Mít radost z utrpení

1. Na koho se vztahuje 53. kapitola Izaiáše a jak to lze dokázat?

IZAIÁŠ zapsal pod inspirací mnohá proroctví o Jehovovu služebníku, Kristu Ježíši, Mesiáši. Celá Izaiášova 53. kapitola pojednává o Mesiášově utrpení, smrti a pohřbu. Je všeobecně známo, že tato kapitola má inspirovaný význam, neboť v Řeckých písmech je z ní mnoho citováno. Úvodní slova Izaiáše 53:1 cituje Jan ve svém evangeliu 12:37, 38; a podle Lukáše 22:37 použil Ježíš závěrečná slova z Izaiáše 53:12 sám na sebe.

2. a) K jakému nesprávnému závěru by bylo možno dojít, kdyby někdo četl pouze první část Izaiáše 53:10? b) Jakého pravidla bychom se měli držet, jestliže chceme správně porozumět biblickému textu?

² U Izaiáše 53:10 (NS) je psáno: „Ale Jehovovi samému se zalíbilo jej potřít, učinil jej nemocným.“ Kdyby byl tento výrok posuzován sám o sobě, což často činí učitelé křesťanstva, mohl by nějaký kritik nebo komentátor zvolat: „Jaký je to sadistický Bůh, který má radost z potření svého vlastního Syna!“ Musíme však pamatovat na to, že ve snaze o porozumění nějakého textu z Božího slova musíme brát nutně v úvahu souvislost textů. Povšimni si však nejen bezprostředního rámce, ale také jiných textů, jež s ním souvisí, neboť víme, že správné porozumění bude v souladu se všemi takovými odkazy; nikdy mezi nimi není rozpor. Tato zásada je velmi často opomíjena, což vede k mnoha výkladům, jež vyvolávají dojem, že si Bible odporuje.

3. a) Co se muselo nejprve stát, aby mohlo mít úspěch to, v čem má Jehova zalíbení? b) Proč mohl mít Jehova zalíbení v potření svého služebníka?

³ Povšimněme si, jaké zajímavé vysvětlení dostaneme, přečteme-li si v tomto případě celý verš: „Ale Jehovovi samému se zalíbilo jej potřít, učinil jej nemocným. Položíš-li jeho duši jako smírčí oběť, bude vidět své potomky, prodlouží své dny a v jeho ruce bude mít úspěch to, v čem má Jehova zalíbení.“ (Izaiáš 53:10, NS) Povšiml sis spojitosti mezi výrazy „zalíbilo se“ a „zalíbení“? Nesmíme je od sebe oddělovat. „To, v čem má Jehova zalíbení“, se soustřeďuje v jeho království. To způsobí, že se úspěšně bude dít jeho vůle, to, co se mu líbí. Nejprve však musela být odstraněna vina člověka, jež na něm spočívala následkem zděděného hříchu. Musela být odstraněna způsobem, který by odpovídal požadavkům Boží spravedlnosti. Všem, kteří by vděčně přijali toto opatření, mělo tak být umožněno, aby se dostali do stavu, v němž by byli v Božích očích spravedliví. Žádný z Adamových synů nemohl učinit takové opatření. Jehova se proto postaral, aby jeho služebník, jeho Syn, přišel na zem a dal sám sebe jako „odpovídající výkupné za všechny“. Ano, „i Kristus [byl] jednou provždy obětován, aby nesl hříchy mnohých“. Kromě toho se Jehovovi zalíbilo opatřit vyzkoušeného, věrného služebníka, který by byl plně způsobilý uskutečnit všechny vynikající cíle jeho království. To mělo zahrnovat jak úkoly a povinnosti krále, tak i velekněze, který se měl přimlouvat za padlé lidstvo a být pro ně prostředníkem. Kdo by to byl mohl činit lépe než ten, který se stal ‚obětí smíření . . . za hříchy celého světa‘? Aby byl „učiněn dokonalým“ pro takový odpovědný úřad, musel být do krajnosti vyzkoušen. „Naučil se poslušnosti tím, co trpěl.“ Byla vyhlídka na nádherný a potěšující výsledek, a to nám pomáhá porozumět, proč se Jehovovi „zalíbilo“ „potřít“ svého služebníka. Nebylo tomu tak, že by účel světil prostředky, ale jak ještě uvidíme, prostředky samy byly důstojné, i když způsobily mnoho bolesti. — 1. Tim. 2:6, NS; Židům 9:28, NS; 1. Jana 2:2, NS; Židům 5:8–10, NS; Řím. 3:25, 26.

4. Jak souvislost textů dále podporuje toto stanovisko?

⁴ Uvažujeme-li dále o souvislosti textů, shledáváme, že uvedené biblické texty a komentáře jsou již potvrzeny, a zjišťujeme, že Jehovův služebník měl být spokojen s výsledkem. „Pro strasti své duše uvidí, bude nasycen. Svým poznáním spravedlivý, můj služebník, přivede mnohé ke spravedlnosti; a on sám ponese jejich provinění . . . Sám nesl hřích mnoha lidí a stal se prostředníkem pro přestupníky.“ — Izaiáš 53:11, 12, NS.

5. Které otázky vznikají pokud jde o Ježíšův vlastní postoj k jeho utrpení?

⁵ Ačkoli souhlasíme s tím, že Jehova inspiroval prorockou zprávu, z níž vyplývá, že se mu zalíbilo určit cestu a utrpení svého služebníka, přece však může vyvstat otázka, jak se asi díval na tuto věc sám služebník. Bylo mu vnuceno utrpení? Věděl Ježíš, Boží služebník, již na počátku své činnosti, jaká utrpení jej čekají? Věděl předem, jakým potřením bude ukončen jeho život na zemi? Jestliže ano, vyjádřil o tom své pocity a myšlenky?

6. Čemu se učíme, uvažujeme-li o Ježíšově životě před jeho veřejným vystoupením?

⁶ Než se budeme podrobněji zabývat Ježíšovými vlastními výroky o této věci, vzpomeňme si, že byl podobně jako Timoteus od nejranějšího dětství poučován o Svatých písmech a navíc, že je uchovával v dokonalé paměti. Jistě mu bylo řečeno, o čem anděl Gabriel mluvil s jeho matkou v době jeho početí, a také se musel doslechnout o inspirovaných slovech Simeonových, že kvůli němu jí pronikne dlouhý meč. Když mu bylo dvanáct let, dokázal svými slovy, že jeho mysl a srdce byly soustředěny na jeho pravého Otce a na dům jeho Otce. (2. Tim. 3:15; Luk. 1:30–35; 2:34, 35, 49) Když přicházel k Janovi, aby byl pokřtěn, a snad již dlouho před tím, uvědomoval si účel svého příchodu, totiž aby opatřil zcela dostatečnou smírčí oběť, což bylo znázorňováno předobraznými obětmi zvířat pod zákonem. Jak bylo předpověděno, řekl: „Je mi potěšením činit tvou vůli, můj Bože.“ (Žalm 40:6–8, NS; viz také Židům 10:5–9) Věděl, co měl na mysli Jan Křtitel, když jej představil slovy: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Již na počátku své služby, když poprvé očistil dům svého Otce, poukázal na to, že zemře násilnou smrtí, a též na své vzkříšení. Krátce před koncem své služby velmi jasně odpověděl na předcházející otázky a jeho odpovědi si zaslouží, abychom se jimi blíže zabývali. — Jan 1:29; 2:8–22.

JEŽÍŠOVO SMÝŠLENÍ

7. Co řekl Ježíš, když někteří Řekové prosili, aby jej mohli vidět, a proč to řekl?

⁷ Pamatujeme-li na to všechno, můžeme porozumět hlubokému významu slov, která Ježíš jednou řekl Ondřejovi a Filipovi. Bylo to poté, kdy vstoupil do Jeruzaléma jako král, což vyvolalo nejen velkou pozornost, ale také značný nepokoj mezi farizeji. Někteří Řekové, kteří tehdy přišli ke svátku pasach, chtěli vidět Ježíše. (Jan 12:20–22) Ježíš však věděl, že při tomto pasach, který měl být slaven za několik dnů, bude muset na sebe vzít ohromnou tíhu všeho utrpení, které pro něj bylo předpověděno, že je bude muset vydržet a že skončí strastiplnou smrtí na mučednickém kůle. Nebyla to vhodná doba, aby si získával popularitu nebo uspokojoval nějaký přechodný zájem. Místo toho přesně řekl Ondřejovi a Filipovi několika slovy, co jej čeká, jak se na to dívá a co vzhledem k tomu cítí, a také uvedl důležité zásady, které se týkají každého z nás. Ježíš řekl:

8. Jaké vysvětlení dostal Ondřej a Filip od Ježíše?

⁸ „‚Přišla hodina, aby Syn člověka byl oslaven. Vpravdě, vpravdě vám pravím: jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstává pouze jedno zrno; jestliže však zemře, přinese mnoho ovoce. Kdo má rád svou duši, zničí ji, ale kdo nenávidí svou duši v tomto světě, ten ji uchrání pro věčný život. Jestliže mi někdo slouží, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude též můj služebník. Jestliže mi někdo slouží, Otec jej poctí. Nyní je má duše zkroušená, a co mám říci? Otče, zachraň mne od této hodiny. A přece proto jsem přišel k této hodině. Otče, oslav své jméno.‘ Proto vyšel hlas z nebe: ‚Oslavil jsem je a opět je oslavím.‘“ — Jan 12:23–28, NS.

9. Jak Ježíš ukázal, že plně souhlasí s Božím předsevzetím vzhledem k němu?

⁹ Ježíš bezpochyby zcela přesně věděl, co jej čeká. Měl tušení o tom, co naznačovala prorocká slova žalmu 116:3 (NS): „Obklíčily mne provazy smrti a bolestné okolnosti šeolu mne nalezly. Neustále jsem nacházel tíseň a zármutek.“ Kdyby tomu bylo možno uniknout! Ježíš však řekl: „Přece proto jsem přišel k této hodině.“ Plně souhlasil s celým průběhem událostí, s každou jednotlivostí. Jasně to ukazují jeho úvodní a závěrečná slova, neboť nejprve mluví o svém vlastním oslavení a nakonec o oslavení jména svého Otce. A jak jej muselo posílit a potěšit, když bezprostředně a slyšitelně dostal od svého Otce ujištění o této hlavní věci: „Oslavil jsem je [své jméno] a opět je oslavím.“ Od začátku až do konce své služební doby byl Ježíš rozhodnut, že půjde cestou, která mu byla určena. Na počátku překonal Janův odpor, když chtěl ‚být pokřtěn‘, a ke konci se „pevně rozhodl, že půjde do Jeruzaléma“. V této souvislosti dostal opět přímý a zázračný důkaz schválení od svého Otce. Dokázal, že jeho smýšlení přesně odpovídalo tomu, co bylo předpověděno v žalmu 116: „Své sliby Jehovovi splním, ano, před celým jeho lidem.“ — Mat. 3:13–17; Luk. 9:28–35, 51, NS; Žalm 116:14, 18, NS.

10. Jak na sebe Ježíš použil srovnání s pšeničným zrnem?

¹⁰ Dále si povšimněme vynikajícího dokazování a vhodného znázornění, které ukazuje nutnost obětní smrti. Je o tom psáno u Jana 12:24, 25. Zrno pšenice nemůže být plodné a přinést další zrna, když nepadne do země a nezemře. To platí zvláště v Ježíšově případě. Kdyby sobecky lpěl na svém lidském životě a jednal by proti vůli svého Otce, nesplnil by svůj účel. Mohl by také poskytovat druhým pouze dočasné dobrodiní. Jestliže však byl ochoten položit svou duši, svůj život, „v tomto světě“, jak to určil velký rozsévač, Jehova, pak ji mohl nejen ‚uchránit pro věčný život [v Božím novém pořádku]‘, ale mohl se také stát „věčným otcem“ pro nespočetné jiné lidi. Pavel řekl: „Neboť proto Kristus zemřel a opět ožil, aby byl Pánem nad mrtvými i nad živými.“ — Izaiáš 9:6, NS; Řím. 14:9, NS.

11. Jak víme, že Ježíš nemyslel jen sám na sebe?

¹¹ Z Ježíšových slov u Jana 12:26, jež potom řekl o těch, kteří mu budou sloužit, jasně vyplývá, že nemyslel jen sám na sebe. Věděl, že zemře obětní smrtí na mučednickém kůle a že tato oběť bude mít jedinečnou cenu. Věděl však také, že podle vůle svého Otce bude mít blízké následovníky, kteří půjdou v jeho šlépějích, své učedníky. Ti měli být pozváni, aby šli touto cestou sebezapření, aby vzali mučednický kůl a neustále jej následovali. To potvrzují slova, která Ježíš řekl dříve, krátce před svým proměněním, a která zapsali ostatní pisatelé evangelií téměř stejně: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe a vezme svůj mučednický kůl a neustále mne následuje. Protože kdokoli chce zachránit svou duši, ztratí ji; kdokoli však ztrácí svou duši pro mne, nalezne ji.“ — Mat. 16:24–27, NS; Mar. 8:34–38; Luk. 9:23–26.

12. a) Jak Pavel popisuje Ježíšovo smýšlení? b) Který krásný výsledek potom Pavel zdůrazňuje?

¹² Povšimněme si, jak Pavel vynikajícím způsobem popisuje smýšlení Ježíše Krista v jedné důrazné výzvě, kterou adresoval těmto následovníkům. Povšimněme si také, jak Pavel ukazuje, že „v jeho [Kristově] ruce bude mít úspěch to, v čem má Jehova zalíbení“. (Izaiáš 53:10, NS) Pavel napsal: „Zachovávejte si tento postoj mysli, jaký měl i Kristus Ježíš, který, ačkoli byl v podobě Boží, nemyslel na to, aby si něco přivlastnil, totiž, aby byl rovný Bohu. Nikoli, ale vzdal se sám sebe a přijal podobu otroka a stal se podobný lidem. Více než to, když se octnul v podobě člověka, pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano, až do smrti na mučednickém kůle. Právě proto jej také Bůh povýšil k nadřazenému postavení a dal mu milostivě jméno, které je nad každým jiným jménem, aby se ve jménu Ježíše sklánělo každé koleno, těch v nebesích i těch na zemi i těch pod zemí, a každý jazyk, aby veřejně vyznával, že Ježíš Kristus je Pánem, ke slávě Boha, Otce.“ — Fil. 2:5–11.

13. Co musel Ježíš dělat, aby si získal a zachoval správné smýšlení?

¹³ Jak můžeme získat a zachovat stejné smýšlení, jaké měl Ježíš a jaké dokázal celým svým životem? Jak si Ježíš sám zachoval tak vynikající postoj mysli a srdce? Jistě tím, že pamatoval na to, aby se díval ze správného stanoviska na všechno, co se týkalo jeho života a jeho služby. Dosáhl toho tím, že zcela přijal Slovo svého Otce, jak to o něm bylo předpověděno: „Tvůj zákon je v mém nitru.“ Právě proto mohl na začátku své služby a své životní dráhy plné zkoušek říci: „Je mi potěšením činit tvou vůli, můj Bože.“ — Žalm 40:8, NS.

14. a) Platí to i pro nás? b) Jaké bylo nesprávné stanovisko v případě Evy a k jakému špatnému postoji vedlo?

¹⁴ Totéž platí pro nás. Chceme-li vytvářet a zachovávat správné smýšlení, musíme pozorovat věci ze správného stanoviska. Špatné stanovisko, i kdybychom je zastávali v naprosté upřímnosti, povede téměř jistě ke špatnému smýšlení. To se stalo Evě. Povšimni si úvodních slov, která zdůrazňují Boží štědrost a velkomyslnost, když „uložil člověku tento příkaz: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti.‘“ Potom se zmínil o jediné výjimce: „Ale co se týče stromu poznání dobrého a zlého, z toho nebudeš jíst, neboť toho dne, kdy z něho pojíš, jistě zemřeš.“ Nyní si povšimni satanových úvodních slov, vyřčených prostřednictvím hada, když „začal . . . mluvit k ženě: ‚Skutečně řekl Bůh, že nesmíte jíst z každého stromu zahrady?‘“ To byl přece pravý opak toho, co řekl Bůh! Byla to vlastně první lež — ačkoli byla vyslovena nepřímo v podobě otázky —, bylo tak vyjádřeno nesprávné stanovisko a vyvoláno ovzduší pochybnosti, což vedlo k první lži: „Jistě nezemřete.“ (1. Mojž. 2:16, 17, NS; 3:1–5, NS) Eva se dala ‚důkladně podvést‘, což vedlo rychle k nesprávnému postoji, a „upadla do přestoupení“. Měli bychom v tom vidět jednoznačnou výstrahu a měli bychom dávat pozor, neboť Pavel řekl: „Ale bojím se, aby snad, jako had svedl Evu svou úskočností, nebyla vaše mysl zkažena a odvedena od upřímnosti a čistoty, která náleží Kristu.“ — 1. Tim. 2:14, NS; 2. Kor. 11:3, NS.

RADUJ SE, ŽE SE MŮŽEŠ PODÍLET NA KRISTOVÝCH UTRPENÍCH

15. Jak 53. kapitola Izaiášova ukazuje rozdíl mezi dvěma stanovisky vůči Božímu služebníku?

¹⁵ Tato výstraha platí zvláště pro situace, v nichž dochází k utrpení a které jsou všeobecně považovány za něco, čemu je nutno za každou cenu se vyhnout. Právě o tom pojednává 53. kapitola Izaiášova. Trpící Mesiáš? Ne však pro Židy, ani tehdy ani nyní! „Byl opovrhován a vyhýbali se mu, muž určený k bolestem a k tomu, aby se seznámil s nemocí . . . My sami jsme se domnívali, že je trápen, že jej Bůh ranil a postihl.“ (Izaiáš 53:3, 4, NS) Dívali se na Mesiáše ze sobeckého, lidského stanoviska, což vedlo k pocitům nenávisti a dokonce k myšlence na vraždu. Jakým požehnáním naproti tomu je, díváme-li se na věc ze stanoviska Jehovova a poznáme, proč měl on zalíbení v dobrovolné oběti svého Syna a v jeho utrpení. Můžeme říci s hlubokým oceněním a vděčností: „Vpravdě, on sám nesl naše nemoce; a snášel naše bolesti . . ., byl probodnut pro naše přestoupení; byl potřen pro naše provinění.“ — Izaiáš 53:4–6, NS.

16. a) Proč je nutné, aby se křesťan podílel na Kristových utrpeních? b) Proč bychom se neměli vzdávat, jsme-li vedeni ke kázni?

¹⁶ Členové křesťanského sboru mají užitek z Kristova utrpení, ale jsou také pozváni, aby se na něm podíleli. Je dokonce velmi důležité, aby to činili. Pavel vysvětluje: „Slušelo se, aby . . . přivedl mnoho synů ke slávě, [aby] učinil hlavního prostředníka jejich záchrany skrze utrpení dokonalým.“ A pokračuje: „Byl povinen stát se v každém ohledu podobným svým ‚bratrům‘, aby se ve všech věcech . . . stal milosrdným a věrným nejvyšším knězem . . . Neboť v tom, v čem sám trpěl, když se ocitl ve zkoušce, může přijít na pomoc těm, kteří se ocitnou ve zkoušce.“ (Židům 2:10, 17, 18, NS) Jak je proto vhodné a nutné, aby všichni, kteří se podílejí s hlavním prostředníkem na jeho nebeském trůně jako králové a kněží, byli podobně vyzkoušeni a zdokonaleni. (Zjev. 20:6) Takové důkladné vyzkoušení nastává ve spojení s těžkostmi, trestáním, vytrvalostí, čištěním a tříbením, což všechno s sebou nese utrpení. Pavel dále říká: „S vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen, upřeně hledíce na Ježíše, hlavního prostředníka a zdokonalovatele naší víry.“ Potom zdůrazňuje správné stanovisko: „‚Nepodceňuj kázeň od Jehovy, ani si nestěžuj, když tě trestá; neboť Jehova béře do kázně ty, které miluje, ano, švihá každého, koho přijímá za syna.‘ . . . Pravda, žádná kázeň se v přítomnosti nezdá radostnou, ale zarmucující; potom však přináší těm, kteří jí byli školeni, pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ — Židům 12:1–11, NS.

17. Jak to potvrzuje Jakub a Petr?

¹⁷ Jakub, pisatel další knihy Bible, to potvrzuje slovy: „Pokládejte jen za radost, moji bratři, jestliže přicházíte do různých zkoušek, neboť víte, že vyzkoušená jakost vaší víry působí vytrvalost. Dílo vytrvalosti ať je však úplné, abyste byli úplní a zdraví v každém ohledu, aby vám nic nechybělo.“ (Jakub 1:2–4, NS) Měli bychom se ‚radovat‘, ne snad ze zkoušky samotné, ale z konečného výsledku, jehož dosáhneme, jdeme-li správnou cestou. To potvrzuje i Petr ve svém prvním dopise. Nejprve varuje: „Nechť . . . nikdo z vás netrpí jako vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo jako ten, kdo se vměšuje do věcí jiných lidí.“ Potom končí slovy: „Nechť . . . ti, kteří trpí v souladu s Boží vůlí, nadále svěřují své duše věrnému stvořiteli a činí dobro.“ — 1. Petra 1:6, 7; 4:15, 19, NS.

18. Jak Pavel doplnil, co se nedostávalo, pokud jde o Kristova utrpení?

¹⁸ Je zřejmé, že Bůh předem věděl a předem určil, kolik utrpení a soužení bude třeba v případě Kristově a v případě jeho sboru. Například Pavel byl ochoten vzít na sebe svůj díl, neboť řekl: „Nyní se raduji ve svém utrpení pro vás a ze své strany doplňuji na svém těle, co ještě chybí na souženích Kristových ve prospěch jeho těla, jímž je sbor.“ Jeho vlastní zpráva potvrzuje, jak mnoho vytrpěl. (Kol. 1:24, NS; 2. Kor. 11:23–27) Nebylo to pro něj neočekávané, neboť víme, že Pán řekl Ananiášovi: „Jasně mu [Pavlovi] ukážu, co vše musí vytrpět pro mé jméno.“ — Skutky 9:16, NS.

19. Má dnešní „velký zástup“ „jiných ovcí“ podíl na těchto utrpeních, a proč?

¹⁹ Ačkoli se tyto biblické texty v prvé řadě vztahují na křesťanský sbor, jsou v nich obsaženy zásady, které platí i pro nynější „velký zástup“ „jiných ovcí“. Mnoho utrpení je způsobeno odporem satanova světa. S blížícím se koncem roste nepřátelství. Ježíš řekl svým učedníkům: „Budete předmětem nenávisti u všech národů pro mé jméno“, a dodal: „Ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“ Dále uvedl podobenství o ovcích a kozlech a ukázal, že „ovce“ jsou ti, kteří se otevřeně přiznají ke Kristovým „bratrům“ a poslouží jim, když trpí hladem, nemocí a ve vězení. — Mat. 24:9–13, NS; 25:35–40, NS.

20. Jaký postoj by měl mít křesťan k utrpení, které je způsobeno nemocemi a jinými věcmi?

²⁰ Můžeme z biblického hlediska počítat k těmto utrpením také zármutek a tíseň, vznikající v souvislosti s nemocí a se smrtí někoho blízkého, i jiné všeobecně rozšířené věci? Ano, pokud tyto věci považujeme za příležitost k dosažení větší vytrvalosti, víry a ryzosti. Biblické pravidlo pro křesťana je, aby ‚činil všechno ke slávě Boží‘, což zahrnuje jídlo i pití a všechno, co děláme v každodenním životě. (1. Kor. 10:31, NS) Pozorujeme-li věci z tohoto stanoviska, poskytují nám tedy všechna tato utrpení dobrou příležitost k tomu, abychom se ve velké sporné otázce, kterou vyvolal satan, postavili na Boží stranu. — Job 1:8–11; 2:3–5.

21. Jak můžeme mít radost z utrpení, jako celek i jako jednotlivci?

²¹ Proto se tedy můžeme jako celek i jako jednotlivci naučit, jak lze mít radost z utrpení. Jako celek se radujeme z toho, že žijeme v době, kdy Jehova prostřednictvím svého „posla smlouvy“ se stal pro pomazaný ostatek „jako oheň čističe a jako louh muže, který pere“ a že se tím splnila zaslíbení, že se „jistě stanou Jehovovým lidem a ve spravedlnosti mu budou přinášel obětní dar“. Jako jednotlivec můžeš stejně jako Job „ve snášení zlých věcí a v projevování trpělivosti“ nejen poznat, ale skutečně zakusit, že „Jehova je velmi něžný v náklonnosti a soucitný“. — Malachiáš 3:1–4, NS; Jakub 5:10, 11, NS.