Proč se máme modlit v Ježíšově jménu?

PŘI svém vyučování Ježíš často mluvil o modlitbě. V jeho době se židovští náboženští vůdci modlili „na rozích širokých cest“. Proč? Chtěli, „aby je lidé viděli“. Zjevně toužili být obdivováni pro svou zbožnost. Mnozí pronášeli dlouhé modlitby, ve kterých říkali stále totéž, jako kdyby Bůh vyslyšel modlitbu jen tehdy, když je v ní „mnoho slov“. (Matouš 6:5–8) Ježíš poukazoval na to, že takové modlitby jsou zbytečné. Upřímným lidem tak pomáhal pochopit, čeho se v modlitbách vyvarovat. Ukázal však také, jaké modlitby mají být.

Učil, že v modlitbách bychom měli vyjadřovat přání, aby bylo posvěceno Boží jméno, aby přišlo Boží Království a aby se děla Boží vůle. Také ukázal, že je správné, abychom Boha prosili o pomoc v osobních záležitostech. (Matouš 6:9–13; Lukáš 11:2–4) V podobenstvích vysvětlil, že pokud mají být naše modlitby vyslyšeny, musíme projevovat vytrvalost, víru a pokoru. (Lukáš 11:5–13; 18:1–14) Svá slova Ježíš dotvrzoval vlastním příkladem. (Matouš 14:23; Marek 1:35)

Není pochyb o tom, že Ježíšovi učedníci na základě jeho slov i činů své modlitby zlepšili. To nejdůležitější o modlitbě jim však Ježíš řekl až během poslední noci, kdy byl na zemi.

„Zlom v dějinách modlitby“

Poslední noc Ježíš věnoval většinu času tomu, že své věrné apoštoly povzbuzoval. Byla to také vhodná příležitost, aby jim sdělil něco nového. Řekl: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ Pak jim slíbil: „O cokoli . . . poprosíte v mém jménu, udělám to, aby byl Otec oslaven ve spojitosti se Synem. Jestliže poprosíte o cokoli v mém jménu, udělám to.“ A ke konci rozhovoru řekl: „Do nynějška jste o jedinou věc neprosili v mém jménu. Proste a obdržíte, aby vaše radost byla naplněna.“ (Jan 14:6, 13, 14; 16:24)

To byla nesmírně důležitá slova. Jeden biblický slovník je označil za „zlom v dějinách modlitby“. Ježíš nechtěl říci, že by se teď lidé místo k Bohu měli modlit k němu. Svými slovy poukázal na to, že otevírá novou cestu neboli způsob, jak k Jehovovi Bohu přistupovat.

Je pravda, že Bůh vždy naslouchal modlitbám svých věrných služebníků. (1. Samuelova 1:9–19; Žalm 65:2) Avšak od doby, kdy uzavřel s Izraelity smlouvu Zákona, museli ti, kdo chtěli, aby vyslýchal jejich modlitby, uznat, že Izrael je Božím vyvoleným národem. Později, od doby Šalomouna, museli považovat chrám za místo, které Bůh vybral k předkládání obětí. (5. Mojžíšova 9:29; 2. Paralipomenon 6:32, 33) Takový systém uctívání však byl pouze dočasný. Apoštol Pavel napsal, že Zákon daný Izraeli a oběti předkládané v chrámu byly ‚stínem budoucích dobrých věcí, ale ne samotnou podstatou věcí‘. (Hebrejcům 10:1, 2) Stín měl být nahrazen skutečností. (Kolosanům 2:17) Od roku 33 n. l. už vztah člověka k Bohu nezávisel na tom, zda bude dodržovat mojžíšský Zákon, ale na tom, zda bude poslouchat Krista Ježíše — toho, na něhož Zákon poukazoval. (Jan 15:14–16; Galaťanům 3:24, 25)

Jméno „nad každým jiným jménem“

Ježíš položil nový, lepší základ pro přístup k Jehovovi. Ukázal, že je vlivný přítel, který našim modlitbám otevírá cestu, aby je Bůh přijal a také vyslyšel. Díky čemu může Ježíš takto působit v náš prospěch?

Všichni jsme se narodili v hříchu, a proto se žádnými skutky nebo oběťmi nemůžeme od hříchu očistit ani na jejich základě získat nárok na dobrý vztah k našemu svatému Bohu Jehovovi. (Římanům 3:20, 24; Hebrejcům 1:3, 4) Ježíš však obětoval svůj dokonalý život a zaplatil tak za hříchy lidí. (Římanům 5:12, 18, 19) Nyní všichni, kdo chtějí, mají příležitost získat před Jehovou čisté postavení a mít k němu „volnost řeči“. Musí však projevovat víru v Ježíšovu oběť a modlit se v jeho jménu. (Efezanům 3:11, 12)

Když se v Ježíšově jménu modlíme, vyjadřujeme tím víru v to, že je (1) „Boží Beránek“, jehož oběť je základem pro odpuštění hříchů, (2) že byl vzkříšen Jehovou a nyní jako ‚velekněz‘ dává lidem možnost mít z výkupného užitek a (3) že jedině on je „cesta“ umožňující přístup k Jehovovi v modlitbě. To jsou jen tři z mnoha stránek jeho úlohy, kterou má v uskutečňování Božího záměru. (Jan 1:29; 14:6; Hebrejcům 4:14, 15)

Když se v Ježíšově jménu modlíme, projevujeme mu tím úctu. Ta mu právem patří, protože Jehovovou vůlí je, aby „v Ježíšově jménu klekalo každé koleno . . . a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce“. (Filipanům 2:10, 11) Ještě důležitější však je, že svými modlitbami v Ježíšově jménu oslavujeme Jehovu, který k našemu užitku svého Syna dal. (Jan 3:16)

V Bibli je Ježíš označen různými tituly a jmény. Díky tomu můžeme pochopit, jak velkolepé postavení má a jak velký užitek nám přináší to, co udělal v minulosti, co dělá nyní a co pro nás ještě udělá. (Viz rámeček „Ježíšova významná úloha“.) Ježíš skutečně dostal „jméno, které je nad každým jiným jménem“.a Byla mu dána všechna autorita v nebi i na zemi. (Filipanům 2:9; Matouš 28:18)

Ne pouhá fráze

Jestliže tedy chceme, aby Jehova naše modlitby přijal, musíme je předkládat v Ježíšově jménu. (Jan 14:13, 14) Slova „v Ježíšově jménu“ bychom však rozhodně neměli říkat pouze ze zvyku. Proč ne?

Můžeme si to znázornit. Když dostaneme nějaký úřední dopis, možná končí slovy „s úctou“. Pisatel dopisu tím pravděpodobně nechtěl vyjádřit svůj postoj k nám, ale pouze se držel toho, co se v korespondenci považuje za určité pravidlo. Když však ve svých modlitbách používáme Ježíšovo jméno, mělo by to mít hlubší význam, než má zdvořilostní zakončení úředního dopisu. Ačkoli se máme modlit „ustavičně“, měli bychom to dělat z ‚celého srdce‘, ne mechanicky. (1. Tesaloničanům 5:17; Žalm 119:145)

Co můžeme udělat pro to, aby se slova „v Ježíšově jménu“ pro nás nestala pouhou frází? Přemýšlejme o Ježíšových nádherných vlastnostech. Uvažujme o tom, co už pro nás vykonal a co ještě vykonat chce. V modlitbě děkujme Jehovovi a vzdávejme mu chválu za to, jak úžasným způsobem svého Syna používá. Díky tomu se budeme ještě více spoléhat na Ježíšův slib: „Jestliže Otce o něco poprosíte, dá vám to v mém jménu.“ (Jan 16:23)