„My uctíváme, co známe“
„Uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe.“ — Jan 4:22, NS.
1. a) K čemu má sklon každý člověk a jak to působí na někoho, kdo tvrdí, že je výjimkou? b) Co bychom se měli ptát s ohledem na uctívání?
KAŽDÝ člověk má sklon uctívat někoho nebo něco, i kdyby měl uctívat jen sám sebe. Kdo nevlídně řekne: „Já nikoho a nic neuctívám,“ uctívá ve skutečnosti sebe. Činí se sám bohem, ale je tak zaujat sám sebou, že to ani nepozoruje. Namlouvá si pyšně, že neuctívá nic — ani něco živého, ani něco mrtvého. To mu ale nepomůže, protože tím není ani svobodnější, ani méně odpovědný. Naopak, jen mu to škodí, dokonce to může vést k jeho věčnému zničení. Aby nám naše uctívání bylo k věčnému užitku, měli bychom vědět, co uctíváme; měli bychom uctívat, co známe. Jednali bychom moudře, kdybychom se ptali: „Uctívám to, co znám? Nebo mohl by někdo mně a mým náboženským nebo jiným přátelům říci: ‚Uctíváte, co neznáte‘, jinými slovy: ‚Nevíte, co uctíváte‘?“
2. a) O jakém tématu se neradi baví mnozí lidé, jsou-li mimo svou církevní budovu? b) Jak reagovala Samaritánka ke svému užitku, když jí bylo řečeno, že uctívá, co nezná?
2 Náboženství je pro většinu lidí ožehavé téma. Nejen radikálové nechtějí mít nic společného s náboženstvím, ale také příslušníci církví křesťanstva se stydí být považováni za pobožné, když jsou mimo svůj kostel. Mnozí odmítají předem rozmluvu s jinověrcem a říkají: „Mám svoji víru!“ Jiní — a je jich mnoho — řeknou, když se něco namítá proti jejich náboženství: „Pro vás je vaše náboženství pravdou; pro mne je pravdou to moje. Nemám důvod, abych měnil své náboženství.“ Kdo má takový názor, měl by se zeptat: „Zlobil bych se, kdyby někdo, kdo ví, o čem mluví, mi řekl: ‚Uctíváš, co neznáš‘?“ Žena, které to poprvé řekl jinověrec, se nezlobila. To bylo k jejímu užitku. Využila příležitosti a položila další otázku. Tak se dozvěděla, proč muž, jenž s ní mluvil, mohl říci tato slova.
3. Kdy a kde potkala Samaritánka muže, který jí řekl tato slova?
3 Žena byla Samaritánkou, příslušnicí obyvatelstva provincie Samaří na Blízkém východě. Potkala tohoto moudrého muže, když jednou v poledne seděl u hluboké studny v blízkosti města Sychar. Bylo to v roce 30 n. l., nějaký čas nato, co Samaritáni slavili slavnost pasach na blízké hoře Gerasim, kde dříve stával samaritánský chrám. Ještě je na hoře Gerasim malá samaritánská osada, v jejíž svatyni je uchováván údajně nejstarší ještě existující opis Pentateuchu (prvních pěti knih Bible, které byly napsány Mojžíšem). V blízkosti je též hluboká studna, která je považována za studnu, u níž Samaritánka potkala tohoto muže. Vlevo od studny je postavena mříž, na níž je tetragrammaton, čtyři hebrejská písmena označující jméno Mojžíšova Boha, Jehovu nebo Jahwe. Vše nyní stojí uprostřed ochranné budovy a je přitažlivým místem pro turisty.
4, 5. a) Proč bylo podivné, že u této studny byl navázán takový rozhovor? b) Na jaký náboženský problém obrátila žena řeč na základě varovných slov?
4 Muž náležel k národu, s nímž se tehdy Samaritáni nestýkali. Přesto navázal se Samaritánkou rozhovor, a to ji velice udivilo. Jeho nepředpojatost k jejímu národu na ni zapůsobila. Zde, u této studny, která byla údajně vykopána patriarchou Jákobem, Mojžíšovým prapradědem, hovořil s ní muž vhodně o něčem novém, o „živé vodě“, po jejímž napití by lidé již nebyli žízniví. Odhalil jí skutečnosti o jejím intimním soukromém životě. To ji přimělo, aby se jej zeptala na tehdejší aktuální náboženský problém. Řekla:
5 „Pane, pozoruji, že jsi prorok. Naši předkové uctívali na této hoře; ale vy říkáte, že v Jeruzalémě je místo, kde se má uctívat.“ — Jan 4:1–20, NS.
6. Co jí řekl muž o způsobu uctívání jejího národa a o způsobu uctívání svého národa i o uctívání v budoucím čase?
6 Muž jí odpověděl: „Věř mi, ženo, přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, protože záchrana pochází z Židů. Nicméně přichází hodina, a nyní je zde, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť vskutku ctitele tohoto druhu Otec hledá. Bůh je DUCH a ti, kteří jej uctívají, musí jej uctívat duchem a pravdou.“ — Jan 4:21–24, NS.
7, 8. a) Kdo byl muž u studny a jak se to žena dozvěděla? b) K jakému závěru došli obyvatelé Sychar, pokud šlo o člověka Ježíše, a proč usuzovali správně?
7 Kdo byl ten muž, který mluvil k Samaritánce s takovou autoritou? Žena ukázala, že věří v Mesiáše, kterého nazývali řecky mluvící Židé Kristem, a doufala, že tento Mesiáš neboli Kristus konečně objasní všechny otázky týkající se uctívání. Proto řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, který se nazývá Kristus. Až přijde, oznámí nám otevřeně všechny věci.“ Kde a jak má být uctíván nebeský Otec, bylo již této Samaritánce zjeveno. Poněvadž jí muž řekl: „Já jsem to, jenž s tebou mluvím.“ Jestliže tato žena ještě tři roky žila, mohla poznat další nepopiratelné skutečnosti, které potvrdily, že tento muž byl opravdu Mesiáš, dlouho slibovaný Pomazaný Boží. Jeho pozemské jméno bylo Ježíš, což znamená „Záchrana od Jehovy“. Proto byl nazván Ježíšem Kristem. — Jan 4:25, 26, NS.
8 To byla opravdu novinka! Proto když přišlo dvanáct mužových druhů s jídlem k obědu, nechala Samaritánka stát svůj džbán na vodu u studny, vrátila se do Sychar a řekla obyvatelům města: „Pojďte sem, vizte člověka, který mi řekl všechno, co jsem dělala. Snad to není ten Kristus?“ Samaritáni přišli, aby jej viděli a slyšeli. Na jejich prosbu zůstal u nich dva dny. A k jakému závěru pak došli? Že tento muž není pouze mesiášský záchrance Židů, kteří tehdy nechtěli mít nic společného se Samaritány; ale řekli ženě: „Nevěříme již více pro tvou řeč, neboť jsme sami slyšeli a víme, že tento muž je jistě záchrance světa.“ (Jan 4:28–30, 39, 42, NS) O tři roky později se staly události, které dosvědčily, že Samaritáni měli pravdu: Ježíš Kristus je záchrancem celého lidstva. Věděl, o čem mluvil, když se bavil se samaritánskou ženou.
OTÁZKA JE: „UCTÍVÁM, CO ZNÁM?“
9. Ke komu by nás počítal Ježíš, kdyby byl dnes na zemi: k těm, kteří uctívají, co znají, nebo k těm, kteří uctívají, co neznají; a proč je důležitá odpověď na tuto otázku?
9 Dejme tomu, že Ježíš Kristus by byl dnes osobně na zemi a řekl by určité náboženské společnosti: „Uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe.“ Myslel by i nás svými slovy: „Uctíváme, co známe“? Nebo by nás počítal k náboženské společnosti, o jejíchž přívržencích řekl, že uctívají, co neznají? Odpověď na tyto otázky je pro nás nesmírně důležitá, protože jsme dnes nuceni se rozhodnout, koho nebo co chceme uctívat. Někdo by mohl sám sebe klamat, když řekne pyšně a sebevědomě: „Neuctívám nic a nikoho! Nebojím se ani Boha, ani lidí.“ Ale během času se zjeví skutečnosti, které ukáží, koho nebo co uctívá.
10. Jakého Boha uctívají dnes mnozí lidé a domnívají se, že je to Bůh Bible?
10 Mnozí lidé říkají, že neuctívají ani budhu, ani některého z 330 000 000 bohů Hindů, ani Allaha, boha mohamedánů, ani boha dnešních Židů, nýbrž jiného bezejmenného Boha, který není spojen s žádnou určitou rasou nebo národem. Říkají, že tento Bůh může být uctíván každým člověkem, bez rozdílu rasy a národnosti. Mnozí se dnes domnívají, že tento bezejmenný Bůh je Bohem Bible.
11, 12. a) Proč ti, kteří uctívají jako Ježíš, uctívají to, co znají? b) Proč uctívali Samaritáni to, co neznali, a proč přichází záchrana z Židů?
11 Proto zřejmě vzniká pro každého jednotlivce otázka: „Uctívám jako Samaritáni před devatenácti sty roky to, co neznám? Nebo uctívám jako Mesiáš to, co znám?“ Uctívat to, co Mesiáš znal, když byl na zemi, znamená pro nás podle Mesiášových slov záchranu. On znal nebeského Otce, o němž mluvil se Samaritánkou. To potvrzují jeho slova: „. . . aniž Otce kdo zná, jedině Syn, a komuž by chtěl Syn zjeviti.“ (Mat. 11:27) „Jakož mne zná Otec, a já znám Otce.“ — Jan 10:15.
12 Národ, který v době, kdy Ježíš řekl tato slova, uctíval v chrámu v Jeruzalémě, byl s Jehovou Bohem ve formální smlouvě uzavřené skrze prostředníka proroka Mojžíše. Bůh neuzavřel národní smlouvu se Samaritány, i když tvrdili, že se drží Pentateuchu, pěti Mojžíšových knih. Protože odmítli ostatní Svatá písma, neuctívali na správné hoře a opravdu neznali Jehovu Boha, který se zjevil prostřednictvím všech inspirovaných Písem. Proto mohl Ježíš právem říci Samaritánům: „Uctíváte, co neznáte.“ O sobě a o národu, k němuž patřil za svého pozemského života, mohl naproti tomu říci: „My uctíváme, co známe, protože záchrana pochází z Židů.“ (Jan 4:22, NS) To odpovídalo skutečnosti, neboť Ježíš byl v těle obřezaným Židem, a Samaritáni ze Sychar měli pravdu, když o něm řekli: „Víme, že tento muž je jistě záchrance světa.“ — Jan 4:42, NS.
13. Jak by mohli reagovat na Ježíšova slova lidé, kteří mají rasové předsudky, a co by se mohli ptát?
13 Mnozí lidé, kteří mají rasové předsudky, by se mohli pozastavit nad slovy: „Záchrana pochází z Židů.“ Snad se zeptají: „Znamená to, že musíme uznat judaismus, dát se obřezat, chodit do synagógy a putovat do Jeruzaléma, chceme-li uctívat pravého Boha?“
14. Co řekl Ježíš Samaritánce a tím zodpověděl tuto otázku?
14 Čemu se učíme ze slov Ježíše, Mesiáše, která řekl samaritánské ženě? Slyšme, co řekl: „Věř mi, ženo, přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře [Gerasim], ani v Jeruzalémě . . . Nicméně přichází hodina, a nyní je zde, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť vskutku ctitele tohoto druhu Otec hledá. Bůh je DUCH a ti, kteří jej uctívají, musí jej uctívat duchem a pravdou.“ — Jan 4:21–24, NS.
15. a) Co se podle Ježíšových slov mělo již brzy stát a jaký to má účinek až do dnešních dnů? b) Co je důležité pro pravé ctitele?
15 Tato slova poukazují na blízkou, radikální změnu. O čtyřicet let později bylo město Jeruzalém zničeno římskými legiemi pod vojevůdcem Titem a jeho chrám k uctívání Jehovy Boha nebyl dodnes obnoven. Město, které vystavěli v následujících staletích pohanští Římané, se stalo nakonec tak zvaným křesťanským městem, poutním městem křesťanstva. Ještě později se stalo mohamedánským městem, v němž muslimové uctívali v mešitě postavené na místě, kde dříve stával židovský chrám. Ještě dnes stojí tato mešita a celý Jeruzalém je v rukou Židů, republiky Izrael. Ale to je pro „pravé ctitele“ zcela bezvýznamné. Nemusí uctívat Jehovu Boha v pozemském Jeruzalému ani v nějakém jiném pozemském městě považovaném v náboženských kruzích za posvátné, včetně Vatikánského města. Nemusí uctívat na zvláštním místě, nýbrž, jak řekl Ježíš Samaritánce, musí uctívat nebeského Otce duchem a pravdou. Je duchovní, je DUCH a není připoután k nějakému pozemskému místu.
16. Čím musí být podle Ježíšových slov uctíván nebeský Otec a proč?
16 Abychom mohli uctívat nebeského Otce, který je duch, nemusíme s ním být ve fyzickém neboli tělesném kontaktu. Pravý ctitel také není odkázán na nějaké viditelné či hmotné předměty nebo na určité zeměpisné místo; musí však mít správný postoj, to znamená, místo aby chtěl vidět a dotýkat se, musí věřit. Musí mít náklonnost a touhu po čistém uctívání bez ohledu na místo nebo věci okolo něj. Musí Boha nejen upřímně a z celého srdce uctívat, ale musí také znát pravdu. Nebeský Otec hledá ctitele, kteří u něj hledají pravdu a kteří jej uctívají podle pravdy, nikoli podle odporujících si nauk a podání stovek náboženských církví křesťanstva a jiných náboženských systémů. Jakou představu o Bohu by mohl mít člověk, kdyby neznal pravdu? Může být milión různých představ o Bohu!
17. a) Jaký postoj musíme mít k pravdě, chceme-li uctívat Boha pravdou? b) Jak dokázal národ, k němuž patřil Ježíš, že nenapodoboval Ježíše, který uctíval to, co znal?
17 Pravda o Bohu stále postupuje a pravý ctitel musí dokázat svou lásku k pravdě, když s ní stále drží krok. Jak to bylo s národem, k němuž Ježíš patřil podle těla? Byl by o něm mohl i později říci: „Uctíváme, co známe“? Jak by to mohl učinit! Vždyť poté, co jej Židé slyšeli tři a půl roku kázat poselství „království Boží se přiblížilo“, dokázali jeho duchovní vůdcové a s nimi i většina národa, že mají jinou představu o Bohu než on. Dokázali, že dávají přednost svým lidským náboženským tradicím a předpisům před tím, co je učil z inspirovaných svatých Písem. Obžalovali jej z rouhání a násilím se pokoušeli jej usmrtit. Jejich Nejvyšší soud v Jeruzalémě jej nakonec odsoudil k smrti jako rouhače. Dokonce řekli římskému prokurátorovi Pontiu Pilátovi, že podle jejich zákonů musí Ježíš zemřít pro rouhání se Bohu. Ale aby přiměli římského prokurátora v Jeruzalémě použít své moci a vydat Ježíše na smrt, obvinili Ježíše z politické vzpoury. Pak následovala Ježíšova smrt na mučednickém kůle. Židé tedy nenapodobovali Ježíše, který věděl, co uctívá!
18. Kdo byl Bohem zavržen, Ježíš nebo židovský národ, a jak se to projevilo?
18 Můžeme schvalovat jednání tehdejšího židovského národa? Jistě ne, chceme-li uctívat téhož Boha, kterého uctíval Ježíš, Boha, kterého znal. Až dodnes potomci tohoto národa nezavrhli postoj, který zaujali vůči Ježíši Mesiáši. Tento národ odmítl Ježíšovo poselství i jeho důkazy, že je dlouho slibovaným Mesiášem. Ale pak museli uznat splnění jeho předpovědi, že „svaté město“ Jeruzalém i s nádherným chrámem bude zničeno a že již nikdy nebude Židy vystavěno. Podle Ježíšových slov byl Jeruzalém a jeho chrám hrůzným způsobem zničen ještě v oné „generaci“, totiž v roce 70 n. l. (Mat. 24:1–34) Židé se sice fanaticky pokoušeli zachovat Jeruzalém jako místo uctívání jediného a živého Boha, ale nepodařilo se jim to. Dnes tam nestojí ani židovský chrám, jenž by doporučoval Jeruzalém jako město, kde se má společně uctívat Bůh, který je známý. Pravdivost Ježíše jako pravého mesiášského proroka tohoto Boha, který je známý, je potvrzena nepopiratelnými dějinnými skutečnostmi. Proto nebyl tímto Bohem, který je známý, zavržen Ježíš, ale národ, který jej zavrhl.
19. a) Čí jednání musíme napodobovat, když ne tehdejšího židovského národa? b) Prostřednictvím koho přišla záchrana pohanům a kdy?
19 Proto, když Ježíš řekl „Záchrana pochází z Židů“, nechtěl tím říci, že věčná záchrana přichází z dnešního židovského národa a že my se musíme stát obřezanými proselyty nebo příslušníky tohoto národa. Ne, nemusíme napodobovat národ, který tehdy zavrhl Mesiáše, nýbrž tehdejší židovský „ostatek“, jenž sestával z několika tisíc přirozených Židů, kteří přijali v roce 33 n. l. Ježíše, Mesiáše, a stali se jeho věrnými následovníky. (Řím. 11:1–7) Když byl Ježíš vzkříšen z mrtvých, a dříve než vstoupil na nebe, shromáždil kolem sebe první členy tohoto židovského „ostatku“ věřících. O letnicích (6. sivan 33 n. l.) použil Bůh Ježíše Krista, aby vylil z nebe svatého ducha na tyto první členy židovského „ostatku“. Od té doby uctívali Boha nejen „duchem“ pravého uctívání, ale také pomocí Božího svatého ducha a také pravdou, která byla svatým duchem zjevena. (Skut. 2:1–47) Později, v roce 36 n. l., počal židovský ostatek předávat dál Boží poselství záchrany i pohanům neboli Nežidům. (Skut. 10:1–11:18) Tak se stal prostředníkem, kterým přišla pohanům záchrana.
20. a) Co učinili židovští křesťané v kritické době před zničením Jeruzaléma? Byli tím oloupeni o místo, kde mohli uctívat Boha, kterého znali? b) Na čí straně musíme zaujmout postavení, chceme-li být zachráněni Bohem skrze Krista?
20 Později, v kritické době před zničením Jeruzaléma předpověděným Ježíšem, se členové tohoto židovského ostatku již nevraceli do Jeruzaléma oslavovat svátky ani tam nebydleli. Jak jim to Ježíš jako pravý prorok důrazně doporučil, uprchli všichni z Jeruzaléma a Judeje a již se tam nevrátili. Tak ušli zničení s Jeruzalémem a jeho chrámem v roce 70 n. l. (Mat. 24:15–22; Luk. 21:20–24) Nebyli tím však oloupeni o pravé místo, kde uctívali Boha, kterého znali. Ne, uctívali jej dále v jeho pravém chrámu, jenž nebyl vystavěn lidskýma rukama a nemůže být lidskýma rukama zničen. (Žid. 8:1, 2) O tomto židovském „ostatku“ by mohl Ježíš říci i po letnicích roku 33 n. l. jako řekl Samaritánce: „Uctíváme, co známe, protože záchrana pochází z Židů.“ (Jan 4:22, NS) Chceme-li být zachráněni Bohem skrze jeho Mesiáše, Ježíše, nesmíme dnes zaujmout postavení na straně zavrženého židovského národa, nýbrž na straně tohoto židovského „ostatku“, jako by ještě žil.
JAK MÁME ZNÁT TO, CO UCTÍVÁME
21. a) Jak musíme znát to, co uctíváme, a proč? b) Jaké chyby se dopustili Samaritáni v tomto ohledu?
21 ‚Uctívat to, co známe‘ znamená uctívat Boha, kterého známe. Tento Bůh není výplod fantazie. Kdybychom uctívali takového Boha, pak by nám Ježíš mohl říci: „Uctíváte, co neznáte.“ Co by se však stalo, kdybychom přijali jednotlivé skutečnosti o pravém Bohu, ale pak bychom se bránili přijmout celou zjevenou pravdu o něm. Tak bychom získali jen nedokonalé porozumění o Bohu. Ano, dostali bychom špatnou představu o Bohu a to, co bychom uctívali, by nebyl pravý Bůh. Uctívali bychom něco, co neznáme; uctívali bychom někoho, kdo neexistuje. To byla chyba, které se dopustili Samaritáni v prvním století našeho letopočtu. Uznávali sice inspirovaný Pentateuch, který napsal prorok Mojžíš. Avšak svéhlavě odmítali další Jehovova zjevení obsažená v ostatních knihách inspirovaných Hebrejských písem. Měli tedy nejen nedokonalou, ale také nesprávnou představu o Jehovovi Bohu. Proto jej nechodili uctívat do chrámu do Jeruzaléma, nýbrž uctívali na hoře Gerasim. Neuznávali tehdy existující dějepisné záznamy o Božích skutcích a o jeho pravdě.
22. Jak se stalo totéž národu, k němuž náležel od narození Ježíš Kristus?
22 Totéž se stalo také národu, k němuž náležel od narození Ježíš Kristus. Židé sice tvrdili, že uznávají všechny existující knihy inspirovaných Hebrejských písem — zákon, proroky i žalmy —, ale jak jim řekl Ježíš Kristus, učinili Boží přikázání neplatná svými tradicemi a předpisy, které pocházely od neinspirovaných mužů. (Mat. 15:1–9; Luk. 24:44, 45) Kromě toho nechtěli přiznat, že se na Ježíši Kristu splnila inspirovaná hebrejská proroctví. Neuznávali jej tedy jako Mesiáše předpověděného ve svatých Písmech. To také vysvětluje, proč se nepřipojili k židovskému „ostatku“ věřících, kteří dostali o letnicích Božího svatého ducha. Nepřijali ani poslední část svatých Písem, která byla napsána řecky věrnými apoštoly a učedníky Ježíše, Mesiáše. Podle názoru nevěřících Židů byly knihy Malachiáš a Paralipomenon poslední knihy, které Bůh inspiroval a v kterých zjevil pravdu. Pokládali knihy Matouš až Zjevení za neinspirované přídavky k Hebrejským písmům.
23, 24. Co neučinil Bůh, kterého dnes podle svého jednání uctívají Židé, na rozdíl od Boha pravých ctitelů?
23 Jaký to mělo následek pro národ, jehož město Jeruzalém včetně jeho chrámu bylo rozbořeno v roce 70 n. l. a jehož kněžstvo tím bylo zbaveno svého úřadu? Dokázalo to, že Židé mají špatnou představu o Bohu. Uctívají Boha, který dodnes nesplnil svá zaslíbení a proroctví. Uctívají Boha, který neposlal Ježíše Krista, ‚syna Davidova, syna Abrahamova‘, jako svého zaslíbeného Mesiáše. (Mat. 1:1) Uctívají Boha, který nevzbudil Mesiáše a neposadil ho v nebesích po své pravici jako ‚Pána a Krista‘. (Skut. 2:22–36) Také uctívají Boha, který neuzavřel „novou smlouvu“ s novým „svatým národem“ neboli duchovním „Izraelem Božím“ skrze většího prostředníka, Ježíše, Mesiáše. — Jer. 31:31–34; 5. Mojž. 18:15–18; Skut. 3:20–24; Žid. 8:7–13; 1. Tim. 2:5, 6.
24 Proto uctívají Boha, jehož Mesiáš nepřichází podruhé, aby k požehnání celého lidstva zřídil nad celou zemí mesiášské království, pod jehož panstvím mír a spravedlnost nebudou mít konce. (2. Sam. 7:4–17; Iz. 9:6, 7; Dan. 2:44; 7:13, 14) Následkem toho neuctívá židovský národ pravého Boha, kterého uctívali jeho bohabojní předkové.
25. Co řekl apoštol Pavel o horlivosti, kterou měli příslušníci jeho národa pro Boha, a co uctívají Židé ještě dnes?
25 Křesťanský apoštol Pavel, který byl kdysi pronásledovatel křesťanského ostatku z Židů, napsal o příslušnících tohoto národa: „Bratři, dobrá vůle mého srdce a má prosba k Bohu za ně jsou vskutku k jejich záchraně. Neboť svědčím o nich, že mají horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání; neboť protože nepoznali spravedlnost Boží, ale snažili se zavést svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží. Neboť Kristus [Mesiáš] je konec zákona, aby každý, kdo projevuje víru, měl spravedlnost. (Řím. 10:1–4, NS; 1. Tim. 1:12–16; Gal. 1:13, 14) Co máme tedy říci o kdysi vyvoleném národě, který dnes zavrhuje Mesiášova Boha? Náboženská horlivost jejich příslušníků není „podle přesného poznání“, nýbrž uctívají také to, co neznají. Neuctívají Boha inspirovaných Křesťanských řeckých písem, který je též Bohem inspirovaných Hebrejských písem.
26, 27. Uctívají ctitelé trojice z křesťanstva to, co znají, a jak dojdeme k správné odpovědi?
26 A jak je to s křesťanstvem, které uctívá tak zvaného trojjediného Boha? Uctívá, co zná, nebo uctívá, co nezná? Jak se to dozvíme? Zkoumáním inspirovaných Hebrejských písem a inspirovaných Křesťanských řeckých písem, neboť obě tyto sbírky svatých Písem patří k sobě a tvoří jednu inspirovanou knihu.
27 Ani v jednom, ani v druhém díle této knihy nenajdeme výraz „trojjediný Bůh“ nebo „trojice“ a nenajdeme tam také podporu pro to, že Bůh je tak zvaný „Bůh ve třech osobách“, totiž Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Naopak, na otázku: „Které přikázání je první ze všech?“ odpověděl Ježíš: „První je: ‚Slyš, Izraeli: Jehova, náš Bůh, jest jeden Jehova. A budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou myslí a celou svou životní silou.‘“ V této odpovědi citoval Ježíš z Pentateuchu, z 5. Mojžíšovy 6:4, 5, NS. (Mar. 12:28–30) Křesťanstvo však neposlouchá toto „první“ přikázání a neuctívá jednoho Boha, jehož jméno je Jehova.
28. Jak se v křesťanstvu liší pojmy o Bohu a lze od něj očekávat záchranu?
28 Jak může křesťanstvo správně uctívat Boha? Ačkoli to nechce přiznat, uctívá božstvo, které odpovídá pohanskému názoru na Boha: trojici. Tyto v křesťanstvu převládající představy o Bohu se od sebe liší právě tak jako stovky náboženských sekt, v něž je křesťanstvo roztříštěno. Kdo by chtěl popřít, že křesťanstvo uctívá, co nezná? Od něj nelze očekávat záchranu!
29. K jakému poznání mají podle Boží vůle přijít lidé všeho druhu a kým jsme vedeni k ‚uctívání toho, co známe‘?
29 Záchrany a věčného života ve štěstí dosáhneme tím, že uctíváme toho, koho znal Ježíš a jeho věrní následovníci jako pravého Boha. Jeden z těchto následovníků, apoštol Pavel, napsal pod božskou inspirací: „To je znamenité a přijatelné v očích našeho zachránce Boha, jehož vůle je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy. Neboť je jeden Bůh, a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako odpovídající výkupné za všechny.“ (1. Tim. 2:3–6, NS) „A není žádný prostředník, kde jde jen o jednu osobu, ale Bůh je pouze jeden.“ (Gal. 3:20, NS) Podle toho je Bůh jedním účastníkem ve své „nové smlouvě“ a lidé, kteří byli přijati do nové smlouvy, tvoří druhého účastníka neboli druhou stranu tohoto uspořádání; a tito lidé mohou ‚skrze jednoho prostředníka mezi Bohem a lidmi přijít k přesnému poznání pravdy‘. Tento prostředník byl kdysi jako člověk — a sice jako dokonalý člověk — zde na zemi a mohl se dát pro svou lidskou dokonalost a bezhříšnost „jako odpovídající výkupné za všechny“. Tímto prostředníkem je Mesiáš Ježíš neboli Kristus Ježíš. Protože je prostředníkem Boha, kterého zná, vede nás, abychom „uctívali, co známe“ — Boha.