Vzácné křesťanské dědictví

VYPRÁVÍ BLOSSOM BRANDTOVÁ

V texaském městě San Antonio 17. ledna roku 1923 sněžilo. Toho dne jsem přišla na svět. Venku byla zima, ale mě uvítala teplá náruč láskyplných křesťanských rodičů, Judgeho a Heleny Norrisových. Kam až mi paměť sahá, veškerá činnost mých rodičů se vždy soustředila na uctívání Jehovy Boha.

V ROCE 1910, kdy bylo mamince osm let, přestěhovali se její rodiče z jednoho místa nedaleko Pittsburghu ve státě Pensylvánie do Texasu, na farmu za městem Alvin. Měli velikou radost, když od jednoho svého souseda začali poznávat biblické pravdy. Po celý život se pak maminka snažila vzbuzovat u lidí zájem o naději na Království. V roce 1912 byla pokřtěna. Bylo to poté, co se rodina přestěhovala do texaského města Houstonu.

Když Charles T. Russell, první prezident Watch Tower Bible and Tract Society, navštívil jejich sbor v Houstonu, maminka a její rodiče se s ním setkali. Její rodina také často hostila cestující představitele Společnosti, jimž se tehdy říkalo poutníci. O několik let později se maminka s rodiči přestěhovala do Chicaga ve státě Illinois. I tamější sbor navštěvoval bratr Russell.

V roce 1918 dostala babička španělskou chřipku. Nemoc ji oslabovala a lékaři doporučili, aby žila jinde, tam, kde je teplejší podnebí. Dědeček pracoval u Pullmanovy železniční společnosti a v roce 1919 byl přeřazen zpět do Texasu. Tam, v San Antoniu, se maminka seznámila s Judgem Norrisem, mladým, horlivým členem tamějšího sboru. Okamžitě si padli do oka; po čase uzavřeli sňatek, a Judge se stal mým otcem.

Otec poznává biblickou pravdu

Judge (což znamená „soudce“) dostal toto neobvyklé jméno při narození. Když ho jeho otec poprvé uviděl, řekl: „Tohle dítě je vážné jako nějaký soudce“ — a to jméno mu již zůstalo. V roce 1917, když bylo tatínkovi šestnáct, dostal traktáty Where Are the Dead? (Kde jsou mrtví?) a What Is the Soul? (Co je duše?), které vytiskla Watch Tower Bible and Tract Society. Dva roky předtím mu zemřel otec. Judge našel v traktátech odpovědi na otázky, které ho napadaly ohledně stavu mrtvých. Zanedlouho začal chodit na shromáždění badatelů Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi.

Tatínek okamžitě zatoužil podílet se na sborové činnosti. Dostal určitý obvod, ve kterém mohl kázat, a po vyučování tam jezdil na kole a rozšiřoval mezi lidmi traktáty. Plně se zaměstnával oznamováním naděje na Království a 24. března roku 1918 symbolizoval svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě.

Následující rok se do San Antonia přistěhovala maminka a tatínka okamžitě upoutal — podle jeho vyjádření — „ten nejsladší úsměv a ty nejmodřejší oči“, jaké kdy viděl. Brzy dali na vědomí, že se chtějí brát, ale přesvědčit matčiny rodiče nebylo snadné. Nicméně, 15. dubna 1921 byla svatba. Jejich společným cílem bylo věnovat se službě plným časem.

Se službou jsem začala brzy

Roku 1922 se maminka s tatínkem připravovali, že pojedou na sjezd v Cedar Pointu ve státě Ohio. V té době zjistili, že maminka je v jiném stavu. Krátce po mém narození byl tatínek — ve věku pouhých dvaadvaceti let — jmenován sborovým ředitelem služby. To znamená, že organizoval vše, co souviselo s kazatelskou službou. Jen několik týdnů po narození jsem už byla s maminkou venku ve službě dveře ode dveří. I dědeček s babičkou mě vlastně rádi brali s sebou do služby.

Když mi byly pouhé dva roky, přestěhovali se rodiče do Dallasu ve státě Texas a tři roky nato vstoupili do služby plným časem jako průkopníci. V noci spávali u silnice na lehátku a mě ukládali na zadní sedadlo auta. Já to sice pokládala za zábavu, ale brzy se ukázalo, že rodiče ještě nejsou na průkopnický život zcela připraveni. Tatínek tedy začal obchodovat. Časem postavil malý obytný přívěs a připravoval se, že znovu vstoupíme do průkopnické služby plným časem.

Ještě než jsem začala chodit do školy, maminka mě naučila číst a psát a také mě naučila malou násobilku od jedné do čtyř. Zaměřovala se na to, aby mi neustále pomáhala něco se učit. Když myla nádobí, postavila si mě obvykle vedle sebe na židli, abych mohla nádobí utírat, a při tom mě učila nazpaměť biblické texty a písně Království neboli zpěvy, jak se jim tehdy říkalo.

S rodiči sloužím Bohu

V roce 1931 jsme se všichni zúčastnili vzrušujícího sjezdu v Columbu, ve státě Ohio, kde jsme přijali jméno svědkové Jehovovi. Bylo mi tehdy sice jen osm, ale připadalo mi, že krásnější jméno jsem dosud neslyšela. Brzy po návratu vyhořel tatínkův obchod a tatínek s maminkou usoudili, že to je „Pánova vůle“ a že mají znovu začít sloužit jako průkopníci. V létě roku 1932 tedy začala dlouhá řada let, kdy jsme se těšili z kazatelské služby plným časem.

Rodiče sloužili jako průkopníci ve středním Texasu, aby mohli být nablízku maminčiným rodičům, kteří stále ještě bydleli v San Antoniu. Stěhovali jsme se od jednoho přiděleného působiště k druhému, a to znamenalo, že jsem musela často měnit školu. Občas nám někteří přátelé neuváženě říkali: „Proč se někde neusadíte a neposkytnete tomu dítěti domov?“ Jako by o mě nebylo dobře postaráno. Mně se však zdálo, že žijeme vzrušujícím životem a že tatínkovi a mamince ve službě pomáhám. Ve skutečnosti jsem ovšem byla školena a připravována na to, co se mělo později stát mým způsobem života.

Po řadu měsíců jsem tatínkovi a mamince stále opakovala, že se chci dát pokřtít, a oni o tom se mnou často mluvili. Chtěli si být jisti, že vím, jak závažné je to rozhodnutí. Tato významná chvíle mého života nadešla 31. prosince roku 1934. Večer předtím se však tatínek ujistil, že jsem předstoupila před Jehovu v modlitbě. Pak udělal něco překrásného. Všichni jsme museli pokleknout a on se modlil. Řekl Jehovovi, že je velice šťastný, že se jeho děvčátko rozhodlo oddat svůj život Bohu. Ujišťuji vás, že na ten večer nikdy v životě nezapomenu!

Čemu mě naučili prarodiče

Během let 1928 až 1938 jsem hodně času trávila u dědečka a babičky v San Antoniu. Žili vcelku podobným životem jako moji rodiče. Babička byla kolportérkou, jak se tehdy říkalo průkopnicím, a později sloužila jako příležitostná průkopnice. Roku 1929 byl průkopníkem jmenován i dědeček, a tak byla u nás kazatelská služba na denním pořádku.

Večer mě dědeček brával do náručí a učil mě znát hvězdy. Také mi recitoval zpaměti básně. V době, kdy pracoval pro železnici, jsem s ním často jezdila ve vlacích Pullmanovy společnosti. Byl pro mě vždy člověkem, na kterého jsem se mohla obrátit, když jsem měla nějaký problém; utěšil mě a osušil mi slzy. Pokud jsem však byla potrestána za to, že jsem zlobila, a pak jsem si šla k dědečkovi pro útěchu, říkal jenom velmi výmluvným tónem něco, čemu jsem tehdy nerozuměla: „Úděl provinilce je, drahoušku, přetěžký.“

Roky pronásledování

V roce 1939 vypukla druhá světová válka. Jehovův lid trpěl velkým pronásledováním a projevy davového násilí. Koncem roku 1939 maminka těžce onemocněla a posléze potřebovala operaci. Přestěhovali jsme se tedy nazpět do San Antonia.

Když jsme v ulicích San Antonia sloužili s časopisy, shlukovaly se kolem nás nepřátelské davy. Avšak celá naše rodina byla každý týden opět na ulici, každý na rohu, který dostal přidělen. Častokrát jsem sledovala, jak lidé tatínka odvlékají na policejní stanici.

Tatínek se snažil zůstat v průkopnické službě, ale maminka musela s průkopnickou službou přestat. Prací na částečný úvazek se však tatínkovi nedařilo vydělat dost peněz, a musel tedy také přestat sloužit plným časem. Po ukončení školní docházky v roce 1939 jsem i já nastoupila do zaměstnání.

V těch letech přišlo tatínkovi vhod, že se jmenoval Judge (soudce). Například jednou šla skupina svědků vydávat svědectví do nedalekého malého města severně od San Antonia a šerif je všechny začal zatýkat a dávat do vězení. Celkem zatkl asi třicet pět lidí, včetně mých prarodičů. Poslali tatínkovi vzkaz, a on se tam rozjel. Vstoupil do šerifovy kanceláře a řekl: „Jsem Judge (soudce) Norris ze San Antonia.“

„Ano, pane soudce, co pro vás mohu udělat?“ ptá se šerif.

„Přišel jsem zařídit, aby byli tito lidé propuštěni,“ odpovídá tatínek. Nato šerif všechny z vězení pustil — bez kauce a bez dalších otázek!

Tatínek velmi rád vydával svědectví ve středu města, kde byly kancelářské budovy, a zvláště rád mluvil se soudci a právníky. Recepčním říkal: „Jsem Judge (soudce) Norris a jdu za tím a tím soudcem.“

Když se pak s oním soudcem sešel, vždy předeslal: „Než řeknu, proč jsem přišel, chtěl bych podotknout, že jsem ‚soudcem‘ déle než vy. Já jsem jím totiž po celý život.“ Potom vysvětlil, jak přišel ke svému jménu. Tak se rozhovor od začátku nesl v přátelském duchu. V té době tatínek pěstoval se soudci mnoho dobrých vztahů.

Jsem rodičům vděčná za jejich vedení

Prožívala jsem tehdy bouřlivá léta dospívání a vím, že tatínkovi a mamince se často tajil dech, když mě sledovali, a říkali si, co asi provedu příště. I já, ostatně jako všechny děti, jsem tatínka s maminkou častokrát zkoušela; ptala jsem se, zda smím něco udělat nebo někam jít, ačkoli jsem předem věděla, že řeknou ne. Někdy došlo i na slzy. Ve skutečnosti bych však byla zdrcená, kdyby mi řekli: „Jen jdi, dělej si, co chceš. Nám je to jedno.“

Věděla jsem, že je nepřinutím, aby změnili svá měřítka, a to mi dodávalo pocit bezpečí. Vlastně mi to pomáhalo, když mi moji vrstevníci navrhovali, abych se zúčastnila nějaké nerozumné zábavy. Mohla jsem říci: „To mi tatínek nedovolí.“ Když mi bylo šestnáct, tatínek se postaral, abych se naučila řídit auto a získala řidičský průkaz. Přibližně v té době mi také dal klíč od domu. Velmi na mě zapůsobilo, že mi důvěřuje. Cítila jsem se dospělá, dodávalo mi to smysl pro odpovědnost a nechtěla jsem zklamat jejich důvěru.

Tehdy jsme nedostávali mnoho rad, které by se týkaly manželství, ale tatínek znal Bibli a věděl, že Bible říká, že sňatek má být uzavřen „pouze v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39) Dal mi jasně na vědomí, že by se ve mně nesmírně zklamal, kdybych přivedla domů světského chlapce nebo kdybych i jen chtěla se světským chlapcem chodit. Věděla jsem, že má pravdu, protože jsem viděla, jaké štěstí a jakou jednotu zažívají moji rodiče ve svém manželství díky tomu, že vstoupili do manželství „v Pánu“.

V roce 1941 — bylo mi tehdy osmnáct — jsem si myslela, že miluji jednoho mladého muže ze sboru. Sloužil jako průkopník a studoval práva. Byla jsem nadšená. Když jsme mým rodičům sdělili, že se chceme brát, neprojevili nesouhlas ani nás od sňatku neodrazovali, ale jednoduše řekli: „Chtěli bychom tě, Blossom, o něco poprosit. Domníváme se, že jsi ještě příliš mladá, a chceme tě požádat, abys s tím jeden rok počkala. Pokud ho skutečně miluješ, pak pro tebe rok nebude hrát žádnou roli.“

Jsem nesmírně ráda, že jsem tuto moudrou radu poslechla. Během toho roku jsem trochu vyspěla a začala jsem chápat, že onen mladý muž nemá vlastnosti, které by měl mít dobrý manželský partner. Časem opustil organizaci — vlastně jsem tedy unikla životní katastrofě. Jak úžasné je mít moudré rodiče, na jejichž úsudek se můžeme spolehnout!

Sňatek a krajská služba

V zimě roku 1946, po šesti letech mé průkopnické služby a zaměstnání na částečný úvazek, vstoupil do našeho sálu Království ten nejskvělejší mladý muž, jakého jsem kdy potkala. Gene Brandt byl jmenovaným společníkem našeho cestujícího služebníka bratří, jak se tehdy říkalo krajským dozorcům. Zalíbili jsme se jeden druhému, a 5. srpna 1947 jsme se vzali.

Krátce nato si tatínek s Geneem založili účetní kancelář. Tatínek ale Geneovi řekl: „V den, kdy nám tato kancelář zabrání jít na shromáždění nebo vykonat nějaký teokratický úkol, zamknu dveře a klíč vyhodím.“ Jehova tomuto duchovnímu náhledu požehnal, a kancelář poskytovala dostatek prostředků, abychom mohli uspokojit naše hmotné potřeby, a měli jsme také čas na průkopnickou službu. Tatínek i Gene byli dobří podnikatelé a snadno jsme mohli zbohatnout; to však nikdy nebylo jejich cílem.

V roce 1954 byl Gene pozván do krajské služby, což představovalo přelom v našem životě. Jak se k tomu postaví rodiče? Opět prokázali, že si nedělají starosti o sebe, ale o zájmy Božího Království a o duchovní blaho svých dětí. Nikdy nám neřekli: „Proč nám nedáte vnoučata?“ Naopak často říkali: „Čím vám můžeme pomoci ve službě plným časem?“

Když tedy nadešel den našeho odjezdu, zazněla pouze slova povzbuzení a radosti z toho, že máme takovou velkolepou výsadu. Rodiče v nás nikdy nevyvolali pocit, že je opouštíme, ale vždy stáli plně při nás. Po našem odjezdu se ještě deset let věnovali průkopnické službě. Tatínek byl jmenován městským dozorcem San Antonia a zastával tento úřad třicet let. Radoval se z toho, že mohl vidět, jak se jediný sbor, který tam byl ve dvacátých letech, rozrostl do roku 1991, kdy tatínek zemřel, na 71 sborů.

Žili jsme s Geneem vzrušujícím způsobem života. Prožívali jsme nesmírnou radost, že jsme mohli sloužit našim drahým bratrům a sestrám ve více než jedenatřiceti státech. Vrcholným zážitkem našeho života byla pravděpodobně výsada účastnit se dvacáté deváté třídy biblické školy Strážné věže Gilead. Po ukončení této školy jsme se vrátili do krajské služby. V roce 1984, po třiceti letech krajské a oblastní služby, Geneovi Společnost laskavě přidělila krajskou službu v San Antoniu, protože rodičům už bylo přes osmdesát let a měli špatné zdraví.

Staráme se o rodiče

Jen půl druhého roku po našem návratu do San Antonia maminka upadla do povrchního bezvědomí a pak zemřela. Stalo se to tak rychle, že jsem jí ani nestačila říci některé věci, které jsem jí říci chtěla. Vzala jsem si z toho poučení, že si musím hodně povídat s tatínkem. Po pětašedesáti letech manželství se mu po mamince velice stýskalo, ale my jsme byli u něho, abychom mu projevili lásku a poskytli oporu.

Tatínek byl po celý život příkladný v účasti na shromážděních, ve studiu i ve službě a zůstal takový až do smrti. Miloval četbu. Když jsme vycházeli do kazatelské služby, musel zůstávat sám doma. Po návratu jsem se ptávala: „Necítil ses osamělý?“ On byl však tak zabrán do čtení a do studia, že ho něco takového ani nenapadlo.

Ještě jeden zvyk jsme po celý život dodržovali. Tatínek vždy trval na tom, aby celá rodina jedla společně, zvlášť to platilo na snídani, kdy jsme uvažovali o denním biblickém textu. Bez rozboru denního textu jsem nesměla odejít z domu. Někdy jsem říkala: „Ale tati, vždyť přijdu pozdě do školy (nebo do práce).“

„Nejdeš pozdě kvůli dennímu textu, ale proto, že jsi nevstala včas,“ říkával tatínek. Musela jsem zůstat doma, dokud jsem si nevyslechla denní text. Dbal, aby v tomto ohledu zůstal příkladný až do posledních dnů svého života. To je další dědictví, které mi zanechal.

Tatínek byl až do konce svého života duchovně čilý. Usnadňoval nám péči o něho tím, že nikdy nejednal podrážděně a nestěžoval si. Někdy si sice posteskl na artritidu, ale já jsem mu připomínala, že ve skutečnosti trpí „adamitidou“, to se pak tatínek smál. Ráno 30. listopadu 1991, zatímco jsme u něho s Geneem seděli, pokojně odešel, zesnul.

Nyní je mi přes sedmdesát let a dodnes mám prospěch z dobrého příkladu, který mi dali moji láskyplní rodiče. Vroucně se modlím, abych se stále snažila plně dokazovat svou vděčnost za toto dědictví tím, že ho budu po všechny budoucí věky správně využívat. — Žalm 71:17, 18.

[Obrázek na straně 5]

S maminkou

[Obrázky na straně 7]

1. Můj první sjezd: San Marcos v Texasu, září 1923

2. Tatínkův poslední sjezd: Fort Worth v Texasu, červen 1991 (tatínek sedí)

[Obrázek na straně 9]

Gene a Blossom Brandtovi