Když druzí pečují

„NEMÁM žádné příbuzné. . . Starám se sama o sebe a nikdo mi nepomáhá, a věřte mi, že bych pomoc potřebovala často. . . Každý projev pozornosti, ať je jakkoli nepatrný, na nás velmi působí. Přijímáme ji s pokornou vděčností.“

To napsala jedna starší žena. Starší lidé jako ona jsou často velmi vděční, když se o ně druzí starají.

To však platí i o mnoha mladších lidech. Jedna mladá žena napsala svým milým přátelům: „Chtěla bych vám oběma poděkovat za to, že jste k nám byli tak laskaví a ohleduplní, že jste vzali nás ‚mladé‘ s sebou a věnovali jste nám svůj čas, takže jsme se měli tak dobře.“ Malá skupinka strávila den v příjemné budující společnosti. Tato událost se zřejmě vryla hluboko do paměti a v dopise pak byla vyjádřena ohleduplným manželům vděčnost za to, „že projevovali tak velkou péči“.

PEČOVÁNÍ SKUTEČNĚ POMÁHÁ

Ti, jimž je projevován ohled, mají z péče druhých často velký užitek. Dostávají snad například povzbuzení. Jiná mladá žena napsala své duchovní sestře: „Povzbuzovala jsi mě, když jsem měla chuť něco šít nebo vařit, a nikdy jsi mne nekritizovala. . . Skutečně tě miluji jako křesťanskou sestru.“ Ano, povzbuzení ve zdravé činnosti obzvláště v duchovním směru — může druhým přinést užitek. — Sk. 11:23; 1. Petra 5:12.

Pečování však skutečně pomáhá i v jiných směrech. Někdo možná potřebuje vedení, a jistě je daleko snadnější přijmout zdravou radu, jestliže příjemce ví, že dárce o něho skutečně pečuje. Jeden křesťanský starší měl opravdu radost, když dostal dopis, v němž bylo řečeno: „Díky za všechno. . . vedení, za všechen čas a péči.“ Apoštol Pavel jistě pečoval o spoluvěřící, když napsal: „Kromě těchto věcí vnějšího druhu, to, co na mne útočí den co den, je úzkostlivá starost o všechny sbory. Kdo je slabý, a já nejsem slabý? Kdo je přiváděn ke klopýtání, a já nejsem popuzen?“ — 2. Kor. 11:28, 29.

Jestliže však druzí o někoho pečují, může to přinést ještě další užitek — takový, který není tak patrný. Manželům, o nichž zde již byla zmínka, napsala jedna mladá žena: „Ať pro vás udělám cokoli, nikdy to nemůže být dost. Doufám, že nikdy nikomu z vás neublížím.“ Ano, laskavost vyvolává laskavost a uvádí lidi do bližšího vzájemného vztahu. Jestliže víš, že o tebe druzí pečují, jistě je také nebudeš chtít nikdy zklamat a nebudeš jim chtít ublížit. Jestliže pečování oplácíme, podněcuje to dále k vytrvalosti v milujícím, zbožném způsobu jednání.

PROJEV SVOU PÉČI

Jak můžeš ukázat, že pečuješ o druhé? Je bezpochyby mnoho způsobů. Uvažujme však jen o některých.

„Staňte se k sobě navzájem laskavými, plnými něžného soucitu“, napsal apoštol Pavel. (Ef. 4:32) Také řekl: „Ať zůstává vaše bratrská láska. Nezapomínejte na pohostinnost.“ (Žid. 13:1, 2) Ano, vždy jednej laskavě, soucitně, milujícím způsobem, pohostinně. Takovým jednáním ukážeš druhým, že o ně pečuješ.

Není například žádoucí, abys projevoval pohostinnost lidem různého věku a z různých poměrů? Tedy nejen svým vrstevníkům a lidem, kteří mají v životě podobné postavení jako ty? Ježíš Kristus jednou řekl: „Když připravuješ hostinu, pozvi chudé, chromé, kulhavé, slepé, a budeš šťasten, protože nemají nic, čím by ti odplatili. Neboť ti bude odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Luk. 14:13, 14) Rozhodně pamatuj na ty, kteří jsou méně šťastní; jsou mezi nimi možná vdovy a vdovci, kteří budou mít potěšení z tvé společnosti.

Nemáš ovšem možná tolik prostředků, abys mohl uspořádat nějakou hostinu. Ale to by tě nemělo trápit. Inspirované přísloví říká: „Lepší je mísa zeleniny tam, kde je láska, než býk krmený u jeslí a s ním nenávist.“ (Přísl. 15:17) Když Ježíš Kristus jednou navštívil své dobré přátele, Marii a Martu v Betánii, zdůraznil vynikající hodnotu duchovních věcí. Ale co jídlo? Ježíš řekl: „Marto, Marto, staráš a znepokojuješ se mnoha věcmi. Ale je třeba jen málo věcí, nebo pouze jedné.“ (Luk. 10:38–42) Ano, Ježíš by byl nasycen i pouhým jediným chodem jídla, a tak by mohla mít roztěkaná Marta také užitek z jeho učení, stejně jako pozorná Marie.

Křesťané mohou projevit svou péči o druhé tím, že se s nimi společensky stýkají. Tyto příležitosti se vryjí do paměti, když se při nich vyprávějí pěkné zkušenosti získané v Boží službě nebo když se účastníci vzájemně povzbuzují zdravým, duchovně budujícím rozhovorem; společně čtou Bibli nebo mluví o biblických textech. Mladí i staří mohou z toho mít stejný užitek a často se zdá, že čas při tom přímo letí. Posiluje se přátelství a přítomní si budou dlouho vzpomínat na tyto příjemné společné hodiny.

A co ti, kteří přijímají takovou pohostinnost nebo jiné projevy laskavosti? Jak je vhodné, aby projevili hluboké ocenění! Z toho je patrná i jejich péče. Jeden mladý člověk napsal svým milým přátelům: „Vzhledem k času, v němž žijeme, myslím, že bychom jako křesťané neměli promeškat žádnou příležitost, kdy můžeme říci druhým, jak velmi si vážíme vzájemného přátelství. Vy, . . . jste mi pomohli v mnoha směrech, a v některých ohledech si to ani neuvědomujete.“

Ti, kteří se správnou pohnutkou projevují zájem o druhé, nečekají za svou snahu žádnou chválu. Ale za to, že dávají sami ze sebe, mají odměnu, protože Ježíš řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35) A tak z pozornosti projevené slovy a skutky má užitek jak dárce, tak i příjemce. K jakému to vede požehnání, jestliže druzí projevují péči!