„Tady začnu“

Alexander MacGillivray, služebník australské pobočky, chodil sem a tam po své kanceláři a přemýšlel o problému, s kterým si lámal hlavu už několik dní. Konečně ho napadlo řešení. Potřeboval si promluvit s Frankem Ricem.

Frank, který do pobočky dorazil o několik týdnů dřív, byl houževnatý 28letý kolportér (průkopník). Pravdu poznal v dospívání a jako kolportér začal sloužit krátce nato. Během deseti let procestoval na koni, na kole, na motorce a v karavanu většinu Austrálie a všude kázal dobrou zprávu. Teď, při krátké zastávce v betelu, čekal, do jakého obvodu ho bratři pošlou.

Bratr MacGillivray zavolal Franka do své kanceláře, ukázal mu mapu ostrovů ležících severně od Austrálie a zeptal se: „Franku, jak by se ti líbilo rozjet službu na těchhle ostrovech? Není tam ani jeden bratr.“

Frank se zadíval na pás ostrovů Nizozemské Východní Indie (dnes Indonésie), které se třpytily jako perly v Indickém oceánu.a Žily na nich miliony lidí, kteří ještě nikdy neslyšeli dobrou zprávu. Frank ukázal na hlavní město Batávii (dnes Jakarta) a řekl: „Tady začnu.“

Kázání na Jávě

Frank Rice přijel do Jakarty, rušného velkoměsta na ostrově Jáva, v roce 1931. Pronajal si pokoj v domě poblíž centra a nastěhoval do něho tolik krabic s biblickými publikacemi, že se bytná nestačila divit.

Frank vzpomínal: „Ze začátku se mi stýskalo po Austrálii a nemohl jsem si zvyknout na nové prostředí. Lidé tady chodili v bílých bavlněných oblecích a tropických kloboucích, zatímco já jsem se pekl ve svém těžkém australském oblečení. Neuměl jsem ani slovo nizozemsky nebo indonésky. A tak jsem se modlil k Jehovovi, aby mi ukázal, co mám dělat. Potom mě napadlo, že aspoň v obchodní čtvrti musí být někdo, kdo mluví anglicky. Proto jsem začal kázat tam, a jak se ukázalo, bylo to velmi úrodné pole.“

Většina obyvatel Jakarty mluvila nizozemsky, a tak se Frank snažil naučit se tento jazyk aspoň na komunikativní úrovni. Zanedlouho začal kázat dům od domu. Postupně se také naučil indonésky. „Problém ale byl, že jsem v indonéštině neměl žádné publikace,“ řekl Frank. „Jehova mi potom poslal do cesty jednoho indonéského učitele, který měl o pravdu zájem a souhlasil, že přeloží brožuru Kde jsou mrtví? Později byly přeloženy i další brožury a brzo se o dobrou zprávu začalo zajímat hodně indonésky mluvících lidí.“

V listopadu 1931 přijeli do Jakarty další dva australští průkopníci, 25letý Clem Deschamp a 19letý Bill Hunter. Přivezli s sebou i svůj pojízdný průkopnický „dům“, který byl jedním z prvních obytných vozů v Indonésii. Když se naučili několik frází v nizozemštině, vyrazili na kazatelskou cestu po velkých městech na Jávě.

V Clemových a Billových stopách se vydal Charles Harris, další neúnavný australský průkopník. Na Jávě začal kázat v roce 1935. Cestoval na kole a obytným vozem a postupně propracoval skoro celý ostrov s literaturou v pěti jazycích: v arabštině, čínštině, nizozemštině, angličtině a indonéštině. Někdy se mu podařilo rozšířit až 17 000 publikací za rok.

Charles rozšířil tolik publikací, že to budilo všeobecnou pozornost. Jeden úředník z Jakarty se zeptal Clema Deschampa: „Kolik lidí tam na východě máte?“

„Jenom jednoho,“ odpověděl bratr Deschamp.

„To vám mám věřit?“ vyštěkl úředník. „Musíte tam mít celý regiment, když těch publikací rozšíříte tolik.“

Tito první průkopníci byli pořád na cestách, aby se dostali k co nejvíc lidem. Bill Hunter řekl: „Propracovali jsme ostrov od jednoho konce k druhému a jenom výjimečně jsme s někým mluvili dvakrát.“ Při své práci zaseli obrovské množství duchovních semen, ze kterých později vzešla bohatá úroda. (Kaz. 11:6; 1. Kor. 3:6)

Dobrá zpráva se dostává na Sumatru

Kolem roku 1936 se průkopníci začali radit, jak kázání dobré zprávy rozšířit z Jávy na Sumatru – šestý největší ostrov světa. Tento členitý ostrov, který leží na rovníku, pokrývají rozsáhlé bažiny a pralesy, ale jsou tam i velká města a plantáže.

Průkopníci se nakonec rozhodli, že na Sumatru vyšlou Franka Rice, a tak se mu ze svých skromných prostředků složili na cestu. Když Frank přijel do Medanu na severu Sumatry, měl s sebou jenom dvě tašky do služby, čtyřicet krabic s literaturou a pár drobných v kapse. Co mu ale nechybělo, byla pevná víra, a proto se hned pustil do práce a důvěřoval, že o ostatní věci, které bude ve svém novém působišti potřebovat, se postará Jehova. (Mat. 6:33)

Během posledního týdne, kdy sloužil v Medanu, se Frank setkal s jedním přátelským Nizozemcem, který ho pozval dál na kávu. Frank mu řekl, že by potřeboval auto, aby mohl kázat dobrou zprávu po celém ostrově. Ten muž ukázal na porouchané auto, které měl na zahradě, a řekl: „Jestli se vám ho povede spravit, tak bude za 100 guldenů vaše.“b

„Já ale 100 guldenů nemám,“ odpověděl Frank.

Muž se na Franka zadíval a zeptal se: „A vy vážně chcete kázat na celé Sumatře?“

„Ano,“ přikývl Frank.

„No dobře, tak jestli ho dokážete spravit, můžete si ho vzít,“ řekl ten muž. „Když nějaké peníze seženete, můžete mi zaplatit později.“

Netrvalo dlouho a Frank auto zprovoznil. Později napsal: „S autem plným publikací, nádrží plnou benzinu a srdcem plným víry jsem vyrazil kázat lidem na Sumatře.“

Frank propracoval ostrov odshora dolů zhruba za rok a potom se vrátil do Jakarty. Tam auto prodal za 100 guldenů a peníze poslal jeho bývalému majiteli do Medanu.

O pár týdnů později dostal Frank dopis z Austrálie, ze kterého se dozvěděl, kde bude jeho nové působiště. Okamžitě si sbalil a zamířil do Indočíny (dnes Kambodža, Laos a Vietnam), aby tam zahájil kazatelskou činnost.