„Příboj“, který definitivně zúčtuje s náboženstvím
OHNĚ praskají, prskavky vyšlehují, rakety vylétají k obloze a barví ji do červena, do modra, do žluta a do zelena. Brambory pečené ve slupce. Výbuchy smíchu, rozjařené výkřiky. Noc pálení ohňů v Anglii.
DĚLNÍCI náhodou našli 25 mrtvol. Kostry byly pečlivě pohřbeny se zkříženými pažemi. Tak historikové narazili na tajemnou stopu táhnoucí se asi 200 let zpátky. Kanada, Quebec.
To jsou dvě vzájemně nesouvisející události, které mají společný kořen — reformaci.
ČLÁNEK v našem předminulém vydání (8/88) ukázal, že Evropa byla v 16. století svědkem obrovského náboženského pozdvižení. Jeho výsledky se rozšířily do ostatních částí světa. Mnohé stránky dnešního života nejsou ničím jiným než výmoly, které po sobě zanechaly vody reformace. Možná, že ovlivňují i běh tvého každodenního života. Ještě důležitější však je, že stojíme na pokraji konečné náboženské katastrofy, která rozhodně ovlivní tvůj život. Víš jak?
Sledujme stopy reformace v následujících zemích:
Německo: Někteří říkají, že Lutherovu vlivu na německou kulturu se nevyrovná vliv žádného jednotlivce v anglicky mluvícím světě. Jeho překlad Písem je jednou z nejobecněji přijímaných německých Biblí. Luther udělal mnoho pro rozvoj německého jazyka a vytvořil rámec německých rodinných vztahů. Přiměl stát, aby uznal potřebu školy pro všechny, povznesl postavení učitelského povolání.
Kanada: Koloniální minulost byla svědkem vzájemného přetahování Británie a Francie, což nechalo stopy zejména na jedné provincii — Quebecu. Původně byl osídlen francouzskými katolickými přesídlenci, ale v roce 1763 se dostal pod britskou čili protestantskou nadvládu. Krátce předtím byly u hradeb města Quebecu pohřbeny mrtvoly, o nichž byla zmínka v úvodu. Proč tajně? Zřejmě protože to byli protestanti, jimž byl v té době odpírán pohřeb na katolických hřbitovech. Quebec dosud zůstává ostrovem francouzsky mluvícího katolictví a z toho vznikají novodobá separatistická hnutí.
Irsko: Na Smaragdový ostrov reformace nezapůsobila. Zůstal stranou. Časem prosákl přes Irské moře do severních provincií protestantský vliv z Anglie. Dnešním dědictvím je rozdělené Irsko. Výroční pochody v Ulsteru připomínají protestantská vítězství minulosti. Oslavy za sebou běžně nechávají stopy po barikádách, bombách a plastických střelách. Přehlídka v den oranžistů v červenci 1986 vynesla 160 raněných. Připomínala den před asi 300 lety, kdy král Vilém Oranžský, který zabezpečil protestantství v Británii, porazil posledního katolického panovníka Anglie, Jakuba II.
Spojené státy: „Rozmanitost sekt s různým evropským zázemím byla mocným činitelem pro vznik náboženské svobody v Americe,“ píše A. P. Stokes v „Církvi a státě ve Spojených státech“ (angl.). Za koloniálních dnů se halily Spojené státy do protestantských barev. Kalvínské hodnoty udávaly tón v náboženství, politice i obchodu. Základní vírou bylo, že každý člověk se přímo zodpovídá svému stvořiteli bez kněžského prostřednictví. Tento ideál stvořil charakter jedince zaměřeného na formování vlastního osudu, na sklízení odměny za vlastní práci.
T. H. White vzpomíná ve své knize „Hledání historie“ (angl.), že na přelomu tohoto století bylo 13 procent obyvatelstva USA katolických. Do roku 1960 vzrostl tento poměr na víc než 25 procent. Přesto se do vyšších sfér politiky dostalo málo katolíků. White pokračuje: „Na vyšší úrovni senátu, kde se tvoří mír a válka, kde se rozhoduje o smlouvách a zahraniční politice, kde se potvrzují soudci Nejvyššího soudu, Američané stále dávali přednost protestantům a staré tradici jako ochráncům národního zaměření.“ Průlomem do této zvyklosti bylo, když se stal John F. Kennedy prvním katolickým presidentem Spojených států.
Další příklady z jiných zemí najdeš v rámečku na str. 23.
ZATOPENÁ KRAJINA
Za protestantismu kypěly teologické rozpravy a na vlnách svobody a projevů osobnosti pluly nově vznikající překlady Bible a biblické komentáře. Jak plynul čas, vyplavila však svoboda na povrch i biblickou kritiku. Dělalo se místo novým myšlenkám; sebeurčení se stalo běžnou věcí. Pokrok již nebyly jemné vlnky, ale burácející příboj. Mohutný proud reformy smetl samotné základy tradičního křesťanského učení. Jako němí svědkové bouře byly vyplaveny na břeh moderní alternativy jako evoluce, ženská emancipace a ‚nová morálka‘. Osobní názory na náboženství zanechaly v některých protestantských zemích každého jednotlivce opuštěného, vyvrženého na vlastní osamělý ostrůvek víry.
V protestantských zemích utváří terén tendence zpochybňovat ustálené normy. Lidé jsou vychováváni ve víře v pokrok, svobodu a lidská práva. Německý sociolog a ekonom Max Weber vydal v roce 1904 esej o protestantismu a kapitalismu. Prohlásil, že kapitalismus není prostě výsledkem reformace. Ale přesto zjistil, že v úspěšných kapitalistických oblastech se smíšeným náboženským zázemím jsou podnikateli, předáky a kvalifikovanými dělníky především protestanti. Podle „Fischerova světového almanachu“ (něm.) dvě třetiny z 540 Nobelových cen udělených do roku 1985 připadly občanům protestantských zemí. Obyvatelé z katolického prostředí získali jen 20 procent. Z 20 národů, jež mají nejvyšší národní důchod, bylo devět protestantských, dva katolické. Z deseti zadlužených zemí naopak bylo pět katolických, žádná protestantská.
Německý týdeník „Der Spiegel“ napsal, že kalvínské ideály poháněly Brity k tomu, aby se stali přední světovou velmocí. Od 19. století se stala hybnou silou společenské obnovy rostoucí politická moc Spojených států, Německa a Velké Británie. Zdůrazňovala se rovná příležitost pro všechny. Na odnože v hlavním proudu reformace pohlížejí někteří jako na předchůdce novodobého socialismu. Politické vědomí společenské odpovědnosti vydláždilo cestu sociálnímu zabezpečení. Zejména v protestantském prostředí převzaly státní autority postupně správu nad právní stránkou porodů, úmrtí, sňatků, rozvodů a dědictví. Dostupnost rozvodu a legálního potratu je nyní v katolických zemích často zcela jiná než v protestantských zemích.
Dvě bašty protestantství, Spojené státy a Velká Británie, spolu srostly v dvourohé zvíře z biblického proroctví. (Zjev. 13:11) Politický obr 20. století, Organizace spojených národů, zprvu nazývaná Společnost národů, vypučela z protestantské iniciativy.
ZÁPLAVA SE VRÁTÍ
Odliv zanechává na pláži stopu, která nám připomíná, že se voda vrátí. Podobně zanechala reformace ze 16. století viditelné stopy, které jsou dodnes patrné. A existují přesvědčivé důkazy, že stojíme před poslední vlnou náboženské změny, jež překoná všechna předcházející pozdvižení, navždy smete falešné náboženství a zasáhne každého živého. Přežiješ ji? Na celém světě existuje mezi jednotlivci i vládami rozsáhlá nespokojenost s organizovaným náboženstvím. Proč ta nespokojenost?
Náboženství často překračuje své náboženské pověření, plete si úřední plášť s kněžským rouchem, korunu s mitrou, žezlo s křížem. Před několika lety položily nedělní noviny „Observer“ otázku, zda jsou politikové v Irsku připraveni převzít od kněží řízení země. Bývalý západoněmecký kancléř Helmut Schmidt se vyslovil o náboženských zásazích do politiky takto: „Nevěřím, že to lze donekonečna připouštět.“ A pařížský „Le Figaro“ obvinil církev, že se natolik plete do politiky, že „jí hrozí nebezpečí, že uvidí, jak se politika plete do náboženství“. Od Indie přes Egypt po Spojené státy, od Polska po Nikaraguu, od Malajsie po Chile se táhne úmorný zápas mezi politikou a náboženstvím.
To není žádné překvapení, nic nového. Sedmnáctá kapitola Zjevení popisuje falešné náboženství jako nevěstku, „Velký Babylón“, který smilní s politiky země. 4. verš ji dále zobrazuje, jak je ozdobena „zlatem a drahokamy a perlami“. Náboženská říše je nenasytná, válí se v přepychu a přetéká bohatstvím. V 16. století to byly lesklé truhlice katolické církve, které přitahovaly toužebné pohledy jiných. Totéž platí o drahokamy zdobeném přepychu všeho náboženství v našem 20. století.
Vlády již vrhají chtivé pohledy na takovou hojnost. Albánie si povšimla více než 2 000 mešit, kostelů a jiných náboženských budov, a buď je odsvětila nebo zbořila. „Sunday Times“ podaly v roce 1984 zprávu, že maltská vláda „se začala ohlížet po bohatství církve“ a odebrala podporu církevním školám. Když se otázali vládního ministra, jak se má církev vyrovnat s takovou ztrátou, řekl: „Když bude třeba, mohou roztavit své zlaté kříže a stříbrné oltáře.“ Řecká ortodoxní církev tvrdě bojuje proti zákonu schválenému v loňském roce řeckým parlamentem, podle něhož bude moci vláda převzít obrovský pozemkový majetek církve (asi 10 procent rozlohy země).
Po celém světě náboženství velmi zklamalo. Místo aby sjednocovalo, rozděluje. Jedny německé noviny si povšimly „soupeření mezi katolíky a protestanty, které se rovná nenávisti“. „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ píše, že i ekumenické hnutí zaměřené na přemostění propasti vyšlo z pozice „vzájemné nedůvěry, nesmiřitelného nepřátelství mezi katolíky a protestanty“. Výrok Elieho Wiesela, nositele Nobelovy ceny míru za rok 1986, byl citován v jiném německém deníku: „Často si myslím, že jsme selhali. Kdyby nám byl někdo v roce 1945 řekl, že znovu uvidíme zuřit nábožensky motivované války prakticky v každém světadílu. . . nevěřili bychom tomu.“ Náboženství, které rozdmýchává nepokoje, podněcuje nebo schvaluje válku, je falešné náboženství. A stvořitel se již dávno rozhodl, že je odstraní.
Sedmnáctá kapitola Zjevení nás nenechává na pochybách o osudu všeho falešného náboženství. Ve verši 16 čteme: „Těch deset rohů [vládní moci v Organizaci spojených národů], které jsi viděl, a divoké zvíře [Spojené národy], ty budou nenávidět nevěstku [falešné náboženství] a zpustoší ji a obnaží a snědí její masité části a úplně ji spálí ohněm.“
KDE STOJÍŠ TY?
Snad se to zdá zvláštní, ale falešné náboženství již dohrálo. Jeho zvyklosti, obyčeje, tradice a výhody brzy zmizí. Snad se ti to zdá stejně nepravděpodobné, jako se lidem v 16. století zdálo nepravděpodobné potopení katolické církve. Ale vody reformace ji potopily. Bohatství církve přešlo na lid, její moc na monarchy. Také dnes budou národy řídit konečný rozpad falešného náboženství.
Co to znamená pro tebe osobně? Zkoumej náboženskou instituci, k níž patříš. Shoduje se to, čeho se zastává, ve všem s Biblí? Jestliže ne, potom je tvá organizace částí „Velkého Babylóna“ neboli světové říše falešného náboženství. Dej se vést příkazem ze Zjevení 18:4, který zní: „Vyjděte z něj, můj lide. . .jestliže nechcete dostat část z jeho ran.“
Pamatuj, že „příboj“ přinášející závěrečné účtování je na cestě. Rýsuje se na obzoru. Kde budeš stát, až přinese burácející zničení? V údolí lhostejnosti? Na pahorku nějaké světské autority? Nebo na Jehovově hoře? To je totiž to jediné bezpečné místo.
[Praporek na straně 21]
Mohutný proud reformy smetl samotné základy tradičního učení. Byly vyplaveny alternativy jako evoluce, ženská emancipace a nová morálka.
[Praporek na straně 22]
Existují přesvědčivé důkazy, že stojíme před poslední vlnou náboženské změny. Přežiješ ty?
[Praporek na straně 23]
Kdyby nám byl někdo v roce 1945 řekl, že znovu uvidíme zuřit nábožensky motivované války prakticky v každém světadílu. . .nevěřili bychom tomu
[Rámeček na straně 23]
Jižní Afrika: Kalvínská víra v předurčení nabídla teologický základ pro apartheid. Německý deník „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ nazval teology Nederduitse Gereformeerde Kerk (jak se v Jižní Africe jmenuje holandská reformovaná církev) „architekty politiky apartheidu“.
Švýcarsko: Ženeva jako centrum kalvínského hnutí přilákala mnoho tisíc utečenců, kteří s sebou přinesli bohatství a dovednost. Díky tomu je stále ještě významným bankovním městem a daří se v ní hodinářskému průmyslu.
Indie: Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité) vyrostlo jako součást protireformačního hnutí k oživení katolictví po ztrátách způsobených reformací. Členové Tovaryšstva přišli v 16. století do provincie Goa krátce poté, co ji kolonizovalo Portugalsko. Vliv církve se zračí na dnešním obyvatelstvu: v Goa jsou 3 osoby z deseti katolíci, kdežto v Indii celkem vyznává křesťanství jen každý 25. člověk.
Anglie: V roce 1605 seděl na trůně Jakub I., protestant. Jak rostl útlak katolíků v zemi, vzniklo spiknutí, které si dalo za cíl vyhodit parlament i krále do vzduchu. Spiklenci, skupina katolíků vedená Guy Fawkesem, byli odhaleni a popraveni. 5. listopadu se slaví Noc pálení ohňů. Rodiny a přátelé se dosud scházejí a zahřívají vlhký večer ohňostrojem a pálí „guye“ neboli panáka představujícího spiklence.
[Obrázek na straně 20]
Martin Luther a Jan Kalvín — vůdci reformace