Byli jsme nadšení šermíři
KDYŽ mi bylo třináct let, viděl jsem film „Tři mušketýři“ natočený podle románu Alexandra Dumase. Byl jsem okouzlen jak šermířským uměním, tak vzájemným přátelstvím tří mužů, jejichž heslem bylo „jeden za všechny a všichni za jednoho.“
Když jsem se stal členem šermířského klubu v jedné východoevropské zemi, chodil jsem zrovna na střední školu. Byl jsem šermem nadšen a snažil jsem se co nejlépe zvládnout techniku. Ve škole jsem dobře prospíval a rodiče tedy nic proti mé nové zálibě nenamítali.
V devatenácti letech jsem byl přijat na právnickou fakultu. První, co jsem udělal, bylo, že jsem na univerzitě vyhledal šermířský klub, ve kterém byli výborní trenéři. Do klubu byli chodili chlapci a děvčata.
Moji pozornost upoutala jedna z dívek, Marie. Projevovala neobyčejnou zručnost. Věděla, jak přimět svého soupeře, aby přijal její vlastní styl, a jak úplně ovládnout situaci. Těšil jsem se na souboj s ní a plně jsem oceňoval všechny důvtipné šermířské úskoky, které používala.
Časem jsem se velmi spřátelil se dvěma chlapci, kteří do klubu chodili. Byl to Jan, který studoval přírodní vědy, a Pavel, student matematiky a fyziky. Oba se cele oddali šermu, ačkoli se tomuto sportu věnovali zatím poměrně krátkou dobu.
My tři jsme trávili část prázdnin společně v malebných horách. A tam se zrodilo naše přátelství. Brzy jsme zjistili, že se vzájemně velmi dobře doplňujeme. Jan byl bezprostřední, někdy i nezkrotně nadšený, a Pavel se pokoušel mírnit svými střízlivými názory. Všichni tři, stejný počet jako v Dumasově románu, jsme se stali dobrými šermíři a nerozlučnými přáteli.
O prázdninách jsme si dělali plány na přicházející šermířskou sezónu. Téměř všechen svůj volný čas jsme věnovali tělesně a duševní přípravě na soutěže, na které jsme se velmi těšili.
Ale byla tu také Marie. Skutečně nás v šermu předčila důvtipem a elegancí. Zazářila v mnoha důležitých turnajích. A tak jsme časem měli všichni čtyři radost z jedinečného přátelství.
NAŠE SVORNOST OHROŽENA
Když mi bylo dvaadvacet, zúčastnili jsme se lyžařského zájezdu, který pořádal náš šermířský klub. Tam nás Marie překvapila tím, že hovořila o nějakých změnách, které ovlivní celý svět. Citovala něco z Bible — z dvacáté čtvrté kapitoly Matoušova evangelia. Všichni jsme reagoval negativně. Jednoduše jsem prohlásil: „Na světě existují určité hodnoty, které nehodlám opustit kvůli nějakému pochybnému proroctví.“
Asi za měsíc přišla Marie do šermířského klubu a vypadala jako vyměněná. V tu dobu jsme znali jeden druhého už asi dva a půl roku. Sbalila si svou šermířskou výzbroj, řekla nám nashledanou a odešla. Mírně řečeno, lekli jsme se, protože to vypadalo, že neodchází v dobrém. Zatelefonovali jsme jí a zeptali se, zda ji můžeme večer přijít navštívit. Souhlasila.
Ten večer jsme se setkali s naprosto jiným člověkem — s někým, koho jsme před tím nikdy neviděli. Marie, která byla vždy schopna bodovat mistrnými zásahy svého fleretu, pohotově odrážela útoky, a uměla se spolu s námi smát, měla nyní na tvářích známky po pláči. Ale současně vypadala odhodlaně. Otevřela svou Bibli a vážným hlasem četla: „A budou muset skout své meče v pluhy a své oštěpy ve vinařské nůžky. Nepozdvihne národ proti národu meče a nebudou se více učit válce.“ — Iz. 2:4.
Když skončila, podívala se na nás. V jejích očích byl veliký otazník. Myslím, že předpokládala náš souhlas, když řekla: „Chci sloužit Jehovovi, našemu Bohu, a žít podle biblických zásad. Už se dál nechci učit bojovat, a šerm je válečným sportem.“
Byl jsem zdrcen. Cítil jsem, že se mé sny o přátelství mušketýrů hroutí. Později jsem řekl Janovi, který mi byl nejbližší, že musíme Marii za každou cenu přivést zpátky do naší šermířské školy.
„Ano, jistě,“ souhlasil Jan, „ale jak? S Mariiným rozhodnutím rozhodně nesouhlasím,“ řekl, „ale obdivuji je. Takové rozhodnutí vyžaduje kus odvahy.“
ÚSILÍ ZMĚNIT MARIINO MÍNĚNÍ
Půjčil jsem si Bibli a začal ji číst, abych Marii přiměl ke změně jejího rozhodnutí. V písni Šalomounově jsme našel to, co jsem hledal. Ve třetí kapitole, verši sedmém a osmém, je psáno: „Hle! Je to jeho lože, lože Šalomounovo. Šedesát udatných mužů je obklopuje, z udatných mužů izraelských, všichni mají meče a jsou vyučeni boji a každý má svůj meč po boku pro noční strach.“
Byl jsem na svůj objev hrdý. Nemohl jsem si pomoci a nahlas jsem si řekl: „Takže Bible nejenom nezavrhuje nošení zbraní, ale přímo nás vybízí, abychom je používali!“ O svém objevu jsem napsal Marii. Zanedlouho jsem dostal její odpověď. Marie mi ukázala, že v dávných dobách, před Kristovým příchodem, byli Boží služebníci občas oprávněni bojovat doslovným mečem, ale že zbraně doslovných křesťanů jsou docela jiné. Její dopis vysvětloval:
„Roberte, Boží služebníci jsou jako zvláštní armáda, která je připravena zvládnout jakýkoliv úkol. A proto jsou ozbrojeni. Výzbroj Božích služebníků je podobná výzbroji římských legionářů. Apoštol Pavel popisuje jejich výzbroj ve svém dopisu Efezským [6:14–17]: ‚Stůjte proto pevně s bedry opásanými pravdou a mějte na sobě pancíř spravedlnosti a své nohy obujte výstrojí dobrého poselství pokoje. Především ale uchopte velký štít víry, kterým budete schopni uhasit všechny ohnivé střely toho zlého. Přijměte také přílbu záchrany a meč ducha, to je Boží slovo.“
„Ani tato výzbroj,“ pokračovala, „sama o sobě nestačí. Musíme se naučit žít podle zásad stanovených v Božím slově. Jedině pak se budeme podobat muži, o kterém Ježíš u Matouše [7:24–27] říká: ‚Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude přirovnán k rozumnému muži, který postavil svůj dům na skále. A přišel prudký déšť a přišly záplavy a vanuly větry a bičovaly dům, ten se však nezřítil, protože byl založen na skále. Dále ještě každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude přirovnán k pošetilému muži, který postavil svůj dům na písku. A přišel prudký déšť a přišly záplavy a vály větry a udeřily na dům na písku a ten se zřítil a jeho pád byl veliký.‘“
V tom, co Marie říkala, jsem stále neviděl žádný pádný důvod, proč bych měl se šermem přestat. Pavel dělal také, co mohl, aby změnil Mariino mínění. Dokonce začal studovat Bibli s svědky Jehovovými. Neměli jsme obavy, že by se dal ovlivnit, protože jsme znali jeho čistě materialistický názor.
Současně jsme v šermování pokračovali. Ve skutečnosti jsem tím zanedbával svá studia práv. Pavel mě povzbuzoval, abych víc studoval Jeho radu jsem neschvaloval. Zaplatil jsem však za to, že jsem se jí odmítl držet. Musel jsem opakovat celý jeden rok studia. Pavel měl na druhé straně vynikající známky, a z toho důvodu jsem se k němu začal chovat odměřeně. Když jsem si postěžoval Janovi, příkře mi odpověděl, že Pavlovi na rozdíl od nás na jeho studiu záleží.
OPĚT SPOLEČNĚ S MARIÍ
Když jsme Marii neviděli tři měsíce, rozhodli jsme se s Janem, že ji zavoláme. Dychtivě poslouchala novinky ze šermířské školy a pak si povzdechla: „Je to škoda, že se už nevídáme jako dřív. Co byste řekli tomu, kdybychom se pravidelně scházeli a společně si četli něco pěkného — třeba Bibli? Vím, že máte rádi dramatické čtení.“ Souhlasili jsme.
Začali jsme číst Matoušovo evangelium, ale nedrželi jsme se pouze dramatického čtení. Hovořili jsme také o významu toho, co jsme četli. Jednou jsem se nahlas divil odpovědnosti člověka k Bohu Bible. Jan mě přerušil: „Poslyš, Roberte, odkud vzal Ježíš svou morální sílu, která mu umožňovala odpouštět těm, kteří mu tolik křivdili?“
To byla otázka, na kterou jsem neuměl odpovědět. Uvědomil jsem si však, že to musí mít nějakou spojitost s Ježíšovým vztahem k Bohu. Protože jsme chtěli najít pravdivé odpovědi na tyto náboženské otázky, začali jsme studovat Bibli s jedním svědkem Jehovovým, kterého nám Marie doporučila. Biblická pomůcka, kterou jsme používali, se jmenovala „Pravda, která vede k věčnému životu“.
ZAČÁTKY VÁŽNÉHO STUDIA
Bez váhání jsme se Pavlovi svěřili s poznatky, které jsme získávali v průběhu svého studia. Pavel nám vyložil závěry, ke kterým došel, když srovnával Bibli s matematikou a fyzikou. Často hovořil s Janem o otázce do jaké míry Bible souhlasí s biologií.
Jednou oba moji přátelé vzrušeně debatovali o problému, jestli Bible popírá nebo nepopírá existenci brontosaurů. Debata dospěla až tak daleko, že se rozhodli přestat studovat Bibli. To mě polekalo, a tak jsem se pokusil ukončit jejich rozhovor a řekl jsem: „Podívejte se, myslím si, že v tomto případě není nejdůležitější vědecká, ale mravní otázka. A dokud jasně nepochopím problém odpovědnosti, budu pokračovat ve svém studiu.“
Tím se mi podařilo uklidnit jejich prudkou debatu do té míry, že se také rozhodli ve studiu pokračovat. Nyní to byl Jan, kdo si myslel, že trávíme příliš mnoho času šermem, a zařídil to tak, aby se biblické studium konalo po tréninku. Moc se mi to nelíbilo, protože to znamenalo, že jsme z šermu odcházeli o dvě hodiny dříve než předtím.
Ještě před nedávnem by bylo takové rozhodnutí nemyslitelné, ale studium Bible nás stále více přitahovalo. Ve skutečnosti nás tolik strhlo, že jsme si barevnými tužkami podtrhávali v Bibli texty, které se nám nejvíce líbily. A protože se nám líbily všechny texty, které nám byly vysvětleny , naše Bible brzy zářila všemi barvami.
MĚL BYCH TAKÉ S ŠERMEM PŘESTAT?
Pomalu jsem dostával odpověď na otázku o odpovědnosti k Bohu. Marie mi v tom velmi pomáhala, a tak jsem se jí asi po pěti měsících svěřil, že vážně uvažuji o tom, že se oddám Jehovovi, ale že bych rád počkal na Pavla a Jana.
„Podívej se, Roberte,“ odpověděla Marie, „chodila jsem na šerm, abych měla příležitost s vámi všemi mluvit, ale nikdo z vás mě nebral vážně, dokud jsem neodešla. A pak jste se najednou začali všichni divit, proč jsem to udělala — a dnes všichni studujete Bibli.“ Tento rozhovor velmi přispěl k tomu, abych uspíšil své rozhodnutí oddat svůj život Jehovovi.
Nyní jsem stál před stejným problémem jako Marie: Měl bych s šermem přestat? Přemítal jsem znovu o slovech z Bible, která jsem poprvé slyšel před šestnácti měsíci: „A budou muset skout své meče v pluhy a své oštěpy ve vinařské nůžky. Nepozdvihne národ proti národu meče nebudou se více učit válce.“ — Iz. 2:4
Před mými zraky míjelo deset let mého šermování. Časné ranní vstávání, trenéři, hořkost z porážky a mé nedávné úspěchy z naděje na další pokrok v tomto sportu. Ale došel jsem k závěru, že Marie měla pravdu. A plně jsem porozuměl jejím slzám, protože i mé oči byly nyní plné slz. A v tutéž chvíli jsem byl stejně odhodlán jako ona.
A CO JAN A PAVEL?
Jana a Pavla mé rozhodnutí velmi překvapilo. Ale představte si mou radost, když i oni se rozhodli odložit své ocelové flerety a spolu se mnou s šermem přestali. Jan a Pavel chodili na naše křesťanská shromáždění, ale necítili tehdy potřebu oddat svůj život Jehovovi a symbolizovat svou oddanost křtem ve vodě.
Rok po mém křtu jsme se opět sešli. A jaké to bylo radostné shledání — všichni jsme teď byli oddanými křesťany! Bývali jsem nadšení šermíři, plní odhodlání a ctižádosti. Ale když jsme poznali Boží vůli, odložili jsme své ocelové flerety a uchopili jsme meč ducha, Boží slovo. — Ef.6:17.
Sami na sobě jsme poznali, že „Boží slovo je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše a ducha a kloubů a jejich morku a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce.“ (Žid. 4:12) Stojí za to bojovat tímto duchovním mečem za čest a slávu Jehovy Boha. Je to naše největší přání a neustále se o to snažíme. — Zasláno.