Pokora — velmi žádoucí vlastnost

PÝCHA — nikoli pokora, jemnost nebo mírnost — je příliš často převládajícím rysem osobnosti nedokonalých lidí. Jehova Bůh, nejvyšší vládce vesmíru, je však pokorný. To poznáváme z jeho ochoty jednat soucitně s pokornými hříšníky, kteří vážně hledají jeho zalíbení a požehnání.

Jehovova pokora je krásně popsána ve třetí kapitole knihy Pláč: Prorok Jeremiáš tam vyjadřuje své silné pocity nad strašným utrpením, které postihlo Izraelity z rukou Babylóňanů. Jako národu byla Izraelitům způsobena úplná porážka. Jehova Bůh si však nakonec vzpomene na kajícné členy národa. Tuto důvěru vyjadřuje Jeremiáš ve své modlitbě v Pláči 3:19, 20: „Pamatuj na mou sklíčenost a na můj stav bez domova, pelyněk a jedovatou rostlinu. Tvá duše na to bude zcela jistě pamatovat a hluboce se nade mnou skloní.“ Ano, jako výraz nesrovnatelné pokory se všemohoucí Bůh „skloní“ neboli sehne, aby věnoval kajícníkům laskavou pozornost a pozdvihl je z jejich poníženého stavu.

Jehova Bůh, ačkoli je nejvyšší a nemusí nikomu skládat účty, sestupuje, aby se laskavě podíval na ty, kteří byli nejhlouběji poníženi. Proto právem vyžaduje od svých služebníků, aby byli pokorní. Jen pokorným věnuje laskavou pozornost tím, že si jich zvláště povšimne. V jeho Slově čteme: „Jehova je vysoko, a přece vidí pokorného; ale povýšeného zná jen z dálky.“ (Žalm 138:6; Jak. 4:6) Pro pyšného je Jehova Bůh, který sídlí v nejvyšších nebesích, daleko vzdálen. Ale přece bere na vědomí jejich pohnutky, a proto odmítá uznat je jako své služebníky. Pro něho nejsou ani jako běžní známí.

PĚSTOVAT POKORU

Když si přejeme Jehovovo uznání, měli bychom se podívat, jak se chovali ve staré době jeho pokorní služebníci. David byl jedním z nich. Ačkoli byl pomazán za krále, nesnažil se násilím strhnout na sebe toto postavení, ale byl ochotný trpět pokořování a pronásledování od krále Saula. David nepěstoval ve svém srdci samolibost. Nedíval se závistivě na lidi ve vyšším postavení ani se nedíval s podceňováním na nízké a sklíčené. Znal své hranice a netoužil po něčem, co převyšovalo jeho schopnosti. Proto mohl říci: „Jehovo, mé srdce nebylo domýšlivé, ani mé oči nebyly povýšené. Ani jsem se nezabýval věcmi, které jsou pro mne příliš velké, ani věcmi, které jsou pro mne příliš podivuhodné.“ — Žalm 131:1.

Aby pěstoval pokoru, musel se David snažit, protože přiznává pod inspirací: „Jistě jsem ukonejšil a uklidnil svou duši jako odstavené dítě u jeho matky. Má duše je podobná odstavenému dítěti u mne.“ (Žalm 131:2) Zřejmě bylo nutné, aby Davidova duše, to jest žádost, která ji naplňovala, byla uklidněna, aby mohl prokazovat pravou pokoru. Jeho přání a touhy mu působily neklid jako malému dítěti, které si žádá mateřský prs. Ale když je jednou dítě odstaveno, netrvá to dlouho, než si zvykne na jiný druh potravy a je spokojené v náručí matky. Stejně tak se podařilo Davidovi uklidnit svou žádost. Protože věděl, že povýšení pochází od Jehovy, trpělivě na něj čekal a povzbuzoval i Izraelity: „Ať Izrael čeká na Jehovu od nyní a na neurčitý čas.“ — Žalm 131:3.

Stejná pokora pomůže dnes muži, aby byl trpělivý, pokud jde o jeho využití jako staršího nebo služebního pomocníka ve sboru Božího lidu. Nebude se snažit hnát se kupředu, aby získal vážnost, ale bude rád činit „dobro všem, ale zvláště těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře“. (Gal. 6:10) I když jeho dobré vlastnosti a činy budou snad nějaký čas přehlíženy, může být přesto přesvědčen o tom, že nezůstanou skryty. V 1. Timoteovi 5:25 čteme o dobrých skutcích: „Dobré skutky jsou nabíledni; a i když je tomu někdy jinak, nemůže se to natrvalo ukrýt.“ — Petrů.

POKORA PŘISPÍVÁ K POKOJI

Muž, který zaujme pokorné stanovisko a nedělá velkou spornou otázku z toho, že nebyl jmenován do určitého postavení, přispívá k zachování pokoje mezi svými křesťanskými bratry. I když jsi byl mylně posuzován, není vždy moudré upozorňovat na chybu a chtít se ospravedlňovat. Někomu se snad může podařit dokázat, že má pravdu, ale přitom může jiné poranit. Ano, mohl by dokonce podrýt vážnost, kterou mají jmenovaní starší ve sboru. Mohlo by mu to velmi ztěžovat spolupráci se staršími, které ponížil v očích druhých.

Když si tedy bratr myslí, že byl špatně posuzován, měl by se ptát: Byla chyba tak vážná, že na ni musím poukázat, bez ohledu na možné špatné následky? Neměl bych raději čekat na pozdější nápravu? Nemohlo by to vést k neužitečným těžkostem, které by ohrozily pokoj ve sboru, kdybych z toho udělal spornou otázku?

Pokorný člověk ví, že i on se dopouští chyb, a proto je ochoten přijmout a uposlechnout biblické rady. Když byl špatně posuzován, může mít z této zkušenosti užitek a tvrdě pracuje, aby se ve styku s druhými nedopustil podobné chyby.

SLOUŽIT V POKOŘE

Jmenovaní starší a služební pomocníci mají napodobovat apoštola Pavla, který pokorně sloužil jiným. Pavel napsal o sobě a svých spolupracovnících: „Nehledali jsme slávu od lidí, ani od vás ani od jiných, ačkoli jsme mohli být nákladným břemenem jako Kristovi apoštolové. Naopak, stali jsme se jemnými mezi vámi, jako když kojící matka opatruje vlastní děti. Protože jsme k vám tedy měli něžnou náklonnost, byli jsme velmi potěšeni, že jsme vám mohli dát nejen Boží dobré poselství, ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ (1. Tess. 2:6–8) Kdo projevuje takovou pokoru a ochotu sloužit, aniž ‚hledá slávu‘, a dává k dispozici svůj čas a sílu jako výraz obětavé lásky, ten mluví k srdcím druhých a může být Jehovou použit k požehnání lidí ve svém okolí.

Pokora nám pomáhá nejen projevovat ducha služby, ale podporuje také naše ocenění pro naše bratry ve víře. Apoštol Pavel dal Filippanům radu, aby ‚nečinili nic ze svárlivosti nebo ze sobectví, ale s pokornou myslí považovali ostatní za vyšší, než jsou sami.‘ (Fil. 2:3) Kdo poslouchá tuto radu, bere na vědomí znamenité vlastnosti druhých, které v určitém ohledu mohou převyšovat jeho osobní vlastnosti. Pokorné vlastní ocenění jej chrání, aby překotně netrval na svém názoru nebo se nesnažil přehlížet doporučení druhých. Poznává, že je možno vyřídit záležitost různým způsobem a jeho vlastní posouzení nemusí být nezbytně to nejlepší. Proto je ochoten brát ohled na myšlenky a názory druhých. Chrání se před tím, aby si sám nedělal nárok na zásluhu za něco, na čem spolupůsobili i jiní. Pro svou pokoru se stává milovaným společníkem.

Pokora je skutečně nezbytná pro dobrý vztah k Bohu a k druhým. Proto je vlastností, kterou my všichni jako Jehovovi oddaní služebníci máme pěstovat v ještě větší míře.