Věčný život ve svobodě Božích synů
34, 35. Jak může křesťanský muž činit duchovní opatření pro svou nevěřící ženu a co o tom říká Pavel v 1. Korintským 7:14–16?
34 I když jeho manželka není stejného náboženství jako on, i když není oddaným, pokřtěným svědkem Jehovy Boha, křesťanský manžel pro ni bude činit ta nejlepší duchovní opatření. Nebude hledět na její odlišné náboženství nebo na to, že nemá vůbec žádné náboženství, jako na omluvu pro zákonnou rozluku nebo — což je ještě horší — pro zákonný rozvod. Jestliže se rozhodne ona, že jej opustí pro spornou otázku náboženství, pak je oprávněn nechat ji jít. Jestliže však k němu lne přestože je věrným, činným svědkem Jehovovým, a jestliže on žije důsledným křesťanským životem, pak je jeho žena v nejtěsnějším styku s pravým biblickým křesťanstvím. I když si to snad neuvědomuje, přece je to pro ni nanejvýš prospěšné. Časem se snad nechá příznivě ovlivnit jeho křesťanským manželským chováním. To je žádoucí možnost, kterou apoštol Pavel staví před oči křesťanského manžela, který má nevěřící ženu, nebo osob, které jsou, pokud jde o náboženství, spojeny „nerovným jhem“ v manželství. Pavel říká v 1. Korintským 7:14–16:
35 „Nevěřící muž je posvěcen ve vztahu ke své ženě a nevěřící žena je posvěcena ve vztahu k bratrovi; jinak by skutečně vaše děti byly nečisté, ale nyní jsou svaté. Jestliže se však nevěřící chystá odejít, pak jej nechte jít; bratr nebo sestra nejsou za takových okolností vázáni, ale Bůh vás povolal k pokoji. Neboť jak víš, ženo, zda nezachráníš svého muže? Nebo jak víš, muži, zda nezachráníš svou ženu?“
Chování manželky k jejímu manželovi
36, 37. a) Jak se má křesťanská žena dívat na svého manžela a platí to, i když není oddaným, křesťanským svědkem Jehovovým? b) Co může časem získat jejího manžela k víře v Boží slovo?
36 Jak tedy má křesťanská manželka jednat se svým mužem a jak má na něj pohlížet? Rozdílnost náboženství ji neopravňuje, aby se sebrala a opustila jej a dosáhla zákonné rozluky nebo rozvodu. I když její manžel není oddaným, pokřtěným křesťanským svědkem Jehovovým, musí na něj pohlížet jako na právoplatnou hlavu domu a musí se jej bát nebo před ním mít hlubokou úctu pro toto jeho postavení. Jestliže s ním nadále žije, je to pro něj vhodná příležitost, a žena by měla chápat, jak je to pro něj duchovně výhodné, když s ním stále žije, i když zatím nechce naslouchat mluvenému slovu pravdy. Pro Jehovova křesťanského svědka není vše beznadějné v nábožensky rozděleném domě. Apoštol Petr ukazuje, že je naděje, neboť říká:
37 „Podobně vy, ženy, buďte v poddanosti vůči svým manželům, aby, jestliže někteří nejsou poslušni slova, byli získáni beze slova chováním svých žen, protože se stali očitými svědky vašeho čistého chování spolu s hlubokou úctou. A nechť vaše ozdoba není vnější, že byste zaplétaly své vlasy a oblékaly si zlaté ozdoby nebo nosily roucha, nýbrž nechť je to ten skrytý člověk srdce v nepomíjejícím oděvu tichého a mírného ducha, který jest velmi cenný v očích Božích. Neboť tak se rovněž dříve zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha, a podrobovaly se svým manželům, jako Sára poslouchala Abrahama, nazývajíc jej ‚pánem‘. A vy jste se staly jejími dětmi, v předpokladu, že nadále činíte dobro a neobáváte se žádné hrůzy.“ — 1. Petra 3:1–6; 1. Mojžíšova 18:11, 12.
38. Jak mohou křesťanské ženy ukázat, že jsou Sářinými „dcerami“, a jaký z toho mají prospěch?
38 Nestaly se „jejími dětmi“, to jest Sářinými „dcerami“, svým tělesným původem z ní, ale tím, že ji napodobovaly, zvlášť jako manželku. Protože Sára poslouchala Abrahama a uznávala jej jako svého ‚pána‘ i ve svém srdci až do svých devadesáti let, dostalo se jí výsady porodit Izáka a stát se předkem Ježíše Krista, který je prvotním ‚semenem Abrahamovým‘, v němž si ještě budou žehnat všechny rodiny a národy země. (Židům 11:11, 12) Jestliže tedy křesťanské manželky ukáží, že jsou obraznými dcerami Sářinými i vzhledem k nevěřícím manželům, mohou si být jisty, že obdrží od Boha odměnu, i když nezískají manžela pro pravdu.
39, 40. a) Čemu se může naučit žena od Kristova sboru, pokud jde o manželčin správný postoj k jejímu manželovi? b) Jaký účinek má Pavlova rada křesťanským ženám na jejich postavení?
39 Křesťanská manželka má pro svůj vztah k svému manželovi, ať je křesťanem či nikoli, nejen příklad Hebrejky Sáry, ale též větší a důležitější příklad křesťanského sboru, „těla Kristova“. Kristův sbor je jeho duchovní nevěsta, jeho budoucí manželka. Pravý křesťanský sbor uznává Ježíše Krista jako svého Pána a hlavu. Nazývá jej Pánem a nepomíjí jeho vedoucí postavení a neodmítá dělat, co mu Pán přikazuje. Snaží se líbit se mu, kázat to, co kázal on, učit to, co učil on. Apoštol Pavel chtěl spíše pozvednout křesťanské manželky na vysokou úroveň, než snížit ženství, když psal:
40 „Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově. Manželky nechť jsou podřízeny svým manželům jako Pánu, neboť muž jest hlavou své ženy, jako i Kristus je hlavou sboru, protože jest záchrance tohoto těla. Vskutku, jako je sbor poddán Kristu, tak nechť jsou také ženy poddány svým mužům ve všem . . . žena by měla mít před svým manželem hlubokou úctu.“ — Efezským 5:21–24, 33.
41. Co usnadní ženě manželskou podřízenost za obtížných okolností?
41 To platí ženám všech křesťanských sborů, neboť apoštol Pavel dává tutéž radu ženám ve sboru v Kolossech. Říká: „Vy, ženy, buďte podřízeny svým mužům, jak se to sluší v Pánu.“ (Kolossenským 3:18) Za určitých okolností je to snad pro křesťanské manželky obtížné, zvlášť jestliže manžel není křesťanským svědkem Jehovovým. Ale žena by měla pamatovat, že Pavel říká, že „se to sluší v Pánu“. To je způsob, který se hodí pro křesťanskou ženu, která je ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem. Jestliže se tedy snaží prokazovat podřízenost svému manželovi „jako Pánu“, pak jí to velmi usnadní právě tento způsob její podřízenosti, neboť má více na mysli, aby se líbila Pánu Ježíši Kristu než pouze svému pozemskému manželovi.
42. Jaké jsou prospěšné výsledky, jestliže manžel i manželka uznávají svá Bohem stanovená místa?
42 Když se manžel a manželka snaží napodobovat vzor Pána Ježíše Krista a jeho sboru, přispívá to k šťastnému, zdravému manželství. Jestliže jedna strana manželství uzná Bohem určené místo druhé strany v domově i ve sboru, odstraní to třenice a řevnivost. Dodá to patřičnou důstojnost výsadnímu postavení obou manželských druhů a pomůže to oběma plnit s dobrou myslí a bez rozmrzelosti vážné odpovědnosti jejich postavení v manželském svazku. Je to doporučení pravého, praktického křesťanství světu, těm vně, nejen mimo manželský svazek, ale i mimo křesťanský sbor. Ctí to Boha, hlavu Kristovu, neboť je to projevem uznání postavení, která Bůh autoritativně určuje muži a ženě ve svém uspořádání.
10. KAPITOLA
Odlišný boj — proti zlým duchovním mocem
1. a) Jakou radu dal Jan Křtitel mužům ve vojenské službě? b) Jací vojáci to byli, kteří přišli k Janovi, a co od nich bylo požadováno, jestliže se chtěli dát pokřtít?
PŘÍSLUŠNÍCI vojska přišli do styku s Ježíšem Kristem a s jeho předchůdcem, Janem Křtitelem. Jak s nimi bylo jednáno a proč právě tak? Doktor lékařství Lukáš vypráví o různých lidech, kteří se obraceli na Jana, aby jim dal náboženskou radu, a říká: „Ptali se jej i ti, kteří jsou ve vojenské službě: ‚Co máme též dělat?‘ A on jim řekl: ‚Netýrejte nikoho ani nikoho falešně neobviňujte, ale buďte spokojeni se svým zaopatřením.‘“ Byli to sotva neobřezaní římští vojáci, ale spíše rození židovští vojáci, kteří se zabývali policejním dozorem, zvlášť ve spojení s cly nebo vybíráním daně. A tak rada, kterou obdrželi tito židovští vojáci pod mosaickou zákonnou smlouvou, odpovídala radě, jež byla předtím dána židovským výběrčím daní: „Nevyžadujte víc, než je sazba daně.“ Jestliže si tito židovští vojáci ve smluvním vztahu k Jehovovi Bohu přáli být pokřtěni na znamení pokání z hříchů, pak museli ve svém budoucím chování nést ovoce odpovídající tomuto pokání a nesměli se již více dopouštět přestupků, jimiž se, jak známo, proviňovali vojáci v prvním století našeho obecného letopočtu. — Lukáš 3:12–14; Matouš 3:8.
2. Proč Jan Křtitel neřekl těm židovským vojákům, aby zanechali vojenské služby?
2 Jan Křtitel nepoučoval tyto židovské vojáky, aby opustili svou vojenskou službu. V Janových dnech (které skončily jeho stětím v roce 32 n. l.) nebyla ještě odstraněna zákonná smlouva, kterou Jehova Bůh uzavřel s izraelským národem skrze proroka Mojžíše. Ježíš Kristus ještě nezemřel a nebyl vzkříšen a vyvýšen do nebe jako prostředník nové smlouvy. Nebyly ještě letnice roku 33 n. l., kdy nebeský prostředník Ježíš Kristus uvedl v platnost novou smlouvu mezi Bohem a právě zrozeným křesťanským sborem vylitím svatého ducha na sbor v Jeruzalémě. (Židům 9:14–24; 1. Timoteovi 2:5, 6; Skutky 2:1–33) Přirození, obřezaní Židé byli tudíž stále pod starou zákonnou smlouvou. Tato stará smlouva dovolovala Židům válčit v zájmu teokracie (Božího panství), jak to nazval starověký židovský dějepisec Flavius Josephus. (2. kniha díla Odpověď Apionovi, odstavec 52) Jejich válčení tedy mělo být teokratické, pod Božím velením a řízením. A proto byl prováděn odvod způsobilých židovských mužů pro službu v bojových silách národa. — 4. Mojžíšova 1:1–3, 44–46; 5. Mojžíšova 20:1–9; 1. Samuelova 8:10–12.
3. a) Jednal Ježíš nelaskavě s nežidovskými vojáky, kteří udržovali Židy v poddanství? b) Co udělal ve prospěch jednoho důstojníka v Kafarnaum?
3 A tak Jan Křtitel jednal s kajícnými židovskými vojáky ze stanoviska staré mosaické zákonné smlouvy, která byla ještě v platnosti. Ježíš Kristus měl naproti tomu zkušenosti s nežidovskými vojáky, kteří nebyli pod izraelskou zákonnou smlouvou. Avšak Ježíš proti nim nebyl nepřátelsky zaměřen jen proto, že si Římané podrobili židovský lid a učinili jeho zemi částí Římské říše. Podívejme se, jak jednal s římským setníkem, který velel stu mužů:
„Když vešel do Kafarnaum, přišel k němu důstojník [setník], snažně jej prosil a řekl: ‚Pane, můj sluha leží ochromen v domě a trpí strašná muka.‘ On mu řekl: ‚Až se tam dostanu, uzdravím jej.‘ Důstojník mu odpověděl: ‚Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale promluv pouze slovo a můj sluha bude uzdraven. Neboť i já jsem člověk podřízený autoritě a mám pod sebou vojáky a říkám tomuto: „Jdi!“, a on jde, a jinému: „Přijď!“, a on přijde, a svému otrokovi: „Udělej toto!“, a on to udělá.‘
Když to Ježíš slyšel, žasnul a řekl těm, kteří jej následovali: ‚Říkám vás pravdu: U nikoho v Izraeli jsem nenašel tak velkou víru . . .‘
Pak Ježíš řekl důstojníkovi: ‚Jdi. Jak jsi věřil, tak nechť se ti stane.‘ A sluha byl uzdraven v té hodině.“ — Matouš 8:5–13; Lukáš 7:1–10.
4. a) Bojoval Ježíš proti vojákům, kteří jej vyšli zatknout? b) Co řekl Petrovi při té příležitosti?
4 V posledním dni svého pozemského lidského života měl Ježíš Kristus jiné setkání s římskými vojáky, ale opět, ačkoli měl být obžalován jako „král Židů“, neudělal nic, aby proti nim bojoval. Jan 18:1–14 nám o tom vypráví:
„Když Ježíš řekl tyto věci, vyšel se svými učedníky přes zimní bystřinu Cedron, kde byla zahrada, a on a jeho učedníci do ní vešli. Jidáš, jeho zrádce, též znal to místo, protože Ježíš se tam mnohokrát scházel se svými učedníky. Proto Jidáš vzal oddíl vojáků a úředníků vrchních kněží a farizeů a přišli tam s pochodněmi a svítilnami a zbraněmi.
Ježíš tedy, protože věděl vše, co na něj přichází, vystoupil a řekl: ‚Koho hledáte?‘ Řekli: ‚Ježíše Nazaretského.‘ On jim řekl: ‚To jsem já.‘ Stál s nimi i Jidáš, jeho zrádce.
Když však jim řekl: ‚To jsem já,‘ ustoupili a padli na zem. Proto se jim opět zeptal: ‚Koho hledáte?‘ Řekli: ‚Ježíše Nazaretského.‘ Ježíš odpověděl: ‚Řekl jsem vám, že to jsem já. Jestliže tedy hledáte mne, nechte tyto odejít‘; aby se splnilo slovo, které řekl: ‚Z těch, které jsi mi dal, jsem neztratil ani jednoho.‘
Pak Šimon Petr, jelikož měl meč, vytáhl jej a udeřil otroka veleknězova a uťal mu pravé ucho. Jméno toho otroka bylo Malchus. Ježíš však řekl Petrovi: ‚Zastrč meč do pochvy. Nemám pít za všech okolností kalich, který mi dal Otec?‘
„‚Zastrč svůj meč opět na jeho místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou. Nebo si myslíš, že bych se nemohl obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku víc než dvanáct legií andělů? Jak by se však v tom případě splnila Písma, že se to takto musí stát?‘“ — Matouš 26:52–54]
Pak oddíl vojáků a vojenský velitel [chiliarcha velitel nad tisícem vojáků] a úředníci Židů uchopili Ježíše a svázali jej a vedli jej nejprve k Annášovi, neboť byl tchánem Kaifášovým, který byl toho roku veleknězem. Kaifáš byl vskutku ten, který radil Židům, že by bylo k jejich užitku, aby jeden člověk zemřel ve prospěch lidu.“
5. Proč Ježíš podle svého vysvětlení Pilátovi nedovolil Petrovi, aby za něj bojoval mečem?
5 Když Ježíš Kristus později stál před římským místodržitelem Pontským Pilátem, vysvětlil, proč nedovolil apoštolu Petrovi, aby za něj bojoval smrtící zbraní. Pilát mu řekl: „Tvůj vlastní národ a přední kněží tě mně vydali. Co jsi učinil?“ Na tuto otázku „Ježíš odpověděl: ‚Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji služebníci by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.‘“ — Jan 18:35, 36.
6. Jakou autoritu Ježíš uznával a proč tedy neodporoval?
6 Po dalším výslechu Ježíše místodržitel Pontský Pilát poukázal na sebe jako na jednu z ‚vyšších mocí‘ neboli „vrchností“ a řekl Ježíšovi: „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc propustit tě a že mám moc přibít tě na kůl?“ Ježíš nyní připomněl římskému místodržiteli, že existuje nejvyšší moc, neboť řekl: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla povolena shůry. Proto má větší hřích muž, který ti mě vydal.“ (Jan 19:10, 11) Ježíš neodporoval tomu, co připustila nejvyšší moc. A tak Pilát nemohl obvinit Ježíše z žádného ozbrojeného povstání proti „vyšším mocem“.
7, 8. Jak zacházeli vojáci s Ježíšem, když byl vydán k přibití na kůl, avšak co si jeden z nich uvědomil po Ježíšově smrti?
7 Nyní si povšimni, jak vojáci zacházeli s Ježíšem, když jej Pilát vydal k přibití na kůl. „Potom místodržitelovi vojáci vzali Ježíše do místodržitelova paláce a shromáždili k němu celý oddíl vojska. A svlékli jej a pokryli jej šarlatovým pláštěm, upletli mu korunu z trní a dali mu ji na hlavu a třtinu do jeho pravé ruky. A klekali před ním a dělali si z něj žerty a říkali: ‚Dobrý den, ty králi Židů!‘ A plivali na něj a vzali třtinu a začali jej bít do hlavy. Nakonec, když si z něj natropili žerty, svlékli mu plášť, oblékli mu jeho svrchní oděv a odvedli jej, aby jej přibili na kůl.“ — Matouš 27:27–31.
8 Římští vojáci střežili na kůl přibitého Ježíše Krista, dokud nezemřel. Potom se začly dít okázalé děsivé věci. „Důstojník [setník] a ti, kteří s ním hlídali Ježíše, když viděli zemětřesení a věci, které se děly, velmi se ulekli a řekli: ‚Jistě to byl Boží syn.‘“ — Matouš 27:54.
9. Co udělal jeden voják Ježíšovi i po jeho smrti?
9 I po své smrti na kůle byl Ježíš vystaven dalšímu příkoří. Očitý svědek nám vypráví: „Potom Židé, protože byla Příprava, požádali Piláta, aby jim dal zlámat nohy a dal sejmout těla, aby těla nezůstala na mučednických kůlech v sabbatu (neboť den toho sabbatu byl velkým dnem). Proto přišli vojáci a zlámali nohy prvního a druhého muže, kteří s ním byli připevněni na kůlech. Když však přišli k Ježíšovi, protože viděli, že je již mrtev, nezlámali jeho nohy. Ale jeden z vojáků jej bodnul do boku kopím a ihned vyšla krev a voda. A ten, kdo to viděl, vydal o tom svědectví.“ — Jan 19:31–35.
10. a) Čím skončila moc vojska nad Ježíšem? b) Jaký můžeme mít užitek ze záznamu o Ježíšově reakci na všechno toto špatné zacházení?
10 Tajný učedník Ježíše Krista Josef z Arimatie nyní šel a žádal místodržitele Piláta o Ježíšovo mrtvé tělo. „Avšak Pilát se divil, že by byl již mrtev, a poslal pro důstojníka [setníka] a tázal se jej, zda již zemřel. Když se tedy ujistil od důstojníka, vydal mrtvolu Josefovi.“ (Marek 15:39, 42–45) Potom již vojsko nemělo nad Ježíšem moc, ani kdyby se sám podrobil. Mnoho let později, když apoštol Petr pojednával o podřízenosti křesťanů lidským stvořením, jako králům a místodržitelům, napsal: „Kristus trpěl za vás, zanechávaje vám vzor, abyste těsně následovali jeho šlépějí. Nedopustil se žádného hříchu, ani nebyla nalezena lest v jeho ústech. Když mu bylo spíláno, nezačal odpovídat spíláním. Když trpěl, nepočal vyhrožovat, nýbrž svěřoval se nadále tomu, jenž spravedlivě soudí. On sám vynesl naše hříchy na svém vlastním těle na kůl.“ — 1. Petra 2:13, 21–24.