Proč mnozí nejsou přesvědčeni?

Mnozí lidé pozorují plánovitost v přírodě, a přesto nevěří v existenci Plánovače, stvořitele. Proč?

Vyplývá tento nedostatek víry z toho, že někdo vyvrátil argument, že plán vyžaduje plánovače? Existuje snad tolik protichůdných dokladů, takže plánovitost v přírodě již vzdělanou, uvažující mysl nepřesvědčuje?

Anebo tento argument platí stále, a více než kdy dříve? Je to spíše tak, jak řekl Pavel, že osoby, které odmítají přijmout to, co je zřejmé, jsou ‚neomluvitelné‘?

Myšlenka plánovitosti v dějinách

Krátký pohled zpět do historie nám může pomoci. Začněme tím, že po celé věky bylo mnoho ateistů. Až do doby asi před sto léty však nedokázali vážně ovlivnit náboženské a vědecké myšlení.

Velcí vědci minulosti, jako Isaak Newton (nazvaný vědeckým publicistou Isaakem Asimovem „největším vědeckým mozkem, který svět kdy spatřil“), věřili v Boha. Nepokládali nevíru za nutnou pověřovací listinu své vědecké zdatnosti.

Naopak, Newton a mnoho jiných vědců stejně jako velcí myslitelé v jiných oblastech poukazovali na plánovitost v přírodě jako na důkaz existence mistrovského Plánovače, Boha. Taková myšlenka po staletí převládala.

Násilí v přírodě

Pak se něco přihodilo představě, že vesmír je dílem milujícího Plánovače.

Uprostřed devatenáctého století spisovatelé jako Darwin, Malthus a Spencer upoutávali pozornost k násilí v přírodě. Není snad pravda, říkali, že velký živočich požírá malého živočicha? Není snad pravda, že na půdě džungle se ve dne v noci svádí bitva o přežití?

Rozhodně bylo skutečností, že živočichové se stávají kořistí jedni druhých. Řada dovozování tak pokračovala: Není tato surová bitva o přežití skutečnou pravdou o životě na Zemi? Nejsou konečně i v říši lidí zvířecké války, sobecké zápolení a ‚zákon džungle‘ skutečnými silami, které utvářejí dějiny? V přírodě se nezrcadlil soulad a mír, který by se očekával od milujícího vznešeného plánovače.

Darwinův přítel George Romanes popsal přírodu takto: „Nalézáme zuby a drápy naostřené k zabíjení, háčky a přísavky utvořené k mučení — všude vládne hrůza, hlad, nemoci, kane krev a údy sebou škubají, vidíme lapání po dechu a oči nevinnosti, které se osleple zavírají ve smrti za krutých muk.“

Darwinova teorie bezúčelného zápasu o přežití nejschopnějších — ne Božího plánu — doznala všeobecného přijetí. A z toho se zrodilo nové pojetí historie: sociální darwinismus.

Všimni si, jak zhodnotil situaci H. G. Wells ve svém „Nárysu dějin“: „Po roce 1859 [roce vydání Darwinova „Původu druhů“] nastala skutečná ztráta víry... Národy, jež měly na konci devatenáctého století převahu, věřily, že ji získaly prostřednictvím ‚boje o život‘, v němž silný a vychytralý přemáhá slabého a důvěřivého... A stejně jako je ve smečce třeba zastrašovat a podmaňovat mladší a slabší pro obecné dobro, tak se jim zdálo správně, aby velcí psi z lidské smečky zastrašovali a podmaňovali.“

Mnozí tento způsob uvažování rychle přijali. Jedním důvodem byl zasloužený odpor, který cítili proti mnoha církvím za to, že potlačovaly vědecké bádání. Ještě horší bylo, že mohli vidět, jak přední náboženství rozdmychávala a ospravedlňovala války a krveprolévání. Wells tedy přiléhavě poznamenal: „Pravé zlato náboženství bylo v mnoha případech zahozeno s obnošeným váčkem, v němž bylo tak dlouho uloženo.“

‚Odpovědný je Bůh‘

Pokud jde o argument, že plán dokazuje Plánovače, uvažovalo se tehdy takto: ‚Jestliže řekneš, že ty drápy, háčky, zuby, vládu hrůzy, hladu a nemocí plánoval Bůh, pak musíš přijmout, že je ten tvůj Bůh odpovědný za utrpení a násilí. Přesto říkáš, že Bůh je láska. Jak to vlastně je?‘

Takoví lidé pak docházeli k závěru: ‚Vidíš, jediné přijatelné vysvětlení je zápas, přežití nejschopnějšího, slepá, neřízená evoluce.‘

Tak se domnívali, že pohřbili argument, že plán předpokládá Plánovače. Používat tento argument znamenalo vznést proti Bohu obvinění z krutosti. A jak už bylo žalostně obvyklé, náboženští vůdci křesťanstva ani pohanstva na tento problém nedali žádnou opravdovou odpověď.

Od té doby se mnoho nezměnilo. Když je nadhozena otázka Plánovače, často je připomínáno dilema násilí v přírodě. Například filozof Bertrand Russell ve své knize „Proč nejsem křesťanem“ napsal:

„Když začnete zkoumat tento argument plánovitosti, je nesmírně ohromující, jak lidé mohou věřit, že tento svět a všechno, co v něm je, se všemi jeho vadami, by měl být to nejlepší, co dokázala všemohoucnost vytvořit za milióny let. Tomu opravdu nemohu věřit. Myslíte, že byste nedokázali vytvořit nic lepšího než Ku-klux-klan a fašisty, kdyby vám byla udělena všemohoucnost a vševědoucnost a milióny let, během kterých byste mohli svůj svět zdokonalovat?“

Rozebereme hlouběji tento způsob uvažování, protože se ho často používá proti myšlence, že plán v přírodě vyžaduje Plánovače.