6D „Bůh, který je nade vším“

Ří 9:5 — řec. καὶ ἐξ ὧν ὁ χριστὸς τὸ κατὰ σάρκα, ὁ ὢν ἐπὶ πάντων, θεὸς εὐλογητὸς εἰς τοὺς αἰῶνας· ἀμήν

(kai ex hon ho chri·stosʹ to ka·taʹ sarʹka, ho on e·piʹ panʹton, The·osʹ eu·lo·ge·tosʹ eis tous ai·oʹnas; a·menʹ)

Tyto překlady pojímají ὁ ὤν (ho on) jako začátek nezávislé věty nebo části souvětí, která se týká Boha a vyjadřuje žehnání Bohu za opatření, která učinil. Zde a v Ža 67:19 LXX je přísudek εὐλογητός (eu·lo·ge·tosʹ, „požehnaný“) uveden za podmětem θεός (The·osʹ, „Bůh“). (Viz Ža 68:19 ppč.)

G. B. Winer ve svém díle A Grammar of the Idiom of the New Testament (Andover, 1897, sedmé vydání) na s. 551 říká, že v případech, „kdy podmět vyjadřuje hlavní představu, a zejména tehdy, jestliže stojí v protikladu k jinému podmětu, přísudek může a musí být uveden za ním, srov. Ža. lxvii. 20 Sept [Ža 67:19 LXX]. Jestliže se tedy v Řím. ix. 5 slova ὁ ὢν ἐπὶ πάντων θεὸς εὐλογητός atd. [ho on e·piʹ panʹton The·osʹ eu·lo·ge·tosʹ atd.] vztahují na Boha, je zde slovosled naprosto vhodný, a dokonce nezbytný.“

Podrobný rozbor větné stavby v Ří 9:5 je obsažen v díle The Authorship of the Fourth Gospel and Other Critical Essays, které napsal Ezra Abbot (Boston, 1888, s. 332–438). Na stranách 345, 346 a 432 autor uvádí: „Ale výraz ὁ ὤν [ho on] je zde od výrazu ὁ χριστός [ho chri·stosʹ] oddělen pasáží τὸ κατὰ σάρκα [to ka·taʹ sarʹka] a za ní musí při čtení následovat přestávka — přestávka, která je prodloužena tím, že pasáž κατὰ σάρκα [ka·taʹ sarʹka] je zdůrazněna pomocí τό [to]; a věta, která předchází, je sama o sobě gramaticky úplná a logicky nevyžaduje žádné další doplnění; Kristus totiž ze Židů pocházel jen podle těla. Naproti tomu jsme však viděli (s. 334), že bezprostředně předcházející výčet požehnání, jejichž vyvrcholením je neocenitelné požehnání v podobě příchodu Krista, přirozeně vede k tomu, že Bohu jakožto Bytosti, která panuje nade vším, je vzdávána chvála a díky; a doxologie je naznačena také slovem ᾿Αμήν [A·menʹ] na konci věty. Z každého hlediska se tedy doxologická větná stavba zdá jednoduchá a přirozená. . . . Skutečnost, že za slovem σάρκα [sarʹka] následuje přirozená přestávka, je dále patrná z toho, že ve všech našich nejstarších rkp., které dokládají tento případ — totiž A, B, C, L —, je za tímto slovem tečka. . . . Mohu zde vyjmenovat kromě unciálních rukopisů A, B, C, L . . . nejméně dvacet šest rukopisů kurzívních, které mají za slovem σάρκα přestávku, v podstatě stejnou, jakou mají za slovem αἰῶνας [ai·oʹnas] nebo ᾿Αμήν [A·menʹ].“

V Ří 9:5 se tedy připisuje chvála a díkůvzdání Bohu. Tento biblický text neztotožňuje Jehovu Boha s Ježíšem Kristem.