Kdo dává životu konečný smysl
„JEDINÁ přiměřená struktura mravnosti je ta, která je založená na konečném smyslu života“. To prohlašuje přední psychiatr Rollo May. Vznáší otázku, kde lze najít tuto strukturu a konečný smysl života, a odpovídá: „Konečnou strukturou je povaha Boha. Boží zásady jsou zásady, na nichž se zakládá život od počátku stvoření až do jeho konce.“
„Člověk má vztah k Bohu,“ pokračuje May. „Je to v člověku něco tak základního, že se to připisuje jeho stvoření, kdy byl ‚učiněn k obrazu Božímu‘.“ Poznamenal také, že člověk skrze své já a svou svévolnost působí, že se odklání od božského obrazu, a to vyvolává vnitřní sváry, napětí a pocity viny. To nám připomíná dilema apoštola Pavla, jak se vyjádřil: „To dobré, co si přeji, to totiž nečiním, ale obvykle činím to, co si nepřeji. Já ubohý člověk!“ (Řím. 7:19, 24) Základní poznatek, k němuž se zde dospívá, je ovšem to, že konečný smysl života lze najít ve vztahu k Jehovovi Bohu.
Jedinec si připadá jako trpaslík nejen vzhledem k prostoru a času, jak bylo řečeno už dříve, ale také vzhledem k miliónům lidských tvorů hemžících se kolem něho na zemi. „Čím větší je dav,“ říká C. G. Jung, „tím zanedbatelnější se stává jednotlivec.“ Cítí se „překonán pocitem vlastní maličkosti a bezmocnosti“ a to má za následek, že „jeho život ztratil smysl“.
Ale lidské masy, tak překonávající jednotlivce, nejsou ničím ve srovnání s Bohem. Jemu „národy jsou jako kapka z vědra; a jsou považovány za slabou vrstvu prachu na miskách vah... Všechny národy jsou před ním jako něco neexistujícího.“ (Iz. 40:15, 17) To bylo zapsáno více než 2000 let předtím, než vznikly novodobé školy psychologů, mezi nimž je klíčovou postavou Sigmund Freud, narozený roku 1856 n. l.
Aby měly naše životy nějaký skutečný smysl, potřebují spojení s Jehovou Bohem, stvořitelem vesmíru. Mnozí dnes ovšem pochybují, že vůbec Bůh existuje, a proto je jim zatěžko nalézt k němu vztah. Nicméně svědectví pro jeho existenci jsou hojná. Mnozí pohlížejí na nebesa a Zemi a souhlasí s apoštolem Pavlem, který řekl: „Jeho neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze postřehnout z vytvořených věcí.“ Mohou také opakovat s žalmistou jeho zaznamenaná slova: „Nebesa oznamují Boží slávu a prostora vypráví o dílu jeho rukou.“ — Řím. 1:20; Žalm 19:1; 19:2, „KB“.
Vědci se nyní shodují v tom, že vesmír měl počátek. Říká to i první verš Bible: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a Zemi.“ (1. Mojž. 1:1) Robert Jastrow napsal ve své knize „Bůh a astronomové“ (angl.):
„Dnes vidíme, jak astronomická svědectví vedou k biblickému náhledu na původ světa. Podrobnosti se liší, ale základní prvky v astronomické a biblické zprávě o genezi [stvoření] jsou stejné: řetěz událostí vedoucích k člověku začal náhle a ostře v určitém okamžiku, v záblesku světla a energie. Někteří vědci jsou nešťastní z myšlenky, že svět začal takto... Ale nejnovější svědectví dávají téměř úplnou jistotu, že prvotní výbuch se skutečně odehrával před milióny let.“
Britský teoretik Edward Milne učinil v matematickém pojednání o relativitě závěr: „Pokud jde o první příčinu Vesmíru v souvislosti s expanzí [prvotním výbuchem], je ponecháno na čtenáři, aby si ji domyslil, ale náš obraz je bez Něho neúplný.“
„Journal of the American Medical Association“ z 22. srpna 1977, str. 899, říká: „Nejméně 80 procent vědců, kteří se zabývají biologií, by dnes pravděpodobně připustilo, že biologie a život jsou ovládány nějakou vyšší mocí.
Nádherný řád a řízenost v různých projevech života a v základních procesech na buněčné a molekulární úrovni má velký význam pro víru, že existuje vyšší moc.“
A tato uznávaná První příčina, jejíž jméno je Jehova Bůh, měla při utváření Země záměr neboli cíl: „Utvořil a učinil Zemi — učinil ji pevnou a trvalou. Neudělal z ní opuštění úhor, ale místo k životu pro lidi.“
Také když byl Adam postaven do zahrady, mělo to svůj účel: „aby ji obdělával a střežil“. Adamovi a Evě Bůh řekl: „Mějte mnoho dětí, aby vaši potomci žili po celé Zemi a uvedli ji pod svou vládu. Svěřuji vám ryby, ptáky a všechna divoká zvířata.“ (Iz. 45:18; 1. Mojž. 2:15; 1:18, „Dnešní angl. veze“) „Jehova všechno učinil pro svůj účel“. To je jeho předsevzetí pro lidstvo, a jeho předsevzetí nikdy neselhávají. — Přísl. 16:4; Iz. 46:11.
Lidé dnes pracují pro cíle, které jim dávají pocit, že jejich život má smysl, ale mají tyto cíle trvalou hodnotu? Přežije smysl jejich života čas a vesmírný prostor? Konečným smyslem života je ochotně konat práci, kterou určil pro lidstvo Jehova Bůh — starat se o Zemi, krášlit ji, s láskou dohlížet na život zvířat, chválit Jehovu a těšit se ze života pod královstvím Ježíše Krista. Pak už nebude člověk trpaslíkem vzhledem k prostoru a času. Každý pak bude v souladu s Božími záměry se Zemí a bude je prosazovat. Pak bude mít každý život smysl, pro člověka i pro Boha. A nemá-li být tvůj konečný smysl života omezen v čase, učiň svým cílem získání věčného života na rajské zemi pod Kristovým královstvím.
Je tu ještě jiná stránka života v oddanosti Bohu, která mu dává vesmírně důležitý smysl. Vzpomínáš si na slova muže z dávných dob, Joba, která byla citována v úvodním článku? Vzpomínáš si, jak trpce naříkal nad krátkostí lidských dnů a nad množstvím trápení v nich? Ano, Jobovy dny byly plné trápení, protože před tisíciletími vmetl satan ďábel Jehovovi do tváře výzvu, že Bůh nebude mít na zemi lidi, kteří ve zkoušce zachovají svou ryzost.
Nepochybně ve vztahu k této dříve vznesené sporné otázce se jednou Jehova zeptal satana: „Zaměřil jsi své srdce na mého služebníka Joba, že na zemi není nikdo jako on, muž bezúhonný a přímý, který se bojí Boha a odvrací se od špatného?“ Satan namítl: ‚Postavil jsi okolo něho ochranný plot! Nech mě, abych ho připravil o majetek, a prokleje tě přímo do obličeje!‘ Satanovi to bylo dovoleno a později směl dokonce uvalit na Joba bolestivé onemocnění a trýzeň. Sporná otázka mezi Bohem a satanem byla univerzální, protože byla přednesena před anděly na nebeském dvoře Jehovy Boha. — Job 1:6 až 2:8.
Satanovi bylo dovoleno, aby dělal Jobovi, co umí, aby zlomil jeho ryzost vůči Bohu, ale satan neuspěl. Job zvolal: „Dokud nevydechnu, neodložím od sebe svou ryzost!“ Později prohlásil: „Bůh pozná mou ryzost.“ Job prokázal, že satan je lhář a že jeho vyzývavé prohlášení je falešné. Jobova další slova jsou vyjádřením naděje pro celé lidstvo: „Já sám dobře vím, že můj vykupitel je živ a že přijde po mně a pozvedne se nad tím prachem. A po mé kůži, kterou sedřeli — hle! Sice vysílen na svém těle, spatřím Boha, kterého spatřím sám pro sebe.“ — Job 27:5; 31:6; 19:25–27.
Ačkoli mnozí jiní selhali, někteří během staletí zachovali svou ryzost Bohu a prokázali, že satanovo prohlášení je falešné, a tím přispěli k ospravedlnění Jehovova jména. Nic přece nemůže dát životu větší smysl než podporovat věc stvořitele vesmíru a dokázat lidem i andělům, že satan lhal, když říkal, že může odvrátit všechny lidi od Boha!
V celé biblické knize Kazatel Šalomoun opětovně ukazoval, že život člověka a jeho světská díla jsou marnost, a nakonec jej označil jako počet „dnů marného života jeho, kteréž vyplnil jako stín“. (Kaz. 6:12, „KB“)
Mladé nicméně nabádal, aby pamatovali na svého stvořitele, a svůj záznam ukončil slovy: „Všechno bylo vyslechnuto, a proto závěr věci je: Boj se pravého Boha a zachovávej jeho přikázání. To je totiž celá povinnost člověka. Vždyť pravý Bůh sám přivede díla všeho druhu na soud, pokud jde o každou skrytou věc, ať je dobrá nebo zlá.“ — Kaz. 12:13, 14.
Život prožívaný v ryzosti vůči Jehovovi Bohu není marnost, není zbytečný, není nesmyslný. Jehova, stvořitel vesmíru dává životu konečný smysl, a život v oddanosti Bohu potrvá věčně a bude mít stále smysl.
[Praporek na straně 25]
I když se nám zdá, že jsme v tomto obrovském vesmíru mikroskopicky malí a náš život je přelétavý okamžik v nekonečném proudu času, naše postavení na Zemi je přesto jedinečné a naše životy mají co dělat s nejvýznamnější spornou otázkou v celém vesmíru.
[Praporek na straně 27]
Jehova, stvořitel vesmíru, dává životu konečný smysl, a život v oddanosti Bohu potrvá věčně a bude mít stále smysl.
[Praporek na straně 28]
Bůh „učinil z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydlel na celém zemském povrchu. Vymezil ustanovená období a stanovené hranice lidského přebývání, aby hledali Boha, zda by jej snad mohli nahmatat a opravdu jej najít, ačkoli ve skutečnosti není daleko od nikoho z nás. Protože od něho máme život, pohybujeme se a existujeme.“
[Rámeček na straně 26]
I PŘEDNÍ PSYCHIATŘI MUSELI POTVRDIT POTŘEBU VÍRY V BOHA
C. G. Jung:
„Myšlenka všemocné božské bytosti je všude, když ne vědomě uznávaná, tedy alespoň nevědomky přijímaná... Proto pokládám za moudřejší uznat myšlenku Boha vědomě; jinak se totiž stává bohem cosi jiného, zpravidla něco zcela nepřiměřeného a hloupého.
Jedinec, který není zakotven v Bohu, nemůže z vlastních zdrojů klást odpor tělesným a mravním nástrahám tohoto světa.
Náboženství jako pečlivé sledování a evidence jistých neviditelných a neovladatelných činitelů, je instinktivní postoj vlastní člověku, a jeho projevy lze sledovat v průběhu celých lidských dějin.“
O pacientech starších než 35 let: „Nebyl mezi nimi ani jeden, jehož problémem nakonec nebylo, jak nalézt náboženský pohled na život.“
Rollo May:
O víře v Boha a jeho milosrdenství: „Pak získá jednotlivec pocit vlastní nepatrnosti a bezvýznamnosti tváří v tvář velikosti vesmíru a Božích předsevzetí... Uzná, že existují předsevzetí, která se pohybují v mnohem větším okruhu, než je jeho vlastní, a zaměří se na to, aby se s nimi dostal do souladu. Bez sentimentality si uvědomí svou závislost na Bohu.“
O ateismu: „Pravé náboženství, totiž základní přitakání smyslu života, je něco, bez čeho nemůže být žádná lidská bytost zdravou osobností... Co se stane s duševním zdravím, když není přítomen tento smysl, který zprostředkuje náboženství? Jinými slovy, jaký je účinek ateismu na osobnost?... Zarazila mě skutečnost, že prakticky každý opravdový ateista, s nímž jsem jednal, projevoval nepochybné neurotické sklony.“