Může slepý „vidět“?

Vypráví Bernardo de Santana

„JE TO nepochopitelné, Bernardo,“ řekl Germiro. „Pracoval jsi spolu s námi; tehdy jsi viděl, ale teď. . . to se stává. Bůh to tak chtěl, viď?“

„To je pravda, Germiro,“ odpověděl jsem. „Je to Boží vůle, takže v tom nemůžeme nic dělat.“

Byl jsem opravdu přesvědčen, že jsem ztratil zrak proto, že to byla Boží vůle, ale měl jsem v srdci také některé nezodpovězené otázky. Bylo mi 32 let, byl jsem svobodný, věřící katolík. Má finanční situace byla nejistá. Kladl jsem si otázky: „Proč Bůh ‚chtěl‘, abych ztratil zrak? Jak se budu moci postarat o své rodiče?“ Když jsem si poprvé uvědomil, že mne opouští zrak, poklekl jsem před obraz svaté Lucie — „patronky“ zraku — v nemocnici, která nesla její jméno, a vroucně jsem se k ní modlil o pomoc. „Proč mne nevyslyšela?“ ptal jsem se.

Kdysi jsem si vydělával prodejem zeleniny na trhu u Sedmi bran v Salvadoru (Brazílie). Obchod sice nebyl příliš výnosný, ale práci jsem měl stále. Již od deseti let jsem pracoval na farmě ve spolkovém státě Sergipe. Když jsme se potom přestěhovali do Salvadoru, bylo docela přirozené, že jsem se stal prodavačem zeleniny.

Jednoho dne jsem si uvědomil, že přestávám vidět. Odborný lékař zjistil, že mám šedý zákal, ale doufal, že se mi operačním zákrokem může zrak opět vrátit. V roce 1960 byla provedena operace na pravém oku a zrak se mi opravdu poněkud zlepšil, ale druhá operace na levém oku o čtyři roky později byla neúspěšná. Od té doby to byla jen otázka času, kdy úplně oslepnu. Ačkoli jsem léta věděl, že ztrácím zrak, těžko mohu popsat, co jsem cítil, když mne jednou obklopila úplná temnota.

Pokračoval jsem v práci na trhu, ale musel jsem podniknout některé změny. Než jsem šel do práce, roztřídili členové mé rodiny peníze a rozložili mi různé bankovky do různých kapes. Pak jsem mohl rozměňovat peníze. Musel jsem však stále dávat pozor, abych se při tom nedopustil nějaké chyby. Moji kolegové měli pochopení a jejich přátelská slova mi pomohla, abych neztrácel odvahu. Ale některé jejich výroky, například slova Germirova, která jsem uvedl na začátku svého vyprávění, ve mne vyvolávala určité otázky.

ZAČÍNÁM „VIDĚT“

Právě v této době mi jeden z mých známých, svědek Jehovův, který se jmenoval Clovis, řekl o biblických zaslíbeních. Vyprávěl mi, že Bůh vytvoří nový svět, kde slepí opět uvidí a hluší opět uslyší. (Iz. 35:5) Jeho slova vyvolala v mém srdci radostnou odezvu. Dychtil jsem dozvědět se více a stále jsem ho vyhledával a kladl jsem mu otázky. Když viděl můj zájem, zeptal se mne: „Bernardo, co kdybych přišel jednou odpoledne k tobě domů. Mohli bychom si pohovořit o Bibli.“ Radostně jsem nabídku přijal. Tak začaly naše týdenní biblické rozhovory.

Ačkoli jsem měl tělesné překážky, dychtivě jsem se chtěl učit. Díky Clovisově trpělivé pomoci jsem poznal nejen Boží jméno — Jehova —, ale dověděl jsem se také o Božích podivuhodných skutcích v minulosti. Ty nám zaručují, že se splní jeho sliby a bude vytvořena spravedlivá rajská země. Pak již nebudou existovat ani tělesné vady, jako je ta moje. Zakrátko jsem začal mluvit s druhými o své nové naději a šel jsem dokonce do kazatelské služby. 18. listopadu 1973 jsem byl nakonec pokřtěn. Od té doby můj život začal mít skutečný smysl a to mi pomohlo snadněji se vyrovnat se svou tělesnou vadou.

Na základě svého biblického studia jsem věděl, že to nebyla Boží vůle, abych oslepl. Stalo se spíše to, co říká Bible u Kazatele 9:11: „Všechny. . .postihuje čas a nepředvídané události.“ Jako všichni lidé jsem se narodil z nedokonalých rodičů, kteří zdědili hřích a nedokonalost po našich prarodičích Adamovi a Evě. (Řím. 5:12) Dověděl jsem se, že Boží vůlí nebylo, abych ztratil zrak, ale že si Bůh přeje, abych opět viděl. Pod královským panstvím Božího Syna a na základě jeho výkupní oběti budou věřící lidé v blízké budoucnosti zbaveni všech nedokonalostí a tělesných nedostatků. Začal jsem „vidět“ tolik věcí, které jsem předtím neviděl, ani když jsem měl zrak dobrý.

Nyní jsem se s modlitbami obracel k Jehovovi, a ne k Santa Lucii a jiným „svatým“. Neprosil jsem již o to, abych byl zázračně uzdraven nyní, ale modlil jsem se upřímně, aby se ‚jeho vůle stala, jako v nebi, tak i na zemi‘. Do svých modliteb jsem zahrnoval i prosbu, abych jednou mohl najít „pomocnici“ a „doplněk“, manželku, s níž bych mohl sdílet své radosti i těžkosti.

Když jsem jednoho dne nabízel v jedné obchodní čtvrti v Salvadoru biblickou literaturu, zaslechl jsem ženský hlas: „Já jsem také svědek Jehovův.“ Zastavil jsem se, abych si s ní pohovořil. Byla majitelkou malého pouličního stánku. Zeptal jsem se: „Je tvůj manžel také svědek Jehovův?“ Odpověděla: „Nemám manžela. Jsem svobodná.“ Toto náhodné setkání s Ambrosinou vedlo k přátelství, které šlo tak daleko, že jsem ji požádal o ruku. 14. června 1975 jsme se s Ambrosinou vzali. Dodnes je mou znamenitou pomocnicí a mým doplňkem. — 1. Mojž. 2:18.

ČINNOST PŘES TĚLESNOU VADU

Již od svého křtu jsem stále toužil vyprávět druhým o tom, co jsem poznal z Bible. Byl jsem šťastný, že mi při tom má tělesná vada nepřekážela. Ke svému údivu jsem zjistil, že můj sluch a hmat jakoby začínaly nahražovat můj ztracený zrak. Opravdu jsem cítil velké uspokojení, když jsem šel poprvé sám do služby. Kladl jsem si otázku, zda bych nemohl věnovat této práci více času. Přednáška cestujícího dozorce Svědků Jehovových mi pomohla získat na tuto otázku odpověď. Uvedl řadu příkladů lidí s tělesnými vadami někdy těžšími než ta má, a tito lidé opravdu sloužili plným časem jako kazatelé dobrého poselství, jako průkopníci. Povzbudilo mě to a vyplnil jsem svou žádost, abych mohl sloužit jako pomocný průkopník.

V důsledku své slepoty jsem měl v průkopnické službě některé problémy, ale všechny se vyřešily s pomocí milujících bratrů ve sboru. V deštivých dnech jsem například potřeboval tři ruce. V jedné ruce jsem měl aktovku a v druhé slepeckou hůlku. Ale co deštník? Jak velice jsem ocenil „třetí ruku“, kterou mi nabídli křesťanští bratři, když mě doprovodili ve službě! Těžkosti jsem míval také při práci v územích, kde jsem neznal ulice, ale laskaví bratři mi opět pomohli.

Jak jsem se mohl vyznat ve svém kazatelském obvodu? Obvykle jsem neměl žádné problémy, protože jsem absolvoval zvláštní kurs, který měl pomoci slepým, aby se vyznali ve svém prostředí. Naučil jsem se, jak mohu nejlépe užívat své hůlky a jak mohu cvičit sluch a hmat, naučil jsem se nastupovat do autobusu a vystupovat, a také chodit po schodech nahoru a dolů. Kurs mi pomohl naučit se mnoha podrobnostem, které jsem dříve považoval za samozřejmé. Učil jsem se nazpaměť jména ulic a při přecházení jsem je pak počítal. Naučil jsem se také dělat si v duchu poznámky o každém domu v ulici, a tak jsem mohl konat dodatečné návštěvy u osob, které měly zájem o studium Bible. Bez problému se také sám dostanu do sálu království, i když od něj žijeme dva a půl kilometru daleko.

V této souvislosti řekl jednou jeden cestující dozorce: „Když jsem navštívil tento sbor, opravdu na mne hluboce zapůsobila spolupráce s Bernardem. Zná ulice a dokonce i domy, umí stoupat po schodech a chodit s kopce i do kopce. Žasnu, jak může najít domy lidí, s nimiž vede biblická studia. Šli jsme na jedno studium ve čtvrtém patře činžovního domu a on nás tam dovedl bez nejmenších problémů.“

PŘÍPRAVA A ÚSILÍ SE VYPLÁCÍ

Na službu se musím připravit zvláštním způsobem. Předem se naučím nazpaměť biblické texty, které budu chtít použít, a také stránky v Bibli, kde je lze najít. U dveří požádám majitele bytu, aby texty přečetl, a uvedu mu pak číslo stránky. Pokud nemá chuť číst, řeknu texty zpaměti.

Když vedu biblická studia, povzbuzuji toho, kdo studuje, aby se dobře připravoval. Při studiu mi musí nejdřív přečíst otázku, pak odstavec a pak ještě jednou otázku. Tak mohu zjistit, zda odpovídá správně. Tímto způsobem jsem pomohl dvěma osobám k oddanosti a ke křtu. Vedu také studia s třemi dalšími rodinami.

Již řadu let se účastním školy teokratické služby v našem sboru. Když se připravuji na proslovy, přečte mi nejdřív někdo látku nahlas a současně to zaznamená na magnetofonový pásek. Pak poslouchám nahrávku a vytvářím si v duchu osnovu k proslovu a naučím se nazpaměť biblické texty, které v něm budou. A tím je má příprava na proslov hotova. Alespoň jsem nikdy nedostal radu, abych se tolik nespoléhal na psané poznámky! Mohu také dávat pravidelně komentáře při sborovém studiu „Strážné věže“, protože se připravuji týmž způsobem.

Rok 1977 byl milníkem v mém životě, který žiji jako Bohu oddaný křesťan. Byl jsem jmenován pravidelným průkopníkem, služebním pomocníkem a vedoucím sborového studia knihy. Z těchto předností se těším až dosud. Při sborovém studiu knihy postupuji stejně jako při domácím biblickém studiu.

Závěrem: Může slepý „vidět“? Vidím, jak se v naší době splňuje tolik biblických proroctví, a proto si uvědomuji, jak je nutné pomáhat jiným, aby poznali pravdu, která vede k věčnému životu. (Jan 17:3) V duchovním smyslu jsem zažil splnění Izajáše 35:5: „V tom čase se otevřou oči slepých.“ Jsem pevně přesvědčen, že se toto proroctví splní v Jehovově určeném čase také doslovně na tisících lidí, kteří ztratili zrak jako já. Do té doby toužím dále konat Boží vůli, jak nejlépe mohu, abych byl hoden žít v jeho novém spravedlivém světě.