Otázky čtenářů
● Co je to neodpustitelný hřích?
Hřích, o kterém je v Bibli mluveno jako o neodpustitelném hříchu, není pouze určitý druh hříchu jako kradení, lhaní nebo pohlavní nemravnost. Tyto věci jsou však závažné a mohou mít za následek neodpustitelný hřích. (Zjev. 21:8) Avšak neodpustitelný hřích je hřích spáchaný záměrně proti zřejmému působení Božího ducha. Vychází ze srdce, které je úplně a navždy odcizeno Bohu.
Židovští náboženští vůdci, kteří přišli do Galileje, aby viděli a slyšeli Ježíše Krista při některé příležitosti, se již radili, jak by jej mohli zničit. (Mat. 12:14) V Galileji viděli, jak Ježíš uzdravil jednoho muže, který nemohl mluvit, byl slepý a posedlý démony. Místo aby přiznali nepopiratelnou skutečnost, že Ježíš provádí zázraky prostřednictvím Božího svatého ducha, obvinili jej farizeové zlovolně, že to dělá z moci satanovy. Když jim Ježíš ukázal jak velmi se mýlí, řekl:
„Hřích a rouhání všeho druhu bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti duchu nebude odpuštěno. Na příklad, kdo mluví slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, kdo však mluví proti duchu svatému, tomu nebude odpuštěno, nikoli, ani v přítomném systému věcí, ani v budoucím.“ — Mat. 12:31, 32, NS; Marek 3:28, 29; Luk. 12:10.
U těchto náboženských vůdců nešlo o to, že nebyli přesvědčeni Kristovými naukami a činy. Obyvatelé Korozaim a Betsaidy byli tak velmi zaujati svým způsobem života, že nepřijali Ježíše a také nelitovali; ale zřejmě budou mít prospěch z Božího milosrdenství a přijdou ke vzkříšení a budou mít budoucí příležitost poznat cestu spravedlnosti. (Mat. 11:20–24) Ani farizeové se nerouhali a neodporovali pravým ctitelům z nevědomosti o Boží vůli. Saul z Tarzu byl takovým mužem, ale bylo mu prokázáno milosrdenství a odpuštěno. (1. Tim. 1:13–16) Tito náboženští vůdci byli spíše zkažení až do nitra svého srdce a Ježíš to věděl. Na rozdíl od obecného lidu měli velké poznání Božího Slova. Nyní viděli zřejmý projev Božího ducha. Přesto úplně zavrhli, co Jehova způsobil svým duchem, a rouhavě připsali Ježíšův zázrak moci satanově. Mohli snad být ještě špatnější?
Byl jejich hřích těžký? Ježíš, který ‚znal jejich myšlenky‘, poznal, že záměrně — s otevřenýma očima před skutečnostmi — hřešili proti vědění o působnosti svatého ducha. Poukázal na to, že se provinili ‚věčným hříchem‘. (Mat. 12:25; Mar. 3:29) Na základě souvislosti těchto slov a vzhledem ke skutečnosti, že Ježíš později řekl, že mnozí náboženští vůdci té doby jdou vstříc věčnému zničení v geheně, se zdá, že se dopustili neodpustitelného hříchu. (Mat. 23:15, 33) Jejich hřích nebyl neodpustitelný proto, že Jehova by byl Bůh, který neodpouští, nýbrž protože neprojevili žádnou lítost a byli nevyléčitelní. Svým hříchem zůstávali v úplné nevěrnosti k Jehovovu pravému uctívání. Ani v nastávajícím systému věcí nebude moci být odpuštěno někomu, kdo by se provinil takovým hříchem.
Mohl by někdo dnes hřešit proti svatému duchu a nezískat tak již žádné odpuštění? Ano, je to možné. Někdo by se mohl stát ve své mysli a ve svém srdci tak beznadějně zkaženým, že by hřešil tak daleko, až by hřešil proti duchu. Aby to mohl udělat, nemusí být duchem pomazaným křesťanem. Pomysli, že ti farizeové nebyli žádní pomazaní křesťané a přesto se dopustili neodpustitelného hříchu.
Jak můžeme vědět, zda byl spáchán neodpustitelný hřích?
Tento druh hříchu souvisí s tím, co čteme v Židům 10:26: „Hřešíme-li svévolně po přijetí přesného poznání pravdy, není více oběti za hřích.“ Při tomto druhu hříchu je tedy úmysl neboli záměr. Dotyčný otupěl a hřeší a přitom si je plně vědom toho, že jedná přímo proti působení Božího ducha a Božích spravedlivých zákonů. Kromě toho jsme všichni hříšní a potřebujeme výkupní oběť Kristovu, abychom získali odpuštění. Ale „není více oběti za hřích“ pro toho, kdo to ví a kdo ‚šlape po Božím Synu a pokládá za něco všedního krev‘, kterou Kristus prolil. Dotyčný „urazil opovržením ducha nezasloužené dobrotivosti“. (Žid. 10:29, NS) Nebude nikdy litovat a pokorně hledat Boží odpuštění pro svůj hřích a pro zavržení Kristovy výkupní ceny. Nenajde žádné pokání.
Ale musíme podržet v mysli jeden důležitý bod. Ježíš znal nejhlubší myšlenky a postoj srdce Židů a mohl tedy být jistý, že zhřešili proti svatému duchu. Nedokonalí lidé nemohou dnes číst v srdci, jak to mohou Jehova a Ježíš, a proto nemůžeme rozhodnout, kdy někdo zašel v hříchu tak daleko, že zhřešil proti duchu. (Mat. 12:25; Žid. 4:13) Toto rozhodnutí patří Bohu.
Ani skutečnost, že někomu byla odňata pospolitost s křesťanským sborem, neznamená nutně, že by se dopustil neodpustitelného hříchu. Snad později lituje. Ve sboru ve starém Korintu musela být odňata pomazanému křesťanovi pospolitost pro jeho nemravnost a protože zde nebyl důkaz pokání. Ale zřejmě byl ten muž později opět přijat do sboru, což ukazuje, že nezhřešil proti svatému duchu. — 1. Kor. 5:1–5; 2. Kor. 2:6–8.
Přesto by nás měla již samotná skutečnost, že je možné hřešit proti svatému duchu, udržovat v bdělosti. Protože jsme nedokonalí tvorové, hřešíme nevědomky denně. Jestliže někdo cítí bodnutí v srdci a skutečně lituje svých hříchů, pak je to důkazem, že se nedopustil neodpustitelného hříchu. Jak je proto důležité, abychom zachovali pokorného ducha, přiznávali své chyby a hledali Boží odpuštění. (1. Jana 1:9; Micheáš 7:18) A protože poznáváme, že věčné zničení bude údělem těch, kteří se provinili ‚věčným hříchem‘, totiž hříchem proti svatému duchu, měli bychom se snažit vyvarovat se toho, abychom učinili ze hříchu zvyk nebo abychom popírali zřejmou působnost Božího ducha.