Můžeš pohnout horami!
DNE 29. května 1953 se podle zpráv dostal člověk poprvé na vrchol nejvyšší hory světa, na Mount Everest, jež je vysoká 8 848 m. Za pomoci více než 450 mužů se podařilo Edmundovi Hillarymu z Nového zélandu a Tenzingovi Norgayovi, nepálskému šerpovi, překonat nebezpečí v podobě kluzkého ledu, oslnivého sněhu a nedostatku kyslíku, a dosáhnout cíle, který byl ve výši téměř 9 kilometrů.
Dostat se na vrchol vysokých hor je jistě mimořádný výkon. A přece jej nelze srovnat s tím, co kdysi řekl Ježíš svým učedníkům: „Říkám vám: Budete-li mít víru jak hořčičné zrnko, můžete říci této hoře“ ‚Pohni se odtud tamhle!‘, a pohne se, a nic pro vás nebude nemožné.“ Představ si — ne na horu vylézt, ale horou pohnout! — Mat. 17:20, „Petrů“.
Co přimělo Ježíše k tomu, aby řekl svým učedníkům něco takového? Krátce předtím se jim nepodařilo uzdravit jednoho chlapce posedlého démony. Ježíš zdůraznil, proč se jim to nepodařilo: Potřebovali více víry. (Mat. 17:14–20) Přirovnal víru k hořčičnému semeni, k něčemu, co dobře znali. Ačkoli patří horčičné semeno k „nejdrobnějším“, za několik měsíců vyroste v rostlinu podobnou stromu. (Mat. 13:31, 32) Ježíš tedy zdůraznil, jak velkou moc může mít i jen trochu víry, jestliže je správně pěstována a živena — zdánlivě nemožné se stane možným.
Ale horami jakého druhu budou moci pohnout Ježíšovi učedníci, jestliže si vypěstovali takovou víru? Stejně jako doslovná hora může zatarasit cestu, mohou i překážky podobné horám bránit našemu pokroku ve službě Jehovovi. Co by mohly být takové „hory“ a jak jimi můžeme „pohnout“?
Apoštol Pavel je příkladem křesťana, který čelil mnoha překážkám. Ve 2. Korinťanům 6:4–10 a 2. Korinťanům 11:23–28 můžeš číst o tom, jak trpěl nouzí, byl bit, vězněn, zažil ztroskotání lodi a celou řadu jiných těžkostí. K tomu patří ještě symbolický ‚osten v těle‘, snad nějaké oční obtíže. (2. Kor. 12:7; Sk. 14:15) Jak bylo možné, aby překonal takové překážky podobné horám a úspěšně splnil to, co bylo pro něho Boží vůlí? Pavel napsal: „Ke všemu jsem silný skrze toho, který mi propůjčuje sílu.“ „Aby moc, která je nad to, co je normální, byla Boží, a ne z nás.“ (Fil. 4:13; 2. Kor. 4:7) Pavel tedy bezmezně důvěřoval, že Jehova je schopen ho v kritickém okamžiku posílit. Měl víru.
Pohnout horami dnes
Toužíš rozšířit svou službu Jehovovi? Jako statisíce těch, kteří se připojili k rostoucím řadám kazatelů plným časem (průkopníků), cítíš snad i ty, jak naléhavá je doba, a vážně přemýšlíš o tom, věnovat se službě větší měrou. Vyvstává však před tebou nějaká překážka, která se zdá tak nepřekonatelná jako velká hora? Jestliže ano, mohl bys ty pohnout horami? Tisíce lidí, kteří chtěli rozšířit svou službu Jehovovi, to učinilo. Uvádíme zde některé z jejich zkušeností.
Jedna mladá sestra, která končila školu jako nejlepší ze třídy, toužila po průkopnické službě, ale její „horou“ bylo, že nemohla najít zaměstnání. Vypráví:
„Překážkou, kterou jsem musela překonat, bylo mé vlastní negativní myšlení a pochybnosti, zda se mohu věnovat průkopnické službě. Měla jsem velkou starost o to, abych našla práci, než jsem se pustila do průkopnické služby. Nespoléhala jsem se tedy plně s důvěrou na Jehovu a na jeho schopnost postarat se o ty, kteří postaví na první místo jeho uctívání. Stále jsem si myslela: ‚Nejprve si najdu práci, a potom se budu ucházet o průkopnickou službu.‘ Tím, že jsem se nechopila průkopnické služby ihned, jsem vlastně promrhala cenný čas. Ale jeden ze starších ve sboru poukázal na to, že čím déle čekám se zahájením průkopnické služby, tím lákavější mi bude připadat zaměstnání na plný úvazek, protože mě nic nebude odrazovat od toho, abych je přijala.“
Co tedy udělala? „Modlila jsem se neustále k Jehovovi, aby mě vedl svým svatým duchem a řídil mé jednání i myšlení.“ Když tato sestra skončila školu, vykonávala pomocnou průkopnickou službu a potom se ujala pravidelné průkopnické služby. Krátce nato našla vhodnou světskou práci, kterou mohla přizpůsobit časovému plánu své průkopnické služby.
Jeden starší, jehož manželka byla v průkopnické službě a který měl dvě děti, si uvědomil, že musí dělat více než jen finančně podporovat svou rodinu. Některým pozorovatelům se zdálo, že okolnosti, které mu brání v průkopnické službě, jsou nepřekonatelné. A přece si přál rozšířit svou službu. Jaké změny musel podniknout?
„Myslím, že největší překážkou, kterou jsem musel překonat, jsem byl ve skutečnosti já sám,“ říká. „Z kazatelské služby jsem měl vždy radost, a když jsem mluvil s těmi, kteří byli ve službě plným časem, a viděl jsem, jaké mají požehání, jejich podivuhodný duch mě nakazil. Mohl jsem si představit, že budu jednoho dne sám ve službě plným časem. V mých úvahách bylo problematické to, že jsem o průkopnické službě pouze přemýšlel. Nikdy jsem si však neurčil datum, kdy bych chtěl tento cíl uskutečnit.“
Tento bratr uvažoval o té věci na modlitbách a pak začal pracovat na splnění svého cíle, jímž byla služba plným časem. Promluvil se svým nadřízeným na pracovišti, vysvětlil mu své úmysly a zeptal se ho, zda by mohl každý týden pracovat méně hodin. Pracovní doba, kterou si přál, byla u jeho firmy něčím zcela novým.
Pokračuje: „Můj nadřízený skončil rozhovor poznámkou, že mi pravděpodobně nebude dovolena pracovní doba, kterou žádám. Byl jsem si jistý, že kdyby rozhodnutí záleželo jen na něm, odpověděl by negativně. Kladného rozhodnutí tedy bylo možné dosáhnout jen s pomocí Jehovy. O jeden a půl týdne později mi bylo z vedení firmy sděleno, že byla má nová pracovní doba schválena. Poděkoval jsem svému nadřízenému, vyšel jsem ven, nasedl jsem do auta, odjel jsem o několik bloků dále, zaparkoval jsem u chodníku a vyjádřil jsem Jehovovi svůj dík a ocenění. Ano, mohl jsem uskutečnit svůj cíl, totiž vstoupit do služby plným časem.“
Jak ‚pohnula‘ svou horou jedna vdaná sestra? Vypráví: „Mám čtyři děti a nevěřícího manžela. Když jsem začala přemýšlet o průkopnické službě, měla jsem dost překážek. Jednou z nich bylo, že můj manžel byl přechodně nezaměstnaný, protože jeho práce byla jen sezónní, a já jsem pracovala jen na částečný úvazek, abychom mohli zaplatit své účty. Řekla jsem si tedy, že i když bych pracovala v průkopnické službě velmi ráda, okolnosti mi to nedovolují. Ale v této věci jsem musela své uvažování změnit. Uvědomila jsem si, že kdybych tak přemýšlela stále, nikdy by se mi nepodařilo vynaložit úsilí a pokusit se o to. Další důležitou otázkou, kterou jsem si musela zodpovědět, bylo: Kde získám sílu k průkopnické službě? Odpověď jsem našla ve Filipanům 4:13. Nejenže jsem se v té věci modlila k Jehovovi, ale začala jsem se na něho stále více spoléhat. Také jsem podnikla praktické kroky, abych dosáhla svého cíle. Vytvořila jsem si dobrý časový plán a přihlásila jsem se do pomocné průkopnické služby. Jak běžel čas, otevíral mi Jehova cestu k průkopnické službě. Můj manžel se mohl vrátit do práce a mně se podařilo omezit zaměstnání jen na jediný den v týdnu. Zanedlouho jsem se stala pravidelnou průkopnicí.“
Pak měla tato sestra přednost navštěvovat školu průkopnické služby, která jí ve službě velice pomohla. „Chci říci každému, kdo přemýšlí o průkopnické službě, aby se modlil k Jehovovi a vložil mu věc do rukou,“ říká. „Pak se vynasnaž a on požehná tvému úsilí.“ — Žalm 37:5.
Nepomáhají ti tyto zkušenosti, abys pochopil, jak může projevování víry pomoci křesťanovi překonat překážky podobné horám? Jestliže toužíš po průkopnické službě, prozkoumej své okolnosti. Mluv s jinými, kteří již v průkopnické službě jsou, a uč se z jejich zkušenosti. Podnikni praktické kroky, abys dosáhl svého cíle. A především předlož svou touhu v modlitbě Jehovovi; pak se spolehni, že požehná tvému úsilí. Ano, i ty můžeš pohnout horami!