Povzbudivý a pozitivní přístup

POSELSTVÍ, jehož kázáním jsme pověřeni, je dobrá zpráva. Ježíš řekl: „Ve všech národech [se musí] nejprve kázat dobrá zpráva.“ (Mar. 13:10) Ježíš sám dal příklad tím, že vyzdvihoval „dobrou zprávu o Božím království“. (Luk. 4:43) Také to, co kázali apoštolové, je popsáno jako ‚Boží dobrá zpráva‘ a ‚dobrá zpráva o Kristu‘. (1. Tes. 2:2; 2. Kor. 2:12) Takové poselství je povzbudivé a pozitivní.

V souladu s ‚věčnou dobrou zprávou‘, kterou oznamuje ‚anděl letící středem nebe‘, vybízíme lidi: „Bojte se Boha a oslavujte jej.“ (Zjev. 14:6, 7) Ať lidé žijí kdekoli, vyprávíme jim o pravém Bohu, o jeho jménu, úžasných vlastnostech, podivuhodných dílech, láskyplném záměru, o naší odpovědnosti před ním i o tom, co od nás vyžaduje. Dobrá zpráva zahrnuje i to, že Jehova Bůh odstraní ničemné, kteří jej zneuctívají a kteří druhým velmi ztrpčují život. Není ale na nás, abychom ty, jimž kážeme, soudili. Upřímně toužíme, aby na biblické poselství příznivě zareagovalo co nejvíce lidí a aby se tak pro ně opravdu stalo dobrou zprávou. (Přísl. 2:20–22; Jan 5:22)

Nerozebírej příliš mnoho negativní látky. Život pochopitelně má své negativní stránky. Nezavíráme před nimi oči. V úvodu rozhovoru je sice možné nadhodit nějaký problém, o němž lidé ve tvém obvodu přemýšlejí, a krátce tento problém rozebrat, ale kdyby ses jím zabýval obšírně, zpravidla by to nepřineslo příliš velký užitek. Mnozí z nich slyší skličující zprávy neustále, a proto když s nimi budeme mluvit o nepříjemných věcech, možná zavřou dveře nebo jim naše slova půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Krátce po zahájení rozhovoru se snaž obrátit pozornost na osvěžující pravdy obsažené v Božím slově. (Zjev. 22:17) I kdyby oslovený nechtěl v rozhovoru dál pokračovat, odnese si alespoň něco povzbudivého, o čem může přemýšlet. Díky tomu bude možná při jiné příležitosti ochotnější naslouchat.

Podobně i v případě, že jsi požádán, abys přednesl nějaký proslov, nezahrň posluchače záplavou negativních informací jen proto, že jich máš spoustu k dispozici. Zabývá-li se řečník obšírně neúspěchy lidských vládců, zprávami o zločinnosti a násilí nebo otřesným rozšířením nemravnosti, může to mít skličující účinek. Negativní stránky určitého námětu uváděj jen tehdy, jestliže to slouží k nějakému prospěšnému účelu. V malém množství může taková látka zdůraznit aktuálnost tvého proslovu. Může také poukázat na hlavní činitele, které k určité situaci přispívají, a proto lze takovou látku použít rovněž k vysvětlení, proč je řešení uvedené v Bibli praktické. Když je to možné, buď konkrétní a nezabývej se těmito problémy příliš obšírně.

Obvykle není ani možné, ani žádoucí odstranit z proslovu veškerou negativní látku. Cílem je předložit směs pozitivních i negativních informací, a to tak, aby celkový účinek byl pozitivní. Máš-li toho dosáhnout, musíš se rozhodnout, co do proslovu zahrneš, co z něj vypustíš a co zdůrazníš. Ježíš v Kázání na hoře vybízel své posluchače, aby nenapodobovali sobecké jednání znalců Zákona a farizeů, a tuto myšlenku doložil několika příklady. (Mat. 6:1, 2, 5, 16) Ježíš se však negativním příkladem těchto náboženských vůdců nezabýval příliš obšírně, ale kladl důraz na porozumění pravým Božím cestám a na to, aby jeho posluchači podle těchto cest žili. (Mat. 6:3, 4, 6–15, 17–34) Účinek jeho slov byl naprosto pozitivní.

Mluv stále v pozitivním duchu. Máš-li za úkol přednést ve svém sboru proslov o nějaké stránce křesťanské činnosti, snaž se mluvit spíše konstruktivně než kriticky. Rozhodně to, k čemu vybízíš druhé, dělej i ty sám. (Řím. 2:21, 22; Hebr. 13:7) K tomu, co říkáš, by tě měla podněcovat láska, ne podrážděnost. (2. Kor. 2:4) Jestliže jsi přesvědčen, že tvoji spoluvěřící se chtějí líbit Jehovovi, projeví se to v tvých slovech a tvé posluchače to příznivě ovlivní. Všimni si, jak takové přesvědčení vyjádřil apoštol Pavel ve zprávách zapsaných v 1. Tesaloničanům 4:1–12; 2. Tesaloničanům 3:4, 5 a Filemonovi 4, 8–14, 21.

Občas je nezbytné, aby starší někoho varovali před nemoudrým chováním. Díky své pokoře ale budou se svými bratry jednat v duchu mírnosti. (Gal. 6:1) Z toho, jakým způsobem se takové věci předkládají, by mělo být patrné, že na členy sboru starší pohlížejí s úctou. (1. Petra 5:2, 3) Zejména mladým mužům Bible radí, aby na to pamatovali. (1. Tim. 4:12; 5:1, 2; 1. Petra 5:5) Když je nezbytné někoho pokárat či ukáznit nebo něco urovnat, měli by to starší udělat na základě toho, co říká Bible samotná. (2. Tim. 3:16) Řečník by nikdy neměl nějaký biblický text uplatnit příliš volně nebo zkresleně, aby tak podpořil určitou myšlenku, o níž je snad přesvědčen. I v případě, že je zapotřebí poskytnout usměrňující radu, může být proslov laděn pozitivně, pokud řečník klade důraz především na to, jak se můžeme vyvarovat provinění, jak řešit problémy, překonávat těžkosti a napravit nesprávný způsob jednání, a na to, jak nás Jehovovy požadavky chrání. (Žalm 119:1, 9–16)

Při přípravě svého proslovu věnuj zvláštní pozornost tomu, jak každý hlavní bod i celý proslov uzavřeš. To, co řekneš na závěr, si posluchači často pamatují nejdéle. Bude to něco pozitivního?

Při rozhovorech se spoluvěřícími. Jehovovi služebníci si váží příležitostí pěstovat společenství s druhými na křesťanských shromážděních. Ta jsou zdrojem duchovního osvěžení. Bible nás vybízí, abychom se na našich místech uctívání snažili ‚povzbuzovat jeden druhého‘. (Hebr. 10:25) To můžeme dělat nejen proslovy a komentáři během shromáždění, ale také rozhovory, které vedeme před ním a po něm.

I když je normální bavit se o záležitostech našeho každodenního života, největší povzbuzení přinášejí rozhovory o duchovních věcech. K nim patří naše zážitky z posvátné služby. Zdrojem povzbuzení je také to, když projevujeme přiměřený zájem jeden o druhého.

Vzhledem k tomu, že jsme vystaveni vlivu světa, který nás obklopuje, je však zapotřebí, abychom byli opatrní. Když psal Pavel křesťanům v Efezu, řekl: „Nyní, když jste odložili faleš, mluvte každý z vás pravdu se svým bližním.“ (Ef. 4:25) Mluvit pravdu, a ne faleš, znamená neoslavovat věci a lidi, které tento svět zbožňuje. Ježíš varoval také před ‚podvodnou mocí bohatství‘. (Mat. 13:22) Mluvíme-li tedy spolu, musíme být opatrní, abychom tento podvod nepodporovali tím, že bychom přisuzovali velký význam hmotným věcem. (1. Tim. 6:9, 10)

Když apoštol Pavel radí, že je zapotřebí vzájemně se budovat, nabádá nás, abychom nesoudili ani nesnižovali bratra, který se zdržuje určitých věcí, možná kvůli ‚slabostem ve své víře‘ neboli kvůli tomu, že nechápe plný rozsah křesťanské svobody. Mají-li naše rozhovory skutečně přinášet druhým povzbuzení, musíme brát v úvahu jejich vzdělání i míru jejich duchovního růstu. Bylo by opravdu smutné, kdybychom dávali „bratrovi [či sestře] kámen klopýtání nebo příčinu k zakopnutí“. (Řím. 14:1–4, 13, 19)

Ti, kdo překonávají vážné osobní problémy — například chronickou nemoc —, si váží povzbudivých rozhovorů. Takový člověk možná vynakládá velké úsilí, aby se účastnil shromáždění. Spolukřesťané, kteří o jeho situaci vědí, se ho mohou tedy zeptat: „Jak ti je?“ a on si jejich zájmu nepochybně bude vážit. Nicméně rozhovor o jeho zdravotním stavu nemusí být tím, co nemocného člověka nejvíce povzbudí. Hřejivější pro něj mohou být slova ocenění a chvály. Pozoruješ doklady toho, že stále miluje Jehovu a vytrvává za obtížných okolností? Je pro tebe povzbuzením slyšet jeho komentáře? Nebylo by tedy lepší obracet pozornost ne na jeho omezení, ale na jeho silné stránky a na to, čím je přínosem pro sbor? (1. Tes. 5:11)

Mají-li být naše rozhovory povzbudivé, je důležité brát v úvahu zejména to, jak se na naši řeč dívá Jehova. Ti, kdo ve starověkém Izraeli mluvili proti představitelům Jehovy a reptali na mannu, pocítili Boží silnou nelibost. (4. Mojž. 12:1–16; 21:5, 6) Projevujeme-li úctu ke starším a také ocenění pro duchovní pokrm, který dostáváme prostřednictvím třídy věrného a rozvážného otroka, dáváme tak najevo, že z těchto biblických příkladů máme užitek. (1. Tim. 5:17)

Najít něco prospěšného, o čem bychom mluvili se svými křesťanskými bratry, je zřídkakdy problém. Jestliže se však někdo vyjadřuje příliš kriticky, chop se iniciativy a stoč rozhovor povzbudivým směrem.

Ať už vydáváme svědectví druhým, mluvíme z pódia nebo se bavíme se spoluvěřícími, kéž projevujeme rozlišovací schopnost, abychom z pokladu svého srdce vynášeli „každé slovo, které je dobré k budování podle potřeby, aby předalo posluchačům to, co je příznivé“. (Ef. 4:29)