Jak protestantismus podrývá úctu k Bibli

STALETÝ odpor katolické církve k tomu, aby prostí lidé četli Bibli ve svém vlastním jazyce, způsobil, že mnoho upřímných katolíků věří, že Bible je „protestantská kniha“. A protestanti samozřejmě pokládají své náboženství za stoprocentně založené na Bibli. Jedna autorita prohlašuje: „Není chybou říci, že samotným základem /protestantismu/ je až dosud Bible, která obsahuje Boží slovo. Je to kniha církve, domova i jednotlivce, kniha, k níž se obrací protestant pro praktické rady, pokud jde o jeho mravní a společenský život a pokud jde o jeho názor na člověka, jeho povahu, určení a vztah k Bohu.“ „Dějiny protestantismu“, J. Boisset, str. 6, francouzsky.

Učený článek o dějinách protestantismu nese podtitul „Úloha Bible“ a prohlašuje: „Obecným rysem protestantismu je uznání nadřazenosti Bible nad církvemi; názor, že církevní úřady neboli hierarchie se mají měřit podle Bible jako Božího slova; nauka, že všechno potřebné pro záchranu lze nalézt ve Svatém Písmu.“ — „Encyclopaedia Britannica“, 1979.

Tak se průměrný protestant všeobecně cítí blíže Bibli než průměrný katolík, který ví, že by měl přikládat stejnou víru církevní tradici jako Svatým písmům. Je však pravda, že Bible je „samotným základem“ nauk protestantismu? A obrací se průměrný protestant (ať duchovní nebo laik) dosud k Bibli ‚pro praktické rady, pokud jde o jeho mravní život‘?

Závislost na bibli přeceněna

Skutečnosti ukazují, že od nejranějších dnů reformace se přísné lpění protestantismu na Bibli velice přeceňovalo. Přestože je Lutherovo jméno nesmazatelně spjato s jeho překladem Bible, kladl ve své teologii „chápání jednotlivce“ nad to, co je jasně psáno v Bibli. Ve svých snahách prokázat „ospravedlnění milostí prostřednictvím víry“ vyvýšil Luther takové biblické knihy jako Římanům a Galaťanům a snížil kanonické knihy jako Židům, Jakub, Juda a Zjevení, čímž vytvořil to, co bylo nazváno „kánon v kánonu“.

Podobně Jan Kalvín ústy sice sloužil Bibli, ale ve svém hlavním díle „Zásady křesťanského náboženství“ přesto vykládal takové nebiblické nauky jako trojice (1. kniha), to, že se člověk rodí bez svobodné vůle (2. kniha), absolutní předurčenost (3. kniha) a křtění nemluvňat (4. kniha). Nesl také odpovědnost za zatčení a pozdější upálení Michaela Serveta, jiného reformátora, který však nesdílel Kalvínův názor na trojici. Uznával tím Kalvín „nadřazenost Bible“, například její radu neodplácet zlým, jež je křesťanům doporučována v Římanům 12:17–21? Stěží!

Reformátoři a od nich pocházející protestantské církve navíc přijímali vyznání víry vydaná dřívějšími ekumenickými koncily katolické církve, jako Nikajské nebo Athanasiánské vyznání, které učí nebiblickým naukám o trojici a ohnivém pekle. Protestantismus přinesl svou vlastní snůšku vyznání — mimo jiné luteránské Augšpurské vyznání, Druhé helvetské vyznání reformovaných církví a Třicet devět článků anglikánské a episkopální církve, jež všechna stanoví požadavek věřit v takové nebiblické nauky, jako je trojice. Před nedávnem stanovila Světová rada protestantských církví jako „základ“ členské příslušnosti nutnost vyznávat Ježíše „jako Boha“. Takže od samotného počátku až do současnosti se nauková závislost protestantismu na Bibli velmi přeceňovala. — Viz Jana 17:3, 1. Korinťanům 8:6, Skutky 3:23 a Žalm 146:4, kde Bible jasně ukazuje, že ne Ježíš, ale jeho Otec je „jediný pravý Bůh“, a že duše nepřežívá, když člověk umírá.

Protestantismus a vyšší kritika

Samotná povaha protestantismu, zrozeného ze vzpoury proti tradici a autoritě římského papeže, jej učinila zranitelnějším vůči působení racionalismu a záporných rysů biblické kritiky, než tomu bylo u konzervativní katolické církve. Biblická kritika je v zásadě dvojího druhu. Nižší kritika je zkoumání biblických rukopisů, jejich původu, zachovalosti a hodnoty v poměru k původním textům, které již nejsou dostupné. Někdy se proto nazývá textovou kritikou. Vyšší kritika studuje autorství, dobu sepsání a historickou věrohodnost Bible ve světle archeologie a dějin.

Nižší kritika velmi podpořila biblické bádání, vymýtila vsunuté texty a vytvořila spolehlivé vytříbené texty, které jsou podkladem pro lepší překlady Bible. Vyšší kritika na druhé straně otevřela brány záplavě pseudovědeckých prací, které vedly k tomu, že lidé ztratili k Bibli důvěru.

„Encyclopaedia Britannica“ (1979) se zabývá náchylností protestantismu k racionalismu a destruktivní vyšší kritice a poznamenává:

„Otázka biblické kritiky byla poprvé nadhozena na německých univerzitách: zda totiž může být člověk křesťanem, a dokonce dobrým křesťanem, ačkoli některé části Bible nepokládá za pravdivé. To se stalo velkou otázkou protestantismu, ne-li celého křesťanstva 19. století ... Německý protestantismus posléze projevil pružnost neboli přizpůsobivost tváří v tvář novému poznání, které mělo ve vývoji křesťanských církví stejný vliv jako původní hlubší chápání reformace. A právě díky tomuto německému příkladu se hlavní proud protestantských církví — luteránská, reformovaná, anglikánská, kongregační, metodistická a mnohé baptistické společnosti — přizpůsobil poměrně snadno (z intelektuálního hlediska) výzkumům vědy, myšlence evoluce a pokroku v antropologii a srovnávacím náboženstvím.“

Tím, že určité části Bible označili za mýty, vrhli mnozí členové protestantského kněžstva pochybnosti na celou Bibli. Protestantská dvanáctisvazková „Interpreter‘s Bible“ jde dokonce tak daleko, že ve svém úvodu pod titulkem „Bible: Její význam a autorita“, prohlašuje: „Z tohoto krátkého rozboru vyplývá, že by vůbec nebylo v rozporu se samotným Písmem, naopak spíše v souladu s  ním, že by to dokonce ani nebylo v rozporu s podstatou křesťanské víry, kdybychom o Písmech vůbec přestali mluvit jako o Božím slovu.“

Taková prohlášení ruší vliv Bible na životy lidí více než papežská bulla, která zakazovala vůbec číst Bibli.

Fundamentalisté nejsou opravdoví přátelé bible

Jedna větev protestantismu však odolala útoku vyšší kritiky. Nazývá se fundamentalismus. Byl definován jako ‚bojovně konzervativní hnutí, které vzniklo na počátku 20. století v odporu k modernistickým tendencím a jež zdůrazňuje doslovný výklad a naprostou neomylnost Písma jako podstatné, čili fundamentální, pro křesťanství.‘

Fundamentalisté právem hlásají, že Bible je inspirovaná Bohem, a jejich boj proti ničivé vyšší kritice a takovým pseudovědeckým teoriím, jako je evoluce, je chvályhodný. Slouží však skutečně Bibli v myslích rozumných lidí, když tvrdí, že Země byla stvořena v šesti dnech o čtyřiadvaceti hodinách, zatímco Bible samo užívá slova „den“ k označení časových údobí o rozmanitých délkách? — srovnej 1. Mojžíšovu 2:4 a 5:1, také 2. Petra 3:8.

A navíc — jsou fundamentalisté opravdovými přáteli Bible, když tvrdí, že lpějí přísně na Písmech, a přitom učí takovým nebiblickým naukám, jako je trojice (srovnej 5. Mojžíšovu 6:4; Jana 14:28), nesmrtelnost duše (Ezechiel 18:4) a pekelný oheň (Jeremiáš 7:31; Římanům 6:23)? Svými doslovnými výklady Bible a vyučováním nauk, které zneuctívají Boha, ruší protestantští fundamentalisté vliv Bible na myšlení mnoha lidí.

Protestantismus a světskost

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15:19, „EP“) Přesto je zjevnou skutečností, že velké protestantské církve se aktivně účastní na politickém dění světa. Některé jsou dokonce „státním náboženstvím“. Jedna příručka konstatuje: „Lze mluvit o přínosu protestantismu k modernímu nacionalismu ... Všichni kromě radikálů měli sklon velmi zdůrazňovat loajalitu k existujícímu státu, a protestanté často opatřovali ideologický základ pro každý nový stát, když se utvářelo jeho sebevědomí — jak tomu bylo v Prusku nebo ve Spojených státech.“ —„Encyclopaedia Britannica“.

Na počátku tohoto článku byl citován protestantský spisovatel, který řekl, že Bible je ‚kniha, k níž se obrací protestant pro praktické rady, pokud jde o jeho mravní život‘. Lze ještě říci, že je to pravda, když duchovní za duchovním v hlavních protestantských církvích prohlašuje, že předmanželský sex, cizoložství, homosexualita a potraty jsou povoleny? Článek ve francouzském deníku „Le Monde“ nazvaný „Mnoho církví zakládá matriky homosexuálů“ a založený na zprávě vydané ve švýcarské Ženevě Světovou radou církví odhalil, že několik velkých protestantských církví trpí dokonce homosexuální kněze. A přece Bible stanoví: „Nemylte se! Ani lidé nečistí, ani modláři, ani cizoložníci, ani změkčilci, ani chlapcomilci ... nebudou mít podíl na Božím království.“ — 1. Korinťanům 6:9, 10, „Petrů“.

Tak sice protestantismus nenakupil svědectví o nenávisti k Bibli a k těm, kteří ji čtou ve svých jazycích, jako je nakupila během staletí katolická církev, ale za svou víru v nebiblické nauky, svým přijímáním vyšší kritiky a pseudovědeckých teorií, svou světskostí a tolerováním volné morálky, nese těžkou odpovědnost, že Bible nemá žádný vliv na životy miliónů lidí.

Přesto, navzdory staletému odporu katolicismu k tomu, aby prostí lidé četli Bibli, a navzdory jemnějšímu, ale přesto ničivému podrývání Božího slova protestantismem, zůstává Bible knihou, k níž jsou lidé zřídka lhostejní. Buď ji milují, nebo ji nenávidí. Proč vlastně to tak je a jaký vliv to má na tebe, bude zkoumáno v závěrečném článku této série.

[Obrázek na straně 9]

Aby podpořil své myšlenky, vyvýšil Luther určité biblické knihy, a jiné snížil