Přijíždí další misionáři

Devátého července 1964 udělilo indonéské ministerstvo spravedlnosti oficiální registraci Sdružení badatelů Bible, což byl právní subjekt, který svědkové Jehovovi používali. Aby ale bratři získali úplnou svobodu, potřebovali také registraci na ministerstvu pro náboženské záležitosti. Jenže ministerstvo požádalo o radu Generální ředitelství pro dohled nad křesťanskými společnostmi, kde pracovali zarytí protestanti, kteří byli nesmiřitelnými odpůrci svědků Jehovových.

Jeden bratr se potkal s blízkým spolupracovníkem ministra pro náboženské záležitosti. Po pár slovech zjistili, že oba pochází ze stejné vesnice. A tak se pustili do družného rozhovoru ve svém nářečí. Bratr mu řekl, jaké problémy svědkům působí Generální ředitelství pro dohled nad křesťanskými společnostmi. Úředník pak zařídil schůzku, na které se tři bratři setkali přímo s ministrem. Ministr byl přátelský muslim a 11. května 1968 vydal oficiální rozhodnutí, kterým byli svědkové Jehovovi uznáni jako náboženství a bylo jim potvrzeno právo vykonávat v Indonésii svoji činnost.

Tento vstřícný úředník se také nabídl, že svědkům pomůže obejít Generální ředitelství pro dohled nad křesťanskými společnostmi, aby mohli svědkové ze zahraničí získat misionářská víza. S jeho pomocí byl v následujících několika letech povolen vstup do Indonésie 64 misionářům.

V roce 1968 už po celé Indonésii sloužilo asi 300 misionářů a zvláštních průkopníků a víc než 1 200 zvěstovatelů. Misionáři předávali místním bratrům cenné zkušenosti. Ti díky tomu dělali rychlé duchovní pokroky. Takové školení přišlo právě včas, protože nad činností svědků se začala stahovat mračna.

„Vánoční dárek“ pro duchovenstvo

V roce 1974 obnovilo Generální ředitelství pro dohled nad křesťanskými společnostmi svůj dlouholetý boj za zákaz svědků Jehovových. Jeho vedoucí poslal do všech krajských kanceláří ministerstva pro náboženské záležitosti dopis, ve kterém lživě tvrdil, že svědkové Jehovovi nejsou zákonně uznáni. Naléhal na krajské úředníky, aby proti svědkům zasáhli, kdykoli jim budou působit potíže – což byla jen kamuflovaná vybídka k jejich pronásledování. Většina krajských kanceláří tento pokyn ignorovala. Jiní toho ale využili a zakázali shromáždění a službu dům od domu.

Přibližně ve stejnou dobu plánovala Světová rada církví uspořádat v Jakartě mezinárodní konferenci. Místní muslimové to vnímali jako agresi a provokaci. Kvůli rostoucímu náboženskému napětí nakonec Světová rada církví konferenci zrušila. Křesťanská agitace se však stala mezi lidmi i politiky ožehavým tématem. Jak se dalo předpokládat, představitelé církví situace využili proti svědkům Jehovovým a hlasitě si stěžovali na jejich kazatelskou činnost. Kvůli tomu začali i další politici vnímat svědky negativně.

Uprostřed stále rostoucího náboženského napětí obsadila indonéská vojska v prosinci 1975 Východní Timor. O sedm měsíců později byla tato bývalá portugalská kolonie připojena k Indonésii a zvedla se celonárodní vlna vlastenectví. Bratři zůstali v politických otázkách neutrální a odmítali vstoupit do armády a vzdávat hold vlajce, což vyvolalo rozhořčení vysokých vojenských představitelů. (Mat. 4:10; Jan 18:36) Ve snaze zasadit svědkům poslední ránu duchovenstvo požadovalo po vládě, aby proti svědkům zasáhla. Nakonec v polovině prosince 1976 dostali duchovní svůj „vánoční dárek“ – vláda oznámila, že svědkové Jehovovi byli zakázáni.