bohu. Byli skrze prostředníka Ježíše Krista přijati spolu s ním do „nové smlouvy“ a tak se stali členy ‚lidu pro jeho jméno‘. To také znamenalo, že byli přijati jako duchovní synové Boží a že byli pomazáni Božím duchem k tomu, aby se stali mezi všemi národy kazateli Božího slova, aby mohli být činěni další učedníci Kristovi. Dostali podivuhodnou naději, že zažijí nebeské vzkříšení z mrtvých jako duchovní osoby a že budou učiněni králi a knězi spolu s ním k požehnání celého světa lidí, žijících i mrtvých. — Skutky 15:14; Žid. 8:6–13; 2. Kor. 1:21, 22.
13. Jak měl sbor ‚činit pokání‘, a k čemu by to pro ně vedlo?
13 Jaké to byly vzácné věci a kolik jen věcí dostali a slyšeli! Nyní však byli na pokraji duchovní smrti a byli v nebezpečí, že to navždy ztratí. Proto si museli tyto věci znovu připomínat a potom měli tyto nanejvýše cenné věci ‚zachovávat‘. Museli dosáhnout změny smýšlení. Museli činit pokání, jak to řekl Ježíš jejich „andělu“, jejich dozorci! To by způsobilo, že by byli zarmouceni nad svou nevděčností a nedostatkem ocenění pro Boha, který jim prokázal tolik přízně a od něhož slyšeli tolik pravd. Jejich pokání by vedlo k tomu, že by byli duchovně opět činní a potom by byli skutečně hodni pověsti, že jsou živí, že žijí skutečně jako křesťanské osobnosti. Byli by probuzeni z duchovního stavu bezživotí a opět by se účastnili pravých křesťanských skutků a konali by je před Bohem plně. — Efez. 5:14.
14. a) Co měl později zažít sardský sbor, což mělo být více než jen varování? b) Čeho by vzhledem ke sboru dosáhl Ježíš Kristus tím, že by přišel v hodině, která nebyla předem ohlášena?
14 V této chvíli varoval Ježíš Kristus „anděla“, dozorce sardského sboru; ale náhle, v neznámé hodině v budoucnosti, přijde Ježíš Kristus na sardské shromáždění jako nejvyšší dozorce, aby vykonal závěrečnou inspekci, a potom podnikne náležité kroky. Pak by bylo pro všechny nekající, duchovně mrtvé křesťany, příliš pozdě, aby činili pokání a opět získali to, co jim hrozí ztracením. „Jistě,“ řekl dozorce Ježíš Kristus, „jestliže se neprobudíš, přijdu jako zloděj a vůbec nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“ (Zjev. 3:3, NS) Tím, že přijde v této neznámé, neoznámené době k závěrečné inspekci, zjistí, zda žili jako praví křesťané „nikoli [se] skutky naoko, jako lidem se líbící, nýbrž v upřímnosti srdce, v bázni Jehovově“. (Kol. 3:22, NS) „V upřímnosti svých srdcí, ne se zdánlivou službou, jako ti, kteří se chtějí líbit lidem, ale jako otroci Kristovi, kteří činí Boží vůli celou duší.“ (Ef. 6:5, 6, NS) Nesmějí být pokryteckými křesťany, kteří jsou jimi jen podle jména nebo podle vnějšího zdání. Musejí být pravými křesťany, neboť pokrytečtí křesťané budou zavrženi.
15. a) Proč bylo v roce 1918 nanejvýš naléhavé, aby Ježíš Kristus dal výstrahu všem, kteří tvrdili, že jsou křesťané? b) Jak to, že se křesťanstvo prokázalo jako mrtvé v době, kdy Kristus přišel ke svému duchovnímu chrámu?
15 Dnes, v našem dvacátém století, je křesťanstvo neboli tak zvaný křesťanský svět plný náboženských pokrytců. Když v jedenáct hodin dopoledne jedenáctého dne jedenáctého měsíce roku 1918 skončila první světová válka, vydalo si křesťanstvo jako údajně křesťanská instituce špatné vysvědčení. Křesťanství mělo tehdy vstoupit do nejtěžšího období svých dějin. Přežije? Byla to doba, kdy bylo nanejvýše důležité, aby Ježíš Kristus vydal z Božího duchovního chrámu výstrahu všem, kteří tvrdili, že jsou křesťané. Křesťanstvo, které tvrdí, že následuje Knížete pokoje, Ježíše Krista, nedokázalo zabránit první světové válce nebo ji ukončit. Byla to ve skutečnosti válka křesťanstva, neboť s výjimkou čtyř národů patřilo všech osmadvacet národů, jež se účastnily této války, ke křesťanstvu. Ukázalo se, že křesťanstvo není silou, která by podporovala pravé křesťanství, ale že je mrtvé. Dokonce se během první světové války projevilo jako pronásledovatel pravých křesťanů, kteří se k němu nechtěli připojit při prolévání krve, ale kázali Boží království. Křesťanstvo nevzalo v úvahu Boží království a místo něho navrhlo Společnost národů pro světový mír a bezpečí a dalo jí v prvním poválečném roce, v roce 1919, svůj hlas.
16. V jaké situaci byl pomazaný ostatek Bohu oddaných křesťanů, když se Kristus v roce 1918 objevil ve svém chrámu?
16 Jaký byl stav pomazaného ostatku Bohu oddaných křesťanů? Během kritických válečných let od roku 1914 do roku 1918 prošli pronásledováním, které Kristus předpověděl ve svém proroctví, jež najdeme u Matouše 24:7–12. V různých zemích, které se účastnily války, byly mnohé nebo všechny spisy, které vydávala Biblická a traktátní společnost Strážná věž, zakázány. Ve Spojených státech byl dokonce na vrcholu válečné hysterie uvržen do vězení prezident a sekretář–pokladník Společnosti Strážná věž, i jiní spolupracovníci ústředí. Ze strachu před politickými mocemi světa byla velkou měrou omezena veřejná činnost tohoto pronásledovaného ostatku duchem zplozených křesťanů. Křesťanstvo doufalo a věřilo, že navždy umlčelo tuto kacířskou, nekonformistickou náboženskou skupinu. Splní se jejich naděje a jejich důvěra?
17. a) Proč bylo na konci první světové války varovné poselství Ježíše Krista sardskému sboru velmi vhodné pro Boží pomazaný ostatek? b) V nebezpečí jakého způsobu jednání byl ostatek?
17 Na konci první světové války, jež byla ukončena 11. listopadu 1918, bylo varovné poselství Ježíše Krista určené sboru v Sardech velmi vhodné. Během světového konfliktu, který právě skončil, nebyly skutky pravého křesťanství pomazaného ostatku „zcela vykonané před . . . Bohem“. Pokud u něj ještě zůstaly některé důležité rysy pravého křesťanství, takřka „začaly odumírat“, pokud by nebyly posíleny. Bude ostatek považovat své dílo na zemi za skončené? Učiní ze sebe omezenou náboženskou sektu v domnění, že bylo dosaženo nejvyšší míry biblického porozumění? Přestane s dalším kázáním Božího království a zůstane přísně uzavřen sám v sobě, až se začne jeho počet zmenšovat? Bude mít nakonec jméno, že je živ jako pouhá malá, nevýznamná náboženská sekta, ale ve skutečnosti bude mrtvý, pokud jde o světaširé dílo království, které mělo tehdy po válce začít? Toto nebezpečí tu skutečně bylo. Proto bylo v oné rozhodující době pro pomazaný ostatek nanejvýše vhodné varování, jež bylo dáno sardskému sboru. — Zjevení 3:1, 2.
18. a) Co patřilo k věcem, jež ostatek přijal a o kterých slyšel a které měl uchovat v mysli? b) Za co měl činit pokání? Co by na něj jinak přišlo?
18 Bylo nezbytně nutné, aby ostatek choval v paměti, co dostal a co slyšel zvláště od července roku 1879, kdy byl poprvé uveřejněn náboženský časopis Siónská Strážná věž a hlasatel Kristovy přítomnosti (anglicky). „Časy pohanů“, jak je předpověděl Kristus u Lukáše 21:24 a jak byly zdůrazňovány v časopise Strážná věž, skutečně uplynuly na začátku podzimu epochálního roku 1914. Tehdy začala neviditelná přítomnost Ježíše Krista v jeho nebeském, mesiášském království. Pomazaný ostatek dostal božský příkaz, aby kázal, ano, aby slavnostně po celém světě prohlašoval nikoli Společnost národů křesťanstva jako „politický výraz Božího království na zemi“, ale Boží mesiášské království, které bylo v nebesích zřízeno na konci časů pohanů, v roce 1914. (Mat. 24:14; Mar. 13:10) Byl skutečně nejvyšší čas, aby pomazaný ostatek ‚činil pokání‘ za své poslední selhání a za jakékoli sklony ke stavu bez života a aby se probudil a chopil se nyní potřebné činnosti. Jinak se stane, že v budoucí, neoznámené hodině přijde vládnoucí král, Ježíš Kristus, na pomazaný ostatek a vydá jej skutečné smrti. — Zjevení 3:3.
CHODIT V BÍLÉM ODĚVU
19. Jak to, že v pomazaném ostatku oné doby bylo ‚několik jmen, jež neposkrvnila své svrchní oděvy‘?
19 V případě pomazaného ostatku tehdy nešlo o duchovní smrt všech jeho členů. Nebylo tomu tak ani u sardského sboru. Ježíš Kristus to věděl, neboť „andělu“ sardského sboru řekl: „Přece však máš v Sardech několik jmen, jež neposkvrnila své svrchní oděvy, a ti budou se mnou chodit v bílých svrchních oděvech, protože jsou toho hodni.“ (Zjev. 3:4, NS) Těchto ‚několik jmen‘ neboli osob, se neučinilo nevzhlednými jako křesťanské osobnosti. Tito lidé jednali v souladu s tím, co veřejně vyznávali jako napodobitelé Ježíše Krista. Svrchní oděvy musely znázorňovat jejich vnější vyznání, jejich náboženská tvrzení. Přes všechny znečišťující pohanské vlivy hmotařských, modlářských Sard zachovali si čisté, bezúhonné křesťanské vzezření. Svůj „svrchní oděv“ křesťanského vyznání si neposkvrnili a nepošpinili. A tak neuvedli na sardský sbor žádnou hanbu ani potupu. Skutečně prožívali své křesťanství.
20. Co mínil Ježíš svým zaslíbením, že ten malý počet neposkvrněných s ním bude chodit v bílých svrchních oděvech, protože „jsou toho hodni“?
20 Pro útěchu a posilu těchto neposkvrněných křesťanů řekl Ježíš Kristus, že s ním nakonec budou „chodit v bílých svrchních oděvech, protože jsou toho hodni“. To znamenalo, že po zřízení jeho mesiášského království budou vzkříšeni ze svého spánku v hrobech k čistému, neposkvrněnému životu s ním v nebesích. Potom budou oděni zářivou spravedlností a bude jim dán úřad, v němž budou sloužit jako nižší kněží pod vedením toho, který je vidění daném ve Zjevení spatřen oblečený v „roucho sahající až k nohám“ a který je „na prsou přepásán zlatým pásem“. (Zjev. 1:13, NS) V souladu s tím je ve Zjevení 6:9–11 (NS) psáno, že ‚bílá roucha‘ byla dána jako odměna křesťanům, kteří se stali mučedníky a jejichž duše byly zobrazeny pod oltářem. Těchto „několik jmen“, jež toho byla hodna, bylo příkladem ostatním členům sardského sboru, kteří zřejmě poskvrnili své oděvy světskostí a pohanstvím Sard a kteří museli činit pokání a očistit své „svrchní oděvy“ křesťanského vyznání. Po první světové válce se něco podobného stalo pomazanému ostatku, který ji přežil.
21. Jak Ježíš zdůraznil svými závěrečnými slovy „andělu sboru v Sardech“ důležitost „svrchního oděvu“?
21 Závěrečná slova povzbuzení „andělu“ sardského sboru vhodně zdůrazňují důležitost „svrchního oděvu“ křesťanského vyznání. Tomuto „andělu“ říká onen slavný, „který má sedm Božích duchů a sedm hvězd“: „Ten, kdo zvítězí, bude tak oděn bílým svrchním oděvem; a rozhodně nevyhladím jeho jméno z knihy života, ale uznám jeho jméno před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má ucho, slyš, co duch říká sborům.“ — Zjev. 3:5, 6, NS.
22. a) Kdo ‚zvítězil‘ v prvním století a kdo „vítězí“ i dnes? b) Jak může nedokonalý křesťan žít v tomto světě, a přece zachovat svůj symbolický svrchní oděv čistým?
22 Pro členy sardského sboru v prvním století a pro členy pomazaného ostatku v našem dvacátém století je slovy „kdo zvítězí“ míněn pomazaný křesťan, který neposkvrnil ani nepošpinil svůj symbolický svrchní oděv, který jej označuje jako následovníka Pána Ježíše Krista. Může být uprostřed tohoto světa lidí, jehož částí bylo kdysi město Sardy, ale nepřipustí, aby se stal částí tohoto světa, jako ani Ježíš Kristus sám nebyl částí tohoto světa, když byl na zemi jako člověk. (Jan 15:19; 17:14–16) Vykonává čisté a neposkvrněné křesťanské náboženství, neboť se zachovává „neposkrvněným od „světa“ a nemiluje svět ani „věci ve světě“. (Jakub 1:27, NS; 1. Jana 2:15–17, NS) Může se stát, že pro svou vrozenou hříšnost a slabost nevědomě nebo neúmyslně hřeší; jakmile si však uvědomí, že zhřešil, činí pokání a prosí Boha o odpuštění a nechává se očistit ‚krví Ježíše, jeho Syna‘. (1. Jana 1:7 až 2:2, NS; Zjev. 1:5) Tímto způsobem zachovává svůj svrchní oděv bez poskvrny.
23. a) V jakém jiném smyslu lze použít výrazu „kdo zvítězí“? b) Jak Ježíšova slova u Matouše 10:32, 33 zdůrazňují toto hledisko vítězství?
23 Výrazem „kdo zvítězí“ je také míněn pomazaný křesťan, který před celým světem uznává Ježíše Krista jako svého Vykupitele, Pána a Mistra a nestydí se za něj ani v nebezpečí smrti násilnou nepřátelskou rukou. Ten, kdo vítězí, uznává Krista, a v souladu s tím a na důkaz toho odmítá stát se otrokem politiků, náboženských vůdců a válečníků na zemi. Pavel říká: „Kdo byl povolán jako svobodný, je otrok Kristův. Byli jste koupeni za cenu, nebuďte více otroky lidí.“ (1. Kor. 7:22, 23, NS) Vítěz bere také vážně slova Ježíšova: „Kdokoli tedy přizná před lidmi spojení se mnou, také já přiznám spojení s ním před svým Otcem, který je v nebesích; kdo mne však zapře před lidmi, toho také já zapřu před svým Otcem, který je v nebesích.“ (Mat. 10:32, 33, NS; Mar. 8:38; Luk. 9:26) Skutečnost, že vítěze uznává oslavený Kristus před svým Otcem a před svými anděly, musí vyplývat z toho, že dotyčný vítězí tím, že uznává Krista na zemi.
24. a) Jak někdo dosáhne toho, že jeho jméno bude předběžně zapsáno do ‚knihy života‘? b) Jak se takové osobě dostane ujištění, že její jméno zůstane v této „knize života“, a co to znamená, jestliže toho dosáhne?
24 Všichni takoví vítězové budou chráněni po celou věčnost. Protože šli v Kristových šlépějích a vstoupili těsnou branou a šli po úzké cestě vedoucí k životu, byla jejich jména již předběžně zapsána do ‚knihy života‘. (Mat. 7:13, 14) Tím, že vítěz zůstane na této úzké cestě a zvítězí nad tímto světem křesťanskou vírou a křesťanskou věrností, obdrží jistotu, že jeho jméno zůstane v oné „knize života“. Pán Ježíš Kristus jej ujišťuje: „Rozhodně nevyhladím jeho jméno z knihy života.“ Jeho nebeským dědictvím života bude nesmrtelnost, a tak bude moci nekonečně, po celou věčnost, chodit jako druh Pána Ježíše Krista, druh, který je hoden toho, aby byl „oděn bílým svrchním oděvem“. Pro toho, „kdo má ucho“, aby slyšel, co duch říká sborům, vyplatí se slyšet toto poučení.