Péče o rozptýlené „ovce“ v Caprivi
LAND-ROVER smetanové barvy byl naložen zásobami, náhradními díly a biblickou literaturou. Směřoval z Windhoeku, hlavního města Namibie, na sever. Kdy to bylo? V květnu 1981. Projížděli plochou suchou krajinou a čtyři cestující měli přitom čas uvažovat o vzrušující cestě, která je před nimi.
Řidič Chris du Plossis a jeho společník byli svědkové Jehovovi a pravidelní průkopníci, to znamená kazatelé poselství o království plným časem. Právě strávili sedm radostných týdnů v Katatuře, velké černošské osadě blízko Windhoeku. Oba poznali, jak radostné je kázat dobré poselství o Božím království mezi černým obyvatelstvem, jež jedná velmi přátelsky a dobře reaguje na poselství.
Tito dva mladí muži byli požádáni, aby dopravili krajského dozorce Schalka Coetzee a jeho manželku k odlehlým skupinám svědků na severu, kde jsou některé cesty nesjízdné pro běžná vozidla. Terénním vozem mohli tábořit kdekoli — Coetzeeovi spali „dole“ ve voze a dva mladí muži „nahoře“ ve stanu na střeše!
Když skupina urazila asi 370 kilometrů, dostala se do „trojúhelníku smrti“. Oblast se tak nazývá proto, že zde mnoho lidí ztratilo život při intenzívních partyzánských bojích přepadových oddílů z Angoly. Dále na sever viděli cestovatelé několik havarovaných vozidel, ale neměli žádné těžkosti.
První návštěva patřila Ondangwě, vojenské stanici nedaleko Angoly. O zdejší malý sbor pečovali zvláštní průkopníci. Christo Els a jeho manželka Elizabeth se naučili místní jazyk, ndonga — což byl skutečně náročný úkol. Lidé však dobře naslouchali a měli hlubokou úctu k Bibli. Christo někdy převzal orání s osly a jeho manželka musela okopávat pole, aby majitelé domácnosti měli čas naslouchat poselství o království.
Tato oblast byla válečným pásmem, a proto ti, kdo cestovali po štěrkových cestách, byli v nebezpečí, že narazí na pozemní miny. Christo a Elizabeth tedy často jezdili v buši po písčitých cestách, a lidé, které potkali, byli velmi překvapeni, že nemají žádné zbraně.
Měli opravdu radost, když navštívili lidi z kmene Ovambů, kteří žijí primitivním způsobem v odlehlé oblasti. Tito lidé se oblékají do kůží a těla mají namazaná okrem. Průkopníci používali publikací, které kdysi pomáhali překládat. Bylo skutečně vzrušující vidět, jaké ocenění mají tito lidé pro poselství o království.
Během týdenní návštěvy bratra Coetzee a jeho skupiny se konal jednodenní sjezd. Oblast je řídce osídlena, a proto bylo málo účastníků. Ale všichni na této odlehlé výspě byli nadšeni programem a znamenitým společenstvím.
Pruh Caprivi
Po krátké přestávce v Rundu, kde bylo nutné získat povolení ke vstupu, odešla skupina do pruhu Caprivi. Je to úzké území vybíhající ze severovýchodní Namibie hluboko do nitra jižní Afriky. Je 480 kilometrů dlouhé a v nejširším místě 80 kilometrů široké a hraničí s Angolou, Zambií a Botswanou. Ačkoli je to opět oblast pod vojenskou kontrolou, je pokojnější než území směrem na západ.
Caprivi má asi 40 000 obyvatel, většinou černochů, ačkoli v západní části se také vyskytují Křováci. Mnozí obyvatelé mluví anglicky a umějí číst a psát. Skupina směřovala na východ — často se zastavovali, aby promluvili s lidmi. Také si se zalíbením prohlíželi krajinu — stromy a divoce žijící zvířata, včetně slonů a antilop. Přibližovali se ke Katimě Mulilo, jedinému „městu“, a stále častěji viděli skupiny pěkných doškových chýší. Průkopníci byli tím místem velmi nadšení. Když se jich Schalk Coeetzee zeptal, zda chtějí sloužit na tomto odlehlém místě, s radostí tuto výsadu přijali.
Po krátké přestávce v Katimě Mulilo se čtveřice vydala opět na cestu, aby navštívili odlehlou skupinu v Kasane v severní Botswaně. Projížděli rezervací divoké zvěře v Chobe, často podél velkých stád buvolů a slonů. Když v noci tábořili, slyšeli v blízkosti řvoucí lvy.
V Kasane jim tlumočili místní průkopníci, a tak kázali od chýše k chýši způsobem obvyklým v Africe, který je pomalý a důstojný. Návštěvník stojí před chýší a volá, aby upoutal pozornost. Někdo odpoví a pozve jej, aby vešel a posadil se. Obvykle se shromáždí celá rodina, a naslouchají. Pak následuje dlouhé vzájemné pozdravování a dotazy na zdraví a na to, odkud jsou. Teprve pak začínají svědkové mluvit o biblickém námětu.
Místní svědkové byli velmi šťastní a vděční, že je tato skupina přijala navštívit tak zdaleka. Shromáždění se konalo v hliněné chýši. Schalk Coetzee je tedy povzbudil, aby si postavili vlastní sál Království.
Pak se cestující vrátili do Katimy Mulilo a strávili tam s místními svědky radostný týden. V obci tábořili blízko řeky Zambezi a vychutnávali ticho přerušované pouze rytmickým bušením vzdálených bubnů — „tepem“ Afriky. Zjistili, že místní skupina je horlivá, ale že potřebuje rady pro vedení shromáždění, pro vydávání svědectví, rady v otázce, jak správně legalizovat manželství, a tak dále.
Návštěvníci měli skutečnou radost z kazatelského díla. Jeden z nich řekl: „Když se lidé dozvěděli, že máme biblické knihy v silozi, jejich jazyce, téměř nás zasypali a chtěli nejen knihy, ale také někoho, kdo by je učil. Bylo to neuvěřitelné.
Skupina opouštěla jen nerada své nové přátelé v Katimě Mulilo a vydala se na zpáteční cestu. Týden strávili s místním sborem v Rundu v severní Namibii. Většina bratrů mluvila portugalsky. Opět další jazykový problém! Po cestě dlouhé asi 4 000 kilometrů se dostali do Windhoeku, unavení, ale šťastní a velice vděční Jehovovi za mnohé přednosti, které měli.
Opět v Katimě Mulilo
Dva průkopníci se vrátili do Katimy Mulilo, aby tam tentokrát zůstali a pomáhali Jehovovým „ovcím“. Aby tam mohli zůstat, potřebovali ubytování a práci na částečný úvazek. Hned při prvním pokusu našli práci. Dostali také povolení užívat krytý dodávkový vůz, který patří Společnosti Strážná věž. A děkovali Jehovovi za to, že se tak postaral o jejich potřeby.
Průkopníci již zakrátko pomáhali místním svědkům nejrůznějším způsobem. Mimo jiné při stavbě sálu Království. Sekali dlouhou trávu pro výrobu střechy, shromažďovali zvláštní půdu, která se nachází v mraveništích a velmi dobře tvrdne, a učili se vyrábět doškové střechy africkým způsobem. S obílenými stěnami vypadal sál opravdu pěkně a přitažlivě. Nemohli si dovolit židle, a proto se sedělo na lavicích nebo na trámech. Všechno to bylo nouzové, ale byl to jejich vlastní sál Království!
Předtím zde nebyla správně vedená shromáždění. Proto průkopníci připravili pět shromáždění týdně, jak je konají svědkové Jehovovi po celém světě. Znamenalo to mnoho práce, ale bylo to duchovně budující pro ně i pro místní svědky. Průkopníci se také museli naučit místnímu jazyku silozi.
Zanedlouho byl založen sbor. Časem mohli čtyři místní bratři konat veřejné přednášky a vést všeobecné shromáždění a jeden z nich byl jmenován jako služební pomocník. Mezitím měli průkopníci velkou radost z kazatelské služby. Bibli chtělo studovat tolik lidí, že nemohli splnit všechny požadavky. Nechtěl bys sloužit v takovém území? Mohl bys?
Další návštěva v Kasane
Krajský dozorce požádal průkopníky, aby čas od času navštívili skupinu v Kasane v Botswaně. Jednou se dostali do vážných těžkostí. Poblíž hranic je zastavili botswanští vojáci.
„Jste vyzvědači!“ řekl vůdce.
„Ne, my jsme kazatelé, svědkové Jehovovi, a učíme lidi o Bibli.“
„Nevěřím, že jste křesťané. Jste jihoafričtí vojáci.“
To byla těžká situace. Když však vojáci viděli, že bratři mají zásobu biblické literatury a nemají žádné zbraně, propustili je.
V této oblasti je z vojenského hlediska napjatá situace, a proto jsou velmi obtížné též styky se Zambií. Katima Mulilo je pouze řekou Zambezi oddělena od Zambie, kde je mnoho svědků Jehovových, kteří mají velké zásoby literatury v jazyce silozi. Ale jsou zde stále vojenské hlídky, a proto se místní lidé neodvažují přeplavit se ve svých mokolos neboli vydlabaných kanoích na druhou stranu řeky. Jednou nebo dvakrát byla na řece přestřelka.
Péče o rozptýlené „ovce“
Nic z toho však průkopníkům nebrání, aby pečovali o „ovce“ v pruhu Caprivi, i o některé osoby žijící na odlehlých místech. Dověděli se například, že Andrew, starší muž žijící ve vesnici vzdálené od Katimy asi 70 kilometrů, se velmi zajímá o Bibli. Když ho našli, opravdu četl knihu „Pravda, která vede k věčnému životu“. Z návštěvy měl nepopsatelnou radost. Celá léta studoval sám a pomoc průkopníků ho velmi povzbudila.
Frank Mwemba také žije na velmi odlehlém místě, ve vesnici asi sto kilometrů vzdálené od Katimy. K jeho bydlišti je možné se dostat jedině na čtyřkolém vozidle, a to jen v určitých obdobích v roce, protože většina území Caprivi je bažinatá a pravidelně bývá pod vodou. Frank poznal pravdu v Zambii, byl tam pokřtěn a pak se vrátil do své rodné vesnice v Caprivi. Mnoho let tam byl sám. Kázal dále na tomto odlehlém místě? Odolával místním zvykům — kouzelnictví a polygamii? Měl podle zákona registrované manželství? Ano. Frank živí svou manželku — jedinou — a děti rybařením a zemědělskou prací a věnuje celé dny návštěvám odlehlých vesnic, kam se plaví na svém mokolo nebo tam přichází pěšky, aby tam rozšiřoval dobré poselství. Pravidelně studuje se svou rodinou, vyhýbá se kmenovým kouzelníkům a hrdě ukázal návštěvníkům svůj oddací list.
Jindy podnikl Chris cestu říční lodí po řece Zambezi do ploché bažinaté oblasti Nantungu. Slyšel, že tam jsou nějací zájemci. ‚Co tu asi najdu?‘ ptal se Chris, když vyskakoval s batohem na zádech z člunu na břeh. Ke svému potěšení našel malou skupinku, která se snažila žít podle Bible, jak je to naučili zambijští svědkové. Měli bezmeznou radost, když viděli publikace v jazyce silozi, které jim Chris přinesl. Byla mezi nimi i poslední vydání „Strážné věže“. Následující tři dny vedl Chris mnoho rozprav o Bibli a vykonal mnoho návštěv v blízkých vesnicích, aby se seznámil se zájemci. Než odejel, učinil opatření, aby se pravidelně konala shromáždění a aby se pravidelně kázalo o království.
Mění se společníci
Chrisův společník musel ze zdravotních důvodů odejet z Caprivi začátkem roku 1982. Později se ke Chrisovi připojil druhý partner, Melt Marais, bratr, který horlivě sloužil na Caprivi téměř rok. V květnu 1983 se Chris oženil s Magdou, mladou průkopnicí, a ta se stala v Caprivi jeho třetím společníkem. Proslov při jejich svatbě se konal v malém sále Království, který kdysi Chris pomáhal stavět.
Magdě to trvalo nějaký čas, než se přizpůsobila životu v Caprivi. Karavan se přesunul do oblasti mimo město, kde nebyla elektřina ani tekoucí voda. V noci sem často „vnikali“ sloni. Zpočátku byla Magda dost vylekaná, když si posvítila svítilnou a oknem karavanu viděla chromého slona vzdáleného jen asi dva metry. Brzy si však zvykla na nový způsob života a zamilovala si jej. Svým příkladem povzbudila malý sbor v Katimě.
Pro bratry v Caprivi bylo také velmi povzbuzující, když se mohli účastnit krajských sjezdů ve Francistownu v Botswaně (650 kilometrů daleko). A mimořádně velké potěšení měli z účasti na oblastním sjezdu blízko Johannesburgu (asi 1 400 kilometrů daleko). Byli překvapeni, když viděli to ohromné množství svědků a tak hladce probíhající organizaci a když pociťovali velikou laskavost bílých bratrů a sester — to vše jako důkaz působení Jehovova ducha.
Ale pro „ovce“ v Caprivi, jež tak naléhavě potřebovaly pomoc, byla nejdůležitější věrná a milující služba mladých průkopníků. A poskytování této pomoci zase způsobilo velkou radost průkopníkům, kteří byli ochotni sloužit tam, kde je velmi třeba pomoci.
V září 1983 však musel Chris s Magdou opustit Caprivi. Proč? Vysvětluje: „Byli jsme pozváni, abychom sloužili v odbočce Společnosti Strážná věž v Jižní Africe. S lítostí jsme se loučili se třinácti zvěstovateli v Caprivi a s mnoha zájemci v malém sboru a ve třech skupinách, které jsme opouštěli. Modlíme se, aby Jehova opatřil více pracovníků, kteří by obdělávali toto pole, zralé ke žni.“ — Mat. 9:37, 38.
Je mnoho jiných míst, kde je třeba pomoci. Kdo je schopen a ochoten sloužit tímto způsobem, věnovat se péči o Jehovovy ovce, má před sebou bohatou odměnu. Jak to řekl Ježíš: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ — Sk. 20:35.